autor: LadyKay
„No ne,“ vydechnu překvapeně. „Ty už jsi vypravenej?“ Počítal jsem s tím, že budu muset Billa zase popohánět, aby sebou mrskl, a ono už je dnes Jeho Veličenstvo oblečeno a připraveno k odchodu. Takže se v podstatě čeká na mě.
„Můžeme?“ Bill vstane a popadne tašku. „Dopoledne budu mít práce až nad hlavu, ale možná bychom mohli zajít na oběd.“
„Ty nejdeš se mnou?“ Zarazím se a vyděšeně na něj hledím. Podle toho, co říká, to vypadá, že má namířeno do firmy. Prohlédnu si ho pozorněji a uvědomím si, že i jeho outfit tomu napovídá. Kdyby měl v úmyslu přidat se ke mně, volil by jiné oblečení. Hodil na sebe na můj vkus přehnaně volné kalhoty, do kterých má zastrčené sako. Opravdu, bude to sako, košile to není ani omylem a vyšperkoval to kšandami. No nádhera! A ty ulíznuté vlasy tomu jen dodávají „šmrnc“. Líbí se mi, když ráno vstane nebo poletuje po bytě a má je roztomile rozcuchané. To, co si vykouzlil na hlavě teď, je hnus. Ve vlastním zájmu mlčím, pošklebování se ale stejně neubráním.
„Názor jsem ti řekl včera.“ Odvětí s klidem a vklouzne do bot. „Týden jsem tam nebyl, Tomi. Musím tam, jinak zavládne totální anarchie.“
„Ale Billi…“
„Ty, Tome, narovinu. O co jde?“ Založí si ruce na hrudi a tváří se, jako by mě při něčem nachytal. A taky že jo. Přitom jsem se tolik snažil, aby nic nepoznal. Celý týden ho s sebou beru na zkoušky kapely pod záminkou, že je potřeba rad někoho zvenčí, kdo je nezaujatý a zároveň se vyzná. Na to Bill slyší. Připadal si důležitě a nepostradatelně. Ruku na srdce, nebylo od věci ho tam s sebou vzít. Dal nám pár tipů, co se budou hodit. Hlavním důvodem, proč se mnou na zkoušky jezdí, však je, že ho mám pod dohledem. Myslel jsem si, že mi to vychází, ale ouha, bráškovi to sakra pálí a pojal podezření, že se něco děje.
„Nic. Co by?“ Uhnu očima a raději se sehnu, abych se obul. Zapírat, Tome, zapírat.
„Aha, tak proto tě mám za zadkem, kamkoli se hnu.“ Poznamená a v jeho hlase je náznak výsměchu.
„Však jsi to sám chtěl.“ Namítnu a na chvilku k němu zvednu pohled. „Přál sis, abych s tebou byl pořád. A co by pro tebe a tvoje krásný oči Tomi neudělal.“ Zazubím se na něho, když vstanu, a vtisknu mu polibek na nos.
„Ale to nezna-…“ Nedám mu prostor, aby se moc rozmluvil. Za týl si ho přitáhnu k sobě a spojím s ním rty. Tohle je nejspolehlivější způsob, jak ho umlčet. Bill je pak většinou tak mimo, že zapomene, co vlastně chtěl. I tentokrát to zabere. Když se od něho odtáhnu, setrvá ještě pár chvil se zavřenými víčky, špičkou jazyka si olízne rty a zvedne koutky. Teprve pak pomalounku otevře oči a obdaří mě úsměvem.
„Půjdeme?“ Zeptám se a sáhnu po klice.
„Jdeme,“ přikývne Bill se zasněným pohledem a protáhne se kolem mně na chodbu. Další větou však zhatí můj triumfální pocit, že jsem ho přesvědčil. „Na ten oběd s tebou počítám. Řekněme ve dvanáct? To bych se mohl utrhnout.“
„Zavoláme si.“ Rozhodnu, což odsouhlasí kývnutím. Holt mě dnes bude muset zastoupit moje parťačka a dohlédnout na bráchu, zatímco bude v kanclu.
