autor: ophelia_seven
Porucha v logice
Ozval se zvuk řinčení lahví v místě, kde se Tom nakláněl k lednici a hledal něco k jídlu, nějakou formu výživy k naplnění svého kručícího žaludku. Jedl toho rána Billovu snídani v Billově posteli, ale to bylo před několika hodinami. Zbytek odpoledne strávili lenošením v posteli, povídáním si a dotýkáním, užívali si jen tu představu prostě být spolu.
Nakonec byl Tom ten, kdo se odtáhl od Billových ach-tak-sladkých doteků a potvrdil, že se nakonec bude muset vrátit domů. Bill si ho chtěl nechat napořád, ale tak to prostě nemohlo fungovat. Stejně tak, jako Tom nechtěl jít zpátky domů, nechtěl čelit Andymu nebo VS, tak taky věděl, že se tomu nemůže vyhýbat věčně. Musel být chlap a čelit následkům. Nade vše doufal, že ta noc neovlivní jeho přiřazení k Billovi. Ta samotná myšlenka to dělala ještě těžší, když musel opustit postel. Ale musel, jak připomínal sobě i Billovi, který slíbil své matce, že uklidí dům, zatímco ona bude pryč. Rozhodně by tam nebyla žádná práce hotova, dokud by oba chlapci byli zaujati sebou navzájem.
„Takže ses nakonec rozhodl vrátit zpátky domů.“
Tom se prudce narovnal nad tím nečekaným hlasem a vrazil zátylkem do horní části ledničky tak silně, až mohl přísahat, že na krátký okamžik spatřil hvězdy. Napřímil se mnohem opatrněji a otočil se, zatímco si s grimasou mnul zranění, aby našel svého spolubydlícího, jak se opírá o rám dveří oddělující kuchyň od obývacího pokoje. Měl zkřížené paže na hrudi a povýšený výraz ve tváři. Tom obrátil oči v sloup a stále si přitom třel zadní část hlavy.
„Samozřejmě, že jsem se vrátil domů.“
„Kde jsi byl?“
Tom přimhouřil oči nad vyčítavým tónem svého přítele a svěsil ruku, aby zmírnil tlak na své nové zranění. „To je hloupá otázka, Andy,“ řekl suše. „Kde myslíš, že jsem byl?“
„Doufal jsem, že budeš mít lepší odpověď,“ zamračil se blonďatý anděl a Tom si odfrkl a otočil se zpátky k lednici.
„Promiň, že jsem tě zklamal,“ zamumlal, v žaludku mu zakručelo, jak něco hledal, cokoliv. „Proč nemámě žádné jídlo?“
Andy zaváhal, několik dlouhých chvil neodpovídal, jak se snažil rozhodnout, jestli to Tom myslí vážně. Celé jeho zběsilé prohrabávání lednice mu napovědělo, že myslí. „Ty něco říkej o hloupých otázkách,“ odsekl Andy a Tom se odtáhl od ledničky a zavřel ji. „Nemáme žádné jídlo, protože nepotřebujeme žádné jídlo. Myslím, že jsi strávil až příliš mnoho času-„
Tomův žaludek hlasitě zaburácel přes celou místnost, což zachytilo Andyho pozornost, a Tom si povzdechl. „Umírám hlady.“
„To nedává žádný smysl, Tome,“ dohadoval se Andy, když kolem něj Tom prošel do obývacího pokoje, nejistý, co dělat sám se sebou. „Jak můžeš mít hlad, když ani nepotřebuješ jíst?“
„Já nevím,“ odpověděl Tom nepřítomně a mnul si břicho, „hej, myslíš, že obchody tady kolem budou mít nějaké jídlo? Však víš, pro lidi, kteří chtějí jíst, i když nemusí?“
Andy naklonil hlavu a Tom svraštil obočí. „Ne, pravděpodobně ne.“
„Sakra,“ pronesl Tom, ale stejně přešel místnost, aby si obul boty. Stejně musel jít ven a podívat se. Když se dostal blíž, všiml si, jak jeho kamarád opovržlivě nakrčil nos, a na oplátku se zamračil.
