Me, Myself and Romeo 76.

„Je vám dobře, pane Kaulitzi?“ Stará se Marion, která ke mně přispěchala, a nabídne se mi, že mi přinese ještě vodu. Aniž by počkala na můj souhlas, odběhne za servírkou a za chvilku se vrátí se sklenicí.

„Díky,“ hlesnu a napiju se. Nevěřím tomu, že mi o tom Bill neřekl. Nepovažoval za důležité se o tom jen zmínit! Tohle přece není legrace, ale normální výhružky, a s těmi se musí něco udělat, než to zajde příliš daleko.

„Vy jste o tom opravdu nevěděl?“ Zeptá se mě opatrně. Nejprve zavrtím hlavou, ale pak si uvědomím, že to není pravda.

„Nebo takhle. Věděl jsem, že Billovi chodí nějaké dopisy. S některými se mi i chlubil, ale ten neznámý ho v nich obdivoval. Nebylo to tohle.“ Ukážu na ten před sebou, ze kterého mám nitro sevřené strachem.

„Pamatuji si na den, kdy jsem ho poznala.“ Marion se zamyslí a usměje se na mě. „Byl plný energie a všechny kolem sebe dokázal nadchnout a nakazit chutí do života. Vždycky na nás měl vysoké nároky, požadoval perfektně odvedenou práci a stoprocentní výkony, ale uměl nás výborně namotivovat. Každý pro něho chtěl pracovat.“

„To jsem si všiml.“ Ušklíbnu se. Sám jsem byl svědkem toho, jak se div nepředháněli, kdo splní jeho přání. I když si vymyslel úplnou blbost, našlo se hned několik patolízalů, co ji chtěli vykonat.

„Hýřil optimismem a dobrou náladou,“ pokračuje Marion ve vyprávění. „Pamatuji si i na den, kdy přišel a byl smutný. Neptala jsem se, co se stalo, protože se to nehodilo. Bylo to kvůli vám, stýskalo se mu po vás. Váš bratr vás má neuvěřitelně rád.“

„Myslíte?“

„Nemyslím, to vím. Jste pro něho nejdůležitějším člověkem na světě, nikoho nemá raději než vás. Ani sám sebe.“ Prohlásí sebejistě a věnuje mi další úsměv. Hrozně hezky se to poslouchá. Vždycky jsem se tetelil blahem, když se přede mnou někdo zmínil, jak krásný máme vztah. Mnoho lidí nám závidělo pouto mezi námi, obdivovali je a zároveň nechápali. Kdykoli jsem jim vyprávěl, že se nám zdál stejný sen, že vycítím, co se s ním děje, nebo mi stačí jen na Billa mrknout a vím, co si myslí, nevěřícně na mě zírali, jako bych jim vyprávěl nějaké sci-fi. Naše dvojčecí pouto bylo pro okolí vždy něčím magickým, tajuplným a podle mě je může skutečně pochopit jen ten, kdo dvojče má. S nikým jiným bych si nemohl být bližší než s Billem. Jsme v podstatě jedna osoba.

„Říkala jste, že jste si všimla už dřív. Čeho?“ Vrátím se k tomu, co mi řekla skoro na začátku. Dodala, že se jí poslední týdny nelíbí, ale podle jejích slov zpozorovala něco dříve a mě zajímá, co to bylo.

„Neurazte se, pane Kaulitzi,“ začne. „My ženy jsme obecně vnímavější než vy muži. Více si všímáme řeči těla, chování druhých lidí a změn.“ To mi neříká žádnou novinku a rozhodně se mě tím nedotkla. Však jsem to slyšel mnohokrát a taky jsem se o tom přesvědčil. Třeba u mámy. Znala nás odmala a nikdy se nám nepodařilo ji obalamutit. Hned na nás poznala, že jí lžeme.

„Váš bratr se změnil.“ Sdělí mi. „Pokud bych srovnala současného Billa a toho, kterého jsem znala dřív, jsou to dva naprosto, ale opravdu naprosto odlišní lidé. Kromě toho, že je nesoustředěný, bývá často dost podrážděný. Dovede ho naštvat i naprostá maličkost, nad níž by se dříve sotva pozastavil.“

„Podle mě je to způsobeno stresem.“ Vstoupím jí do řeči. Vím, o čem mluvím. Roky jsem byl vystaven tlaku a někdy to zkrátka musí ven. Bill byl vždy citlivější než ostatní a někdy jeho reakce byly přemrštěné, ale neřešil jsem to. Prostě si vše víc připouštěl a dělá to dodnes.

