autor: LadyKay
„Koho miluješ, nad tím si lámu hlavu, dokud zcela nebdím.“
Dvě hodiny ráno. Se zakňučením položím hlavu zpátky na polštář a pevně stisknu víčka k sobě. To by mě zajímalo, proč zrovna dneska nemůžu usnout? Zkoušel jsem všechno. Dívat se na televizi, číst si, poslouchat pomalou tlumenou hudbu. U všeho za normálních okolností po čase spolehlivě usnu, ovšem dnes nic nefunguje. Dokonce nezabralo ani počítání oveček. Začíná se mě zmocňovat zoufalství. Mohu jen děkovat Bohu, že mám odpolední. Ranní bych taky nemusel přežít.
Odpolední s Tomem. Mám podezření, že právě on je onou příčinnou, která mi krade spánek. V kavárně pracuje týden a přesně jak jsem prorokoval, je o něj velký zájem. Dámy se mohou přetrhnout, aby se mu vetřely do přízně, a myslím, že mě začínají nesnášet, jelikož všechny dny doposud odpracoval se mnou. Akorát jednou nám vypomáhala Lilly, a to dopoledne v sobotu, která patří k silnějším dnům. Jinak spolu na směně býváme sami.
Můj nový kolega mě pomalu, ale jistě začíná dohánět k šílenství. Neleze mi na nervy, není nikterak dotěrný, naopak si skvěle rozumíme, na všem se krásně domluvíme a prakticky celou dobu si spolu povídáme. Tedy spíš se Tom ptá a já odpovídám. Mívám pocit, že o mně chce vědět naprosto všechno, zajímá ho i naprosto nepodstatná hloupost, již bych normálně vůbec nezmiňoval, a přiznám se, že mi ten zájem lichotí. O ostatní se totiž nestará vůbec, jsou pro něj vzduch. O sobě ale mluví zřídka a stále mi opakuje, že je jeho život nezajímavý. Na jednu stranu mě dělá šťastným, že v něm probouzím zvědavost, na druhou stranu mi pěkně motá hlavu. Ty jeho okouzlující úsměvy, laškovná konverzace, pomrkávání a náhodné doteky. Ze všeho jsem naprosto zmatený. Obzvlášť když si v jednu chvíli říkám, že se mnou snad flirtuje, a z toho se Tom chová naprosto „normálně“.
„Ukaž, já to udělám.“ Tom ke mně přistoupí a převezme si ode mě židli. Samozřejmě si neodpustí, aby se přitom zlehka nedotkl mojí dlaně. Jako už poněkolikáté za dnešní směnu. Buď zavadí svou rukou o moji, nebo se o mně alespoň otře, když kolem mne prochází. Každý kontakt našich těl je jako elektrický výboj. Cítím ho v každé buňce.
„Tak já… Uklidím za barem,“ navrhnu, co bych mohl udělat. Záhy se však dozvím, že Tom to má dávno hotové. Rozčiluje mě tím, že dělá všechno za mě a skoro k ničemu mě nepustí. Marně se rozhlížím kolem sebe a přemýšlím, jak bych se mohl zapojit. Přece tu nebudu jen tak stát a dívat se na něho.
„Tak co mám dělat?“ Zeptám se napůl zoufalý.
„Můžeš si sednout támhle a dívat se na mě,“ navrhne mi s rošťáckým úsměvem, který jsem si na něm tolik oblíbil.
„Nic jiného nemáš?“
„No, ještě řekni, že se na mě hezky nekouká.“ Sotva to dořekne, cítím, že mi začínají hořet tváře. Určitě si všiml toho, že jsem ho dnes každou chvíli sledoval. Nemůžu si ale pomoct. Je jedním z nejpřitažlivějších mužů, co jsem za svůj život potkal, a přímo magicky vábí můj pohled.