„Ty páchneš, Tome,“ oznámil chytře. „Smrdíš jako… sex?“
„Ach!“ Zvolal Tom a vytřeštil oči při té myšlence. Uvažoval, jestli by dlouhá, horká sprcha, mohla odstranit trochu z té bodavé bolesti z hladu, kterou cítil. „Měl bych si dát sprchu.“
Tom se okamžitě otočil a zamířil do zadní části bytu, zcela přitom přehlédl zkroucení rtů svého spolubydlícího, který byl znechucený tím do očí bijícím nedostatkem popření toho obvinění.
***
Tomova sprcha byla horká, pára stoupala kolem jeho těla přesně tím způsobem, jakým si to vždy užíval. Kapičky vody dopadající na jeho tělo zanechávaly jeho kůži lehce narůžovělou a postupně byla čím dál tmavší, jak se doba pod sprchou prodlužovala. Voda dopadala na dno vany s jemnými údery a on nechal ten zvuk, aby pohltil vzpomínku na Andyho káravý kritický hlas.
Co Andy vůbec věděl? Jen proto, že jeho úkol byl jiný a normální a neporušoval žádná pravidla logiky. Dokonce ani Tom nemohl přijít na to, proč ho Bill cítil, proč on měl najednou potřebu jíst a spát, proč prahnul po intimitě. Nedokázal vysvětlit, proč bylo tak těžké to odpoledně Billa opustit, nebo proč měl takové problémy držet si odstup, přestože znal všechny katastrofické následky.
Byla to nějaká přitažlivá síla. To byl jediný způsob, jak to dokázal popsat. Byla to síla, proti které nedokázal bojovat bez ohledu na to, jak moc se snažil.
A samozřejmě, že proti tomu chtěl bojovat, chtěl si Billa ponechat jakýmkoliv způsobem, jakým jen mohl. Proč by to dobrovolně ohrožoval? Byl by blázen, kdyby jednal impulzivně, protože moc dobře znal tíhu důsledků. Ale pro něj byl Bill víc než jen úkol. To začalo být bolestně zřejmé během těch několika týdnů od Billovy nehody, během týdnů, kdy se vzájemně začali poznávat.
Tom si jen přál, aby byl nějaký způsob, jak Andyho přesvědčit, aby tomu porozuměl, aby VS pochopil tu přitažlivou sílu, která ho táhla k Billovi. Nebylo to nic, čemu by dokázal zabránit.
Po ukončení sprchy se Tom osušil tím nejnačechranějším ručníkem, jaký jen dokázal najít, a pak se oblékl do čistého oblečení, připraven na den plný nudy. Bez Billa po svém boku byl na rozpacích, co dělat. Byl znuděn sám sebou, bytem, i čímkoliv dalším, co by mohlo přijít. Nebylo tam nic, co by znělo tak lákavě, jako ležet po celý den s Billem v posteli.
Možná by ho mohl jít navštívit, usoudil. Neviditelně, samozřejmě, protože Tom si byl jistý, že už vyčerpal veškeré své štěstí pro tento den. Také si potřeboval najít nějaké jídlo, protože jeho žaludek byl tak prázdný, až to bolelo pokaždé, když mu v něm zakručelo.
Nečekaně, když Tom otevřel dveře pro odchod z párou naplněné koupelny, našel Andyho opřeného o zeď naproti koupelně, s rukama překříženýma na hrudi, jako je měl v posledních dnech vždy. Tom s tím nechtěl opět začínat, ale Andy byl vytrvalý, rozhodnutý přesně vědět, co se to děje s jeho spolubydlícím.
„Mluv se mnou, Tome,“ trval na svém s očima plnýma starostí. „Mám velké obavy.“
„Není tu nic-“ Tom sám sebe přerušil. Samozřejmě, že tam bylo něco, z čeho by měl mít obavy. Bylo tam vše, z čeho by měl mít obavy. Něco s ním bylo špatně, byla tam nějaká síla, proti které nedokázal bojovat, a kdykoliv mohl přijít o svůj úkol s Billem.
