autor: Zarlina
Nemůžeš pořád pracovat
„Víš jistě, že si nechceš jít zaplavat nebo tak něco?“
Bill vzhlédl od sešitu a setkal se s Tomovým pohledem. Ten muž právě vylezl z bazénu, dredy mu volně visely přes ramena a kapky vody na jeho kůži se leskly na slunci, takže pro Billa bylo překvapivě těžké, aby otevřeně nezíral.
Vždycky si myslel, že Tom je přitažlivý, ale tohle… tohle bylo něco jiného. Sotva toho muže znal, přesto mu tak nějak vyschlo v ústech a jeho srdce se začalo chovat nečekaně divně pokaždé, když se na něj ten muž podíval. Nedokázal to vysvětlit, ale něco se předchozího večera změnilo. Poté, co Bill dal jasně najevo, že o sobě nechce mluvit, Tom začal mluvit o jiných věcech. Náhodné věci o jeho hudbě a o době, kdy se rozhodl, že chce být na pódiu. Řekl mu o tom, jak svou první píseň věnoval své mamince, píseň, kterou ještě nikdo jiný nikdy neslyšel, a pak mu řekl, poté, co slíbil, že to nikomu neřekne, že jeho nejnovější píseň, o které si všichni mysleli, že je o jeho tajné životní lásce, byla ve skutečnosti o Nicole, a jak nikdy nechápal, jak moc jste mohli milovat jinou osobu až do dne, kdy ji poprvé držel v náručí.
Billa náhle udeřilo, že Tom je jen normální člověk. Mohl být slavný pro svou hudbu a všechno, ale stále to byl jen člověk, a to se Billovi nelíbilo. Nelíbilo se mu myslet na lidi, o kterých on psal, jako na lidi. Dokud byli jen jména a titulky v novinách, bylo snadné o nich psát, ale když Toma poznal, tak bylo mnohem těžší o něm psát a nenechat si jeho tajemství pro sebe.
„Bille?“
„Oh,“ Bill se začervenal, když si uvědomil, že Tom stále čeká na odpověď. „Ne, je mi fajn.“
„No tak,“ řekl Tom s úsměvem. „Musíš se úplně vařit. Je tady horko jak v pekle a voda je perfektní, slibuju.“
„Já opravdu nemám rád plavání,“ povzdechl si Bill. „A jsem ve stínu, jsem v pohodě.“
„Dobře, tak co chceš dělat?“ Řekl Tom a posadil se na křeslo vedle něj. „Nikki ještě nějakou dobu nebude doma, takže máme spoustu času najít pro tebe něco zábavného.“
„Je mi fajn,“ opakoval Bill. „Stejně mám práci.“ Kývl k sešitu, kam si začal psát svůj nový článek.
„Nemůžeš pořád pracovat,“ zasmál se Tom. „Tohle má být dovolená, trochu si odpočiň.“
„Tohle není dovolená,“ řekl Bill, ale jeho rty byly zkrouceny do škádlivého úsměvu. „Je to únos.“
„Ty to nikdy nenecháš být, že ne?“
„Ne.“ Bill se zasmál a natáhl se pro nápoj, který jeden z lidí pracujících pro Toma udržoval za všech okolností plný. Bill jen zřídka viděl někoho z nich, s výjimkou zahradníka, ale ten, kdo mu doléval nápoj, jej musel sledovat. „To máš za to, žes mě zatáhl do rozbitého stroje smrti.“
Tom si odfrkl, ramena se mu otřásala tichým smíchem, pak přikývl a věnoval Billovi další ze svých širokých úsměvů.
