autor: ophelia_seven
V bezpečí a ve strachu
Bill se držel v bezpečné vzdálenosti od Toma, když šli směrem k parku, s Charliem na vodítku několik metrů před nimi a s batohem plným sendvičů a ovoce na Billových zádech. Chtěl se natáhnout k Tomovi, chytit ho za ruku nebo jen otřít jejich paže dohromady, ale věděl, že to není možné a snažit se to udělat by vedlo pouze ke zbytečnému trápení. Užil si s Tomem pěknou noc; byl schopen cítit anděla po téměř dvacet čtyři hodin. Věděl, že musí, když už nic jiného, být za to vděčný.
A snažil se být.
Ale bylo to tak těžké, když tu bylo něco, co tak strašně moc chtěl, a neměl nad tím žádnou skutečnou kontrolu. Mohl by kopat a křičet a dostat záchvat, dokud by nezmodral v obličeji, házet po Tomovi těmi nejpřesvědčivějšími argumenty, trucovitě mlčet, dokud by nebylo po jeho, ale na konci dne, vše, co mohl dělat, bylo čekat. Jediné, co mohl dělat, bylo zjistit o Tomovi všechno, co mohl a doufat, že jednoho dne bude moci znovu cítit puls pod Tomovou kůží, cítit tíhu andělovy ruky ve své vlastní.
„Víš o někom dalším?“ Začal Bill zničehonic a prolomil tak dlouhotrvající mlčení, které je obklopovalo od chvíle, kdy opustili dům. Zahákl palce kolem popruhů batohu, zatímco druhou rukou držel pevně Charlieho vodítko. Tom na něj pohlédl koutkem oka, protože pokračovali v chůzi vedle sebe, snadno drželi krok s tím druhým.
„Hmm?“
„Myslím o někom stejném jako ty? Nebo jako my?“ Bill zaváhal, frustrovaně svraštil obočí, jak se snažil přijít na to, na co se to snažil zeptat. Tom si nacpal ruce do kapes, zatímco se šoural vedle Billa a dával pozor na trhliny v chodníku nebo uvolněné koše nebo na možné cyklisty, kteří nemuseli věnovat pozornost Billovi. „Znáš nějaké další anděly, kteří byli schopni se spojit s jejich úkoly tak – jako včera v noci my?“
Tom si s pohledem upřeným před sebe šťouchl jazykem do piercingu ve rtu, i když se Bill obrátil k němu, zatímco čekal na odpověď. „Ne,“ přiznal nakonec, ale okamžitě ucítil, jak z chlapce vedle něj začalo ve vlnách vyzařovat napětí, a tak svou odpověď rychle změnil. „Ale to neznamená, když jsem o tom neslyšel, že se to nikdy nestalo. Jen to prostě není něco, o čem lidé na potkání někomu vykládají.“
Napětí, které se jen několik minut předtím ve vlnách vzdouvalo směrem od Billa, se kolem nich omotalo v těsném kokonu, který je téměř dusil, a Tom se ocitl vedle velmi rozrušeného, i když dobře to skrývajícího mladého muže. „A proč ne? Stydí se za to? Stydíš se za mě ty, Tome?“
Tom se skoro vysmál té řadě obvinění, ale pak si to rozmyslel. Bill byl už i tak očividně dost rozrušený z dosti věcí, říkal si. Největší byla pravděpodobně skutečnost, že už ho nemohl cítit, a zatímco Tom tím byl frustrovaný také, ale zdálo se, že pro Billa to bylo ještě těžší. Bylo to skoro, jako by si to bral osobně, jako by se proti němu spiknul celý vesmír. Tom mu to neměl za zlé; někdy měl stejný pocit.
„Samozřejmě, že se za tebe nestydím, ale není to něco, co by bylo…“ Tom se odmlčel, jak se snažil najít to správné slovo. Normální znělo podivně, ale nemohl vymyslet nic jiného. „Chci říct, že ty snad chodíš kolem a vykládáš o mně ostatním lidem?“
Bill otevřel ústa až příliš rychle, aby zformuloval realistickou odpověď, a Tom byl připravený zasáhnout.