„To… Já…“ Absolutně netuším, co na jeho poznámku odpovědět. Kdyby to řekl kdokoli jiný, měl bych pro něj dávno přichystanou odpověď, kterou bych ho hezky usadil. Ale u Toma mi to nejde. U něj vlastně nic není jako u ostatních. Dokonce jsem si uvědomil, že mám tendence každičkému jeho slovu či gestu k mojí osobě přikládat zvláštní význam.
„Billi,“ povzdechne si a opře se o mop. „Není tu nic, co bys mohl dělat. Tak si prostě sedni, já vytřu a můžeme odsud vypadnout.“
„Mohl jsem to klidně udělat já,“ namítnu. Ano, to jsem mohl, jenže to bych tu nesměl být s Tomem.
„Fajn,“ Tom ustane na okamžik v práci a ohlédne se přes rameno. „Zítra si to vyměníme. Ty budeš makat a já se budu kochat.“
„Kochat?“ Z výšky dosednu na pohovku, která se pode mnou zhoupne. Opravdu použil slovo ‚kochat‘? Použil je ve spojitosti s mojí osobou? Znovu cítím lehký ruměnec ve tvářích a na rtech se mi usadí blažený úsměv, který však další Tomovou větou pohasne.
„Jasně, neznám lepší zábavu než pozorovat druhé při práci.“
Tohle je jen jeden z mnoha případů, kdy jsem se domníval, že se mezi námi něco děje. Co domníval, cítil jsem to. To zvláštní napětí. Celou dobu jsem je vnímal, nemohl jsem si je vybájit. Pak stačí jedno jediné Tomem vyřčené slovo a všechno je pryč.
Posadím se na posteli a prohrábnu si vlasy. Moje oči kloužou po ztemnělém pokoji, hlavou mi víří myšlenky. Myšlenky spojené s Tomem. Uvědomuji si, že o něm kromě jména, věku a toho, že se přistěhoval do města teprve nedávno, prakticky nic nevím. Je tajemnější než hrad v Karpatech.
„Podívej, kdo nás opět poctil návštěvou.“ Tom spočine rukou na mém rameni a kývne směrem ke stolku, u nějž se usazuje brunetka s plachým úsměvem. Chodí sem týden v kuse, jen dnes dorazila bez kamarádky.
„Jdeš tam nebo…?“
„Jdi ty,“ odvětím s nezájmem. Navíc, byl to on, kdo v pondělí navrhoval, že se budeme ob den střídat. Jeden za barem, druhý na placu. Dneska prostě role číšníka patří jemu, tak ať hezky šlape za právě příchozí.
Podívám se na hodinky na svém zápěstí. Jsou teprve čtyři a vypadá to na typické středeční odpoledne. Přijde mi, že v tuhle dobu k nám chodí nejméně lidí. I proto se čas táhne víc než jindy. Člověk je nucen hledat nějakou činnost, kterou by si krátil dlouhou chvíli. Třeba umývá i dávno umyté nádobí. Zrovna to dělám, když jsem tu s kteroukoli svou kolegyní. Jenže dnes jsem tu s Tomem a ten mě, pokud zrovna neobchází hosty, podrobuje výslechu.
„Jsi blázen, Billi.“ Promluví mi za zády a já tak tak zachytím jeden ze šálků, které jsem uklízel na poličku. S otazníky v očích se na něj otočím, protože mi vůbec nedochází význam jeho slov.
„Taková kočka. Ovšem tobě je volná.“ Rýpne si do mě, a přestože to je dnes moje práce, sám se ujme přípravy cappuccina, které si slečna objednala. „Tobě se nelíbí?“ Obrátí se na mě s dotazem zrovna ve chvíli, kdy uvažuji nad tím, že jemu se tu nikdo krásou rovnat nemůže.
„Je hezká,“ konstatuji a vrátím se k úklidu šálků.
„Takže jí to odneseš?“ Zeptá se a postaví ke mně tácek s její objednávkou.
„Odnes jí to ty.“ Předstírám zaneprázdnění rovnáním nádobí a tvářím se, jako by nic nebylo důležitější, než aby stálo v jedné rovině. Tom se pobaveně zasměje, ale vytoužený kávový nápoj mojí „fanynce“ přece jen odnese.