„Něco se děje, Tome,“ řekl Andy svému spolubydlícímu, jako by si toho už Tom nebyl sám vědom. Tom kolem něj prošel a zastavil se v obývacím pokoji, stále nejistý, co má dělat. V hlavě měl zmatek, měl na mysli až příliš mnoho věcí. Andy ho následoval a postavil se vedle něj. „Něco není v pořádku.“
„Já vím,“ řekl Tom rozhodně, „ale já nemůžu… Mám pocit, jako že to potřebuju. Stejně jako potřebuju třeba vzduch. Stejně jako potřebuju jídlo, očividně.“ Tom si přejel rukou po kořenech svých nezakrytých dredů a pocítil tíhu celé té situace ještě desetkrát silněji. Jeho oči se obrátily k Andymu s jemnou upřímností a naléhavostí, o které si nemohl vzpomenout, že by ji někdy vůbec cítil. „Nezáleží na tom, jak moc se snažím, pořád nacházím sám sebe zpátky u něj. Já myslím…“
Andy zasténal a vzdorovitě vrtěl hlavou. „Neříkej to, Tome.“
„…myslím, že ho miluju.“
„Do prdele, Tome,“ zasyčel Andy a dlaněmi si protřel obličej, jako by se snažil setřít všechny starosti. „Sakra. Řekl jsem ti, abys to neříkal.“
„Jaký je v tom rozdíl, jestli to řeknu, nebo ne?“ Odsekl Tom ostře, podrážděný reakcí svého kamaráda. Potřeboval od něj empatii a ne odsouzení. Toho dostal spoustu od VS. „Pořád to cítím stejně.“
„Ty jsi v tak velkém průšvihu,“ uzavřel to Andy. „Ty jsi tak-„
Blonďatý anděl byl přerušen pronikavým zvoněním černého telefonu na druhé straně místnosti. Jejich oči se synchronizovaně rozšířily, jak na sebe překvapeně zírali, zatímco telefon zazvonil podruhé, potřetí a po čtvrté.
Tom věděl, proč zvoní, že to je pro něj a ne pro Andyho, ale byl v tak dobré náladě, navzdory všem svým konfliktním pocitům, že nechtěl, aby to všechno už skončilo, ještě ne. Věděl, že je to špatné, ale chtěl ten telefon ignorovat a nechat ho zvonit, dokud to VS nevzdá a nezkusí to jindy.
„Nezvedej to,“ nařídil Tom šeptem, jako by jej osoba na druhém konci linky mohla slyšet ještě před tím, než někdo zvedne sluchátko.
Andy po Tomovi střelil zničujícím pohledem, zatímco černý přístroj dál zvonil. Byl dost chytrý na to, aby věděl, že nepřestane zvonit, dokud to nezvednou, a on nepotřeboval, aby jej Tom opět zatáhl do svých problémů. Rozhodl se a udělal krok kupředu, pryč od svého rebelského spolubydlícího. Dál se ale nedostal, protože Tom se vrhnul vpřed, omotal paže kolem menšího anděla a stáhnul jej k podlaze, méně než třicet centimetrů od telefonu – na délku paže.
„Ne-zve-dej-to,“ opakoval pevně.
Andy bojoval s Tomovou váhou a snažil se osvobodit. Snažil se máchat lokty a vykopávat koleny, ale Tom jej držel pevně. Čím víc se snažil, tím pevněji jej Tom držel. Nakonec Toma unavilo poslouchat zvonění telefonu, a zároveň zápasit se svým spolubydlícím, a tak se k telefonu natáhl on sám. Zvedl sluchátko a položil ho zpátky na držátko, čímž to svému šéfovi vzdorovitě a úspěšně zavěsil.
Andy pod Tomem vytřeštil oči hrůzou. „Ty jsi tak v prdeli,“ řekl, zatímco Tom vstal a oprášil si oblečení, tohle věděl i sám. Nebylo to jedno z Těch Pravidel, ale věděl, že to stačilo, aby se dostal do problémů. Tom se rychle přesunul ke dveřím, nechtěl se kolem zdržovat dost dlouho na to, aby zjistil, jak dlouho to bude trvat, než ten muž zavolá znovu. „Kam jdeš?“
„Jdu za Billem,“ prohlásil a nezněl ani trochu provinile.
„Před chvílí ses vrátil,“ připomněl mu Andy s kamennýma, vyzývavýma očima.
„Já musím jíst,“ odsekl Tom a jeho žaludek pohotově zakručel, aby potvrdil jeho prohlášení. „Musím.“
***
Bill stál ve sprše a zpíval své vlastní ztvárnění písně Ninety-Nine Red Balloons, když se k němu Tom vrátil jen pár hodin poté, co odešel a trval na tom, že nemůže zůstat na celý den. Evidentně si nemohl po celý den ani držet odstup.
