autor: blame_my_dirty_mind
„Slíbilas, že už nikdo neumře, viď?“ řekl Jimmy rychle, než mohla teta Janine pokračovat.
„Vlastně jsem řekla, že nic slíbit nemůžu.“ Pokrčila teta Janine rameny.
Jimmy se na ni prosebně podíval. „Nevím, jestli chci vědět, jak to dopadne.“
Teta Janine se usmála a vydechla. „No, pak si myslím, že je správný čas přestat s vyprávěním a ty půjdeš spát. Můžeš o tom přemýšlet, rozmyslet se, jestli budeš chtít, abych pokračovala, nebo ne.“
„Cože? Teď nemůžeš přestat! Neusnu, když nebudu vědět, co se stalo!“
Teta Janine se zasmála. „Takže ses rozmyslel?“
Jimmy si povzdychl. Bude si muset poslechnout, co se stalo, i kdyby se mu to nemělo líbit. „Jo, prosím pokračuj, teto Janine.“
„Dobře, ale neříkej své mamce, že jsem tě nechala být vzhůru takhle pozdě.“
„Neboj se,“ usmál se Jimmy.
Tomek nebyl vůbec rád, že měl vidět kocoura v aréně. Chtěl, aby umřel, ano, ale jeho rukou. Kocour se nepokoušel okamžitě utéci jako všichni ostatní, ale čekal, dokud nepřijede příšera. V jeho tváři nebylo ani stopy po sebevědomí, takže se možná nepokoušel utéct kvůli tomu, že byl paralyzovaný strachem.
Kocour zacouval, když uslyšel hřmění bestie. Není potřeba říkat, že byla obří a čtyřnohá. Nebylo na ní nic tak strašlivě odporného, až na trnité rohy na hlavě. Příšera sklonila hlavu, namířila rohy na kočku, jako kdyby to byly meče.
Kocour zůstal na místě a díval se. Příšera na něj zaútočila. Kocour uskočil a použil záda příšery k tomu, aby se odrazil do salta a uhnul útoku. Dav začal hlasitě bučet. Příšera se otočila a znovu zaútočila. Kocour znovu vyskočil a přistál za ní.
Protože neměla žádné zbraně, humanoidní stvoření se musela spolehnout pouze na své fyzické schopnosti. Běhání se zdálo být jedinou užitečnou schopností, ale to proti příšerám nestačilo. Kočky nebyly jen rychlé v běhu, ale také měly dobré reflexy a byly akrobaticky agilní. I kdyby se měly spoléhat jen na svoje schopnosti, rozhodně by svému nepříteli nadělaly spoustu problémů.
Kočce se chvíli dařilo vyhýbat se útokům a dav začínal být netrpělivý. Tomek si skoro nevšiml toho, jak se někteří z Ještěrů začali na tribunách zvedat a rozhazovat rukama. Díval se, jak příšera útočila a jak byla kočka znovu připravena vyskočit. Najednou se objevil jeden z laserů a zamířil na zem přímo za kočku. Ta sebou trhla a na vteřinu se ohlédla, ale to stačilo. Příšera do ní vrazila svými ostnatými rohy. Dav zajásal. Příšera třásla hlavou a kočka slétla z trnů a dopadla na zem arény.
Tomek sledoval kocourovo tělo. Nevydal ani hlásku, celý souboj sledoval bez dechu. Měl dojem, že něco cítil, ale fakt že se dívá, jak kocour dostával to, co si zasloužil, mu nedával žádnou satisfakci. Zamhouřil oči a čekal. Prostě věděl, že se kočka zvedne. Příšera zamířila ke svému jídlu, ale v mrknutí oka byl kocour s výkopem zpátky na nohách. Dav začal bučet.
Kocour ztratil jeden ze svých životů a Tomek přemýšlel, kolik mu jich ještě zbývá. Boj začal být ještě nespravedlivější, jelikož lasery ničily kocourovi cestu a rozptylovaly ho. Nejen že se teď musel vyhýbat příšeře, ale i laserům, které nezmizely, dokud od něj příšera nebyla jen pár centimetrů.
