The Moorsfield Hotel 7.

Tomovi se třásly ruce, zatímco se díval na zjevení, které stálo před ním v chabě osvětleném prostoru mezi zdmi.

„Proč jsi mi to neřekl?“

„Upřímně, bylo hezké, že se ke mně někdo znovu choval jako ke člověku.“

„Tome, co se tam děje?!“ Ozval se Billův hlas, který prolomil napětí ve zvuku. „Gustav říká, že cítí mrtvolu!“

„M-“ Tomovi se chvěl hlas. „Má pravdu.“

„No tak odtamtud sakra vypadni!“ Bill strčil hlavu do díry a jeho zrak prošel přímo skrz Georga a zadíval se Tomovi do očí. „Nejsi tam zaseklý, že ne?“

„Ne, už jdu.“ Tom zakašlal a ukázal Georgovi, ať jde za ním.

Když byl Tom zpátky v pokoji pro údržbu, podíval se na své přátele. „Máme trochu větší problém, než jsem si původně myslel.“ Zvedl pager. „Už chybí jen dvě smrti.“

„Proč vypadáš tak smutně?“ Bill se podíval na pager. „Co se stalo?“

„Ještě si nejsem jistý.“ Tom se podíval na Georga. „Možná by ses měl zviditelnit a vysvětlit to.“

Bill nadskočil, když se vedle Toma zjevila průhledná forma Georga. „No do prdele.“

„Takže,“ řekl Gustav jakoby nic, „ty musíš být ten Georg, o kterém Tom mluvil.“

„To jsem.“ Georg nervózně přešlápl. „Opravdu jsem tady dělal údržbáře, ale v devadesátým čtvrtým, šel jsem tam spravit prasklou trubku, zamotal se a nikdy se mi nepovedlo dostat ven.“

„Jak to, že si ho nikdo nevšiml?“ přerušil ho Gustav. „Chci říct, ten kdo zadělal tu zeď, si přeci musel všimnout smradu. A to nemluvím o tom, že ses nikdy znovu neukázal v práci.“

„Myslím, že to bylo mým kolegům jedno. Nejspíš si mysleli, že mě to tu už sralo a skončil jsem. A co se týče zdi, tu díru zadělal jiný duch, alespoň… myslím, že to byl duch.“ Georg založil ruce. „Byla to velká černá věc, ze které mi bylo zima, i když jsem duch.“

„To byl nejspíš démon.“ Přikývl Gustav. „Jak jsi zabránil tomu, aby Tom zjistil, že jsi duch? Neměl bys být napsaný v seznamu mrtvých?“

„To bylo čirý štěstí.“ Georg vypadal zahanbeně. „Bill mě málem dvakrát odhalil, ale poprvé si Tom jen myslel, že se chová jako kretén a podruhé byl v šoku. A co se týče složky… Myslím, že ten démon byl zachycený ve sklepě dřív, než to stihl komukoliv říct… to že jsem byl mrtvý.“

Bill se na Toma zle podíval. „Ty sis myslel, že jsem kretén?“

Tom zvedl na obranu ruce. „Sorry. Bylo to podruhé, co jsem tě viděl a myslel jsem si, že jsi tam jen přišel, vzal chlast a hodil peníze vedle Georga, aniž bys mu věnoval pozornost. Myslel jsem si, že je tu normální zaměstnanec.“

„Tak nějak jsem…“ Georg vypadal provinile.

„Počkat, to ty jsi po mně uklidil skleničku v herně?“

„Jo,“ přikývl Georg. „Nechtěl jsem tě vystrašit.“

„Dobře.“ Přerušil je Gustav. „Nechci vám tady kazit vaší bublinu prozření, ale jsme docela v nebezpečí, jestli ten chlap potřebuje už jen dva mrtvé.“ Ukázal po místnosti. „Jestli jste si toho nevšimli, je nás tu víc než dost na to, aby to stačilo, a ten borec o nás už přes hodinu může vědět.“

„Georgu, našel jsi tu místnost?“

„Našel. Je za zdmi v té chybějící části třetího podlaží, ale nevím, jak by se tam mohla dostat fyzická osoba. Já se tam dostal tím, že jsem prošel zdmi.“ Dokonce i jako duchovi se Georgovi značně třásly ruce. „Jaké jsou šance, že uteču věčnosti v pekle, když jsem umřel v téhle budově?“

„Pomůžeme ti.“ Řekl Tom naprosto vážně. „Bille, nechci ti nějak kecat do života, ale ještě jednou tě chci poprosit, abys odešel, dokud ještě můžeš.“

„Ne.“ Řekl Bill paličatě. „V přesile je síla a říkal jsem ti, že zůstanu, tak se mě přestaň snažit vykopnout.“

„I přes všechna rizika?“ vložil se do toho Gustav.

