autor: leahq
Byla tma. Tom se cítil, jako by ho někdo násilím vytáhl z centrifugy a vystřelil ho do kosmu, kde se jeho tělo vznášelo ve vakuu temnoty. Bylo mu těžko na hrudníku a hlava se mu točila, když si uvědomil, že slyší rytmický pípající zvuk.
Tom si povzdechl a donutil se otevřít oči, zpola ho oslepilo sluneční světlo, které svítilo otevřeným oknem do bílého pokoje. Zanadával a pokusil se zvednout ruce, aby si mohl promnout oči, přišlo mu, jako by v nich měl písek, ale zjistil, že nemůže.
„Ahoj fešáku.“
Tom zamrkal a otočil hlavu, aby viděl, kdo to promluvil. Vedle něj stál Bill, který vypadal naprosto andělsky ve své bílé košili a s perfektními vlasy. Tom si dovolil usmát se a konečně promluvil chraplavým hlasem.
„Jsme v nebi?“
Bill si odfrknul. „Obávám se, že ne. Jsi v nemocnici. Ale několikrát ses do nebe jít pokusil. Hrozně jsem se o tebe bál.“
„Moje chyba.“ Tom si odkašlal. „Porazili jsme démona?“
„Porazili.“ Bill se usmál, „Tu knížku si přečteš jako první, abys mohl doplnit vše, co tam chybí dřív, než se to dozví zbytek světa.“
„Cool.“ Tom se znovu pokusil pohnout pažemi, bál se na ně podívat, jelikož s nimi hýbat opravdu nemohl. „Mám pořád ruce?“
Bill se zvonivě zasmál. „Ano, ale máš v sobě tři prdele prášků na bolest, protože ti démon odpálil většinu kůže z předloktí. Ale budeš v pořádku.“
„Au.“ Tom si matně vzpomínal na setkání se Satanovým zplozencem. „Byl to čurák.“
„To byl.“ Usmál se Bill a pohladil Toma po vlasech.
Toma zaujal zvuk šustění papíru. Otočil hlavu napravo a všiml si, že v pokoji je ještě jedna postel a že je obydlená. Člověk, co na ní seděl, si četl noviny, které byly tak velké, že nebyl ani vidět. Tom zamrkal, aby se očima lépe soustředil a zamračil se. „To na fotce jsem… já?“
„Ano! Dostali jsme se na titulní stránku. Pak se podíváš, ale tvůj spolubydlící je trochu kretén a nevím, jestli ti ty noviny půjčí.“ Pak Bill hraným šeptem dodal. „Myslím, že je do tebe zabouchnutý.“
„Tak zmlkneš už?“ Muž na druhé posteli dal noviny dolů a odhalil tak mile kulatý obličej, na kterém byly hranaté brýle.
Tom zalapal po dechu a do očí se mu nahrnuly slzy. „Bille, myslel jsem, že jsi říkal, že nejsme v nebi!“
„Jako by snad někoho z nás pustili do nebe.“ Poznamenal Gustav jakoby nic.
„Ale jak…?“ Tom ztuhnul a snažil se potlačit emoční zhroucení.
„Spadl jsem jen tři patra, Tome. Zlomil jsem si nohu a pár žeber, ale měl jsem dostatek času na to, abych odtamtud odtáhnul svoji prdel, než na mě ten výtah mohl spadnout.“ Gustav dal pryč peřinu a ukázal sádru. „A ty jsi naprostej kretén, žes mě nešel hledat.“
„Já…“ Tom se podíval na Billa. „Já nevěděl…“ Vydechl a podíval se na strop. „Promiň, Gusi.“
„Jo no, taky promiň.“
„Co?“ Tom se podíval na svého nejstaršího kamaráda.
„Že jsem si neuvědomil, jak jednoduché pro démona bude zbavit tě tvých ochranných tetování.“ Gustav vypadal opravdu zkroušeně. „Rozhodně bychom měli všem říct, jak je to k ničemu.“
„Lepší pozdě než nikdy, řekl bych.“
Tom zazíval zrovna ve chvíli, kdy se ozvalo zaťukání na dveře. O chvíli později vstoupila postarší sestra a usmála se na svého pacienta.
„Ráda vás vidím vzhůru.“
„Rád jsem vzhůru.“ Odpověděl Tom, když ho začala sestra kontrolovat.
**
„Jsi si jistý, že se tam chceš vrátit?“ Bill a Tom stáli časně ráno před dveřmi do moorsfieldského hotelu.
