autor: LadyKay
„Jsem užaslý, červenám se celou cestu domů.“
„Do prdele,“ zakleji, když leknutím rozliji všechno horké mléko. Nečekaně mi položil ruku na rameno, a protože jsem byl plně zaneprázdněn svými úvahami, vůbec jsem nevnímal okolní svět. „Nepolil jsem tě?“
„Ne,“ zavrtí Tom hlavou. „Co s tebou dneska je?“
„Nic.“ Odvětím a uhnu před jeho zkoumavým pohledem. Natáhnu se po utěrce, abych po sobě uklidil tu spoušť, ale opět je rychlejší. Utírá rozlité mléko a vrtí u toho hlavou. Nemůžu se dočkat, až bude dnešní den za mnou. Vůbec se mi do práce nechtělo. Nejen proto, že tu budu od rána do večera, ale především kvůli Tomovi. Absolutně jsem si nedovedl představit, jak se k němu budu chovat, o čem s ním budu mluvit. Bylo mi jasné, že vyhýbat se mu nemůžu. Zas tak velká tahle kavárna není a my jsme nuceni spolu komunikovat. Jediné momenty, kdy jsem sám, jsou ty, co tráví přijímáním objednávek a jejich roznášením mezi hosty.
„Billi, co se děje?“ Znovu se na mě obrátí s tou samou otázkou, již vyslovil před chvílí.
„Nic,“ ubezpečím ho zády k němu. Proč mě nemůže nechat na pokoji? To mu nedochází, že se dneska nechci bavit? Každý z kolegů by mě nechal být a nevšímal si mě. Každý, jen on ne.
„Takhle nic nevypadá. Chováš se… divně.“ Dokončí větu po krátké odmlce a postaví se těsně vedle mě. K mojí smůle tu je jen pár lidí, takže nemusí každou chvilku projít mezi nimi, aby zkontroloval, zda mají všechno. Zbývá mu dost času na konverzaci.
„Prostě špatný den.“ Pokouším se to uhrát na to, že jsem vstával levou nohou. Vzhledem k tomu, že mi všechno dneska padá od rukou a na co sáhnu, to pokazím, by mi mohl uvěřit.
„A kvůli tomu jsi na mě takový?“ Zeptá se mě se smutkem vepsaným ve tváři.
„Jaký?“ Prudce se otočím a popadne mě vztek. Není jeho vina, že jsem se před lety zklamal v osobě, do které jsem se bezhlavě zamiloval. Ale zavinil to, že jsem se zamiloval do něho. Kdyby se mě neustále nedotýkal, neobdařoval úsměvy a neprohlížel si mě se zalíbením, kdykoli si myslel, že se nedívám, nic by se nestalo. Asi…
„Protivný.“ Zamračí se. „Když už se mnou mluvíš, tak mi odsekáváš. Nemůžu za to, že ses špatně vyspal.“
„Můžeš,“ zamumlám si pro sebe, a abych ho nemusel dál poslouchat, rozhodnu se obejít naše hosty. Jedině kvůli němu jsem opět nespal. Když jsem došel domů po náročné odpolední, kdy se mě Marcello několikrát zeptal, zda je mi dobře, úplně jsem se sesypal. Dal jsem si sprchu, zalezl si do postele a přál si jediné. Rychle usnout. Jenže spánek se opět nedostavil. Stále jsem měl před očima, jak si k sobě s láskou tiskne malou holčičku. A přestože jsem nakonec s tvářemi mokrými od potoků slz usnul, pronásledovalo mě to i ve snech. Vždycky jsem se hrozil toho, že se zamiluji do zadaného muže. Moje noční můra se včera nejen naplnila, ale získala i nový rozměr. Nejenže Tom je pravděpodobně ženatý, ale ještě k tomu je otcem. Dvojnásobná rána pro mou osobu.
***
‚
So I guess the fortune teller’s right, should have seen just what was there and not some holy light…‘
Vrtím se do rytmu hudby, zatímco uklízím umyté nádobí a děkuji Bohu, že je večer. Bylo to vyčerpávající. Víc takových dnů a skončím na psychiatrii. Tom nakonec pochopil, že se s ním bavit nebudu a přestal se vyptávat. Vlastně si mě po zbytek směny nevšímal a promluvil na mě pouze tehdy, když mi tlumočil přání hostů. I teď se věnuje svojí práci. Uklízí židle a spíš jsem to já, kdo má tendence po tom druhém pokukovat.