„Marion,“ oslovím ji. Zničehonic si vzpomenu na ten jeho úraz. Znám pouze Billovu verzi, s nikým jiným jsem o tom nemluvil. Co když jeho asistentka ví něco bližšího? „Vzpomínáte si, jak měl na ruce tu ortézu? Víte, jak k tomu došlo?“

„Ano,“ kývne. „Pan Kaulitz spadl ze schodů, když odcházel z kanceláře. Ale podrobnosti neznám.“

„Vy jste tam nebyla?“

„Kdepak,“ zavrtí hlavou a vypadá to, že se v paměti vrací k tomu dni. „Ten den jsem se v práci trošku zdržela. Než jsem odešla, ještě jsem se zastavila u něho. Vyžádal si nějaké výkazy, na které se podle mě ani nepodíval, protože ležely přesně tak, jak jsem je tam nechala. Nikdy nenechávám důležité věci volně se povalovat, jeden nikdy neví, tak jsem se pro ně vrátila, abych je před odchodem uklidila. Vůbec jsem netušila, že je ještě u sebe.“

„Copak Bill se nikdy ve firmě nezdržel?“ Zeptám se nevěřícně.

„Zřídkakdy.“ Odpoví bez delšího přemýšlení. „Víte, pan Kaulitz v kanceláři nebýval a nebývá denně. Když míval domluvené schůzky, neukázal se někdy vůbec. Komunikoval se mnou buď telefonem, nebo mi den předem řekl, co je potřeba zařídit, kam zavolat a podobně. Pokud jste s ním chtěl mluvit osobně, největší šance zastihnout ho u sebe, bývala od desíti do těch tří, čtyř odpoledne. A bylo lepší dát předem vědět, abyste měl jistotu, nejenže si na vás najde chvilku, ale že bude vůbec přítomen. Jak říkám, nejdéle obvykle zůstával do čtyř. Déle se zdržoval pouze před uvedením kolekce.“

Bill byl pánem svého času a jako šéf si sám určoval svou pracovní dobu, takže mě nepřekvapuje, co mi řekla. Vlastně jsem to sám věděl, protože jsem s ním jeden čas do práce chodil. Nemusel se nikoho dovolovat, prostě se zvedl a odešel.

„Teď mě tak napadlo. Těsně před tím úrazem jsem u něho taky viděla dopis,“ dodá Marion zamyšleně. „Jsem si zcela jistá, že ho držel v ruce, když jsem vešla.“

„Kdy přesně to bylo? A ten dopis byl v poště?“ Okamžitě zpozorním. Billova korespondence jí projde pod rukama, jistě ji nějak třídí, takže má přehled, kdo mu píše.

„To určitě ne,“ zakroutí hlavou. „Toho bych si všimla.“

„Určitě, Marion?“

„Jistě. Dopisů, co vypadají, jako by je poslal někdo z minulého století, mu nechodí každý den stovky.“ Taky fakt. Jen slepý by si ho nevšiml a Marion by z fleku mohla dělat u CIA. Několikrát mě to v souvislosti s její osobou napadlo. Kam se na ni hrabou Bodie a Doyle! Ti museli být dva, kdežto ona si vždycky vystačila sama.

„Ten úraz se mu stal poté, co se vrátil z Londýna. Účastnil se večírku madam Westwoodové…“

„Já vím, pozvala ho.“ Přeruším ji, abych jí sdělil, že o tomhle jsem kompletně informován. Dokonce víc, než by mi bylo libo a nerad bych se k tomu znovu vracel.

„Přišlo mi, že mu ten výlet jen prospěl. Vrátil se v dobré náladě a vypadal i odpočatě.“ Podívá se na mě tak, jako by dobrá nálada u mého dvojčete byla ne něčím neobvyklým, ale vzácným. „Ta mu ale vydržela jen během dopoledne. Pořád někdo volal a chtěl s ním mluvit kvůli panu Maciejewskimu. Dostala jsem za úkol všechny slušným způsobem poslat… víte kam, že?“

„Chápu. Je to jeho soukromá věc, ke které se pro tuto chvíli nebude vyjadřovat.“ Tipnu, jak zněla jeho odpověď tlumočená ústy jeho asistentky pro dotěrné novináře. Marion přikývne, takže jsem se trefil. Však jsem v showbusinessu strávil několik let a neustále jsem byl v centru dění. Pitvali se v mém soukromí, každou mnou vyřčenu větu několikrát otočili, takže nakonec vyzněla naprosto jinak. Bylo období, kdy jsem měl i doma pocit, že mě někdo sleduje, proto jsem kontroloval každý svůj pohyb, výraz obličeje nebo jsem se otáčel přes rameno. Přešlo to, ale tehdy jsem se bál, že z toho zešílím.

