autor: LadyKay
„Tak Bille!“ Zavolám za ním, když se zuje a se smíchem odběhne z předsíně. Během oběda mluvil o všem možném, a jakmile jsem stočil téma na ten dáreček, co má pro mě nachystaný, ihned začal povídat o něčem jiném. Cestou domů jsem se to z něho snažil rovněž vypáčit. Bezvýsledně. Bill se jen uculoval a mlčel jako ryba. Zajímavé, když se po něm vyžaduje ticho, tak nezmlkne ani na vteřinu. Mlčí v ty nejnevhodnější okamžiky.
„Kde jsi?“ Zvolám znovu, sotva dojdu do obývacího pokoje, ale jeho tam nenajdu. Po chvíli si však všimnu pootevřených dveří od ložnice. Když strčím hlavu dovnitř, najdu Billa klečet na posteli. Dlaněmi se opírá o stehna a před sebou má rozložené nějaké obrázky.
„Tak honem, Tome, musím ti to ukázat.“ Pobídne mě a nedočkavě se zavrtí. V poslední chvíli se mi podaří ovládnout, takže neobrátím oči v sloup, místo toho se pomalu přesunu k posteli a skloním se nad fotografiemi.
„Krása. A co já s tím?“ Zvednu k němu tázavě pohled.
„Vyber si.“ Vyzve mě a široce se usměje. Znovu si prohlédnu snímky před ním a uvažuji, zda chápu správně, co se mi tu snaží naznačit.
„Los Angeles, Kalifornie.“ Dodá během toho, co očima nevěřícně těkám z jedné fotky na druhou, přičemž sem tam zabloudí můj zrak i k němu. Billův triumfální úsměv se vteřinu od vteřiny rozšiřuje, zatímco já stejně rychle svrašťuji čelo.
„Doufám, že se mi tu nesnažíš tvrdit, že jsi koupil další barák. Jen tentokrát pro změnu v Americe.“ Vzhlédnu a modlím se za něj, aby zavrtěl hlavou. Protože jestli to udělal, tak mu doopravdy něco udělám. Pochybuji, že zapomněl, jak jsem se vztekal kvůli tomu „domu hrůzy“. I když u Billa je možný všechno. Pokud považuje za zbytečný si to pamatovat, zkrátka to vypustí.
„Tome, Tome, Tome,“ zopakuje několikrát po sobě moje jméno a zvedne ukazovák do výšky. „Zaprvé, nic jsem zatím nekoupil. Zadruhé, byl jsi to ty, kdo chtěl, abych ten dům prodal. Zatřetí, trvám na tom, že v Německu nezůstanu déle, než je nutné. Než ale něco koupím, chci to probrat s tebou a společně vybrat ten nejlepší pro nás oba.“
A jsme opět u téma stěhování z Německa. Poslední dobou je to u nás na denním pořádku. Domníval jsem se, že ho to pustí, ale kdepak. Zkoušel jsem to uhrát na tu delší dovolenou. Návrh byl sice Jeho Veličenstvem vzat na vědomí a následně schválen, ale stěhování je stále aktuální a jak vidím, už začíná podnikat kroky k realizaci svého šíleného nápadu. K tomu mi přijde, že každým dnem narůstá jeho odhodlání odsud odjet. Skoro to až někdy působí, že hrajeme o čas a čím dřív se odsud dostaneme, tím se zvětšují naše šance. Jen jsem zatím nedošel k tomu, na co šance… A přestože se Bill dušuje, že se jednoho dne vrátíme, nevěřím tomu. Podle mě by to bylo definitivní sbohem. Absolutně nebere v potaz, že tu máme rodinu a pár nejbližších přátel. Když mu to připomenu, odvětí, že mu stačím já a nikoho dalšího nepotřebuje. Nikdy by mě nenapadlo, že Bill, jenž byl tolik fixovaný na mámu, se jednoho dne bude chovat, jako by žádnou matku neměl. Zajímalo by mě, kdy se s ní naposledy spojil. Ano, uznávám, že rovněž nejsem nejvzornější syn a pravidelně ji nenavštěvuji, ale aspoň zvednu telefon a zavolám jí. Kdežto u Billa tu jistotu nemám a v mojí domněnce, že na ni naprosto kašle, mě utvrzují její otázky, jak se Bill má a zda je v pořádku. Jenom proto, abych jí nepřidělával starosti, mlčím o jeho podivném chování, ale začínám si pohrávat s myšlenkou, že by nebylo až tak úplně od věci to s někým probrat…
„L.A. bylo naším snem, copak si to nepamatuješ?“ Připomene mi, jak jsme se kdysi dávno bavili o tom, že musí být úžasné tam žít. Jenže to byly dětské sny a nevzpomínám si, že bych kdy nahlas vyslovil přání přestěhovat se tam. Mám Německo rád a neumím si představit žít jinde.