„Illusion never changed into something real, I’m wide awake and I can see the perfect sky is…“ Se zpěvem okamžitě přestanu, jakmile v zorném poli spatřím blížícího se Toma. Hlemýždím tempem se posouvá mým směrem. Zprvu mi přijde, že se zlobí. Alespoň soudě podle jeho výrazu. Když se ale zadívám pozorněji, uvědomím si, že není naštvaný, spíš je utrápený. Přihlížím, jak se napije džusu a zadívá se někam před sebe. Skoro bych si myslel, že nad něčím usilovně přemýšlí. Mezi obočím se mu vytvoří nepatrná vráska a v jednom okamžiku se přistihnu, že se usmívám. A to když Tom roztomile našpulí pusu. Je to k vzteku. Chci se na něho zlobit, že mi neřekl pravdu a nechal mě dělat si marné naděje. Místo toho se mu však v duchu obdivuji.
„Včera jsem ti chtěl někoho představit.“ Po pár tíživých minutách ticha, které narušovalo pouze cinkání nádobí, Tom promluví a otočí se ke mně celým tělem.
„Hm.“
„Bille, co jsem ti udělal?“ Zeptá se mě s nešťastným výrazem. Všechno, bleskne mi hlavou. Jenže nahlas to nevyslovím. Musel bych pak totiž říct, že ho nemůžu od prvního dne dostat z hlavy, v uších mi zní jeho smích, a když ulehám sám do postele, představuji si, že mě objímají jeho svalnaté paže. Musel bych se přiznat, že jsem se do něj bezhlavě zamiloval a chci být jen s ním.
„Nic.“ Pokusím se tvářit tak, jakože vůbec nechápu, jak na tohle přišel. Jenže se mi to dost dobře nepodaří, potvrdí mi to jeho bezprostřední reakce.
„Jasně,“ odfrkne si posměšně, což se mě trošku dotkne, ale kousnu se do jazyka a nijak nereaguji. Což přirozeně nezůstane bez odezvy.
„Nic jsem neudělal, proto jsi mi za celý den řekl asi tři souvislé věty a skoro ses na mě nepodíval. Oproti tomu, jak ses choval předevčírem, je to obrat o tři sta šedesát stupňů.“ Poznamená uštěpačně. Tom je jasný příklad člověka, co rád věci řeší. Podle mě je schopen všechno do detailu rozebrat a postupně jednotlivé části analyzovat. Zároveň se domnívám, že dokáže na druhého vyvíjet tlak do chvíle, kdy nedostane uspokojivou odpověď.
„Proč jsi mi o ní neřekl?“ Nevydržím to a vypálím na něj otázku, která mě už chvilku svrbí na jazyku.
„O ní? O kom?“ Hraje si na hloupého, přitom jistě moc dobře ví, o čem je řeč. S kým se tu včera předváděl?
„O svojí dceři.“ Mrsknu utěrku na pult a mám co dělat, abych se nerozbrečel. Teprve když jsem to vyslovil nahlas, ucítil jsem tu bolest. Do té doby jsem ji sice vnímal, ale nebyla tak intenzivní. Sotva jsem to vyslovil, jako by ostrý šíp proťal mé srdce.
„Myslíš Mae-Mae?“ Lehce nakloní hlavu na stranu.
„Jestli se tak jmenuje ta blonďatá holčička, co jsi včera držel v náručí, tak ano, myslím ji.“ Překřížím si ruce na hrudi. „To se za ni stydíš nebo co?“
„Tak zaprvé, nestydím se za ni. Je to ta nesladší a nejúžasnější holčička, jakou znám. Miluju ji.“ Tom naprosto přesně okopíruje můj postoj a zacukají mu přitom koutky. „A zadruhé, ty vědmo, Marie Anne, jak ji její matka pojmenovala, je moje neteř.„
„Neteř?“ Vydechnu užasle.