„Zpět ale k tomu, o čem jsem chtěla mluvit. Všímala jsem si delší dobu, že je unavený, bez energie a když už se dopoledne objevil a vypadal odpočatě, během několika hodin byl úplně vyždímaný. Navrhovala jsem mu, ať si vezme pár dní volno.“

„A vzal?“ Zeptám se, ačkoli dopředu znám odpověď.

„Kdepak. Den zůstal doma a ten další hned přišel.“ Potvrdí mou domněnku a pokračuje dál. „Ten večer, co se mu stal ten úraz, byl opět jako nášlapná mina.“

„Jako nášlapná mina?“ Zopakuji po ní a nejspíš mi to dnes pomaleji myslí, jelikož mi nedochází souvislost.

„Ano, jeden špatný pohyb a bum, vybouchl by.“ Objasní mi, co tím přirovnáním chtěla říci. „Ale to nebylo jen ten večer. Trvalo to u něho delší dobu.“

„Kdy jsem si všimla těch změn?“

„Už před půl rokem si mi postěžoval, že trpí příšernými bolestmi hlavy a ptal se, jestli nevím, jak by se jich mohl sám zbavit. A jednou jsem ho dokonce našla, jak sedí za stolem a nemůže popadnout dech. Byl úplně bledý a celý se třásl. Prosila jsem ho, aby si zašel k lékaři. Jestli tam byl, nevím. Odešel sice, ale kam šel, vám při nejlepší vůli neřeknu.“ Tak na tohle si vzpomínám víc než dobře. Taky jsem několikrát Billa našel v příšerném stavu a tlačil ho k doktorovi. Sotva jsem to vyslovil, začal po mně ječet, abych mu nekázal a neříkal, co má dělat. Bylo mu jedno, že jsem při pohledu na něho trpěl jako zvíře a dělal si o něho starosti. Vsadím se, že kdyby to bylo obráceně, dotáhl by mě do špitálu i násilím. Nejspíš u doktora nakonec přece jen byl, protože jsem si delší dobu nevšiml ničeho znepokojivého a Bill si ani nestěžoval, že by mu nebylo dobře.

„Pak jste se přestali stýkat. Hodně ho to vzalo.“ Marion se mi zahledí do očí. Trošku to působí, jako by se chtěla ujistit, že ji poslouchám. Jsem jedno ucho. I se mnou to zamávalo, dnes bychom to oba pravděpodobně řešili jinak, ale tehdy jsem jinou možnost neviděl. Chtěl jsem daleko od něho, protože jsem byl přesvědčen, že kdykoli bych se na něho podíval, vzpomněl bych si, co mi provedl. Měl jsem strach, že by to dospělo do stádia, kdy bych mu začal ubližovat, protože bych chtěl, aby cítil bolest. Kdo ví…

„Zprvu byl jak uzlíček nervů. Čekala jsem, kdy se zhroutí. Všude chodil s tmavými brýlemi a moc nekomunikoval. Vlastně vůbec. Pak se dal dohromady, tedy jak se to vezme. Vrátil se do firmy, ale není takový, jako býval.“

„Říkala jste, že Bill tyhle věci nezapomíná.“ Připomenu jí její předešlá slova. „Tím myslíte…?“

„Víte,“ vstoupí mi do řeči. „Dřív jsem žasla, kolik je toho schopen si pamatovat. Věděl naprosto přesně, kde, kdy, s kým a proč má být. Jistě, párkrát mu něco vypadlo, tak se zeptal, zda má něco naplánováno. Nikdy se však nestalo, že by zapomněl na něco důležitého nebo někoho významného. Proto jsem byla v šoku, když si nevzpomínal, že má schůzku s panem Lagerfeldem.“

„Jak to vyřešil?“ Zajímám se, co dělal, když zjistil, co se stalo a koho naprosto vypustil.