„Jsem si jistý. Gustav a Otec Bailey to tam prohlédli, než se vrátili do Connecticutu, a je to čisté.“
„Dobře.“ Bill si dal noviny pod ruku a natáhl se po dveřích.
Tom pokračoval v mluvení, zatímco šli k recepci a zazvonili na Vanhousena. „Jsi si jistý, že se mu nechceš vysrat na přepážku? Zaslouží si to…“
„Oh Tome,“ Bill si promnul kořen nosu. „Jsi po těch prášcích opravdu pomstychtivý. Je to rozkošný a tak, ale myslím si, že zachování dekora bude v téhle situaci lepší.“
„Fajn.“ Zabručel Tom, když Vanhousen vešel do místnosti.
„Tome! Tak rád vás zase vidím! Začínal jsem si o vás dělat starost. Jak je to dlouho? Dva týdny?“
„Pět.“ Zamračil se Bill a znovu zvážil Tomův návrh. „Jen jsme si sem přijeli pro své věci a půjdeme.“
„Oh, takže tu už nebudete bydlet?“ Vanhousen se ani nesnažil zakrýt radost.
„Ne.“ Usmál se Bill zářivě. „A ani vy ne.“
Manažer hotelu se zasekl. „C-Cože?“
„Přinesl jsem vám dárek.“ Bill mu podal noviny, které nesel. „Vidíte, jelikož jsem spisovatel a tak, editorka novin byl naprosto nadšená se se mnou setkat a promluvit si ohledně toho, co jsme s Tomem našli během našeho vyšetřování. Umírala touhou dát jeden z mých příběhů na titulní stranu.“
„Ale já přeci nemůžu za to, že tady byl nějaký satanista…“
„Ne, nemůžete.“ Bill se usmál ještě víc. „Ale máte schůzku s policisty ze St. Louis ohledně nějakých zajímavých fotek jedné z vašich knih v kanceláři.“
Muž v obličeji zbělel, když očima přelétl po článku. „Ale ta byla zamčená.“
„Tom má neuvěřitelný talent k setkávání se s lidmi, kteří dokáží procházet zdí, víte.“ Bill si užíval sledovat Vanhousena, jak se potí. „Váš bývalý údržbář Georg; ten, který umřel ve zdech… Byl víc než rád, že nám mohl říct o vašich tajemstvích. Nebylo těžké si sehnat vaši účetní knihu a vy, pane, byste se měl zodpovídat ze svých vlastních hříchů.“
„Ale… Tohle se vás vůbec netýká!“ hodil noviny na zem. „Proč vás zajímá, jestli platím málo nějakým patetickým idiotům!?“
„Nejspíš by mi to bylo jedno, kdybyste se ke mně choval slušně…“ Pokrčil Bill rameny. „Půjdu si teď pro věci. A vy byste si měl začít vymýšlet dobrý příběh pro policii.“ Bill se otočil a vedl Toma pryč chodbou, „Tadá, kreténe.“
„To bylo brutální!“ ozval se známý hlas mimo Billův dohled. „Teď už můžu v klidu umřít.“
„Oh, Georgu!“ zazubil se Tom. „Nerad ti to říkám, ale už jsi mrtvý.“
Zmiňovaný brunet se zhmotnil. „Ah, ale teď už můžu být ohledně toho faktu šťastný. No, alespoň smířený.“ Georg si Toma pečlivě prohlédl. „Vypadáš zničeně, kámo.“
„Jo no, být měsíc v nemocnici, kde mi operativně implantovali novou kůži na 80 % rukou, nebyla zrovna procházka růžovou zahradou.“
„To si dovedu představit.“ Georg se díval, jak se Tom natáhl po dveřích ke schodišti, „Budete muset jet výtahem, ještě ty schody neopravili.“
„No, to vůbec není zahrávání si s ohněm, že.“ Zabručel Tom. „Jsi si jistý, že žádní strašáci ten výtah neposerou?“
„Jelikož jsem tady už jen já, tak myslím, že budete v pořádku.“ Ušklíbl se Georg.
„Tím bych si nebyl tak jistý.“ Podíval se Bill na ducha žertovně. „Jednou mi někdo řekl, že duše zůstávají na tomhle světě, jen když nemají něco dodělané a že se po určité době stanou zlými.“ Zmáčknul číslo pět a opřel se o zeď.
„Oh, svou zlost už jsem si vybil.“ Nasadil Georg naprosto vážný výraz. „Poslední měsíc jsem strávil tím, že jsem posíral Vanhousenovi život.“
„No to snad ne!“ rozkřikl se Bill nadšeně.