„Ano, co je tak zvláštního na tom, že někdo má neteř?“ Optá se mě a vytrvale na mě hledí. Připadám si jako pitomec. Na rozdíl od něj jsem vůbec nezachoval klid a chladnou hlavu a popustil jsem uzdu svým emocím. Mohu jen děkovat Bohu za to, že jsem jim nedal plný průchod. To bych se znemožnil naprosto.
„Nic, já jen…“ Došla mi slova. Co na to mám říct? Samozřejmě je naprosto normální, že lidé mají neteře a synovce, jenže ta malá se k Tomovi tak tiskla. Vypadalo to, že objímá tátu, ne jen strýce. Zrovna tak on se na ni díval s takovou láskou a zároveň hrdostí. Já a moje ukvapené závěry, nejednou jsem se dík tomu dostal do nepříjemné situace. Tahle je ale nejtrapnější vůbec.
„Tak aby bylo jasno.“ Tom bleskově využije prostoru, který se mu dík mému mlčení nabídl, a znovu promluví. „Děti nemám a mít nebudu.“
„Nebudeš?“
„Ne,“ zavrtí hlavou. „Jednak jsem o vlastních nikdy neuvažoval a taky… Myslel jsem, že člověk jako ty to pozná.“
„Jak to myslíš? Jak člověk jako já?“ Nemám tušení, co svou poznámkou sleduje a poťouchlý úsměv mi zrovna moc nepomáhá. Spíš mi v hlavě dělá ještě větší zmatek. Jak jsem asi mohl poznat, že nechce mít děti?
„Třeba já jsem si toho všiml hned. Stačilo mi na to pár chvilek v tvojí blízkosti.“ Tom se vyhoupne na pult, který jsem před chvilkou tak dlouho leštil, a překříží si nohy.
„Nechápu tě.“ Dám si ruce v bok a čekám, jestli se uráčí mi vysvětlit, o čem tu celou dobu mluví. Vůbec ho totiž nepobírám.
„Proč myslíš, že jsem tě celou dobu provokoval s těma holkama?“ Zeptá se mě s náznakem smíchu v hlase. Ano, to dělal s oblibou. Vždycky mi nějakou ukázal, začal komentovat její postavu a dožadoval se mého názoru. Nikdy jsem nevěděl, co na to odpovědět. Co já vím, jestli jsou lepší malá nebo velká prsa? Nebo snad umím posoudit, která z nich má zadeček akorát do ruky? Nic mi to neříká.
„Billi, přestaňme si hrát na schovávanou. Oba víme, jak to je.“ Podívá se na mě pohledem, pod jehož vlivem se mi podlomí kolena. Tom sklouzne na zem a udržuje oční kontakt mezi námi, se ke mně přesune. Než se naději, jsem uvězněn mezi jeho pažemi, jimiž se opírá o hranu za mnou. Ihned si všimnu, jak opět krásně voní, a uvědomím si, že stále neznám název parfému, který používá, ačkoli jsem se ho mnohokrát chtěl zeptat. Jeho plné rty jsou nesmírně lákavé. Aniž bych si to uvědomil, olíznu si spodní ret a kousnu se do něho, což vykouzlí úsměv na Tomově tváři.
„Věděl jsem to.“ Pronese šeptem a přiblíží se ke mně. Moje srdce začne bít jako splašené.
„Co?“ Řeknu přiškrceným hlasem, nepřestávaje hypnotizovat jeho ústa.
„Že jsi jako já.“
„Ty jsi…?“ Spadne mi brada, když přikývne. Tom že je gay? Právě mi svým přiznáním naprosto naboural moji letitou jistotu v tom, že homosexuála bezpečně poznám. Doteď to tak bylo, až on je výjimkou. Ano, byl milý a neustále vyhledával moji blízkost, dokonce jsem měl podezření, že se mnou flirtuje, ale z toho přišlo něco, co mě přimělo pohlížet na něj jako na heterosexuála.
O pár minut později usazeni u jednoho stolku rozebíráme, kdy jsme si začali uvědomovat, že je něco jinak. Podle Tomových slov nad svou sexuální orientací začal uvažovat v patnácti, kdy měl první vážnější vztah. S tou dívkou chodil, ale bylo to divné, nebylo to ono. Pak přišly sny, ve kterých dominovali muži.