„Mluvím o něčem víc, než co jsi řekl Claře. Už jsi někomu řekl, že se přátelíš se svým strážným andělem? Že ho můžeš někdy cítit, ale nikdo jiný ho nemůže vidět?“ Tom se zastavil a Bill pomalu zavrtěl hlavou, což potvrdilo Tomovo podezření. „Nestydím se za tebe, jen jsou prostě věci, které je lepší si nechat pro sebe, víš?“
„Jako tajemství,“ řekl Bill tiše a trhnul sebou dopředu, když Charlie zatáhl za vodítko a rozběhl se za veverkou nebo ptákem, nebo čímkoliv, co to bylo, co upoutalo jeho pozornost. Tomovy ruce byly rychle venku z kapes a zachytil vodítko, aby se Bill nepřevrhnul.
„Tak nějak, jo,“ souhlasil, jakmile byl Charlie zpět pod kontrolou, a pak se oba odmlčeli a oba jen šoupali podrážkami svých bot o beton, aby vyplnili ticho mezi nimi. Bill si držel odstup a Tom dohlížel na Billa a Charlieho, na trhliny v chodníku a projíždějící cyklisty a rozmanité kusy odpadků v jejich cestě.
Mlčeli, ztraceni ve svých vlastních myšlenkách, po celou cestu do parku, kde je Bill beze slova vedl na místě nedaleko zadní části. Kousek od jezera bylo hluboké údolí plné velkých stromů různých velikostí a typů. Rychle našel místo k sezení, kde se nemusel starat o to, že by jej lidi sledovali, jak mluví sám se sebou – protože to by vedlo jen k obviněním z psychických problémů, což bylo něco, co Bill nepotřeboval – a upustil tašku na zem.
Nemluvili, zatímco pracovali, Tom rozprostřel deku, kterou přinesli s sebou, a Bill vytáhl občerstvení, ačkoliv už z jídla nebyl tolik nadšený. Byl zklamaný, když zjistil, že někde mezi jeho domovem a parkem přišel o chuť k jídlu, ačkoliv jeho touha po Tomovi byla silnější než kdy předtím.
Seděli spolu bok po boku, ale se slušně velikou mezerou mezi sebou, a začali se nepřítomně probírat ovocem v malých Tupperware miskách. Ani jeden z nich necítil nijak zvlášť velký hlad, ale oba chtěli zabít čas nějakým způsobem, který nezahrnoval lpění na jejich zvláštní – a každým dnem více podivnější – situaci.
Pozdní odpolední slunce pražilo na ty části jejich těl, které nebyly zakryté stínem stromů, a Bill si stáhl brýle z čela a díval se jen tak zbůhdarma do dálky. Věci mezi nimi byly napjaté, ale stále tak nějak přátelské. Bylo to, jako by se hádali, ale oni se nehádali. Jako by měli nějakou krizi, ale neměli. Bill byl jen zmatený a rozrušený z té výsady, která mu byla dána, a pak stejně rychle zase odebrána. Tom neměl žádné použitelné vysvětlení, což je vedlo rovnou zpátky do bodu nula. Jak bylo něco z toho vůbec možné?
„Můžu se tě na něco zeptat… o tvé práci?“ Zeptal se Bill nakonec, když se mu otázka, která se postupně vytratila z jeho hlavy, náhle vrátila do přední části jeho mysli. Tom se k němu otočil, přimhouřil oči pod jasným sluncem a přikývl. Jeho rty se protáhly do úzké linie a téměř se zamračil, jak čekal na otázku. „Jak… chci říct – to se každý stane andělem?“
„Ne, ne každý.“
„A kdo? Jak se to určuje?“
„No,“ vytáčel se Tom, přejel si zuby přes kovový kroužek v koutku spodního rtu, „jako ochránci jsou vybráni ti, kteří už to v sobě mají, pomáhat lidem.“
„Mají pro to nadání?“ Vložil se do toho Bill a naklonil hlavu na dredatého chlapce vedle sebe.