„Abys pak nelitoval,“ nepřestává si mě dobírat. Přísahám, že ať ho mám rád sebevíc, tak jestli nepřestane, vezmu ho něčím po hlavě. Radši s ním budu rozebírat trapné zážitky z dětství než svůj milostný život.
„Když se ti tolik líbí, tak nač čekáš?“ Rýpnu si pro změnu do něj a navlhčenou utěrkou otřu přístroj na výrobu horké čokolády, ačkoli mám pocit, že jsem to dělal před méně než pěti minutami.
„Věř mi, že neodolá tomu… Jak jsi to posledně říkal? Přirozenému šarmu, to je ono.“ Zašklebím se a s hlavou vztyčenu se kolem něho protáhnu. Proč se nemůžeme bavit o něčem jiném? Jako by mi to dělal schválně…
„U mě to nepřichází v úvahu.“ Poznamená Tom, který se zády opřel o pult a s rukama překříženýma na hrudi na mě zvláštně pohlíží.
„Jak to myslíš?“
„Tak,“ pokrčí rameny. „Prostě to nejde, no.“
Právě tenhle rozhovor bude hlavní příčinnou mojí nespavosti. Znovu a znovu si jeho slova přehrávám v hlavě, představuji si jeho výraz u nich a pátrám po tom, jak to myslel. Samozřejmě jsem se ptal, ale nic moc mi neprozradil. Jen se tajuplně usmíval.
Vstanu z postele, dojdu k oknu a zahledím se na ztemnělé nebe, na němž září tisíce hvězd. Jsem ohromen tou nádherou. Už jako malé dítko jsem sedával na parapetu a upíral oči k hvězdné obloze. Máma mě mnohokrát musela zahnat zpátky do postele, protože jsem byl schopný kochat se tou podívanou hodiny.
Do mysli se mi opět vplíží Tom. Dochází mi, jak moc jsem si ho oblíbil, a je mi bližší, než bych sám chtěl a než mu můžu dát najevo. Alespoň dokud nezjistím, jak se věci mají. Zkoušel jsem z něj dostat, jestli někoho má, ale jen krčil rameny a místo odpovědi se zajímal, jestli pro někoho zahořelo moje srdce. Samozřejmě jsem mlčel. Pokud bych měl odpovídat popravdě, musel bych ukázat na něho. Jsem nucen být sám k sobě upřímný a přiznat si, že jsem v tom až po uši. Zbláznil jsem se do něj a je to hlavně jeho vina. Chová se ke mně jako už dlouho nikdo a netváří se, že by mu moje blízkost vadila, spíš mám podezření, že ji vyhledává.
Zasním se. Představuji si Toma, jak se uprostřed téhle zářivé noci zjeví u mých dveří a se slovy, že nemůže spát, protože je mnou od první chvíle naprosto okouzlen, překročí práh. Posléze přitiskne své horké rty na mé a naléhavě si mě k sobě přivine. Dal bych cokoli za to, aby to tak bylo. Jenže Tom nezaklepe, protože jistě dávno nerušeně spí. To jen já se procházím po pokoji sem tam s plnou hlavou myšlenek a představ o něm.
Tolik ho toužím poznat blíž. Snad nic si pro tuto chvíli nepřeji víc. Jen kdyby mi to usnadnil a nechal mě nahlédnout do jeho nitra. Copak má nějaký smysl, že on za chvilku bude znát i moji váhu při narození a já o něm vím jen to, co bych se dozvěděl z jeho občanky? Zařeknu se, že mu už o sobě nic neprozradím, dokud se mi alespoň trošku neotevře. Otázkou zůstává, zda to dodržím. Tom je totiž typem, co by vymámil i tele z jalový krávy.