„Dobře, vyhrál jsi,“ zasmál se. „Ale stejně, nemůžeš celý týden pracovat. Jak dlouho trvá napsat článek? Jeden den? Dva?“
„Až budu mít vše, co pro něj potřebuju, můžu psát v noci,“ pokrčil rameny Bill. „Obvykle to všechno píšu ve čtvrtek odpoledne a odesílám to ve večerních hodinách. Jak jsi řekl, nikdo se nestará tolik o samotný článek, jsou to fotky, které chtějí. „
„Tak proč to vůbec píšeš?“ Zeptal se Tom, tvářil se trochu zmateně. „Jaký to má smysl, pokud se o to nikdo nestará?“
„O tyhle se budou starat,“ řekl Bill a kývl na otázky. „Ale články budou velmi krátké. Chci to co nejvíce natáhnout, aby lidé měli zájem a kupovali si časopis každý týden.“
„Tvá šéfová bude štěstím bez sebe,“ řekl Tom a kývl. „Ale i tak, budeš potřebovat celý týden, abys to napsal?“
„Hádám, že ne.“ Bill odložil pero a přemýšlel, že by si možná vzal malou pauzu. „Ale já nevím, co jiného dělat.“
„Hraješ tenis?“
Bill se na něj podíval a uvažoval, jestli to myslí vážně, a pak zavrtěl hlavou.
„Dobře, chodíš rád do posilovny?“
„Vypadám snad, jako bych obvykle trávil čas v posilovně?“ Zeptal se Bill a zvedl obočí na blond muže.
„Vůbec ne, ale člověk nikdy neví,“ zazubil se Tom. „Videohry?“
„Nejsem jejich fanoušek.“
„Filmy? Televizní pořady?“
„Já ani nemám televizi.“
„Hraješ na nějaký hudební nástroj?“ Zeptal se Tom a zdál se být odhodlaný najít něco, co by se Billovi líbilo. „Mám ve sklepě malé studio.“
„Ehm, ne, promiň,“ Bill znovu zavrtěl hlavou. „Když jsem byl mladší, snažil jsem se hrát na kytaru, ale po pár měsících mě to začalo nudit.“
„Já jsem s kytarou začínal,“ řekl Tom s úsměvem. „Než jsem objevil svět rapu. Ale pořád píšu většinu svých písní jen s kytarou.“
„Opravdu?“ To Bill nečekal. Vlastně si nebyl jistý, co čekal, ale nedokázal si představit toho tak energického rappera, jak sedí na místě a na koleni má kytaru. Nějak se to nehodilo k jeho hudebnímu stylu.
„Jo,“ uchechtl se Tom. „Možná ti to jednou předvedu, jsem si jistý, že by se ti to líbilo.“
Bill nevěděl proč, ale ta slova způsobila, že lehce zčervenal, a tak rychle sklopil hlavu a doufal, že si toho Tom nevšiml.
„Co obvykle děláš, když jsi na dovolené?“ Zeptal se Tom. Jestli si skutečně nevšiml Billových červených tváří, nebo byl prostě tak laskavý a předstíral, že to neviděl, to Bill nevěděl, ale ocenil, že se o tom nezmínil. „Nemáš rád vodu, nepracuješ na svém opálení… co děláš?“
„Nejsem si jistý,“ odpověděl Bill pomalu a kousal se do rtu, zatímco přemýšlel. „Neberu si příliš často volno, a když ano…“ Pokrčil rameny a nebyl si jistý, co říct. „Vlastně opravdu nedělám vůbec nic.“
„Nemůžeš pořád pracovat,“ Tom se zamračil. „Nikdy nechodíš jen tak ven se svými přáteli nebo tak?“
„Ne,“ Bill polkl, opět se mu nelíbilo, kam rozhovor směřoval. Jak to, že vždycky nakonec mluvili o něm? Mělo to být naopak. „Já, ehm…“ prsty si prohrábl vlasy a zíral přitom na zem. „Já vlastně žádné nemám.“
„Ty nemáš vůbec žádné přátele?“ Tom zněl nyní znepokojeně, ale Bill se neodvážil na něj podívat.
„Ne,“ zamumlal Bill tiše. „Ale to už jsi věděl, ne?“ Pomalu zvedl hlavu, aby se setkal s Tomovýma očima. „Nikomu nebudu chybět, pamatuješ?“
„Omlouvám se, že jsem to řekl.“ Tom se na něj díval s vážným pohledem. „Už jsem ti to říkal, ale řeknu ti to ještě jednou. „Je mi líto, že jsem ti ublížil.“
„Je to jen fér,“ usmál se slabě Bill. „Já ti ublížím tímhle, nebo ne?“ Bill přikývl směrem ke svým papírům.