„Tamten je už prodanej?“ Změním téma. Odpovědí je mi zavrtění hlavy, ale zároveň se dočkám ujištění, že jen co bude kompletně sbalen, předá věc realitce a ta zařídí zbytek.
„S balením ti pomůžu.“ Rozhodnu a natáhnu se po fotkách. Jelikož jsem dostatečně inteligentní na to, abych se s ním hádal, předstírám alespoň zájem o nemovitosti, co vytipoval.
„Mohli bychom pro ty věci zajet příští víkend.“ Navrhne Bill s tím, že přes týden by se postupně spakoval a o víkendu bychom to jen odvezli. Počká, až si sednu na kraj postele, a zezadu mi ovine paže kolem těla. Hlavu si položí na moje rameno a společně se mnou si prohlíží fotografie.
„Nemohli.“ Zamumlám, když se vracím k předešlému snímku a znovu si dům na něm prohlížím. Zvenku nevypadá zle. Pokud by se mi zalíbil i interiér, dokázal bych si v případě krajní nouze představit, že bychom koupili tenhle. Přesto budu dělat všechno pro to, abych se nikam stěhovat nemusel. Alespoň ne za oceán…
„Proč ne?“ Zarazí se a mně teprve teď dojde, že jsem mu naprosto zapomněl říct o tom vystoupení.
„Děcka mají první koncert.“ Odložím fotky a natočím se čelem k němu. „Vezmu tě s sebou, pokud budeš chtít, ale musím tam.“ Ona to vlastně není nabídka, spíš mu dopředu naznačuji, ať si rozhodně na příští víkend nic neplánuje, protože program už má.
„Ještě si to rozmyslím.“ Sdělí mi po chvíli přemýšlení a než se naději, držím ho znovu v náručí a na tváři mě šimrají jeho vousy, kterých se k mojí nelibosti ne a ne zbavit.
„Potřeboval bych si ale zajet pro nějaké věci.“ Zamyslí se Bill a odtáhne se ode mě zrovna ve chvíli, kdy přibližuji své rty k jeho.
„Kam?“ Položím mu naprosto zbytečnou otázku. Je přece nad slunce jasné, kam má namířeno. Jedině přes mou mrtvolu! Sotva vysloví, že by se tam zastavil zítra, až pojede z firmy, začnu odmítavě vrtět hlavou.
„Mohl bych ti to vyzvednout, než pojedu na zkoušku.“ Nabídnu se a začnu ho vehementně ubezpečovat o tom, že stačí sepsat seznam toho, co potřebuje. Moc se na to netváří, jelikož se pravděpodobně obává, že není v mých silách přivézt úplně všechno, co by sbalil on sám. Hučím do něj však tak dlouho, až se nechá zlomit a svolí, že zítra obstarám jen to, bez čeho se neobejde, a společně pak zajedeme pro zbytek. Ačkoli se mi do toho baráku ani trochu nechce, raději tam pojedu já, než abych pustil jeho a ještě ke všemu samotného.
Bill se zvedne se slovy, že mi hned sepíše to nejnutnější, dokud to má v hlavě. Můj záměr je však zcela jiný. Nějaký seznam má čas. Popadnu ho za pas, stáhnu zpátky a než se naděje, skláním se nad ním a jeho šíji zasypávám rychlými polibky. Ještě okamžik se naoko brání, nakonec mi ale podlehne a nechává se hýčkat.
