Kráska a Zvíře 9.

(Bill)

Když sem se spokojeně najedl, kouknu ven na zahradu. Je tam bazén. Opravdu lákavě vypadající bazén. Nemám ale moc odvahu tam vlézt. Sice mě Mária udělala krásným, ale pořád jsem hodně hubený. Vydechnu. Udělám si kafe, otevřu si dveře na terasu a sednu si do křesílka. Přemýšlím. Můj plán vylákat Toma ven musí být úspěšný. Jenže pořád si nejsem jistý, jestli to vyjde. Po tom odmítnutí v pokoji se mě nijak nesnažil kontaktovat. Možná jsem se s ním měl vyspat. Dát mu, co chtěl. I já ho chtěl. Jenže můj hněv mě úplně zaslepil a …nemohl jsem. Napiju se. Je dobrá, sladká. Proboha… opravdu tady přemýšlím o kávě? Vydechnu. Musím být trpělivý. Doufám, že mě pořád má rád…

(Tom)

Stojím v okně a pozoruju ho. Je pořád tak moc krásný, nádherný. Má celý život před sebou. Co by asi tak dělal s mrzákem, jako jsem já? Vztekle praštím pěstí do zdi. Sevřu čelist a pevně stisknu víčka, abych zabránil slzám. Když se mu ukážu… lekne se. Uteče. Definitivně o něj přijdu, tím si jsem jistý. Ozve se zaklepání. Vydechnu.

„Šéfe, je všechno v pořádku?“ Saki má prostě odvahu přijít. Ani se mu nedivím, ten respekt, který jsem měl, je už dávno pryč. Je mrtvý asi tak jako já. Oficiálně mrtvý. Nemůžu ani disponovat se svým majetkem. To, co jsem nestihl přepsat, mi zabavil stát, to, co jsem stihl přepsat na Billa, k tomu nemám přístup. A on samozřejmě neví, jak bohatý teď je. Mám trochu strach mu to říct. Mám strach, že doopravdy sebere peníze a půjde žít lepší život s někým, kdo mu nikdy neublíží jako já. Já, který mu zničil prakticky celý život. Já, který mu ukradl panictví, ukradl důstojnost a svobodu.

„Tome,“ velká ruka mi padne na rameno. Zavrčím, ale Saki svoji dlaň nestáhne. „Já chápu, že to pro vás musí být hodně těžké, ale myslím, že byste si s Billem měl promluvit. Je to chytrý a chápavý mladý muž. Jsem si jistý, že vás miluje a pochopí to.“ Pak tu ruku sundá. Mlčím… koukám z okna. Vydechnu.

„Nepochopí. Je příliš mladý, aby něco takového pochopil. Je příliš krásny na to, aby žil s takovou zrůdou, jako jsem teď já,“ svěsím hlavu mezi ramena.

„Tome, víte, že se pokusil zabít? Víte o tom, jak špatně na tom byl, když mu bylo řečeno, že jste mrtvý? Ne, nevíte. Zotavoval jste se ze svých zranění, ale já i Mária jsme ho sledovali. On se opravdu trápil. Miluje vás, přemýšlejte o tom.“ S touhle řečí mě můj věrný bodyguard nechá být a odejde. Promnu si tvář. Kouknu zase z okna. Opravdu by mě mohl pořád milovat? Zakroutím hlavou. Nemohl.

„Saki!“ zavolám. Trvá to sotva pár vteřin, než se moje obří gorila přiřítí.

„Ano? Děje se něco?“ kouká na mě. Skousnu si ret. Dojdu ke stolu a vytáhnu kousek papíru, na který napíšu jednu jedinou věc. Pak mu ho podám.

„Tohle mi seženeš do večera, jasné? Ještě dřív, než Bill půjde spát, mu to dáš do jídla.“ Vidím jeho zamračený pohled, jeho touhu protestovat. Má toho mého ďáblíka rád. Vím to. „Sežeň to. Neublíží mu to, slibuju,“ vydechnu. Saki nakonec schová papír do kapsy a beze slova odejde. Dobře. Tohle bychom měli. Teď jenom vydržet do večera. Dojdu zase k oknu a koukám na něj. Už jen sedm hodin. Sedm.

(večer)

Opravdu miluju svůj kamerový systém. Vidím dění v celém domě, což mě uklidňuje, protože mám kontrolu nad vším. Minimální, ale mám. Bubnuji prsty o desku stolu a pečlivě sleduji monitor, který mi právě ukazuje dění v kuchyni. Saki se tam vybavuje s Billem, něčemu se smějí. Zamračím se. Tohle mi v žaludku probouzí divný pocit. Pak se ale Bill otočí k Sakimu zády a ten po malém zaváhání přeci jen nasype onu věc do Billova pití. Uleví se mi, už jsem doopravdy myslel, že mě zradí a neudělá to. Ještě pár minut se spolu baví, pak se rozloučí a každý jde zřejmě k sobě. Přepnu kameru do Billova pokoje. Skousnu si ret. To moje koťátko se pomalu začne svlékat. Úplně se vystavuje, nakrucuje před zrcadlem. Proboha, tohle mi dělá schválně! Slabě se mi zrychlí dech. Sleduju pečlivě každý jeho pohyb. Je tak nádherný! Hubený, ale nádherný! Koušu si ret, trochu se na židli zavrtím. Jenže Bill se pak podívá přímo do kamery, čímž mi dá jasně najevo, že celou dobu o té kameře ví a udělal to naschvál! Mrcha jedna chytrá! A to na něm miluju.

Na chvíli jsem si odskočil do sprchy, trochu se upravil. Nikdy už nebudu vypadat, jako jsem vypadal, ale udržovat se snažím. Už kvůli Billovi. I když vím, že můj nikdy znovu nebude.

Když se vrátím z koupelny, kouknu na monitor. Samovolně se mi pozvednou koutky do jemného pousmání. Je tak slaďoučký, když spí. Tak nevinný, ale dráždivý zároveň. Sundám si ručník a obléknu si jen trenky na spaní. Tiše jako myška proklouznu ze své zlaté klece do jeho tiché ložnice. Zamknu za sebou. Opravdu nechci, aby teď někdo přišel. Noha míjí nohu, až dojdu k posteli. Srdce mi buší jako zvon. Já, kterému je opravdu těžké nahnat strach, se teď bojím jako školák. Dřepnu si a zkusmo pohladím Billovu paži. Nic. Žádná reakce. Trochu se uklidním. Několikrát se zhluboka nadechnu, než si vlezu k němu do postele. Chvíli čekám, jestli se doopravdy neprobudí, ale když se několik minut nic neděje, uklidním se úplně a bez jakékoliv opatrnosti si vtáhnu to vláčné horké tělo do své náruče. Zhluboka se nadechnu vůně těch černých jemných vlasů a zavřu oči.

autor: Mykerina