Kocour vyskočil, skoro mu nestihl uhnout, ale příšera byla až moc blízko. Tomek viděl, jak vystříkla krev. Kocour přistál a padl na kolena, držel se za hrudník. Krev tekoucí z velké rány začala vytvářet kaluž krve, pak padl na zem mrtvý. Byl to ale jen další život, jelikož se s lehkostí odkulil, když se ho příšera pokusila sníst.
Hodiny ubíhaly a slunce přešlo přes nebe, kocourův čas ale neskončí, dokud nezemře. Soudě podle nevraživých pohledů z publika to byl nejspíš nejdelší boj, který kdy viděli. Tenhle kocour měl všech devět životů – Tomek je počítal a sledoval, jak kocour trpí všemi strašlivými a bolestivými druhy smrti. Jak byl vyhozen do vzduchu a rozdrcen; rozšlapaný; rozříznutý. Všude bylo tolik krve a aréna začínala vypadat jako postříkané plátno. Tomek si všiml, že po každém zabití příšeře trvalo kratší dobu, než došlo k dalšímu.
Kocour se zvedl ze své další kruté smrti. Ale tentokrát nevypadal, že by byl stejně živý jako předtím; těžce dýchal, potil se a vypadal naprosto vyčerpaně a v bolestech. Byl to jeho poslední život, život, kde kočičí tělo zůstane stejně zranitelné jako u ostatních humanoidů, kdy ztratí schopnost obnovit se po dalším z fatálních zranění. Poslední život kočky byl ten opravdový, každý to říkal, a opravdová byla i smrt.
Když příšera znovu za kocourem vyrazila, znovu se objevil laserový paprsek. Znovu kocour uhnul a trny ho minuly jen o centimetry. Příšera trhla hlavou na stranu a kocoura strefila. Kocour upadl. Rychle dal nohy pod příšeřin čumák a zastavil tak její čelisti od toho, aby se do něj zakously. Příšera trhla hlavou dozadu a udělala krok vpřed, šlápla na něj. Kocour začal naříkat a křičet, z úst mu začala téct krev. Tomek se zašklebil. Tohle mu muselo zlomit několik žeber.
Dokonce i ve svém posledním životě to kocour nevzdával. Zdálo se, že postavit se pro něj bylo neskutečně bolestivé, ale stál tam, naposledy se postavil příšeře tváří v tvář. Bylo to úctyhodné, a byl to nejspíš důvod, proč byl tak dobrým bojovníkem. Tomek si na chvíli pomyslel, že by to byla opravdu škoda, kdyby ho zabil, pak se za tuto myšlenku chtěl sám praštit. Musel zemřít, a on sem přišel jen proto, aby se ujistil, že tomu tak bude.
Příšera zaútočila a kocour udělal neuvěřitelný pohyb. Poučil se a věděl, že lasery jsou mířeny kousek za něj a využil toho, že Ještěři předvídali jeho reakce. Laser se objevil tak, jak přepokládal, ale on namísto toho, aby od něj uhnul, vyskočil a udělal ve vzduchu otočku, efektivně se laseru vyhnul a přistál za ním. Pro Ještěry bylo už moc pozdě na to, aby zareagovali, a tak příšera naběhla přímo do paprsku. Laser uřízl příšeře hlavu, rozdvojil ji ve dví a příšera padla na zem jako pytel kamení.
Za všechny dny v zajetí Tomek neslyšel hlasy a křik tak hlasité jako teď. Na tribunách to byl chaos a šílenství. Nebylo těžké věřit, že tohle bylo poprvé, co příšera zemřela, a humanoid přežil. Tomek se díval na kocoura, který ležel na zemi, končetiny roztažené a hrudník se mu sotva hýbal. Vypadal naprosto vyčerpaně. Stálo ho to osm životů, aby našel způsob, jak příšeru porazit a Ještěři byli ještě méně nadšení, jelikož to oni mu pomohli vyhrát tento podvodný závod.
Vřava na tribunách nepřestávala. Diváci se mezi sebou hádali, rozhodovali se o osudu kočky. Tomek rozpoznal něco, co bylo řečeno obecným jazykem. Někteří chtěli kočku zabít sami, jiní říkali, že je pravidlem, aby ji zabila příšera. Tomek se uchechtl, chovali se, jako by snad oni pravidla následovali, obzvlášť v téhle falešné hře.