„Budu v pořádku,“ odpověděl Tom s pokrčením ramen. „Ale jak můžeš nemít vůbec žádné přátele? Nejsi tak strašný.“ Věnoval Billovi malý úšklebek, jak se to snažil obrátit ve vtip, i když stále vypadal velmi vážně.
„To je dlouhý příběh,“ odpověděl Bill. „Částečně je to proto, že řadím práci před spoustu ostatních věcí. Není to celý příběh, ale nakonec už byli mí přátelé unaveni z toho, jak jsem vše vždy zrušil a nikdy nezavolal nazpět, takže jo, přestali se mnou mluvit. Nejdřív jsem si toho ani nevšiml, a když ano… no, už bylo příliš pozdě.“
Znovu sklopil oči. Nebyl si jistý, proč toho o sobě Tomovi tolik řekl, když ve skutečnosti nikdy nebyl ten typ člověka, který by mluvil o čemkoliv osobním, ale tady na tom muži bylo něco, co Billa nutilo si myslet, že mu na tom skutečně záleželo, i když pravděpodobně ne.
„To je mi líto,“ řekl Tom, vypadal, jako že to opravdu myslí vážně a věnoval Billovi vřelý úsměv, když spatřil překvapení v jeho očích. „Já si nemyslím, že jsi špatný člověk, Bille,“ řekl jemně. „Možná děláš nějaké věci, se kterými nesouhlasím, ale nemyslím si, že jsi až tak špatný, jak se snažíš předstírat, že jsi. To už jsem ti říkal.“
Bill jen zavrtěl hlavou. Nechtěl se o tom znovu bavit.
„Tak pojď,“ řekl Tom náhle a vstal. „Nemůžeme tady sedět celý den.“
„Tak co budeme dělat?“ Bill se zamračil, ale také vstal, když si uvědomil, že pravděpodobně nemá smysl se dohadovat.
„Pojď se mnou,“ Tom se vřele usmál a rozešel se směrem k domu. „Něco ti ukážu.“
„Kam jdeme?“ zeptal se Bill a následoval ho.
„Uvidíš,“ uchechtl se Tom a pak se na něj přes rameno zazubil. „Ale jsem si docela jistý, že se ti to bude líbit.“
autor: Zarlina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Miluju tuhle povídku. Je napínavá tak akorát, nejsou v ní žádné drastické zvraty a Billovo slintání nad Tomem je rozkošné.
Hrozně mě zajímá co se Billovi stalo tak hrozného. Takový život přece člověk nežije jen tak. Borásek maličký. Taky jsem zvědavá na to, co Tom vymyslel za aktivitu, protože se zdá že Bill nemá zájem vůbec o nic.
Děkuji Zuzu za díl. 🙂
Billovy slintající myšlenky nad Tomem jsou bezvadné! Vždycky mě to zaručeně pobaví! 🙂
Billa je mi čím dál víc líto, jsem strašně zvědavá na jeho život, a to čím dál víc! 🙂 Moc se mi líbí, jak se snaží Tom Billa nějak zapojit a udělat mu nějaký hezký čas, jde vidět, že už k Billovi cítí minimálně nějaké sympatie, jinak by se tolik nesnažil. Moc se těším, až se kluci sblíží ještě více! Čas bez Nikky jim rozhodně svědčí! 😉 😀
Moc se těším na pokračování! 🙂 A Tobě, Zuzu, opět moc děkuji za perfektní překlad! ♥
Tom se pomalu ale jistě dostava Billovi pod kůží.
Bill se asi běžně uzavírá do své ulity, i když neznám důvod. Ale líbí se mi, že Tom tohle absolutně ignoruje. Prostě ho donutí, aby se zapojil. Myslím, že to prospívá jim oběma.
Děkuji za kapitolu a její překlad, těším se na pokračování.
Tom okrem toho že je skvelý v hudbe je aj skvelý psychológ, z Billa postupne pekne vyťahuje jeho bolesti, dúfam, že ho aj vylieči:) A hlavne dúfam, že to čo hovorí, myslí naozaj úprimne a nie je to len hra aby si ho získal…
Ďakujem za skvelý preklad.