BILL
Kam jsem to jen… A tady je! Konečně najdu skicák, po němž se už dobrou půlhodinu sháním. Zaházel jsem si ho papíry, kterými jsem se doteď probíral. Začíná mi z nich jít hlava kolem a potřebuju si dát pauzu. Ještě by to chtělo něco, čím budu kreslit. Přeházím kupu listů podruhé a pak ještě jednou, až nakonec s pocitem vítěze sevřu v ruce obyčejnou tužku.
Než se však ponořím do svých vizí, nechám se jimi unášet a přenesu je z mojí mysli na papír, začnu listovat tím, co jsem dosud vytvořil. S každým dalším otočením listu jsem znechucenější a šokovanější. To není možné! Tohle že jsem vytvořil já? Leda tak v bezvědomí… Blbost! Jsem talentovaný, kreativní, nejlepší. Toto není moje práce.
„Panebože!“ Vykřiknu vyděšeně, když obrátím další list, a odskočím od stolu. Srdce mi buší, celý se třesu a nejsem schopen odtrhnout pohled od papíru.
„Pane Kaulitzi?“ Marionin hlas je dalším, co mě k smrti vyděsí. Trhnu sebou a probodnu ji pohledem. Poslední dobou mi tohle dělá neustále, jako by mi chtěla přivodit infarkt. To nemůže zaklepat, než sem takhle vleze? Sotva udělá krok ke mně, dojde mi, co by mohla spatřit, takže přiskočím ke stolu a skicák zaházím pár listy.
„Co chcete?“ Obořím se na ni a stále ještě se zběsile tlukoucím srdcem se posadím na své místo.
„Slyšela jsem vás vykřiknout, tak jsem se bála, jestli se vám…“
„Něco nestalo?“ Dokončím větu za ni. „Ne, ale brzy se mi něco stane, jestli sem nepřestanete lézt bez zaklepání!“
„Ale pane Kaulitzi, já…“ Namítne. Je však umlčena nejen mým pohledem ale i mávnutím ruky. Nezajímá mě to. Nesčetněkrát se mi snažila tvrdit, že ťukala, ale neslyšel jsem ji. To mě má skutečně za tak naivního blbce?
„Co na mě civíte? Běžte. Nemáte snad dost práce?“ Obořím se na ni. Jestli si připadá málo vytížená, klidně jí nějakou činnost vymyslím. Není problém, stačí říct. Že jsem raději nešel s tím Tomem. Sice bych nic neudělal, ale ušetřil bych se nervů.
Za Marion se konečně zavřou dveře a mohu tedy pokračovat, kde jsem skončil. Odsunu stranou papíry a zadívám se na to, z čeho mi ještě před pár minutami vstaly hrůzou vlasy. Znovu si přečtu nápis a zašklebím se. Jsou to jen slova. Pouhá dvě slova. Ta, pokud vím, nikomu neublížila. Ani bych se nedivil, kdyby to byl nějaký Tomův pokus o vtip. Trapný pokus o vtip, ale co už. Nebylo by to poprvé, co se mě snažil postrašit. Kolikrát se mě s Georgem pokusili napálit a měli ohromnou radost, když jsem jim sedl na lep. Sice jsem si myslel, že je bráška dospělý a s věkem dostal i rozum, ale očividně ne. Však já mu to vrátím i s úroky. Budu dělat, že se nic nestalo a při nejbližší příležitosti si na něho něco vymyslím. Možná mě i něco napadlo. Čeho se Tom odjakživa děsil ze všeho nejvíc? Co pro něj bylo největším strašákem? Uvidíme, kdo se bude smát jako poslední, bráško. Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp, nebo snad ne?
„Tak děcka, soustřeďte se.“ Zaúpím a zoufale se otočím na Patricka. Jeho výraz jako by mi říkal ‚Vidíš a tohle jsem musel já snášet několik let s vámi.‘. Silně pochybuju. My jsme rozhodně takoví nebyli! Aspoň já teda ne. Jedinej, kdo ke všemu měl kecy, byl Bill. Co si budeme povídat, bráška miluje diskutování. Z fleku by v tom mohl soutěžit a myslím, nebo spíš vím, že by na něho nikdo neměl. Ačkoli, někdo by se přece našel. Já. Jedině já bych mu dokázal konkurovat. Když jsme si vjeli do vlasů, vydržel jsem se s ním dohadovat dlouho. Většinou jsem jako starší a hlavně moudřejší ustoupil.