„Víš co, říkal jsem si, že to je blbost a bojoval jsem s tím tak, že jsem zkoušel myslet na holky, ale…“
„Nefungovalo to.“ Odtuším. Měl jsem to podobně. Dokonce jsem sám sobě namlouval, že budu bisexuál, což mě na chvilku uklidnilo. Sice to nebyla pravda, protože mě holky nikdy nepřitahovaly, ale tehdy jsem v tom viděl jedinou útěchu. Tahle iluze se po čase rozplynula a pár let mi trvalo, než jsem sám sobě přiznal, že jsem gay. Dokonce jsem měl období, kdy jsem si dokola kladl otázku, proč zrovna já jsem na kluky, proč nejsem jako ostatní. Společnost často krutě trestá ty, co jsou jiní.
„Pro mě bylo snad nejhorší říct to babičce.“ Prozradí mi, komu se mu s tím svěřovalo nejhůř. Prý měl šílený strach, jak to přijme. Nakonec byly obavy zbytečné, protože to babička vzala překvapivě dobře.
„Komu jsi to vlastně řekl jako prvnímu?“ Zeptám se ho a podepřu si rukou bradu.
„Ségře,“ odpoví. „Vždycky jsme spolu měli moc pěkný vztah. Cítil jsem, že ona je tou osobou, které to mám říct nejprve. A ty?“
„Jednomu kamarádovi.“ Sourozence nemám, takže jim jsem se svěřit nemohl. Proto jsem šel za nejlepším přítelem. Obával jsem se, jestli se ke mně neotočí zády. Přece jen se člověk každý den nedozvídá, že jeho kamarád je homosexuál. Joachim mě vyslechl, chvilku trvalo, než se z toho šoku vzpamatoval, ale zachoval se jako opravdový přítel. Byl mi oporou a stál po mém boku, když jsem sbíral odvahu k tomu říct to rodině. A jeho chování vůči mně se ani v nejmenším nezměnilo. O všech svých „přátelích“ to tvrdit nemohu, někteří se mi vzdálili, jiní naprosto zmizeli. Trápil jsem se, bolelo mě to, ale dnes už vím, že nebyli takovými kamarády, za jaké se vydávali. Pokud někoho máme skutečně rádi, máme ho rádi takového, jaký je. Se vším všudy.
‚Oh – thinkin‘ about all our younger years, there was only you and me. We were young and wild and free…‘
„Tuhle miluju!“ Zvolá zničehonic Tom a vyskočí na nohy. S rukama nataženýma před sebou si stoupne vedle mě a vyčkává, dokud do jeho dlaní nevložím své.
„Ty chceš… Na tohle?“ Pobaveně kroutím hlavou. Jenže Tom se nedá snadno odbýt. Dál stojí, upřeně mi hledí do očí a čeká.
„No tak, Billi. To si mám kleknout?“ Udělá na mě psí oči, a přestože se stydím, položím svou ruku do jeho. Ihned ji sevře a pomůže mi vstát. Druhou dlaní si mě přitáhne blíž k sobě a začne se pohybovat do rytmu. Při prvních krocích jsem nesvůj, netrvá to však dlouho a všechno hodím za hlavu. Přivinu se k Tomovi a užívám si tuhle jedinečnou chvilku. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem tančil nebo ještě lépe řečeno, kdy jsem s někým tančil.
„Once in your life you find someone who will turn your world around,“ zanotuje a věnuje mi úsměv. Nejkrásnější, jaký jsem u něj doteď viděl. I pohled jeho očí je jiný a jsou-li opravdu oknem do lidské duše, je Tom v tento moment nesmírně šťastný. Dokonce bych si troufl tvrdit, že se takto dlouho necítil. Opřu si hlavu o jeho rameno a blaženě vydechnu. Naslouchám tónům jeho oblíbené skladby, nechávám se jím vést a co chvilku se tichounce zasměji.