Po chodníku spíš běžím, než jdu, protože mi dnes příprava zabrala víc času než obvykle. Možná jsem si neměl dopřávat tak dlouhou sprchu. Jenže… Jak jsem tam tak stál pod proudem horké vody a uvažoval nad tím, jak nejlépe započít rozhovor s Tomem, ke kterému se dnes chystám, úplně jsem zapomněl na čas. Moje včerejší bezesná noc měla kromě kruhů pod očima za následek rovněž to, že mi dodala odvahu k tomu promluvit si s ním. Sice jsem se ještě nerozhodl, jak to udělám, ale jsem odhodlaný vyjasnit si to. Ať už to dopadne jakkoli, aspoň budu vědět, na čem jsem. Zatím mě kuráž neopustila. Uvidíme, jak odvážný budu, až Tom stane přede mnou.
Podle mě mi to sluší, dal jsem si opravdu na svém zevnějšku záležet a doufám, že to ocení i někdo jiný. Vejdu do kavárny, kývnutím pozdravím známé tváře a zamířím dozadu. Za barem stojí Marcello a Klaudie, kteří ani nezaregistrují mou přítomnost, protože o něčem zrovna vášnivě diskutují. Ani trochu mi to nevadí. Ušetřilo mě to zvídavých pohledů nebo nějakých rádoby vtipných poznámek.
Než stisknu kliku u dveří od šatny, uhladím si oblečení a zhluboka se nadechnu. Netuším sice, jestli je už Tom uvnitř, ale pro všechny případy zkontroluji svůj vzhled alespoň v odrazu na displeji svého mobilu.
„Ahoj,“ pozdraví mě zvesela Tom stojící u své skříňky. Už je převlečený a připravený převzít od našich kolegů pomyslnou štafetu. Zdá se, že je dobře naladěn, tak snad mu náš rozhovor nezkazí náladu. V dalších vteřinách mám však zažít šok. Tom si totiž rozváže zástěru a vzápětí si přes hlavu přetáhne i tričko. Počkat, co to dělá?
„Jsem rád, že to mám za sebou. S Klaudií neustále za zadkem to byla opravdu náročná šichta.“ Obrátí oči v sloup a ze skříňky vytáhne ramínko, na kterém má pověšené oblečení. Jak s Klaudií? Tom má přece mít odpolední. Se mnou. Sice se mi právě naskytla možnost znovu se pokochat jeho vypracovaným tělem, ale nelíbí se mi, že se se mnou chce rozloučit.
„Ty jdeš domů?“ Zeptám se a posadím se na lavičku. Doteď jsem byl plný optimismu a pozitivní energie, obojí mě během několika vteřin opustilo. Tolik jsem se na něj těšil, v hlavě jsem si celé dnešní odpoledne a hlavně večer po práci naplánoval. Teď se dozvím, že z toho nic nebude.
„Už to tak vypadá,“ odpoví mi se smíchem na předešlou otázku a zamkne skříňku. „Tak ať ti to rychle utíká, Billi. Uvidíme se zítra.“ Mezi dveřmi se na mě ještě usměje a zmizí.
„Super,“ zahuhlám a naštvaně se začnu převlékat. Ani si nevšiml, že vypadám jinak než normálně. Vlastně se na mě skoro vůbec nepodíval.
Na chodbě se málem srazím s Klaudií, která se zpoza rohu vyřítí jako neřízená střela. S pusou od ucha k uchu si prozpěvuje písničku, kterou pořád hrají v rádiu a mně leze na nervy, a zapluje na dámskou šatnu. Taky bych se takhle usmíval, kdybych celé dopoledne strávil s Tomem. Musí být v sedmém nebi. Však jsem si dávno všiml, že by do něj ráda zaťala svoje červené drápy. Mrcha. Už předtím mi byla ze všech ženských tady nejvíc proti srsti, moje averze vůči ní právě o něco vzrostla.