Opatrně a tiše se posadil na zavřené wc a poslouchal Billa, jak na celé kolo vyřvává píseň, která byla stejně stará jako on sám. Billův hlas přehlušoval i zvuk vody, odrážel se od stěn, a Tom cítil, jak ho to uklidňuje – zapomínal na všechny své současné problémy – a užíval si, že může Billa spatřit v tomto zranitelném stavu. Tomova náklonnost k tomu klukovi už přerostla všechny hranice, a to díky noci, kterou spolu strávili, ale zpěv byla třešnička na dortu.
„Ninety-nine knights of the air, riding super high-tech jet fighters, (devadesát devět vzdušných rytířů řídí super hi-tech stíhačky),“ zpíval Bill nahlas a Tom se sám pro sebe usmál a kousal se do rtu, aby se nerozesmál nahlas a neprozradil se až příliš brzy. „Everyone’s a super hero, everyone’s Captain Kirk (každý je superhrdina, každý je kapitán Kirk).“
Zpoza závěsu mohl Tom vidět, jak Bill ve sprše vesele poskakuje, oplachuje ze sebe mýdlo a vlasový kondicionér, a jeho píseň přitom ani na chvilku nezeslábne. Tom na něj dohlížel, instinktivně jej chtěl chránit, i když to nebyl důvod, proč tady byl.
Bill se sehnul, zavřel kohoutek a voda přestala dopadat na dno vany, pouze Billův hlas dál vyplňoval malou místnost. Akustika tak způsobovala, že se to zdálo být mnohem hlasitější a Tom jen poslouchal, jak mu Bill nevědomky zpívá popovou serenádu z 80. let.
„Ninety-nine dreams I have had, in every one a red balloon. Now it’s all over and I’m standing pretty, in this dust that was a cit– (99 snů jsem měl, v každém z červených balónků. Už je po všem a já stojím krásný v tomto prachu, který býval měs-)“
Píseň se náhle zastavila, když Bill odhrnul sprchový závěs a našel Toma, jak sedí naproti němu na zavřeném wc a sleduje celou scénu před sebou s úšklebkem na tváři. Červenající – ačkoliv jen trošku, jak si Tom povšiml – se Bill natáhl pro ručník a omotal si ho kolem pasu.
„Za všech okolností krásný, jo?“ Popichoval jej Tom v dobrém rozmaru a Billova narůžovělá pokožka ztmavla.
„Proč jsi tady, když se sprchuju? Nemůžu mít vůbec žádné soukromí?“ Jeho slova byla chladná a kousavá, ale na jeho tváři byl stálý úsměv, který Tomovi prozradil, se vší jistotou, že se Bill vůbec nezlobil, že tam sedí a čeká, než dokončí svou sprchu.
S tak moc vážností, jak jen Tom dokázal, udržel kamennou tvář a odpověděl: „Mohl jsi uklouznout a spadnout.“ Ani to nebyla lež. Zejména se způsobem, jakým Bill za závěsem poskakoval a užíval si jak sprchu, tak i písničku.
Bill andělovi odpustil, ačkoliv ve skutečnosti na něj vůbec nebyl naštvaný, a postoupil kupředu s úmyslem omotat kolem Toma své paže a vtáhnout jej do mokrého, vítacího objetí. I když to bylo jen několik hodin, Billovi to připadalo jako věčnost od chvíle, kdy Toma naposledy viděl. Chtěl jej znova kolem sebe, znovu si osvěžit paměť na to, jaké to je, když má kolem sebe Tomovy paže.
Ale když se Bill natáhl, aby se dotkl svého anděla, jeho ruce prošly rovnou skrz něj, jako by nic z toho, co se stalo za posledních dvacet čtyři hodin, vůbec nebylo skutečné. „Tome,“ řekl Bill, oči se mu rozšířily a jeho slova panikařila. „Já tě necítím. Proč tě necítím?“
„Já nevím,“ odpověděl Tom a snažil se zůstat v klidu, ačkoliv uvnitř cítil, jak mu žaludek poklesl stejně rychle, jako Billovi uvadl obličej. Už vůbec nic nevěděl. „Ale neboj, jsem si jistý, že to nějak bude fungovat.“ Kdyby jen Tom sám tomu mohl věřit, pak by o tom snad dokázal přesvědčit i Billa. „Možná je to jen porucha.“
„Možná, že schopnost tě cítit byla porucha,“ odporoval Bill, jeho slova byla zahořklá a chladná. Odstoupil od Toma a omotal ruce kolem vlastního trupu, aby chránil sám sebe před újmou, kterou momentálně procházelo jeho srdce.