„Tak ať si hledí svého a na mě se vybodne.“ Vincent se zašklebí na Mickeyho, který mu to okamžitě vrátí a během vteřiny už jsou zase v sobě. Jak děti v mateřský školce. Za co, panebože, za co?
„Zblázním se,“ prohodím k Patovi. Tohle nemůžu vydržet! Pošlu na ně pana návrháře a bude pokoj. Ten by je srovnal do latě. Nevěřím tomu, že by si tohle před ním dovolili. Osobně bych ho za manažera nechtěl ani omylem. Byl by s nimi kamarád, neříkám, že ne. Ovšem pouze za předpokladu, že by dělali, co by se jim řeklo.
„Nebyli jste o nic lepší.“ Uchechtne se Patrick a připomene mi, co jsme jako mladší předváděli. Samozřejmě to řekne tak, abych to slyšel jen já. Za což jsem mu vděčný, aspoň mi to děcka nemůžou předhazovat.
„Ale to bylo z Billa.“ Hájím se, že jsem nebyl tím, kdo hádky začínal. Byl to můj malý bráška, kdo jako první zvyšoval hlas a třískal dveřmi. Pamatuji si, že nejednou něco rozhodl, aniž by se nás předem zeptal. Samozřejmě se nám to nelíbilo a byl jsem to já, kdo se odvážil mu to vytknout. Snažil jsem se mu vysvětlit, že nemůže nikomu nic slibovat, než to s námi probere. A už to jelo! Pustil se do mě, že jako frontman rozhodl za skupinu a co jako podle mě má teď dělat? Držkoval, jestli tam má jít sám nebo jak si to jako představuju. Byl na mě i sprostej. Nazval mě tehdy, tuším, hajzlem. To byl rozdíl mezi námi dvěma. Zatímco Bill si do pusy občas fakt neviděl a klidně mi nadával, já jsem se držel vždycky zpátky. Na prstech jedné ruky bych spočítal, kolikrát jsem ho urazil. Přitom mi šlo tehdy pouze o to, aby pochopil, že jsme skupina a jako taková se musíme nejprve poradit společně, než se k něčemu rozhodneme. Všichni by to pochopili, Bill k sobě ale mluvit nenechal. Alespoň ne v tu chvíli, to si připadal hrozně dotčený. Teprve po půlhodině, kdy jsem za ním šel, byl ochotný mě znovu vyslechnout. Ale takhle to bylo se vším. Nejprve vždycky vyletěl, urazil se, nadal nám nebo spíš mně, pár desítek minut nekomunikoval, a když za ním jeho starší pitomý bratříček přilezl, milostivě ho přijal a poslechl si to celé znovu a především v klidu. Někdy se fakt divím, že jsem ho nepřizabil. Leckdo by to na mém místě dávno udělal.
„Škoda, že tu Bill není.“ Prohodí Pat s potutelným úsměvem. „Docela rád bych viděl jeho reakci na to, co jsi řekl.“
„Já si ji dovedu představit.“ Zašklebím se. Sotva bych to vyslovil, Bill by se do mě obul. Začal by mi vyčítat, že z něho dělám bůhvíco a ze sebe by udělal oběť. Jako vždycky. Jakmile jsme si dovolili mu něco vytknout, začal kňučet, že jsme na něho zlí a on se jenom brání, protože jsme v přesile. Okay, párkrát jsme si ho s Georgem dobírali, ale nikdy jsme na něho hnusní nebyli. Jenže Bill to uměl podat tak, že každý, kdo ho poslouchal, musel okamžitě nabýt dojmu, že ho týráme, zneužíváme nebo vykořisťujeme. Ruku na srdce, ty oběti jsme ve většině případů byli my.
„Čemu se směješ?“ Vrhnu na něho nechápavý pohled, když se vedle mě zničehonic rozesměje. Mně rozhodně vzpomínky na Billovo naříkání a stěžování si na náš přístup k němu moc směšné nepřipadají.
„Pamatuješ, jak Bill tancoval s tím větrákem?“ Zeptá se mě se smíchem.