„Nejprve se se mnou dohadoval. Dokonce mě osočil, že jsem si to vymyslela.“ Marion se na mě podívá lesklýma očima. Bratrovo jednání jí očividně hodně zraňuje a mně pomalu začíná docházet, že k němu nejenom vzhlíží, ale chová k němu i určité city. „Pak se mi ho ale podařilo přesvědčit, že mu nelžu. Hned mu šel volat, ale co říkal, samozřejmě nevím.“

„Pane Kaulitzi, přijdete na to, co se děje, že ano?“ Zeptá se mě zoufale. Věří mi. Veškerou důvěru vkládá do mě, jako bych v jejích očích byl jediný, kdo může nalézt odpověď na otázku, co se stalo a koho se Bill tak bojí. A možná se Marion nemýlí a nevsází na špatného koně. Když nad tím teď přemýšlím, tak se mi přece jen zmiňoval, že má strach. Strach, že o mě přijde. Ale víc neřekl. Pouze tohle a žádal, abych byl stále s ním, neboť se mnou se nebojí. Ani nemusí. Nikdy bych nedovolil, aby se k němu někdo přiblížil a zkřivil mu jediný vlásek na hlavě. Odjakživa jsem chtěl vraždit, když se na mého malého brášku někdo jen ošklivě podíval. Vlastní život bych riskoval, abych ho ubránil. Pro záchranu jeho života byl, dal v sázku ten svůj.

„Pokusím se, slibuju.“ Ač mě to stojí hodně námahy, podaří se mi alespoň se pousmát. „Od vás ale budu taky něco potřebovat.“

„Cokoli.“

„Všechna jeho pošta musí projít přes vás, že ano?“ Vyčkám, dokud nekývne, teprve pak pokračuji dál. „Takže ji budete velice pečlivě kontrolovat, a jakmile tam najdete toto, hned mi zavoláte a jemu ten dopis v žádném případě nedáte. Ode dneška se k Billovi nic takového nedostane. Ano?“

„Samozřejmě.“

„Volejte mi kdykoli. Jakmile si všimnete něčeho, co vám bude připadat byť jen trošku podezřelý, tím nemyslím jen dopisy, ale cokoli ohledně Billa, dáte mi vědět. A já se pokusím co nejdřív z něho dostat, o co jde.“ Myslím, že těžší úkol před sebou mám já. Vybalit to na něj nemůžu, protože není blbej, aby mu nedocvaklo, kdo mi o tom řekl. Marion za mnou přišla, protože mi věří. Nemohu ji zklamat a vlastně ani nechci. Ovšem jak to z něho vypáčím, netuším. Nejlepší by bylo, kdyby se mi ten přiblblej opisovatel Shakespeara neservíroval sám. Hned bych ho totiž mohl naporcovat na milióny maličkých kousíčků nebo ho mučit, dokud by nezačal litovat, že se narodil. Jenže takhle si ho budu muset najít sám. Ale já ho vypátrám, i kdyby zalezl sto sáhů pod zem, přede mnou nemá šanci se schovat. Vybral si, hošánek, špatnýho protivníka. Však uvidíme kdo s koho!

**

„No, Tomi, kde jsi?“ Vypálí na mě diva, sotva překročím práh. Leknutím sebou trhnu a jen tak tak se nebouchnu do hlavy o botník vedle. To nemůže jednou jedinkrát počkat a nebafnout mi za zády? Jednou mě z něho raní mrtvice. Dělá to odmala. I mámě tím několikrát málem přivodil infarkt. Ticho a klídek a z toho si to přihasí Bill a spustí.

„Ještě není pět.“ Připomenu mu, v kolik jsem se měl nejpozději vrátit domů a projdu kolem něho. Nenápadně se rozhlížím po bytě a kontroluji, kolik škody stihli ti dva během mojí nepřítomnosti napáchat.

„Je za deset minut pět.“ Bill cupitá hned za mnou a sotva se zastavím, už stojí přede mnou a mává mi rukama před obličejem. „Víš, jak jsem se tu nudil? Dokonce jsem začal i uklízet!“

„Cože?“ Vyprsknu smíchem. Představa bráchy, jak tu lítá s hadrem a utírá prach nebo za sebou tahá vysavač, mě naprosto odrovná. Už jako kluk se ulil, kde mohl. Domácí práce se mu ani trochu nezamlouvají, takže jsem v šoku, že se do nich sám a navíc zcela dobrovolně pustil.