Tom zanedlouho jednu svou ruku stáhne z mého boku. Ukazováčkem mi nadzvedne hlavu, dlouze se mi zadívá do očí a pak to přijde. Poprvé ucítím jeho plné rty na svých. Jsou mnohem měkčí a hebčí, než jsem si představoval, a líbají krásněji, než jsem se domníval. Ovinu mu ruce kolem krku a naléhavě se k němu přitisknu. Do polibku vkládám lásku, která od prvního dne klíčila v mém srdci, a Tom mi oplácí se stejnou něhou. Je mi úplně jedno, jestli nás někdo skrze okna vidí. Nestydím se za svoje city. Láska není hříchem a není většího štěstí, než jsme-li milováni tím, koho sami milujeme.
Upravím si košili a než stisknu kliku, několikrát se zhluboka nadechnu do plic. Bezprostředně po vstupu se má ústa roztáhnou v široký šťastný úsměv, neboť první, koho spatřím, je Tom. Je to měsíc, co mě poprvé políbil, přesto si ten večer pamatuji do posledního detailu. Jeho vůni, teplo jeho dlaní, hebkost jeho kůže i jeho měkké plné rty, které se odmítaly vzdát těch mých. Doprovodil mě i domů. Ač mi normálně cesta z práce netrvá déle než deset minut, s Tomem nám zabrala skoro hodinu a další jsme se pak loučili před domem. Věděli jsme, že se sice ráno uvidíme znovu, ale nechtělo se nám toho druhého opustit, byť to bylo jen na pár hodin.
Posadím se k jednomu stolku a po očku pokukuje po Tomovi, si přitáhnu nápojový lístek, ač bych ho zvládl odříkat zpaměti. Dnes mám volno a těšil jsem se, že celý den budeme spolu, jenže jsem se přepočítal. Marcello za ním přišel, zda by si s ním prohodil směnu a Tom, jemuž kdysi on pomohl, nemohl říct ne. Takže místo volna musel dopoledne do práce. Slíbil mi však, že odpoledne bude jen můj, a taky mi pohrozil, že o víkendu se ode mě nehne ani na krok. Prý bude pořád se mnou, až mi tím poleze na nervy. Smál jsem se, protože je to vyloučeno. Ač jsem s ním sebevíc dlouho, pořád ho mám málo.
„Dobrý den, máte vybráno?“ Přistoupí ke mně Tom, ač by měl stát za barem, a teatrálně se mi ukloní. Oba dva se zasmějeme a on na mě rošťácky mrkne. „Sluší ti to.“
„Díky,“ věnuji mu úsměv za kompliment a sdělím mu svoje přání. „Cappuccino, prosím.“
„Dneska jsi tu měl svou obdivovatelku,“ prohodí, zatímco předstírá, že si zapisuje moji objednávku. „Před chvilkou odešla.“
„Škoda, mohl jsem mít společnost, než skončíš.“ Sotva to dořeknu, Tom vzhlédne a zašklebí se. Nahlas sice nic neřekne, vlastně ani nemusí, protože vím, že žárlí. Pohladí mě po hřbetu dlaně položené na stolku a se slovy, že je hned u mě, odběhne splnit moje přání v podobě oblíbeného kávového nápoje. Chvíli ho sleduji, pak se ale rozhlédnu kolem sebe, abych zjistil, který z našich věrných zákazníků sem i dnes zavítal. Ke svému překvapení mezi hosty najdu jen paní Neuerovou. Je to starší dáma, která před rokem ovdověla, což jsem se dozvěděl přímo od ní. Vzpomínám si, že jsem s ní jedno odpoledne po práci proseděl u stolku a poslouchal vyprávění o jejím manželovi. Potřebovala si popovídat. Lidé často dělají chybu, že o mrtvém s pozůstalým nemluví, jako by to snad bylo tabu, a neuvědomují si, že právě hovořit o něm bývá mnohdy tím, co si člověk přeje a potřebuje. Chce jim povídat, jak se poznali, co všechno spolu prožili a když se během povídání rozpláče, nechme ho plakat. Uleví se mu. Proto jsem tehdy zůstal sedět na místě, cítil jsem totiž, že jí aspoň trošku pomůžu vyrovnat se s žalem. Od té doby sem stará paní zajde posedět na kávu a pokaždé se na mě usmívá.