„Ahoj Bille,“ kývne na mě Marcello, který mi bude dnes dělat společnost. No pořád lepší, než tu trčet s tou blonďatou fuchtlí. U něj nehrozí, že by se chtěl bavit o Tomovi, který jen tak mimochodem ještě neodešel domů, ačkoli to vypadalo, že má hrozně naspěch. Stojí opřený o pult a směje se vtipu, který Marcello vyprávěl a z něhož jsem slyšel jen konec. Záměrně ignoruji jeho přítomnost. Místo toho popadnu bloček a vyrazím zkontrolovat, zda mají naši hosté všechno, nebo jim k naprosté spokojenosti něco schází. Cítím, že mě Tom sleduje, ale neotočím se.
„Jednou macchiato a jedno lungo, Marcello.“ Sdělím mu svůj požadavek, když se vrátím a sám se pustím do zdobení tiramisu, po němž zatoužila dvojice žen ve středních letech. Sám dezertům dvakrát neholduji, což je moje jediné štěstí. Stačí jediný pohled do vitríny s nimi a člověku se hned sbíhají sliny. Kdybych byl na sladké, měl bych už hezkých pár kilo nahoře.
„Pobereš to?“ Marcello přihlíží tomu, jak vše rovnám na podnos a opatrně ho zvedám.
„Bez problémů.“ Vyšlu k němu úsměv, o němž jsem přesvědčen, že patří k těm nejkouzelnějším, jaké dovedu. Tomovi, který nás pozoruje, to neuniklo, neboť sleduje každý můj pohyb, ale k mé zlosti to s ním ani nehne. Nechápu ho. Na jeho místě bych už dávno byl na cestě domů, kdežto jemu se tady zřejmě líbí natolik, že tu klidně zůstává ještě po pracovní době.
„Hned to bude,“ usměji se na mladší pár, jehož objednávku jsem si právě zapsal, a vykročím zpátky k pultu. Zničehonic kolem mě prosviští nějaké dítě. No, ještěže jsem nenesl kávu, kdyby do mě vrazilo, opařil bych buď sebe, nebo je, v nejhorším případě oba dva. Okamžitě se začnu rozhlížet, kde má rodiče, co je tu nechají jen tak bez dozoru lítat.
„Ty moje štěstí,“ uslyším známý hlas, a jakmile se po něm otočím, zahlédnu Toma, jak dítě zvedá do náruče a tiskne si je k sobě. To snad ne! S vytřeštěnýma očima sleduji, jak ho blonďatá holčička hladí drobnýma ručkama po tvářích a co chvilku ho opusinkovává, a začínají se o mně pokoušet mdloby.
„Kde jsi nechala mámu?“ Tom se zasměje, když holčička začne ukazovat za sebe, a postaví ji na zem. Otočí se na Marcella, něco mu řekne a nato sevře dětskou ručku ve své dlani.
„Tak my jdeme.“ Z jeho hrdla se znovu ozve smích, když ho dítě začne táhnout pryč. „Dík, že sis to se mnou vyměnil, Marcello. Máš to u mě.“
Takže takhle to je! Aniž by se včera jediným slůvkem zmínil, k čemu se chystá, prohodil si směnu s Marcellem. Vím, že není povinen se mi zpovídat, ale mohl mi o tom říct. Aspoň bych na to byl připravený. Ačkoli můj šok z toho, že tu dneska nebudeme spolu, přebil šok ze scény, jíž jsem právě byl svědkem. Tohle asi jen tak nerozdýchám.
Jakmile zaregistruji, že s malou míří mým směrem, rozejdu se. Naznačím Marcellovi, že si potřebuji odskočit a vypařím se. Rozhodně nemám na seznamování se s jeho ratolestí náladu. Děti nesnáším a nezmění na tom nic ani skutečnost, že je Tomovo. Prásknu za sebou dveřmi od záchodu a svezu se po zdi dolů. Konečně ale chápu, jak myslel, že nepřichází v úvahu, aby tu holku někam pozval. Má rodinu. Proto i ta jeho tajemnost, když přišlo na jeho osobní život. Teď bych uvítal, kdyby mi o tom řekl dřív, než jsem spatřil jeho dceru na vlastní oči. Sice by to bolelo, ale nezasáhlo by mě to tolik jako nyní, když jsem o její existenci neměl ponětí.