„Fakt. Ty sis jako nevšiml?“ Jednu ruku si dá v bok a zpraží mě pohledem. Tome, všiml sis, všiml. Jakmile řekneš ne, budeš ještě měsíc poslouchat, že se snaží a nikdo to neocení.

„Ale jo, všiml.“ Mrknu na něho a cvrnknu ho nosu, načež začne prskat. Jako malý kluk to taky neměl rád, ale nikdy jsem neodolal a jak se ocitl v mojí blízkosti, prsty jsem zavadil o špičku jeho nosu. Bill je totiž hrozně roztomilý, když se čertí. Nato ho pevně sevřu ve svém náručí a políbím ho na odhalenou šíji. Teprve teď, když ho mám u sebe, jsem klidný. Věděl jsem, že je doma, protože mi Marion řekla, že se v kanceláři celé dopoledne neukázal. Říkal jsem si, že je-li naše teorie správná a někoho se bojí, nikam by sám nešel. Nanejvýš by vzal Absiho ven, ale úplně sám by odsud snad paty nevytáhl.

„Kde jsi tak dlouho byl?“ Začne na mě dotírat. Počítal jsem s tím, že se bude vyptávat, proto jsem spoustu času strávil přemýšlením, co mu na to odpovím. Nejradši bych se neviděl. Po Billovi žádám, aby mi říkal pravdu, a on se toho snaží držet. A já? Znovu mu budu lhát. A co se mi příčí ještě víc, je, že se chystám sledovat vlastního bráchu. S Marion jsme se dohodli, že na něj bude dohlížet během práce, na mně bude zbytek. Dělá se mi ze sebe sama zle a jsem nucen opakovat si, že je to pouze pro Billovo dobro. Děsím se toho, že bych ho jen na vteřinu pustil z očí a jemu by se něco stalo.

„Potřeboval jsem zařídit něco ohledně vystoupení děcek a pak jsem se byl projít.“ Alespoň druhá část věty je pravda. Jak jsem se rozloučil s Marion, vykročil jsem ulicí dopředu. Neměl jsem žádný cíl, prostě jsem šel dál a dál. Nemohl jsem hned jet domů za Billem, nejprve bylo třeba urovnat si myšlenky a nějak všechno zpracovat. Nemyslím si, že se mi to povedlo, ale hlavu mám o poznání čistší než v kavárně.

„Kdybys přišel domů, mohli jsme jít na procházku spolu.“ Bill se otočí někam, kde podle mě leží Absinth. Mělo mě napadnout, že přijde s tímhle. Podle jeho názoru jsme se mohli procházet všichni společně, podle mě rozhodně ne. Potřeboval jsem být sám.

„To ještě můžeme.“ Smířlivě se na Billa usměju, ale moc platné mi to asi nebude. Nohy mě sice bolí jako čert, ale kolečko kolem bloku bych snad ještě zvládl.

„Už jsme byli. Hodinu jsme chodili kolem domu a čekali jsme na tebe.“ Sdělí mi a trošku se zamračí. Tento výraz mu však vydrží jen pár vteřin, protože se jeho tvář zčistajasna rozzáří. „Uvařil jsem ti večeři.“

„Opravdu?“ Úžasem mi spadne brada. To je ale překvápko, a rozhodně příjemný překvápko.

„Ano,“ přikývne nadšeně a už mě strká do koupelny. Připadám si jako malej fracek, přesto si pod dohledem pana návrháře umyju ruce a nechám se odvést ke stolu, za nějž si poslušně sednu a čekám, co mi naservíruje. Ač vím, že vařit umí, neměl jsem moc příležitostí ochutnat výtvory jeho kulinářského umění.

„Prosím.“ Slavnostně přede mě postaví talíř s jídlem. Okamžitě začnu zkoumat, co to asi tak může být. Vidím těstoviny, pak něco zelenýho, což bude brokolice, kterou já děsně nerad, a to nahoře by mohl být sýr.

„Děkuji.“ Hlesnu a přihlížím tomu, jak se usadí naproti ke své porci, která je podstatně menší než ta má. Aby se náhodou nepřejedl.

„Je to brokolice, že?“ Než si strčím první sousto do pusy, chci se ujistit, co že se to vlastně chystám pozřít.