„Tady to je.“ Tom přede mě postaví hrnek s cappuccinem a můj pohled okamžitě přitáhne, co vykouzlil z pěny. Žádný obrázek, ale dvě slůvka. Dvě nejkouzelnější a nejkrásnější slůvka. Miluji Tě.
„Já tebe víc.“ Pohladím ho po ruce, již akorát stahuje, a věnuji mu úsměv. Není dne, kdy by mi ho nevykouzlil na rtech. Ve většině případů jde o maličkosti, avšak právě ty mnohdy způsobují největší radost. Ani se mi nechce napít, protože tím zničím Tomovo vyznání, jež mě hřeje u srdce.
„To se na to budeš celou dobu jen koukat?“ Zeptá se mě s náznakem smíchu a dlaněmi se zapře o hranu stolu.
„Je škoda to pít.“ Kouknu na něj a zpět na mléčnou pěnu. Tom se pobaveně zasměje, nato si odtáhne židli, na kterou se posadí. Rychle mrknu na Lisu, která si sice všimla, co kolega udělal, ale nijak nereaguje. Kdyby to byla kterákoli jiná, hned by se začala ksichtit nebo nadávat. Po chvíli, kdy kolem nás prochází a Tom se odsune, aby vstal a vrátil se k práci, zavrtí hlavou a řekne mu, ať sedí, že zvládá.
„Billi,“ Tom se vrátí k tomu, o čem jsme předtím mluvili, a ukáže na horký dosud netknutý nápoj. „Ten nápis se sice rozplyne, ale naše láska ne.“
autor: LadyKay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
To je taková nádhera. Já ani nemám dostatek krásných slov, které by popsaly jak úžasná tahle povídka je a obzvlášt tento díl. Přečetla jsem od tebe více povídek (hlavně kvůli téhle jsem se vrátila k těm starším), ale bezpečně můžu říct, že tahle je pro mě nejlepší.
Ulevilo se mi, že Bill takhle rychle zjistil, že jde o neteř a ne dceru a nemusel se trápit ještě pár dalších dílů. 🙂
Děkuju za díl, vážně se už nemůžu dočkat dalšího, i když se trochu bojím že jim tu idilku něco pokazí.
Spadl mi kámen ze srdce i za Billa.
Akorát je mi líto, že se chudák musel zbytečně trápit a ve finále byl ještě za pitomce.
Tom mi šel trošku na nervy, protože mi přišlo, že se tím Billovým "omylem" dobře baví, ale tak… hlavně že to dobře dopadlo a že jsou oba šťastní. Jsem zvědavá co bude dál.
Moc děkuji za díl
Takže to celé bylo tak, jak jsem tušila. Jak to Tomovo provokování, tak i to s tou jeho neteří. Sice mě trochu mrzí, že Billa nechal tak dlouho se trápit, když to celou dobu tušil, ale na druhou stranu je pravda, že Bill také mohl posbírat trochu více odvahy a zeptat se přímo už daleko dříve… Jinak to byl ale nádherný díl!
No uf! Tak se to nakonec vysvětlilo a všechno vzalo ten správný obrat.
Jsem napnutá, jak se jejich vztah bude vyvíjet dál.
Takže přece jen holčička nebyla Tomova. Bylo mi Billa líto, protože se kvůli tomu dost natrápil, ale je fajn, že se pravdu dozvědl tak brzy! 🙂
A ještě více jsem ráda, že jsou kluci už spolu a nemusí okolo sebe chodit dalších spoustu dílů, kdy bych čekala, kdy konečně budou spolu. Tvoří krásný a šťastný pár, jak je vidno, a já jim to moc přeju!
Moc děkuji za kouzelný díl a těším se na další pokračování! 🙂
To je fajn že Tom je sám a že jsou spolu.
Jůůůů,kluci jsou roztomilí 🙂 🙂 děkuji za další díl 😉
To je výborný 🙂
Tak se to vysvětlilo. Jsem tak ráda, že je Tom stejný jako Bill 🙂 I když Billa chápu, měl pocit, že ho Tom zradil a navíc byl za pitomce, ale přišlo mi, že to natáhl moc dlouho, bobík Tom. Pak se to ale tak krásně srovnalo. Úžasný dílek. Díky moc za něj 🙂