„Tom mi vše řekl, ale teď už je pozdě couvnout.“

„Dobře.“ Přikývl Gustav. „Georgu, tu zeď proboříme. Kde můžeme najít něco jako obří kladivo?“

„Těžké nářadí skladují na střeše. Klíč od toho je bohužel u Sala a ten tu nebude ještě několik hodin.“

„Je to jen visací zámek a řetěz?“ Tom se snažil dát dohromady, jelikož měl o Billa opravdu strach.

„Jo.“

„Vloupeme se tam.“ Tom vyrazil ke dveřím. „No tak, musíme se pohybovat jen jako skupina.“

„Počkám na vás nahoře.“ Georg zmizel a všichni tři žijící se přesunuli ke dveřím.

„Takže,“ Bill se držel, co nejblíž Toma to šlo, „můžeme kvůli rychlosti jet výtahem?“

„Ne.“ Odpověděl Gustav. „Výtahy v budovách, kde straší, jsou nebezpečné. Půjdeme po schodech.“

Tom prošel dveřmi, které vedly ke dveřím. „Říkal jsem ti to,“ podíval se koutkem oka na Billa.

„Až tahle noční můra skončí, připomeň mi, abych se nastěhoval do jednoposchoďového domu, ano?“

„Platí.“

Tom vyrazil po schodech tempem, u kterého se nedalo mluvit, a zpomalil, až když došel na poslední poschodí a potřeboval použít svůj klíč, aby otevřel dveře. Po tom, co se dostal skrz, podíval se přes rameno a všiml si, že Bill s Gustavem jsou stále o tři schodiště za ním.

„Až tu věc porazíme, tak to oslavíme tím, že vám dvěma koupím permanentku do fitka.“

Gustav došel nahoru dřív než Bill. „Šetříme energii. Ty jen sprintuješ, my běžíme maraton.“

„Ten chlap se mi líbí.“ Vypískl Bill a následoval ty dva na střechu. „Je milejší než ty.“

„Jo, jasně.“ Tom měl teď misi, která zahrnovala najít přístřešek, o kterém mluvil Georg.

„Je tady!“ ozval se Georgův hlas z pravé strany.

„Je tady.“ Řekl Tom, jelikož si byl jistý, že Georg je teď neviditelný, protože byl až moc dlouho viditelný, a to bylo pro duše vyčerpávající.

V rohu střechy stála malá, ošuntělá dřevěná budka. Tom okolo ní prošel a byl ohromen tím, že ještě drží. Zámek byl v lepší kondici, než předpokládal, takže se na své společníky jen zoufale podíval.

„Měl jsem si přinést kleště nebo něco.“

„Nebuď blbej.“ Bill, který si mezitím zapálil cigaretu, přešel k němu s železným kbelíčkem, který byl plný kamínků a nedopalků cigaret. „Uhni a ukážu ti, jak věci dělá spisovatel.“

Bill sebejistě přešel ke dveřím, zvedl těžký kbelík nad hlavu a praštil do zámku co největší silou. Ještě třikrát to zopakoval a Bill se musel ušklíbnout, když zámek spadl k zemi.

„Pokračuj.“

„Ksakru s tím, já tě miluju.“ Řekl Tom jakoby nic jen tak přes rameno a zaběhl do boudy, aby našel, co potřebují.

Bill úplně ztuhnul a žaludek mu klesl až ke kolenům. Potáhl ze své cigarety a v duchu sám sebe mlátil za to, že byť jen na chvíli pomyslel na to, že to Tom myslel vážně, pak jen zavrtěl hlavou a stoupl si do dveří boudy.

„Našels něco?“

„Není z čeho vybírat,“ vyšel ven s náručí plnou nářadí, „ale myslím, že s tímhle to půjde.“ Tom mu nabídl perlík, kladivo s ostrou hranou a kladivo s rozdvojeným koncem.