„Jo,“ potvrdil anděl. „Obvykle jsou andělé ti, kteří zemřeli při záchraně někoho jiného.“
Bill to vše vstřebával, ale jen na okamžik. „Což je důvod, proč je tak vzácné mít mladé anděly,“ dodal si pro sebe, a dával si vše v hlavě dohromady tak, jako to vždy dělal. Slyšel Andyho a Toma, jak mluví o tom, že jsou dva nejmladší ve své tréninkové skupině a že většina ostatních byla mnohem starší. Dávalo to mnohem větší smysl, že strážci byli starší, a jen velmi zřídka dospívající nebo mladí dospělí. „Protože nějaký ten druh nesobeckosti přichází obvykle až s věkem.“
Bill zachytil plíživý nával červeně na Tomově kůži, když pokrčil rameny. „Asi jo.“
„Přestaň být příliš skromný,“ řekl s opravdovým úsměvem na tváři. „Takže, koho jsi zachránil? Vzpomínáš si? Jak se to stalo?“
Tom zavrtěl hlavou a tvář mu povadla, zatímco ta Billova se rozjasňovala. „Někteří andělé mají nějaké vágní vzpomínky, ale já nemám žádné kromě toho, co mi bylo řečeno – že jsem musel zemřít při záchraně někoho jiného, protože to je způsob, jak ochránci vznikají.“
„Takže myslím, že znám odpověď i na svou další otázku,“ řekl Bill a jeho úsměv zaváhal, i když jen trochu. Tom se na něj tázavě podíval a Bill sbíral odvahu se zeptat, i když si byl jistý, že už zná odpověď. Nehody byly něco jiného než vědomá záchrana něčího života. „Můj táta. Nestal se z něj strážný anděl, že?“
Tom se zamračil ještě víc a vypadal ještě váhavěji, než zavrtěl hlavou a oznámil tak Billovi pravdu. „Pravděpodobně ne,“ připustil a Bill dlouze, klidně vydechl. „Ale jsem si jistý, že je s tebou víc, než si myslíš, že je.“
„Kam šel?“
Tom se poškrábal na zátylku náhle třesoucí se rukou, skrytou za vodopádem svých dredů. Nenáviděl, že nemá všechny odpovědi pro Billa, pro tu nejzvídavější osobu, s jakou kdy přišel do styku, a pro tu jedinou osobu, které Tom kdy chtěl dát všechny odpovědi. „Já opravdu nevím,“ řekl smutně. „Pořád je toho mnohem víc, na co ještě musím přijít, mám sotva dost informací o svém vlastním postavení.“
Bill sklonil hlavu, oči měl stále skryté za tmavými skly svých slunečních brýlí. Charlie po jeho boku ze sebe vydal zakňučení a Bill mu přejel dlaní po temeni hlavy. Byl si jistý, že pes cítí jeho úzkost.
„Je mi to líto, Bille,“ řekl Tom a Bill jen mávl rukou. „Můžu se na to podívat, jestli chceš. Jsem si jistý, že někdo má spojení.“
„Ne, to je-“ Bill zavrtěl hlavou. Lepší nevědět to, co bylo určeno, aby to nevěděl, že? „To je v pořádku. Stačí mi vědět, že tam je po smrti něco víc, víš? Že to není jen hnití dva metry pod zemí.“
Tom s grimasou pokýval hlavou, ale už neměl co dalšího nabídnout. Co by mohl nabídnout? Pokud někdy ve svém životě někoho ztratil, nepamatoval si to. Neměl žádnou vzpomínku na tak silný pocit ztráty. Nejbližší tomu byla hrozba ztráty Billa, ale mohl to s tím vůbec srovnávat, když Bill ani nebyl jeho, aby ho mohl ztratit? Hrací pole bylo nerovnoměrné, srovnávání nespravedlivé.