Stále mi tvrdil, že se jedině se mnou cítí v naprostém bezpečí. Někdy však mívám pocit, že i tak se kolem sebe ustrašeně rozhlíží. Jindy zase působí, jako by duchem byl naprosto na jiném místě. Pouze tehdy, kdy ho svírám v náručí, líbám a hladím, je se mnou. Uvolněný a klidný.
Dlaněmi prozkoumávám jeho tělo, hladím každý jeho záhyb, aniž bych ho byť jen na moment přestal líbat. Bill mi doteky i polibky oplácí stejnou měrou do chvíle, kdy mu začnu rozepínat kalhoty. V tu ránu jako by do něj uhodil blesk. Doslova mě ze sebe skopne, kvapně se zvedne a navíc si ještě přeleze na druhou stranu postele. Tohle mělo znamenat co?
„Já nechci.“ Nepřestává třást hlavou, zatímco si mnu bok, do nějž mi uštědřil pořádný kopanec. Budu tam mít jistojistě pořádnou modřinu.
„Billi…“
„Nechci.“ Zopakuje umíněně a přitáhne si kolena k tělu. Hlava není s to chápat, co se kolem nás děje. Mozkové závity si mohu odvařit, jak se snažím přijít na to, co jsem udělal špatně. Vždyť mě Bill sám kolikrát slovně provokoval a před chvílí to byly jeho dlaně, které hladily mou rozpálenou kůži. Zrovna tak to byl on, kdo se na mě nedočkavě tiskl. A pak se zachová takhle.
„Nechci. Kvůli němu nechci.“
„To je výborný!“ Zvolám naštvaně a vstanu. „Myslel jsem, že tohle jsme si dávno vyříkali. Ale jak vidím, hodláš to pořád vytahovat.“ Zamračím se na něho, a aniž bych počkal na jeho reakci, prásknu za sebou dveřmi od ložnice. Byl jsem přesvědčený o tom, že téma Pete a já je dávno uzavřená kapitola. Jasně jsem mu řekl, že mezi námi krom několika polibků k ničemu nedošlo, protože jsem mu to nemohl udělat. Nám jsem to nemohl udělat. Dušoval se, že chápe. Tvářil se, že ho dojalo, co jsem řekl a teď na mě vyrukuje snad s tím, že nebudu sahat na něho, když jsem předtím sahal na jeho ex. Co mu zase přelítlo přes nos?! On se s Petem nejenom líbal, ti dva spolu spali a ne jednou. Jejich vztah trval několik měsíců. Pete navíc nebyl jediný, moc dobře si pamatuju na kreténa Maxíčka. A co ten Juami Něco Sanz, co u něho teď pracuje? Čert ví, co mezi nimi kdysi bylo. A dělám scény? Ne, všechno jsem skousl, hodil za hlavu, nezaobírám se minulostí. Uvědomuji si, že bych týral nejen sebe, ale i Billa. Žiju přítomností, neboť jsem po jeho boku nyní já. Patří mně a nikomu jinému. Proč to nemůže sakra udělat taky?
„Dobré ráno Tomi.“ Pozdraví Bill a chystá se mě políbit. Ucuknu, takže místo na rty přitiskne svá ústa pouze na mou tvář. Dál naštvaně přežvykuji svou snídani a po očku přihlížím tomu, jak se usazuje na židli a do hrnku si nalévá kávu. Včera jsme spolu už nemluvili. Bill se vlastně ani o komunikaci nepokoušel. Sice kolem mě párkrát prošel, ale zmohl se jen na pohledy. Ani já jsem neměl nejmenší chuť se s ním bavit. Jednak jsem se zlobil, a přestože jsem později vychladl, nepřipadalo mi jako dobrý nápad za ním hned jít a začít s ním všechno rozebírat. Chtěl jsem se vyvarovat další hádky, k níž by jistě došlo. Ne nadarmo se říká, že ráno je moudřejší večera. Spát jsem šel pozdě, a přestože nespal, protože se vedle mě neustále vrtěl, ani jeden z nás na toho druhého nepromluvil. Když jsem se ráno probouzel, ležel Bill v mojí těsné blízkosti. Paži měl ovinutou kolem mého pasu a spokojeně spal. Dlouho jsem ho jen mlčky pozoroval a lehounce dlaní hladil po zádech, než jsem se zvedl z postele.