S tlumeným vzlyknutím zabořím obličej do dlaní. Neznám většího smolaře, než jsem já. Po tolika dlouhých letech se zamiluji a znovu mě čeká to samé. Opět jsem zahořel láskou ke člověku, který nebude moje city moci opětovat.
autor: LadyKay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Tak tohle bylo bolestné. Chudák Bill, taková podpásovka. Ale ještě nezoufej miláčku, třeba to je všechno malinko jinak. Já teda aspoň doufám.
Perfektní díl. Tvůj styl psaní je naprosto dokonalý. Sice taky (stejně jako Zuzu) nemám ráda vyprávění v první osobě, ale tady mi to nevadí. Vždycky celý díl zhltnu a divím se, že už je konec.
Doufám že nebudeš chudáčka zamilovaného Billa moc trápit. Dítě je sice trochu komplikace, ale není to nemoc.
Moc děkuji za díl. Nemůžu se dočkat dalšího.
No, to je teda pecka. Ani se nedivím, že to Billa tak vzalo. A já jsem si myslela, že Tom nebalí kolegyně a zákaznice protože je gay a Billa tolik zpovídá, aby zjistil, jestli náhodou není taky
Upřímně, já teda taky doufám, že ta malá holčička není Tomova dcera, ale spíš neteř, nebo tak něco. Poslední dobou má Tom furt v povídkách děti a chudák Bill to pak má o dost komplikovanější, když se nemusí snažit jenom o Toma, ale i o toho prcka…
Díky moc za další parádní díl
No jéje. Já už čekala, kdy se ti dva dají dohromady a ono se to ještě takhle zkomplikuje! Ale já tak nějak věřím, že to dítě Tomovo není. Né že by mi snad vadilo kdyby mél dítě, ale taky jsem z jeho chování po celou dobu usoudila, že o kolegyně nemá zájem proto, že je gay a proto taky jede po Billovi… Tak snad jsem se nespletla.
tak to od Toma nebylo moc fér jsem zvědava co uděl Bill až budou spolu na place.
Tak to vypadá na jedno zlomené srdce. Ale já doufám, že jde jen o nedorozumění. Uvidíme. Každopádně se teď Bill bude nějakou dobu trápit.
Díky za kapitolku a těším se na další.
Nejak se to komplikuje… Ale ja myslím, že hlavne pre Toma. Tým svojim hraním sa na pána tajomného si zavaril. Len nechápem to jeho dnešné správanie. To ako Billa ignoroval a správal sa k nemu, akoby ho nepoznal. Bill by mu to mal vrátiť. Teším sa na pokračovanie.
Já mám děti ráda, takže mi malá slečna v povídce vůbec navadí, ba naopak!
Stejně jsem zvědavá, zda je to skutečně Tomova dcera a nebo ne. A pokud ano, nikde není psáno, že s její maminkou jsou svoji a nebo že jsou partneři. Dávno mohou být rozvedení, nebo spolu nechodí. 
Rozhodně jsem zvědavá, jak to bude taky! Ačkoli chápu Billovo zmatení, v jeho situaci by mě také napadlo, že má Tom svou rodinu. Každoádně Tom s Billem flirtuje a Bill se mu líbí, ať to je jak chce, všichni to tady vidíme! 
Moc děkuji za hezký díl a těším se na další pokračování!
Billa mi je ľúto ale nemusel by si v hlavičke robiť predčasné závery… však? ale aj ja som sa zľakla čo to Tom má za dievčatko:)
Teda, bobiš Bill, ale tati mu neřekla, takže klidně může být neteří nebo dítětem nejlepší kámošky
jenom se mi trochu nelíbilo jak Bill ignoroval Toma, uražený? Ale zas je fakt, že Tom má taky vroubek, že ze sebe dělá pana tajemného, ale určitě pro to má svůj důvod, aspoň doufám pro jeho dobro 