„Bude to muset stačit.“ Gustav si vzal kladivo s ostrou hranou. „Tak jdeme. Nemůžeme plýtvat časem.“

„Zpátky do třetího patra.“ Řekl Tom nahlas, jen aby se ujistil, že jsou všichni stále na stejné vlně.

„Nepotřebuješ něco ve svém pokoji?“ zeptal se Bill a následoval Toma po prvních schodech.

„Ne, tohle bude souboj mysli, pokud ten pokoj nedokážeme rozbít včas. Nemáme ve vlastnictví žádnou relikvii, která by nám dala body navrch proti něčemu tak silnému.“

„Nevím, jestli se mě snažíš uklidnit, nebo ne,“ vyšel Bill vstříc pátému podlaží, „ale nepovedlo se.“

„Myslel jsem, že upřímnost bude nejlepší.“

„Asi jo, ale…“ Bill ztěžka zaúpěl, upustil své kladivo a chytil se zábradlí.

„Bille!“ Gustav i Tom vykřikli unisono a dívali se, jak Bill horizontálně odletěl ze svého místa na schodu a narazil přímo do zdi dole pod schody. Bill sjel po zdi a schoulil se, snažil se popadnout dech, který při té ráně ztratil.

„Kurva!“ Tom pustil své kladivo a běžel dolů, aby zkontroloval svého kamaráda. „Do prdele, Bille! Jsi v pořádku?“

Bill zasípal a zamračil se na Toma, pořád se snažil popadnout dech.

„Gustave?“

„Pracuju na tom, postarej se o Billa.“ Gustav vyndal lahvičku s vodou, na které byl kříž. „Ve jménu Ježíše Krista, nařizuji ti, abys nás nechal!“ Začal házet kapky vody okolo místa, kde Bill seděl.

Zatímco dál mluvil, Tom se podíval Billovi do očí. „Už můžeš dýchat?“

Bill se ostře nadechl a podíval se mu také do očí. „Jdi po schodech, říkal. Je to mnohem bezpečnější než výtah!“ Billův tón byl tak plný sarkasmu, že Tom couvl o pár centimetrů. „Ve výtahu se vždycky stane něco špatného, tak pojďme po ostrých kamenných schodech, kde bude mít démon víc místa s námi házet!“

„Omlouvám se.“ Tom se cítil upřímně hrozně z toho, že Bill se stal terčem útoku, ale také se mu ulevilo, že ten muž před ním dokázal být tak úžasně sarkastický po tom, co schytal takovou ránu. „Myslíš, že máš něco zlomeného?“

„Jen svoji prdel.“ Bill začal kašlat a začal se zvedat. „Ty kosti teď možná opravdu prostupují kůži, ale zbytek mě je v pořádku.“

„Neuhodil ses do hlavy?“ Tom pomohl Billovi na nohy.

„Ne, většinu rány jsem schytal do lopatek. Jsem v pohodě.“

„Tak pojďme,“ řekl Gustav. „Síla toho útoku jasně znamená, že si to je vědomo toho, že mu chceme ublížit. Možná na nás bude chtít ještě znovu zaútočit, tak si dávejte pozor.“

„Jasně, Pošuku Moody.“ Zamumlal Bill a zvedl své kladivo, pak se otočil ke schodům dolů, jen aby se znovu zastavil, protože ucítil ten nejhorší smrad, jaký kdy v životě cítil. „Co to je?“

„To je démon.“ Tom si dal svetr přes pusu a nos, ten smrad byl něco mezi pukavci a shnilou kůží. „Což není dobré.“

„No nekecej.“ Bill zamručel a opřel se zády o zeď v rohu. „Možná bychom měli jít jinudy.“

Sotva stihl doříct poslední slovo, schody, které je měly dovést z pátého patra do čtvrtého, se začaly trhat, jako by se jimi rval rozčilený neviditelný medvěd. Kus cementu po kusu cementu, a koberec se skutálel dolů, ti tři teď neměli jinou šanci, než evakuovat schodiště.

„Co teď?!“ Tom přecházel sem a tam a jeho úzkost se zvyšovala. „Do toho zasranýho výtahu nemůžeme! To bych radši přeskočil tuhle tři a půl metrovou díru, než abych vkročil do výtahu!“

„Seber se, Tome!“ vyjel po něm Gustav. „Určitě něco vymyslíme.“

„Jak bezpečná jsou požární schodiště?“ Bill se díval na dveře do svého pokoje. „Můžeme po nich do třetího patra a vyrazit okno. Nejspíš to je narušení osobního prostoru, jestli tam někdo bydlí, ale vzhledem k okolnostem…“

„To je perfektní.“ Přikývl Gustav. „Veď nás.“

Bill vyběhl vpřed a otevřel do svého pokoje. Popohnal ty dva dovnitř, zavřel a zamknul, než se zastavil a zhluboka se nadechl.