„Tome, chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek.“ Překvapí mě, jak vyrovnaně jeho hlas při té větě zní. Vůbec neodpovídá jeho výrazu. Člověk by čekal, že co chvilku propukne v pláč.
„Možná bych ti…“
„Řeknu to naposledy,“ přeruším ho. „Mezi námi k ničemu nedošlo. Pouze jsme se párkrát políbili. Žádný sex ani jiné intimnosti. Stačí. Byl jsi, jsi a budeš pro mě vždycky ten jediný. Jedině tebe jsem miloval a miluju, a dokud budu živ, nic se na tom nezmění. Tím to považuji za uzavřené a nechci se k tomu víckrát vracet. Rozumíme si?“ Bill se nadechne, jako by k tomu chtěl ještě něco dodat, ale nakonec si to rozmyslí. Místo toho jen stiskne mou dlaň položenou na stole a věnuje mi úsměv.
„Napsal jsem ti ten seznam.“ Změní téma. „Pokud tedy pořád platí, že se mi pro ty věci zastavíš.“
„Když něco řeknu, tak to platí.“ Ujistím ho, že ani včerejší hádka nic nezměnila na mém rozhodnutí obstarat to sám. Bill mi tedy podá přeložený papír, který hned rozevřu a začtu se. Naštěstí těch životně důležitých věcí není tolik, kolik jsem čekal. Dokonce mi i připsal, kde je zhruba najdu.
„Odpoledne to máš tady.“ Lístek znovu složím a strčím do kapsy u džínů. „A koukej něco sníst.“
Při tom rozkazu, který vlastně ani rozkazem nebyl, se na mých rtech objeví úsměv. Netuším, zda ho Bill zaregistroval, protože mi přišlo, že se na mě ani nepodíval a rovnou se natáhl pro jeden croissant, z něhož kousek ulomil a nacpal si ho do pusy.
„Odvezeš mě?“ Zeptá se, když polkne sousto, a zadívá se mi do očí. Místo odpovědi jen přikývnu. Měl jsem to tak jako tak v úmyslu. Domluvíme se i na tom, že mi zavolá, až bude chtít vyzvednout. Bill ještě dodá, že se bude snažit, aby stihl tu zvukovou zkoušku. Přijde mi, že se díky děckám vrací do dob naší slávy. Nahlas nic neříká a opakuje, že dnes je dávno někde jinde, přesto jsem přesvědčen o tom, že kdyby mu někdo nabídl jeho starý život, kdyby dostal možnost znovu vystupovat před vyprodanými halami, neváhal by ani minutu. Kdoví, třeba by ani nemusel stát před plnou arénou, možná by mu stačily i ty koncerty, co jsme hrávali předtím, než jsme se proslavili. Bill je v tomhle zkrátka jako já a přiznám se, že se mi někdy po tom šílenství nesmírně stýská.
„No, slyším tě. Co se děje?“
Zeptá se Pat, jakmile přijme hovor. Už jsem to chtěl vzdát. Zkoušel jsem mu volat dvakrát a nic, teprve napotřetí se mi podařilo se s ním spojit.
„Nic závažnýho.“ Ubezpečím ho. „Jen se možná o chvilku zpozdím. Akorát jedu Billovi vyzvednout nějaký krámy. Napsal mi seznam a nevím, jak dlouho…“
„Počkej,“ zarazí mě uprostřed věty. „Ty už mu i nakupuješ?“ Po těchto slovech se pobaveně zasměje. Odjakživa si mě dobíral kvůli tomu, že jsem dělal, co jsem Billovi na očích viděl. Tvrdil, že kdyby si bráška usmyslel, že chce modré z nebe, neváhal bych a pokoušel se mu je snést. Naoko jsem se vždy vztekal a hájil se, že to není pravda. Ale byla, vlastně je. Kvůli nikomu bych nedělal to, co jsem schopen podstoupit pro něho.