„Oh, byl jsem jeho osobní noční můra od chvíle, kdy začal znovu pracovat.“
„Sakra, budeš mi chybět.“ Zasmál se Tom z rohu výtahu.
„Kam se vy dva stěhujete?“
„Zníš, jako bysme se snad stěhovali společně.“ Řekl Bill s jiskrou v oku.
„No, myslím, že po tom všem cukrování za přítomnosti smrti a tak… prostě jsem myslel…“ Georg si s pocitem trapnosti promnul krk, zatímco všichni tři vystoupili z výtahu.
„Buď na něj hodný, Bille.“ Tom se podíval na Georga. „Stěhuje se ke mně. Mám v Kalifornii dům.“
„Bez schodů!“ zaradoval se Bill, když otevřel dveře do svého pokoje a ukázal jim, ať ho následují.
„Dostal smlouvu od vydavatele.“ Radoval se Tom z Billa. „Napsal celou knížku, zatímco mi dělal chůvu, když jsem byl v nemocnici pod morfinem.“
„Stejně jsem neměl nic lepšího na práci, když jsi spal dvacet hodin denně.“ Bill si dával zbytek svých věcí do tašky, kterou si půjčil od Toma. „Odlétáme dnes odpoledne.“
„Nebude se vám po tomhle místě stýskat?“
„Ne.“ Bill se podíval na svůj starodávný počítač. „Ani po téhle příšeře.“ Pak se ale hřejivě na Georga usmál. „I když mi bude chybět zdejší barman.“
„Když už o tom mluvíš!“ Georg přešel k nočnímu stolku a otevřel šuplík. „Přinesl jsem vám malý dárek.“ Vytáhl lahev Patronu.
Bill se k němu natáhl a objal ho. „Měl jsi se mnou začít mluvit dřív. Byli bychom dobří přátelé.“
„Byl bys vyděšený.“ Georg se podíval na Toma, který ztichnul. „Seš v pohodě?“
„Mmm jo.“ Tom si mnul dlaně. „Zůstaneš, nebo půjdeš dál? Slíbil jsem, že pomůžu všem duším v tomhle hotelu…“
„Oh, jasně. Jsi tady, abys mě vykopnul z vaší dimenze.“ Mrknul na něj Georg, i když věděl, že to Tom tak nemyslí.
„To vůbec ne.“ Odpověděl Tom nejistě. „Jen ti nabízím služby. Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít.“
„Nevíš, co je na druhé straně, co?“ začal být Georg nervózní.
„Nemám tušení.“ Pousmál se Tom. „Ale i kdybych to věděl, tak bych ti nechtěl zkazit pointu života.“
„No, tak to bych to měl jít asi zjistit.“ Georg si dal ruce do kapes a nakopl neviditelnou špínu na podlaze. „Vsadím se, že tenhle hotel stejně zavřou.“
„Jo, teď když Bill vytáhl na povrch všechnu špínu, vsadím se, že se z toho stane muzeum děsu nebo něco takového.“ Tom se podíval na Billa, který jejich konverzaci pozoroval z rohu.
„Nikdy jsem neměl muzea rád.“
Georg pokýval, když zvedl pohled k něčemu, co ani Bill ani Tom neviděli. Usmál se tak, že se mu začaly lesknout oči a znovu pokýval, pak se otočil na Toma.
„Ta pointa je vážně dobrá.“
A pak bez jediného dalšího slova jeho duše zmizela.
Tom se podíval na Billa a všiml si, že si utírá oči do rukávů.
„Jsi v pohodě?“
„Jo, jen to bylo tak náhlé.“
„Byl připravený odejít už dlouho. Jsem rád, že se mu to povedlo.“ Objal Billa kolem ramen, „Ještě něco bys tu chtěl?“
„Ne.“ Bill si strčil lahev s likérem do tašky. „Jsi připravený vyrazit na letiště?“
„Jasně.“
Tom Billa políbil na spánek a oba dva vyrazili na jejich poslední cestu ven z Hotelu Moorsfield.
EPILOG
Nad Tomovou hlavou se rozezněl zvoneček, když zády otevřel dveře do knihkupectví, ve kterém právě pobýval jeho milenec. Obešel dlouhou řadu lidí, kteří čekali na setkání s Billem, a mrknul na dotyčného blonďáka, zatímco před něj položil kelímek s kávou.