V aréně se znovu objevily lasery. Tomek byl zděšen. Takže ho opravdu zabijí? A pak viděl, jak lasery nutí kočku vrátit se zpátky do cely, stejně jako to předtím dělaly s bestiemi. Kočka se dotáhla do cely a padla, prakticky bez života.
Když kočky čas v aréně skončil, hra se toho dne zastavila, ale brzy ráno pokračovala. Boje byly jako obvykle. Světla rulety se rozsvěcela, vybrala vězně, pak přišla příšera. Nic tak úchvatného jako boj kočky, to bylo jasné. Co se příšer týče, všechny byly odporné a nechutné, jedna jako druhá. Tomek se ale stále díval na kocourovu celu, čekal, jestli ho uvidí se pohnout. Když areál osvítilo sluneční světlo, viděl, že kocour ležel stejně, jako si lehl, když do cely vstoupil, ale Tomek neviděl, že by se mu hýbal hrudník. Tomek si pomyslel, že kocour nejspíš zemřel během noci. Najednou celá jeho přítomnost na této planetě ztratila smysl, jeho impulz následovat kočku až sem byl naprosto stupidní.
Zvuk rulety se zastavil a dav se hlasitě zaradoval. Tomek nevnímal; pořád přemýšlel o ztrátě svého zájmu. A pak se mříže na jeho cele odhákly a otevřely se a zeď vzadu v cele se začala pohybovat kupředu. Tomek protočil oči. „Ještě lepší,“ zabručel.
Vystoupil do arény a prohlédl si dav. Chovali se jinak, než když viděli jiného humanoida, bučeli a nesouhlasně křičeli jen při pohledu na něj. Tomeka to nepřekvapovalo, jelikož si byl vědom jejich nenávistí vůči psům. Spousta důvodů nenávisti byla, že jejich druhové byli ve vězení právě kvůli Psovitým a jejich přerušení kriminálních aktivit, které provozovali. Neměli o Psovitých dobré mínění a možná proto si mysleli, že není hoden být v této hře. Jestli tady nikdy žádný pes nebojoval, pak to bylo rozhodně proto, že nikdy žádného neuvěznili, ale rovnou zavraždili.
Z nějakého důvodu se jeho příšera neobjevila, i když Tomek přímo pod sebou slyšel řev. Super, pomyslel si, zrovna když si myslel, že dřív nebo později umře, chtěli ho nechat čekat. A pak se ozval zvuk alarmu. Tomek usykl a zakryl si uši. Dav začal panikařit a zvedat se ze sedaček. Tomek se rozhlédl, ale neměl ponětí, co se dělo. Dav začal prchat z areálu jako splašené stádo. Před něčím utíkali, pomyslel si Tomek, ale před čím?
Zaslechl zvuk vesmírných motorů, o vteřinu později denní světlo potemnělo jako západ slunce, zvedl pohled. Padla mu čelist šokem. Z nebe padal obří raketoplán, nabíral na rychlosti a po stranách hořel. Tomek si uvědomil, že se brzy zřítí hned vedle arény. Neměl kam utéci, a tak jen zacouval ke zdi, sklonil se a zakryl si hlavu rukama.
Náraz byl jako zemětřesení. Země se třásla a všechno na míle vzdálené zakryla vlna prachu a horka. Nářek a řev v aréně se začal mísit se řevem příšer. Když se prach usadil, Tomek se postavil a viděl, že část arény byla poškozena kusem raketoplánu.
Zdálo se to jako zázrak, že by ho zachránila loď, která by do arény narazila, i když jeho to vlastně ani nepřekvapilo. Nebylo divu, že se to stalo, vzhledem k té lodní síti. Vlastně to byl docela zázrak, že se to nestalo už dřív. Až moc silné vyrvání z hyperprostoru poničilo raketoplán, který ztratil kontrolu, a i když ho sem nikdo netáhl, byl gravitací přitažen na trpasličí planetu. Nedivil by se, kdyby ten, kdo měl dávat pozor, pozor nedával, protože byl až moc rozptýlený sledováním hry, aby si nevšiml, že se blíží loď.