„Ne,“ odvětím klidně. „Má tam nějaký hadry a další životně důležitý věci, bez kterých se neobejde. Víš, jak jsem ti říkal, že koupil ten barák? No, tak to má tam, a jelikož bydlí se mnou, protože s bráškou je to lepší a pohodlnější, potřebuje, aby mu to někdo dovezl.“
„Já se z vás picnu.“ Pat se okamžitě rozesměje. „Ale že mě to překvapuje, však se Bill vždycky dušoval, že spolu budete bydlet do konce života. Pamatuju si, jak jsi mu řekl, že mu…“
„Jo, ta přepážka.“ Vyprsknu smíchy při vzpomínce na to, co jsem kdysi plácl v jednom rozhovoru.
Bill tenkrát líčil, jak spolu budeme bydlet nadosmrti a podal to tak dojemně, že i já jsem z toho byl naměkko. Abych to trošku odlehčil, vyrukoval jsem s tím, že barák prostě rozdělíme přepážkou. Já a moje partnerka jsme měli bydlet na jedné a Bill na druhé straně. Jasně, že jsem to vážně nemyslel, žádná osoba by se mezi nás nikdy nedostala. I kdyby to nebylo tak, jak to mezi námi momentálně je, nikdo by nás nerozdělil. Bill pro mě vždy byl a bude na prvním místě. Prostě jsem to ale tehdy plácl a všechny to pobavilo. Všechny až na brášku. Během rozhovoru na mě sice jen vyvalil oči, nějakým záhadným způsobem se přinutil ke smíchu, ale pak jsem to schytal se vším všudy. Jen jsme spolu zůstali sami, začal ječet, že on na mě tak hezky a já bych ho klidně strčil za nějakou přepážku. Marně jsem mu vysvětloval, že jsem to tak nemyslel a byla to jen legrace. Urazil se a dalo mi velkou práci si ho udobřit.
„To sis tehdy naběhl.“
Pronese Pat, když se oba přestaneme smát.
„To teda.“ Přisvědčím. „Málem mě sežral.“
„Dorazíš teda později?“ Ujistí se ještě.
„Jasně,“ řeknu. „Vyzvednu ty krámy a Bill mi říkal, že by se přišel podívat na zvukovku, takže se stavím asi ještě pro něj.“ Dopředu ho upozorním, že nejspíš nepřijedu sám. Aspoň může Taru připravit na to, že jim její idol bude opět dělat publikum. Zase z něho bude chudák celá nervózní. Jakmile ho vidí, zčervená, není schopná mu říct ani slovo. I pozdrav jí dá sakra zabrat.
„Nevadí to, že ne?“ Zeptám se, když se na druhé straně nic neozývá. Chvíli ještě čekám, a když se ani pak nedočkám odpovědi, oslovím ho. „Pate, slyšíš mě?“
Nic, zase ticho. Že bych měl slabej signál nebo že by to bylo u něho? Oddálím mobil od ucha a zadívám se na něj. Jo, slabej signál. Ten krám se vybil, protože jsem ho zapomněl nabít. Já se zblázním! Zlatej mobil, co jsem měl jako puberťák. Mohl jsem si na něm hrát hry, jak dlouho bylo libo, a baterka mi vydržela klidně tři dny. Tenhle šmejd nabíjím denně. Za chvilku z toho budu mít pevnou linku, protože ho budu muset mít permanentně napíchnutej na nabíječku. Zajímalo by mě, jak se teď Billovi dovolám… To abych sebou hodil. Vyzvednu ty věci a hned budu muset vyrazit za ním.
Po přibližně dvaceti minutách rychlejší jízdy konečně dorazím do cíle své cesty. No, konečně… Radost z toho, že jsem tady, rozhodně nemám. Snad i v zubařském křesle bych teď seděl raději, než se procházel chodbami tohoto domu. Ale co naplat, jednou jsem to slíbil a sliby se mají plnit. A pořád lepší, když tam vlezu já než bráška. Dříve nežli vystoupím z auta, zkontroluji, jestli jsem nezapomněl Billem sestavený seznam a klíče. Jen nerad bych se vracel domů a pak znovu sem. Naštěstí obojí po chvíli hledání najdu. Takže mi nic nebrání vyrazit.