„Jsi ok?“ Gustav zněl lehce ustaraně.

„Jsem, ale všiml jsem si, že se Tom bojí výšek. Jen jsem si myslel, že bude potřebovat chvíli, aby se sebral, než vběhneme do té rezavé železné pasti smrti.“

„To je neuvěřitelně uvědomělé.“ Tom se na Billa afektovaně pousmál. „Cením si toho, ale myslím si, že v téhle situaci potřebujeme, abych se nezbláznil.“

„Dobře.“ Bill přešel k oknu a odemknul ho. „Až po vás.“ Otevřel okno a ukázal jim, aby vylezli ven.

Gustav z okna vylezl jako první, jeho ladnost blonďáka stojícího stále uvnitř dost překvapila. Když ho s Tomem následovali, Gustav byl už na úrovni čtvrtého patra a neukazoval známky zpomalení ani váhání.

Tom ho následoval a nechal Billovi moment k zamyšlení, že asi není až tak chytré dát váhu dvou dospělých mužů na chatrné železné schodiště. Podíval se na horizont a cítil zvláštní pocit míru, který ležel nad městem, jež v tichosti svítilo do temného nebe; nikdo ve městě nevěděl, že tři muži nejspíš běží naproti smrti uvnitř hotelu, který byl už skoro zapomenut časem.

„Tak jdeš?“ ozval se Tomův hlas ze spodního schodiště, když se zastavil a podíval se nahoru na svého nejnovějšího kamaráda.

„Jo!“ Bill se otočil a seběhl dolů po schodech, zatímco jeho mysl přemýšlela nad tím, jestli ještě někdy uvidí východ slunce.

Gustav byl už ve třetím patře a bouchal na okno do ložnice. Po několika momentech se objevil za záclonou obličej muže ve středním věku. Gustav se sklonil, aby nevypadal tak děsivě, a rozkřičel se přes sklo.

„Nahoře nějaký psychopat střílí! Vy a kdokoliv jiný v pokoji musíte po požárním schodišti pryč z hotelu!“

Muž za oknem vypadal vyděšeně, když roztáhl záclony a běžel zpátky k posteli, kde teď už seděla dost ospale vypadající žena. Billovi s Tomem se podařilo dostat se na schodiště k oknu zrovna ve chvíli, kdy muž otevřel okno s klíčky od auta v ruce.

„Neměli byste jít taky dolů?“

„Zůstáváme, abychom dostali lidi ven.“ Řekl Gustav ledabyle a protáhl se oknem do cizího pokoje. „Potřebuju, abyste se ženou zůstali někde dál, pro věci se můžete vrátit zítra, ale teď musíte nastoupit do auta a dostat se co nejdál jen můžete.“

„D-Dobře.“ Muž vystrčil svou ženu na schodiště. „Bůh s vámi všemi.“

„Díky, budeme ho potřebovat.“ Řekl Tom přes rameno, když vklouzl do pokoje, Bill ho hned následoval.

„Víme vůbec, kolik lidí je ještě v budově?“ zeptal se Gustav, když přešel ke dveřím od pokoje, aby je otevřel.

„Obvykle mezi dvaceti až padesáti, i když není zrovna turistická sezóna, takže čísla jsou naštěstí nízká.“

„Ne dost nízká.“ Zabručel Gustav a vylezl na chodbu. „Kudy?“

„Doleva.“ Ukázal Tom a vyrazil rychle vpřed.

„Je tu Georg ještě s námi?“ Bill si dělal upřímné starosti o mladíka, který zřejmě zmizel.

„Jsem tady!“ mlhavá silueta údržbáře stála u velkého obrazu na konci chodby, který visel na zdi, jež stála mezi nimi a jejich cílem. „Musíte tady skrz.“ Ukázal a lehce problikal.

„Děkujeme, Georgu. Pokud chceš, tak tu klidně můžeš zůstat neviditelný a mluvit se mnou, ano? Nechci, abys vyčerpáním zmizel úplně.“

Bill se díval, jak silueta zmizela, když Gustav sundal obraz ze zdi. „Soustřeďte se, chlapci!“ začal silně mlátit svým kladivem do zdi.