„Bille,“ snažil se Tom, „až do teď nic nedávalo smysl. Je to… něco se jen muselo stát.“
Bill nejistě přikývl. Ta možnost se mu nelíbila, ale opravdu pro to neměl žádné jiné vysvětlení. „Proč ses vrátil tak brzy?“ Zeptal se, zuby mu začaly cvakat o sebe, jak se místnost postupně ochlazovala a jeho tělo zůstávalo mokré s kapičkami vody. „Myslel jsem, že máš jiné věci, které potřebuješ udělat.“
„Chtěl jsem tě vidět,“ usmál se Tom a natáhl se pro další ručník, aby ho podal chlapci před sebou. Bál se přiznat, že už dokonce ani necítí hlad, jeho hladové svírání žaludku bylo zcela pryč. „Oblíkni se, chci jít do parku.“
„Do parku?“ zeptal se Bill se zvednutým obočím, zatímco Toma poslechl a začal se utírat. „Proč?“
„Já ne- Piknik?“
Bill odhodil ručník na zem a začal na sebe oblékat své suché, teplé oblečení. „Piknik?“ Zopakoval andělova slova a Tom nejistě přikývl. „Ale já jsem slíbil mámě, že-„
„Já to udělám,“ slíbil Tom. „Udělám tvoje domácí práce, zatímco ty se připravíš, a pak půjdeme do parku.“ Bill se přemýšlivě kousl do rtu a dal si na čas s oblékáním a s odpovědí na Tomovu žádost. „Špatný nápad?“
Bill nezvedl pohled, jak si zapínal džíny a přemýšlel při tom, jak moc to připomíná rande. Když se ohlédl na Toma, anděl tam pořád stál a pozoroval ho, zatímco se s obavami kousal do kroužku ve rtu. Bill zavrtěl hlavou se zazubením, o kterém doufal, že zasáhlo i obě jeho oči. „Ne,“ řekl nakonec. „Vůbec to není špatný nápad.“
*Billova písnička: Nena – 99 Red Balloons
autor: ophelia_sevenpřeklad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Dneska se nechci vyjadřovat k obsahu tohohle dílu, přestože byl úžasný, krásný i zdrcující zároveň. Chci říct jen jednu věc. Co budeme dělat až Zuzu přestane překládat? O kolik krásných příběhu přijdeme?
Děkuji Zuzu, že to pro nás děláš.
Mohla som čakať, že sa zase niečo pokazí, ale myslela som si, že to príde skôr zo strany VS a nie, že sa zase Tom odľuďští alebo ako to napísať:)
Veľmi pekne ďakujem za úžasný preklad♥
Chápu jejich zklamání, protože já jsem to cítila taky. Brutálně. Už to vypadalo tak krásně, nadějně, a je to fuč. Teď je otázka, jestli to bylo skutečně jenom dočasné nebo nějak zasáhl VS.
Moc děkuji za překlad.
Muselo se to tak zkazit a ještě k tomu ten jejích VS doufám že Zuzu nepřestane překládat bylo by nám smutno.
A já už doufala, že Tomovi to zhmotnění zůstane a bude to tak napořád! 😀 Tak zase nic! 😀 Opravdu mě zajímá, co spouští Tomovo zhmotnění a jak to celé funguje. Taky mě napadlo, že se o tom VS mohl dozvědět (což se o tom určitě dozvěděl) a tak tuhle moc Tomovi zatrhl.
Tom si neustále přidělává problémů a problémů, že mám neustálý pocit toho, že tohle nemůže skončit dobře. Teď ještě ke všemu ani nezvedne telefon VS! Bože, jak tohle jenom dopadne?!
Moc děkuji za skvělý překlad! 🙂
Super, těšim se na další 🙂