Pohazuju si klíčema v dlani, kráčím kupředu a vzpomínám na den, kdy mě sem Bill vzal poprvé. Ještě teď mám v živé paměti, jakým houštím mě tahal, než jsem se ocitl před tímhle zpropadeným barákem. Zničehonic se ušklíbnu, neboť mi dojde, že jsem vyhrál. Po měsících trápení a hádání jsem to já, kdo je vítězem. Zbavil jsem se té barabizny a nemusím se do ní nastěhovat. Uvítal bych, kdybych toho dosáhl jinak. Takto jsem zvítězil jen, protože si Bill usmyslel, že v Německu nechce bydlet. Takže jakápak výhra… Na mou otázku, proč se chce stěhovat, již mu pokládám dnes a denně, odpovídá stále stejně. Prý je toho na něj tady moc. Hlodá ve mně červík pochybnosti, a čím víc nad tím přemýšlím, tím spíš nabývám dojmu, že se děje něco, o čem nemám páru. Bill má strach, poznám to. Popularita a zájem o jeho osobu není důvodem stěhování. Bydleli jsme tu i v době, kdy jsme byli na vrcholu slávy a někdy byl fakt extrém, čeho ty fanatičky byly schopné. Náš dům byl v neustálém obležení, několik dnů jsme třeba nemohli ani vystrčit nos a museli jsme předstírat, že nejsme doma. Nehrozilo, že bychom se mohli svobodně pohybovat po ulicích a dělat normální věci jako ostatní. A to teď můžeme. Sice nás sem tam někdo pozná, ale většinou to končí tím, že si nás zvědavě prohlížejí. Nikdo nás na každém kroku nepronásleduje. Zkrátka to stěhování není jen tak.
Ponořen do myšlenek a snažící se najít pravou příčinu, proč tu dvojče nechce zůstat, se loudám ke dveřím. Možná bych i stejně zahloubán k nim dorazil a odemkl je, kdyby mě jakési vrznutí nepřinutilo zanechat všech úvah, zastavit přibližně v polovině cesty a rozhlédnout se. Očima prozkoumávám okolí ve snaze objevit místo, odkud to přišlo. Podle mě to bylo odněkud zleva. Pohledem přelétnu keře, oplocení, ale nikde nic nevidím, proto se rozhodnu pokračovat v chůzi. Mezitím, co sám sebe přesvědčuji, že se mi to jenom zdálo, dospěji k domovním dveřím. Akorát se chystám odemknout, když v tom moje uši zaregistrují cosi dalšího. Znělo to, jako by něco těžkého dopadlo na zem. Ačkoli to není úplně přesné, ta rána byla jakoby tlumená. Ale tak nějak zvláštně. Už jsem to slyšel, není to neznámé, ale nemohu se rozpomenout, co takto zní. Jsem si stoprocentně jist, že to bylo nalevo. Někde za tamtím rohem. Začíná mi to lézt na nervy. Stáhnu tedy ruku zpět, klíče strčím do kapsy a vyrazím zjistit, co je původcem těch podivných zvuků…
autor: LadyKay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Bill se určitě chce odstěhovat z Německa, aby se dostal co nejdál od magora z dopisů. A dost možná, že právě magor je původcem těch zvuků, co Tom slyšel u Billova domu. Kdo jiný by tam co dělal ? Tak snad Tom nedostane na budku…
Moc mě potěšila zmínka o Petovi, i když se teda o něm jenom mluvilo. Nevím proč, ale strašně mi přirostl k srdci 🙂
Díky za díl
Je jasné, že Bill má zřejmě z něčeho strach. To Tomovi musel potvrdit i ten rozhovor s… jak že se jmenovala?… Billovou asistentkou.
Doufám, že Toma nečeká nějaké hodně nepříjemné překvapení. Hlavně aby se mu nic nestalo.
Díky, těším se na další díl.
Bill má asi pádný důvod k stěhování o kterém Tom neví doufám že tam Tom nenajde Billa.
Tak jo, během pár dnů jsem tuhle povídku přečetla celou. Myslím že delší jsem ještě nečetla. Ale stálo to za to. Líbí se mi styl jakým píšeš, všechny zápletky. Super. Mám trochu obavu z toho co nebo spíš kdo se na kluky chystá. Teď se jen modlím, abys nepřestala psát a dotáhla povídku do konce.
Těším se na další díl.