„Dobře, Georgu, můžeš projít na druhou stranu a říct mi, jestli je někdo v pokoji přítomný?“ Tom zvedl své kladivo a Billovi dal to největší. „Musíme se dát do práce.“ S posledními slovy se dal do bourání zdi.

Bill byl trochu sklíčený, když odpadávaly jen malé kousky omítky a zanechávaly ve zdi malé protlaky. Bill udeřil vší silou, kterou v sobě našel, a když se kladivo setkalo se zdí, ozval se uspokojivý zvuk. Bill se sám pro sebe usmál a dal kladivo pryč, ještě třikrát do zdi udeřil, když se mu sevřel žaludek.

„Oh ne…“

„Co?!“ Tom i Gustav okamžitě přestali s ranami a následovali Billův pohled k jeho díře ve zdi o velikosti hrudníku.

„Za touhle zdí je ještě jedna z cihel.“

„Nový plán.“ Gustav otočil kladivo, takže ke zdi mířila část se zuby. „Tome, vyměň si kladivo s Billem. On a já použijeme páčidlo, abychom dostali pryč zbytek suché zdi. Až budeme mít dost místa, tak chci, abys zničil tu cihlovou zeď, jelikož jsi z nás očividně nejsilnější.“

„Dobře. Tak začni. Chci si na chvíli promluvit s Georgem.“ Tom se podíval přes rameno, kde se objevil brunet.

„Co se děje?“

„Teď tam nikdo není, ale svítí tam svíce. Předtím nikdy nesvítily.“

„A stále jsi nenašel vstup?“

„Ne, přísahám, čtyři pevné zdi…“

„To nevadí.“ Tom ho poplácal povzbudivě po rameni. „Už takhle jsi nám strašně moc pomohl a já ti jsem zavázán.“

Georg se usmál. „Dobře, na chvíli půjdu, ano? Mám plán, který bych rád zkusil, takže pracujte a já se brzy vrátím, ok?“

„Dobře… Buď opatrný.“

„Co si myslíš, že se stane?“ Georg měl na obličeji úšklebek. „Nemůžu umřít dvakrát, víš.“

Tom jen mávl rukou a otočil se zpátky ke zdi, kde si všiml, že se jeho kamarádům podařilo vyrvat díru ve velikosti člověka. Alespoň do první vrstvy zdi.

„Dobře, tak uhni a odpočiň si.“ Tom zvedl kladivo a zhluboka se nadechl. „Nechci, aby vám to odletělo do očí.“

Jak Tom začal s prací, Bill si všiml, že jejich hlasitost přitáhla publikum. Tiše zanadával a drcl do Gustava, aby si toho taky všiml.

„Sakra.“ Démonolog se otočil, aby si promluvil s lidmi, kteří se zvědavostí nakukovali do chodby z pokojů. „Dobře, lidi, za tou zdí možná je nebo není únik plynu. Takže by bylo nejlepší, kdybyste opustili budovu v zájmu vlastního bezpečí. Už jsou na cestě hasiči, ale nevím, jak silný únik je.“ Z davu se ozvalo štěbetání. „Prosím jděte po schodech, ne výtahem, a jestli po cestě někoho potkáte, vezměte je prosím s sebou. Řekneme vám, co se děje, jak nejdřív to půjde.“

Bill taky promluvil. „Šest bloků odsud je veřejná knihovna, která má otevřeno nonstop. Bylo by dobré, kdybyste se sešli všichni tam, brzy tam za vámi někoho pošleme, ano?“ Dav se rozešel na Billův vkus až moc pomalu. „Nezdá se, že by je to nějak tankovalo…“ zamručel směrem ke Gustavovi.

„Na jejich obranu, jsou dvě ráno a nemají ponětí, že tu jde ve skutečnosti o démona.“

„Pravda.“

Bill se podíval zpátky k Tomovi, kterému se bohužel podařilo pohnout jen s pár cihlami, jelikož jak se zdálo, byly až moc dobře spojené. Po spáncích a krku mu tekly kapky potu a v obličeji byl červený. Bill se otočil zpátky do chodby a trochu se mu ulevilo, když viděl, že rezidenti konečně odcházejí. Gustav, který po celou dobu zůstával klidný, teď držel růženín a šel ke dveřím od pokojů.