„Jistěže je.“ Přikývne. Zajímalo by mě, kde ji vzal, protože já bych takovej hnus zelenej nikdy v životě nekoupil. Nemusím se ptát, protože Bill mi to rád a sám prozradí. „Koupili jsme ji s Absim cestou domů. Tome, víš o tom, že brokolice má v sobě látky, které tě chrání před toxickými a rakovinotvornými látkami?“

„Vážně?“ Chabě se pousměji a odhodlám se ochutnat jím připravený pokrm. Chvilku převaluji sousto v ústech, opatrně je přežvykuji, než se odvážím polknout.

„Četl jsem to.“ Prozradí mi, kde k tomu poznatku přišel. Doufám, že to pro mě neznamená ládovat se brokolicí každý den. Jednou to přežiju, ale denně ani za nic. Pro jistotu mlčím, protože by mi hned vpálil, že myslí i na moje zdraví a nedělá to jen pro sebe. Naštěstí jeho posedlost zdravým životním stylem nemívá dlouhého trvání, jde spíš o takový záchvěvy. Takže to poslušně sním a zítra si uvařím něco podle svého gusta.

„Billchen,“ oslovím ho, vzhlédnu od talíře a přestanu se vrtat v jídle. Bill naproti mě s přehnanou pečlivostí nabodává těstoviny na vidličku, a když sousto vloží do úst, začne labužnicky přežvykovat. Tváří se dokonce tak, jako by nikdy nic lepšího nejedl.

„Co se děje?“ Zeptá se, když polkne, a pozorně si mě prohlédne. Nejde to vydržet. Nemůžu tu sedět, dívat se na něho a dělat, že je všechno v pořádku, když to tak není.

„Víš, jak jsi mi říkal o tom, že máš strach?“ Začnu touhle otázkou, kterou se mu snažím připomenout náš nedávný rozhovor. „Říkal jsi, že se bojíš, když nejsem s tebou.“

„A?“ Podívá se na mě a přežvykuje jídlo.

„Z čeho, nebo spíš z koho máš strach?“ Mírně se předkloním a udržuje s ním oční kontakt čekám, co z něho vypadne. Moc nepočítám s tím, že mi řekne pravdu. Nevypadá, že by se mu chtělo mluvit. Jen sedí, žvýká a mlčky mě pozoruje.

„Říkal jsem, že nevím.“ Připomene mi a odsune od sebe talíř s nedojedenou večeří. Nejspíš ho díky mě přešla chuť k jídlu. „Proč se mě na to zase ptáš?“

„Přemýšlel jsem o tom a mohl bych ti pomoct.“ Povzbudivě na něho kývnu. Říkali jsme si přece, že společně všechno překonáme. Ujišťovali jsme se, že ani jeden z nás není na nic sám, protože jsme dva na všechno. Musí si to pamatovat. Netuším, jak dlouho Bill mlčí. Asi jsou to jen minuty, ale mně to připadá jako hodiny. Kdybych teď pustil na zem špendlík, slyšel bych ho dopadnout. Takové ticho není ani v kostele.

„Prostě se bojím.“ K mé úlevě konečně prolomí ticho. „Bojím se, že tě ztratím, a taky mám strach o tebe.“

„O mě?“ Podivím se. „Proč o mě?“

„Bojím se, že se ti něco stane.“ Přizná a sklopí zrak.

„Co by se mi mohlo stát?“ Natáhnu se po jeho dlani a sevřu ji.

„Cokoli! Nečteš noviny nebo nesleduješ televizi. Všude je toho plno!“ Zvýší hlas a vytrhne se mi. „Jakmile se mnou nejsi, bojím se. Když nevím, kde jsi a co děláš, šílím z toho. Přejde to teprve, až se vrátíš.“

„Billi, o mě se bát nemusíš, já…“ Bill mě nenechá domluvit, protože doslova oběhne stůl, sám od sebe se mi posadí na klín a obejme mě kolem krku. Hlavou spočine na mém rameni a nosem se mi otře o krk.

„Musíš na sebe dávat pozor, Tomi.“ Zašeptá. „Musíš. Slib mi to.“ Konejšivě ho hladím po zádech a snažím se ho uklidnit. Skutečně má strach, šílený strach a nebojí se pouze o sebe, ale i o mě. Že by mu někdo vyhrožoval, že mi ublíží? Pochybuji, že to z něho teď dostanu. Je rozrušený, musím počkat. I tak ale vím, že se něco děje a já přijdu na to co. Prostě přijdu.

autor: LadyKay