„Bože, omlouvám se,“ zasténal Bill, prsty jedné ruky si přejel po vlasech a vydal ze sebe roztřesený povzdech. Ruka mu sklouzla z hlavy a položil si ji na rameno, kde prsty pracoval na zatuhlinách na jeho krku. „Já vždycky zničím náladu. Mluvme o něčem jiném.“
„Jako o čem? O zahraniční politice? O testování kosmetických výrobků na zvířatech-„
„Tome!“ Bill zalapal po dechu a rychle se natáhl, aby Charliemu zakryl uši. „Ne před dítětem! Omluv se!“
„Promiň, Charlie,“ zabručel Tom, monotónně a necitelně.
„Řekni to, jako bys to tak myslel,“ řekl Bill a udeřil rukou Toma do hrudníku, ačkoliv neočekával skutečný kontakt. Když jeho ruka vytvořila plácavý zvuk proti Tomově pevné hrudi, Bill ztuhnul, rozšířil oči a zíral na chlapce vedle sebe. Nevěřícně si zvedl brýle z očí zpět na čelo, a pak natáhl ruku pro opětovný, více pokusný a méně drsný dotek. Tentokrát jej Tom chytil za zápěstí, masíroval prsty jeho jemnou pokožku.
Bill zakňučel vděčností pod tím dotekem. Nebyl si jistý, kdy bude moci znovu Toma cítit, pokud vůbec. S vědomím, že je to pomíjivé, že to mohlo přijít a zase rychle odejít, Bill věděl, že si musí vážit každé minuty a nebrat žádný dotek za samozřejmost.
„Ruku,“ dožadoval se, vytáhl zápěstí zpod Tomových prstů a podržel dlaň naplocho. Vyzývavě zahýbal prsty a Tom okamžitě položil ruku na Billovu a propletl jejich prsty tak dokonale, jako by to byly dva kousky skládačky, které byly neúplné, pokud nebyly spolu navzájem. Billovi chvíli trvalo, než si dopodrobna prohlédl rozdíly v jejich rukou od zápěstí až po prsty. Tomovy byly kostnatější a mozolnatější, jeho prsty byly delší. Billovy ruce byly jemné, hubené a dobře opečovávané. Jeho nehty byly nalakovány černě jako odvážný kontrast k Tomovým holým, matným nehtům. Byly odlišné, ale pro sebe ideální a chtěly být drženy pohromadě.
Poté, co doobdivoval jejich ruce a byl připraven ke znovu seznámení se se zbytkem toho, co si pamatoval, že je dobré na Tomových dotecích, Bill řekl: „Pusu.“
Tom se s uličnickým úsměvem naklonil dopředu, zrušil ten krátký prostor mezi nimi a přitiskl své rty na Billovy, po celou dobu přitom držel jejich prsty propletené. Jeho spodní ret se nacházel těsně pod Billovým, kov jeho piercingu chladil proti teplé Billově kůži. Tom ovinul volnou ruku kolem zadní části Billova krku a několik dlouhých chvil jen nehybně držel jejich ústa spojená. Bill si spokojeně povzdechl nosem a Tomovy rty se pohnuly vzhůru do úsměvu, jak Billa povzbuzoval, aby si vzal, co bylo po právu jeho.
Vzal Tomův horní ret mezi své vlastní a okusoval jej, až anděl vydal zvuk ze zadní části krku. To jej natolik potěšilo, že se zvedl na kolena a zintenzivnil své počínání, aby ten zvuk vyvolal znovu. Přejížděl zuby proti Tomovým našpuleným rtům a jeho dech vycházel v horkých proudech proti Tomově tváři.
Když se Tom zvedl na svá vlastní kolena, rozpojil jejich prsty a oběma rukama našel Billovy boky, jak se tlačil dopředu do otevřeného prostoru mezi nimi. Prsty našel holou kůži mezi opaskem Billových kalhot a lemem jeho košile a zakroužil na tom místě palci, čímž vyvolal z Billovy strany malé potěšené zasténání. Bill se pomstil mávnutím kuličkou v jazyku proti hornímu patru Tomových úst a Tom našel své vlastní boky, jak se pohybují kupředu a tisknou se k Billovi, jako by šlo o dva magnety, které mají být u sebe, neoddělené.