„Dávej na Toma pozor, pomodlím se za bezpečí nevinných v téhle budově. Kdyby něco, tak křič.“

Zatímco si Gustav klekl doprostřed chodby, Bill se opřel svými bolavými zády a rameny o nejbližší zeď. Natáhl se pod triko a vytáhl křížek, který mu Tom dal, pevně ho stiskl v dlani. Podíval se na Toma, aby se ujistil, že ještě stále pracuje, a na chvíli se zamyslel.

První myšlenka, která blonďákovi prolétla hlavou, byla jedna z jeho obav. Každé co kdyby scenário se mu hlavou točilo jako tornádo, které vytvořilo obraz všech, na kterých mu záleželo, jak padali do ohnivých jam pekelných. Snažil se z hlavy dostat ty hrozné obrazy a myslet na něco jiného. Podíval se doleva a viděl Gustava stále klečícího uprostřed chodby hluboko v modlitbě. Napravo viděl Toma, který začínal být znatelně hysterický, protože se mu nedařilo zeď rozbít.

Bill cítil, jak se mu stahuje srdce, nedokázal si představit nikoho jiného, komu by záleželo na duších tady víc než Tomovi. Doslova běžel v čele závodu naproti démonovi, jen aby pomohl všem, kdo zde byl uvězněný, i když je ani neznal a v životě o nich neslyšel. Ta oddanost bylo něco, co Bill nikdy v životě neviděl a byl si jistý, že už to ani neuvidí, i kdyby se mu nějakým zázrakem podařilo tohle přežít.

Podíval se zpátky na své ruce a začal si připadat naprosto zbytečný, zhluboka se nadechl a poslal tichou modlitbu všem bohům, kteří kdesi existují, modlil se za to, aby se Tomovi podařilo dostat se skrz zeď a aby za východu slunce byli všichni naživu, v pořádku a v bezpečí.

Naneštěstí pro Billa, bohové ho nikdy neměli zrovna v lásce.

Gustav vykřikl a vytrhl tak Billa z jeho vlastní mysli zpátky do reality. I když znal démonologa jen hodinu, Bill věděl, že to, že je tak slyšet, neznačí nic dobrého. Odtáhl se od zdi a běžel k němu dřív, než si uvědomil, proč zvedl hlas.

„Bille, stůj!“ Zakřičel Tom ještě hlasitěji než jeho šéf.

Bill zabrzdil tak rychle, že se ještě kousek sklouzl, polila ho čirá hrůza, když spatřil, jak se Gustav trochu vznesl a silou vletěl do zdi stejně jako Bill na schodišti. Skoro okamžitě chodbu naplnil příšerný smrad sulfuru, Bill kvůli tomu trochu zacouval a snažil se nepozvracet.

„Co máme dělat?!“ Bill se díval na Toma, který vyndal svou malou bibli.

„Zůstaň za mnou!“ udělal pevný krok vpřed a začal říkat ty stejné fráze v latině, které říkal Gustav na schodišti.

Dveře v celé chodbě se v tu chvíli začaly prudce otevírat a zavírat silou podobné hurikánu a světla nad hlavami jim blikala takovou rychlostí, že vypadala jako lasery na diskotéce než jako výpadky elektřiny. Bill se díval, jak se na druhé straně chodby začaly prudce otevírat a zavírat dveře od výtahu, odhalovaly tak černou šachtu a kabely, jelikož kabina výtahu byla zjevně v jiném patře.

Tom zvedl hlas, když se Gustavovo tělo začínalo pomalu sunout po zdi kvůli neviditelné síle, která pulzovala celým hotelem.

V Billovi se zvedala panika, protože Tomovo počínání zjevně nemělo žádný efekt, což zapříčinilo, že začal jednat, aniž by přemýšlel. Vyběhl vpřed, vzal Gustava za kotník a začal ho tahat dolů na zem.

„Pusť ho, ty debilní hnuse! Vypadni, kurva, z tohohle baráku, ty zkurvysyne, a nech Gustava BÝT!“

„Bille, ne!“

Tomův křik byl přehlušen ránou, kterou způsobil Gustav, když spadl ze stropu a srazil Billa na podlahu.