Náraz poničil počítačem kontrolovaný systém, který reguloval otevírání dveří do cel, a všechny je odemkl. Všichni humanoidi utíkali na svobodu, ale svoboda to byla jen pro některé, protože utekly i příšery a zabíjely všechno, co se pohnulo. Tomek si připadal bez svého blasteru neschopný, a jestli to takhle bude pokračovat, za chvíli budou všichni vězni mrtví.
Na jedné straně se ozvala rána a sypání kamení, do arény vstoupili tři Mech-boti. Mech-boti začali střílet a pálit a snažili se dostat pod kontrolu všechny příšery a vězně. Jedna z příšer sejmula Mech-bota na zem a jeho operátor byl rozdrcen k smrti nohou příšery velikosti kmene.
Tomek využil příležitosti a zamířil k mrtvému Ještěrovi, ukradl mu jeho blaster. Ještěři a ostatní rasy na této planetě nebyli dobří v boji, a dokonce i když měli přístroje velké, jako jsou Mech-boti, tak jim byly k ničemu, když s nimi neuměli zacházet. Tomek se snažil mířit na slabá místa příšery, oči, hlavu a rozkrok.
Překvapeně zamrkal a sevřel se mu žaludek, když viděl, že kocour je stále naživu. Byl teď venku z cely. Měl oči otevřené a vykulené zděšením. Nejspíše ho probudil náraz té lodi. Kocour usykl a zašklebil se bolestí, jak se snažil zvednout. Na chvíli to vzdal, pak se podíval zpátky do arény na možnost útěku a pokusil se znovu vstát.
Tomekovi před očima projel stín a on se sklonil. Málem se nestihl vyhnout ráně tlapou příšery. Otočil se zpátky do arény a pokračoval v zabíjení každé příšery, která se mu postavila do cesty. Všude se začaly ozývat motory a nebe bylo brzy plné lodí a plavidel, které se evakuovaly z planety.
Na dalšího Mech-bota zaútočily dvě příšery a sundaly ho, zatímco se poslední z robotů soustředil na zabíjení vězňů, aby se jim nepodařilo uprchnout skrze díru ve stěně. Tomek se ušklíbl, když to viděl. Už tu byly jen tři příšery. Zamířil po té největší a střílel ji do boku hlavy, aby zaujal její pozornost. Příšera zavrčela, odhalila tesáky a drápy. Tomek pokračoval ve střelbě, nezpůsobil jí skoro žádnou škodu, ale vyprovokoval ji. Příšera konečně zaútočila a Tomek se rozeběhl směrem k Mech-botovi.
Operátor Mech-bota se zamračil, když mu Tomek proběhl mezi nohama. Tomek zůstal stát a mířil blasterem na kokpit. Operátor se zasmál a namířil na něj zbraní. Vykulil ale oči, když uslyšel zařvání. Příšera zezadu naběhla do Mech-bota a operátor si zlomil vaz při prolítnutí sklem. Robot se skácel k zemi.
Příšera si znovu všimla Tomeka a zavrčela. Tomek na ni tentokrát zamířil pečlivěji, přímo mezi oči. Příšera byla mrtvá po jedné jediné střele.
Vězni se zaradovali a začali prchat z arény. Tomek se podíval zpátky, aréna byla prázdná, jelikož zbývající dvě příšery také utekly. Jeho pohled se zaměřil na celu kočky. Kocour stále ležel na hranici své cely, vzdal to. Po tom, co překonal všechny ty strašlivé konfrontace s příšerou v aréně, to nevzdal. Ale tentokrát bylo nejspíš jeho tělo až moc slabé a zraněné na to, aby zůstal stát.
„Hej, notak! Jsme volní!“ řekl mu jeden z bývalých vězňů v obecné řeči.
Tomek se na něj otočil. Byl to ten samý Zajícovitý, kterého zajmuli ve stejný den jako jeho. Zajíc mu ukázal, aby ho následoval.
„Notak! Nebo všechny lodě budou pryč!“
Tomek se na něj podíval, pak na lodě na nebi. Byl volný, konečně byl volný a mohl se vrátit domů. Měl radost, ale jeho nohy se nepohnuly.
Zajíc se na něj díval se zmateným výrazem. „Jsi v pořádku?“ Tomek neodpověděl, pořád se díval do arény. „No, já tady nebudu čekat, tak se měj,“ řekl Zajíc a opustil ho.