„Myslíš to, jak do mě hučel, ať se k němu přidám a nutil mě, abych mu tleskal do rytmu?“ Ušklíbnu se. Bodejť bych na to zapomněl. Ze šatny si udělal V.I.P. klub nebo co to tenkrát mlel, vyházel nezvané hosty, pouštěl si nejrůznější písničky a nás vyvolené nutil, abychom se připojili. Bill byl vůbec číslo. Na druhou stranu jsem mu jeho energii záviděl. Vždy jí měl na rozdávání.
„Kde to vůbec bylo?“
„V Ženevě.“ Odpovím okamžitě.
„Měl jsem to na něm rád.“ Pat svoje prohlášení podpoří kývnutím hlavy a úsměvem, který však s další větou zmizí. „Hodně se změnil.“
„Je pořád stejný.“ Namítnu. Dospěl, ale ten blázen v něm přežívá stále. Myslím, že by klidně i dneska popadl větrák a začal s ním dělat blbosti. Znovu by mě přemlouval, abych tancoval s ním, a kdybych se nepřidal, ryl by do mě, že jsem protivný, poněvadž jsem nervózní.
„Promiň, tohle musím vzít.“ Omluvím se, když se podívám na jméno volajícího. Patrick přikývne a vzdálí se.
„Marion, slyším vás.“ Řeknu hned, co hovor přijmu.
„Váš bratr právě odešel.“ Oznámí mi a ve mně hrkne.
„Co prosím?!“ Vyrazím ze sebe. Kam jako šel?! Vždyť jsme byli domluveni, že si zavoláme a domluvíme se na ten oběd. Já se z něho zblázním!
„Je to jen pár minut, co odešel.“ Upřesní, jak je to dlouho, co opustil firmu. Zajímalo by mě, kam mohl jít. Auto nemá, takže se mi nezdá, že by šel moc daleko. Bill není zvyklý chodit pěšky, na to je moc pohodlný.
„Neříkal, kam jde?“ Zeptám se v naději, že alespoň naznačil, kam směřují jeho kroky. Ale jak jsem očekával, Marion mi sdělí, že se ani slůvkem nezmínil, kam má namířeno. Super, teď abych ho hledal po všech čertech.
„Díky za info,“ řeknu, než se s ní rozloučím. Opravdu je na ni spoleh. Slíbila mi, že mě bude informovat, kdyby se něco dělo. Na odchodu by kdekdo neviděl nic znepokojivého. Ani já ne, kdybych nevěděl o těch dopisech, co mu chodí.
„Zvedni to, zvedni to, zvedni to.“ Opakuji dokola, zatímco čekám, až se mi na druhé straně ozve bráškův hlas. Ale marně. Když ani napodruhé hovor nepřijme, znejistím. Zvažuji, zda mu neposlat raději SMSku, než začnu panikařit. Nakonec se však seberu a vyrazím za Patem.
„Potřebuji odjet.“ Vybalím na něho, sotva se ocitnu vedle něho.
„Teď? Nepočká to chvilku?“
„To teda nepočká!“ Štěknu. Hned se ale za svůj tón omluvím. „Pate, promiň. Kdyby to nebylo důležitý, tak zůstanu. Tohle ale je.“
„Tak teda… No to je mi ale vzácná návštěva!“ Zahuláká Pat tak, až málem ohluchnu, s pohledem upřeným někam za mě. Pouze ze zvědavosti se otočím. Zajímá mě totiž, koho s takovým nadšením vítá.
„Bille?!“ Vyjeknu a okamžitě mu vyrazím v ústrety. „Co tady děláš?“
„Přišel jsem za tebou.“ Sdělí mi s pusou od ucha k uchu a já div neprodělám během pouhých několika vteřin podruhé infarkt. Nejprve se mi udělalo špatně, když jsem se dozvěděl, že se sebral a zmizel. Nyní mám šok z toho, jak se tu zčistajasna zjevil. „Sám jsi ráno chtěl, abych přišel.“ Dodá, když setrvám v tichosti a jen na něho nevěřícně zírám. Na jednu stranu jsem rád, že je tady, a na druhou bych ho nejraději přerazil.