Gustav se rozmotal a podíval se na Billa. „To jsi neměl dělat!“

„Nemohl jsem toho bastarda nechat, aby ti ublížil!“ Bill už taky křičel, protože byl na nervy z mlácení dveří a blikání světel. „Žádné z toho zasranýho modlení ani kouzelný latiny nezabralo! Jestli jste si nevšimli, tak démon je stále PŘÍMO TADY a může nám v klidu nakopat prdel!“ Bill ukázal do chodby, odkud se začalo ozývat vrčení.

„Bille, musíš mít víru a trpělivost!“ Tom se nakláněl dopředu a snažil se vidět, jestli jsou v naprostém pořádku, aniž by ztratil z očí démona.

„Nemáme zrovna času nazbyt!“ Bill se zvedl a cítil v hrudníku zlost jako nikdy předtím.

„Bille, poslouchej Toma!“ Gustav se snažil vyškrábat na nohy. „Společně, on a já, tohle zvládneme, ale jestli se neuklidníš, tak sám sebe otevíráš k tomu, aby tě posedl!“

Billovi ztuhla krev v žilách. Tohle ho ani nenapadlo, myslel jen na to, že umře, a přitom se mohl v klidu stát schránkou pro démona, který by se procházel v jeho těle jakoby nic.

„Oh bože…“ Billovi se třásly ruce a začal couvat. „Omlouvám se… Prosím jen… Spravte to nebo něco.“ Strach mu dělal z hlavy kaši.

„Spravíme!“ Tom se otočil zpátky k démonovi, který se zhmotňoval do černého tvaru stejně jako předtím v jídelně. „Pojď, Gusi.“

Gustav se ohnul, aby zvedl ze země bibli; v ní byla slova, která znal nazpaměť, ale když ji držel fyzicky v ruce, vždycky si přišel silnější. Zrovna když se jeho prsty dotkly vázání na hřbetu knihy, brutální síla ho udeřila do hrudníku a odrazila ho dozadu.

Gustavovi to vyrazilo dech a zády narazil do železné brány, která stála mezi jeho tělem a prázdnou výtahovou šachtou. Gustav lapal po dechu a snažil se chytit čehokoliv, co by ho zastavilo od osudu, který si pro něj démon vybral. Srdce mu bilo tak silně, že si byl jistý, že každou chvíli exploduje, což ho doručilo přímo do náruče démona, který se chystal přijmout svou poslední neceremoniální duši.

Než se mu nádech, který se mu podařilo udělat, dostal do plic, Gustavovo tělo znovu udeřilo dozadu a proletělo teď už otevřenými dveřmi do vzduchoprázdna. Letěl takovou silou, že narazil do zdi výtahu, ostře zaúpěl a jeho tělo pohltila gravitace a spadl dolů do šachty.

Tom se rozkřikl a vyrazil vpřed, díval se do temnoty, kde neviděl vůbec nic. „Gustave?!“ začal se modlit, aby blonďák ten pád přežil.

Bill si dal ruku přes pusu, když světla přestala blikat. Všechno najednou jakoby zmrzlo, uběhly vteřiny nebo minuty, než uslyšel ten nejhroznější zvuk na světě. Pomalu a v naprosto přirozené rychlosti se výtahová kabina začala posouvat z horních podlaží a mířila přímo dolů na dno šachty, které bylo hrobem démonologa jménem Gustav Schäfer.

Tomovi vypověděl hlas a jeho tělo začínalo upadat do šoku. Nebyl si jistý, jak reagovat na to, co se právě stalo, otočil se k Billovi, kterému po tvářích tekly slzy. Blonďák se opíral o zeď a zdálo se, jako by se snažil tou zdí projít a prostě zmizet.

„Tome…“

Oslovený muž udělal krok k Billovi a zastavil, když chodbou proletěl prudký vítr. Otočil hlavu do strany a díval se, jak černá forma démona proběhla kolem a vzala Billa za kotníky.

Démon trhl a Billovo tělo se zřítilo na zem a bylo vláčeno po koberci směrem k výtahové šachtě.

Tom zjistil, že nedokáže dýchat, když se zoufale vrhl po Billově ruce, aby ho dokázal zastavit. Entita byla ale rychlejší, než si Tom myslel.

Billovy prsty mu vyklouzly a jeho tělo zmizelo směrem vzhůru do šachty a pryč z dohledu do temnoty nad nimi.

Tom padl na kolena a zoufale se rozkřikl. „DO PRDELE!“ praštil pěstmi do koberce. „BOŽE, POMOZ MI! KSAKRU!“

autor: leahq

original