Když se od sebe odtáhli, Billovy rty byly nateklé od polibku, který právě sdíleli, a oči se mu leskly s něčím, co Tom dokázal identifikovat jen jako štěstí. „Zůstaň se mnou dnes večer,“ požádal tiše a zvedl ruku, aby omotal prsty kolem andělových jemných dredů. Jeho zápěstí se opíralo o Tomovo rameno, zatímco jeho prst se zatočil kolem jediného pramene a sladce za něj zatahal.
„Ty chceš, abych zůstal přes noc, jen když mě můžeš cítit,“ poškádlil jej Tom nazpět, ačkoliv podle jeho hlasu nebylo pochyb, že stráví další noc v Billově posteli.
„To není pravda,“ tvrdil Bill tiše s jemným zavrtěním hlavy. „Já chci, abys se mnou trávil každou noc.“
„No, když na tom trváš,“ odpověděl Tom s vážnou tváří a naklonil se, aby se rty lehce otřel o ty Billovy. Držel je tam po několik okamžiků, z nichž každý byl klidný a tichý, dokud se Bill nakonec proti Tomovým ústům nezašklebil a Tom se naklonil a vtáhl si Billův spodní ret mezi zuby.
„Miluju tě,“ zamumlal Bill náhodně proti Tomovým ústům a okamžitě ztuhnul. Následujících několik vteřin se zdálo, jako by se plížily, jak se Bill snažil se nehýbat, nedýchat a nemrkat.
Tom se odtáhl a jejich pohledy se setkaly. Povystrčil jazyk z prostoru mezi jeho rty, aby si pohrál se svým piercingem, a Bill pocítil, jak se mu v břiše shromáždil nával nervů. Možná bylo příliš brzy na to, aby to řekl, možná bylo příliš brzy na to, aby tomu Tom věřil, ale Bill to tak opravdu cítil, takže to v žádném případě nehodlal vzít zpět. Už to bylo venku, aby to Tom přijal.
A konečně se Tomova tvář rozjasnila a rty se mu zkřivily do úšklebku, který mu kroužil i kolem očí, a Bill se uvolnil.
„Ty mě děsíš,“ vydechl Bill a Tom se vrátil pro další polibek, zatímco jejich ruce opět nalezly boky toho druhého. „Děsíš mě a cítím se s tebou v bezpečí.“
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Uf, jsem ráda, že se mohou znovu dotýkat. Je to pokaždé hrozně frustrující, když jim to nejde.
A Bill, jak mu ujelo to vyznání. To bylo vážně sladké. Moc krásný díl.
Děkuji Zuzu za překlad.
Moc se mi ulevilo, když se kluci mohli opět dotýkat! Hned to bylo úplně o něčem jiném, protože jde vidět, že oba byli trochu v rozpacích z toho, že na sebe nemohou sahat. Musí to být strašně divné! A stejně…teď mě ještě víc zajímá, jak to, že Bill Toma někdy cítí a někdy ne?
Taky pro mě bylo překvapením to, že se anděly stanou ti, kdo zemřel kvůli záchraně jiného člověka. Je pravda, že nad tím jsem si netroufala přemýšlet, protože jsem ani nečekala, že bych se v téhle povídce dozvěděla, jak to je. Jsem moc ráda, že víme o Tomovi zase o něco málo více! 🙂
Moc děkuji za skvělý překlad! 🙂
To by mě zajímalo proč jednou Toma cítí a někdy ne povídka je moc pěkná.
Nemůžu se dočkat, až se dozvím, o co tady vlastně jde. Nic není jisté a to mě docela drtí. 🙂
Těším se na pokračování.
Výborně napsané 🙂