Tomek pomalu přešel přes arénu ke kocourově cele. Zastavil se vedle jeho těla. Takhle zblízka vypadal ještě víc zraněně. Měl zavřené oči a mělce dýchal. Znovu omdlel. Tomek se nadechl. V mysli mu běhaly myšlenky na pomstu, na to, aby kocoura dodělal, ale pak by to vypadalo, že se nad ním smiloval a ukončil jeho bolest. Nebylo těžké poznat, že kocour umírá. Možná ho nezabil on sám, ale byl za to zodpovědný. Kdyby nebylo jeho, tak by sem ten kocour ani nedoletěl. Teď, když si byl jistý, že umře, měl pocit, že dokončil, co slíbil. Mohl se otočit a vrátit se domů, být smířený. Tomek zaťal pěsti. Tolik se teď nenáviděl.
„K čertu s tebou, číčo,“ řekl, když se sehnul, něčím silnějším než pomstychtivými myšlenkami byl přinucen se sklonit a kocoura zvednout. V náručí ho odnesl z arény.
autor: blame_my_dirty_mind
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Tohle je skvělé promyšlená povídka. Líbí se mi, když si autorka vytvoří celý svět. A kladně hodnotím i ty prostřihy, kdy se spolu baví Jimmy a tetička. Dodává to tomu na zajímavosti.
Věděla jsem, že to Tomekovi nakonec nedá a kočičku si odnese. Je dobře že pociťuje i jiné věci než je nenávist. Už se těším na další díl.
Děkuji za překlad
Tušila jsem, že ten souboj bude krutý, ale co dělali ještěráci, to byl vrchol! Ale kočičák přežil. Tomek měl z prdele kliku a číču nakonec vzal sebou. Věděla jsem, že ho nedokáže dorazit, i když si to omlouval po svém. 🙂 Teď doufám, že se z té hnusné planety dostanou nějak pryč.
Díky za překlad, už se těším na další kousek.
Paráda vzal kočičku sebou moc zajímavá povídka.
Nemám slov, opravdu… na tento žánr moc nejsem, ale nadchla mě už samotná fotka k příběhu, tak jsem si řekla, že to zkusím a uvidím… a musím říct, že je to naprosto fenomenální!! ještě jsem myslím na tomto blogu nikdy nečetla žádnou povídku s tímto zaměřením.. naprosto geniální a já moc děkuji za skvělý překlad 🙂 🙂
Tenhle díl jsem jen četla se sevřeným hrdlem a bála jsem se pomalu i nadechnout. Teď se mi alespoň trochu ulevilo a všechno to ze mě spadlo, ale po celý díl jsem byla napnutá tak, jako nikdy!
Každý díl je čím dál víc napínavější! Dnes jsem byla hotová, to se musím přiznat. Kočičáka mi bylo děsně líto a nejhorší bylo, když i ještěři začali podvádět a snažili se jej zabít sami. Tohle už opravdu překračuje všechno! Jim jde opravdu jen o to, aby viděli krev a všechny mrtvé. Je mi z nich špatně! Už jsem si vážně začala myslet, že to Kočičák nepřežije, protože mi přišlo nemožné, aby jej ještěři nechali napokoji. Díky bohu, že jej v pravý čas vrátili zpět do cely, protože by to Kočičák už nezvládl.
No a Tomek měl z pekla štěstí! Ačkoli byl vybrán, ani nemusel bojovat a to jak napálil ještěry bylo super! 😀 Potěšilo mě, že se pro Kočičáka vrátil! Musel v něm jednoduše zanechat nějaké silné pocity, protože jinak by se pro něj nevracel. Jsem za to ale strašně ráda. 🙂 Třeba tahle Tomova milost a dobrosrdečnost jednou Kočičáky a Psovité spojí a oni se přestanou nenávidět. To by se mi moc líbilo! 🙂
Tak snad se kluci z téhle ohavné planety dostanou co nejdříve to půjde a bude už všechno v pořádku!
Moc děkuji za dokonalý překlad! 🙂
Čakala som, že Billov súboj a jeho úžasné schopnosti Toma očaria, ale ten ako sa zdá stále to úbohé stvorenie nenávidí, ale aspoň ho tam nenechal zomrieť:) je to skvelá kapitola aj keď na mňa príliš surová:) Ďakujem za preklad.