„Tak pojď,“ popadnu ho za zápěstí a pevně rozhodnutý ho ani na vteřinu nespustit z očí zamířím k pódiu, na kterém se děcka stále ještě handrkují. Jakmile však zmerčí Billa, všeho nechají a nasadí přehnaně profesionální výrazy.
„Bill si vás přišel znovu poslechnout, tak mi neudělejte ostudu.“ Pohrozím jim naoko. Dvojče nechám sednout si na židli, na níž jsem doteď posedával já, a sám si dřepnu vedle něho.
„Proč jsi mi nebral telefon?“ Otočím se k němu za doprovodu prvních tónů skladby.
„Ty jsi mi volal?“ Zeptá se, aniž by odvrátil pohled od skupiny.
„Dvakrát.“
„Asi mám vypnutý zvuk.“ Pokrčí rameny.
„Jak asi?“ Zasyčím. „Bille, říkal jsem ti, že se ti musím vždycky dovolat. Tak jak si můžeš zatraceně vypnout zvuk?“
„Ruší mě to při práci a buď ticho, chci si tu písničku poslechnout.“ Zpraží mě pohledem. Když se však otáčí zpátky, přijde mi, že se spokojeně ušklíbl. Dokonce mám chuť podezřívat ho, že můj hovor nepřijal záměrně a teď mi tu věší bulíky na nos, jak má vypnuté zvonění. Bill nikdy zvuk nevypínal. Když už, tak vypnul rovnou mobil.
„Bál ses?“ Nakloní se ke mně po chvíli, a jelikož se napoprvé nedočká odpovědi, drcne do mě a otázku zopakuje.
„Jo. Sakra. Jasně, že jsem se bál.“ Zabručím a věnuji mu dotčený pohled.
„Hodně?“
„Jo.“ Odseknu. Bill nejspíš pozná, že se opravdu zlobím, protože mě vzápětí smířlivě pohladí po rameni a žádá odpuštění. Dál mlčím a tupě civím před sebe. Tak snadné to mít nebude. Musí pochopit, jak důležité je, aby přijímal moje hovory. Sám by na mě ječel, kdybych to napoprvé nevzal.
„Mám pro tebe něco, z čeho budeš mít určitě radost.“ Zkusí na to jít jinak a tentokrát uspěje. Jeho poznámka totiž probudí mou zvědavost. Bleskově se k němu otočím a čekám, až mi prozradí, o co se jedná. Je ale tajemnější než hrad v Karpatech.
„Překvapení?“ Zeptám se s obavami v hlase. Co si pamatuji, tak překvapení pro mě v uplynulých měsících byl spíš šok. Photoshooting spodního prádla, špacírování po molu, výlet do Milána, nábyteček a v neposlední řadě ten zatracenej barák, co mi nedá spát a kterej bych nejradši srovnal hned se zemí.
„Jak se to vezme.“ Bill se na okamžik zamyslí. „Původně jsem to chtěl nazvat dárek-nedárek, ale klidně tomu říkejme překvapení.“
autor: LadyKay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Moc pěkný díl se spoustou vzpomínek. Ta hádka, kdy Bill domluvil něco bez ostatních a pak se s Tomem rafli byla v dokumentu z tour k Zimmer 483, ne ? A ten tanec s větrákem… Jo, to byly časy 🙂
Moc by mě zajímalo, co bylo na tom papíru, kterého se Bill tak leknul ? Že by zas nějaký psaní od magora ? Ale proč si Bill myslí, že v tom má prsty Tom ? Ten snad nemá za potřebí brášku děsit.
Já jen doufám, že to Billovo překvapení není nějaká pomsta a chudák Tom to neschytá a ani nebude vědět za co…
Moc díky za díl
Tenhle díl by byl vlastně moc příjemný, vzpomínkový, kdyby v pozadí nečíhala hrozba. Opravdu jsem hodně zvědavá, co Billa tak vyděsilo. Doufám, že se Tom v tom zmatku aspoň dozví, o co šlo.
Díky za dílek a těším se na pokračování.
Tak veľmi by som už chcela vedieť kto píše tie listy:( a či je Bill nejako chorý alebo len vydesený… Dúfam, že kapitola bude čo nevidieť♥
Tak to byly ale čísla jen doufám že se Billovi nic nestane.