„Myslel jsem, že by ses chtěl zahřát.“
„Díky, ale říjen v Kalifornii není zrovna ledový.“ Bill se napil a nakrčil nos. „Co to je?“
„Perníkové latte.“ Tom se napil ze svého, „Proč?“
„Je podzim, proč jsi nevzal dýňov…“
„Tady tě zastavím. Víš, jaký mám postoj k těmhle věcem.“
„To je fuk.“ Bill se podíval na dívku, která byla další na řadě. „Omlouvám se. Tohle je…“
„Tom?!“ Řekla dívka naprosto bez dechu, jak se snažila nekřičet. „Jste ten Tom, který je zmiňovaný v děkování v knize?“
„Z masa a kostí.“ Ušklíbl se Tom. „Alespoň co z něj zbylo.“
Z řady fanoušků se začínal ozývat šepot a Bill se podíval na Toma. „Přestaň mi krást slávu, vole.“
„Počkat… tohle je pravda?“ ozval se mužský hlas ze zadnější strany fronty.
„Jistěže.“ Odpověděl Bill. „Stalo se to před půl rokem.“
„Takže jste vážně skoro umřeli?“ naléhala tiše dívka vpředu fronty, jako by si nebyla jistá, jestli nepřekračuje hranici.
„Měl bych?“ zamumlal Tom Billovi, který si povzdychl a melodramaticky si promnul obličej. „Co mi zbývá.“
Tom položil svou kávu a začal si vyhrnovat rukávy volného pleteného svetru, aby ukázal svá předloktí. Když je měl naprosto odkrytá, zvedl je, aby ukázal našitou kůži, kvůli které vypadal trochu jako hadrová panenka. Nová kůže byla trochu růžovější než zbytek Tomovy kůže a jizvy měly pořád trochu fialový nádech.
Dav naprosto utichl, jak zírai na muže, o kterém si až doteď mysleli, že je jen postavou fikce.
„No, tohle je divný.“ Zamumlal Tom směrem k Billovi. „Asi bys mě měl zachránit.“
Bill se zasmál. „Dobře, lidi! Vraťme se k podepisování. Nechci, aby se na někoho nedostalo, protože za půl hodiny tady zavírají!“
Tom vydechl úlevou a posadil se vedle Billa, aby počkal, až tady s prací skončí.
**
„Domov, sladký domov.“ Vydechl Bill a třísknul sebou na gauč. „Měl bys chodit na víc mých autogramiád. Jsi dobrý pro publicitu.“
„Jo, to bych si nebyl tak jistý.“ Posadil se Tom tak, aby si Bill mohl dát hlavu do jeho klína. „Ale byla to docela sranda.“
„Nezapomněls zavolat Gustavovi ohledně toho případu, co zmiňoval?“
„Nezapomněl.“ Přikývnul Tom a začal si hrát s jeho vlasy. „Někdy příští týden tam budu muset zaletět.“
„To je pro mě docela smolík.“
„Mohl bys jít se mnou. Skonči s prací a dělej mi parťáka. Jsi docela k ruce, když na to přijde.“
Bill protočil oči. „A abych skončil se svou lukrativní prací posedávání a podepisování svých knih? Nevím, jestli mi to za to stojí. Budeme si muset promluvit o mzdě a o výhodách pro zaměstnance.“ Billovi v očích svítily hvězdičky.
„Ani ti za ty autogramiády neplatí, drahý.“ Tom se k němu naklonil a vtiskl mu polibek na rty. „A všichni si s sebou nosí svoje knížky, které si koupili přes Amazon.“
„Jsi hroznej.“ Cvrnknul Bill Toma do nosu. „Rozhodně ti už svou další knihu neodkážu.“
„Budeš se ke mně muset přidat, abys mohl napsat další bestseller.“ Tom se na Billa prosebně podíval.
Bill se konečně uvolnil a žertovně si povzdechl. „Víš, že tě nenechám jít samotného. Potřebuješ, aby to za tebe někdo zase vyřešil.“
„To rozhodně.“
„A zjevně taky pro to, abys věděl, kdy mluvíš s mrtvolou.“
„Okay!“ rozhodil Tom rukama. „To nebyla moje vina! Byl neuvěřitelně reálný, jak sám víš!“
„Jo, chtěl jsem se zeptat, proč tomu tak bylo.“ Bill se posadil Tomovi do klína, aby mu lépe viděl do obličeje. „Ty v pokoji 425 jsem stěží viděl, i když se ukázali, ale Georga jsem mohl i obejmout; byl naprosto pevný a člověčí.“
„Mělo to hodně co dělat s lokací jeho těla.“ Tom si Billa trochu poupravil v klíně a dal kolem něho ruce. „Jeho mrtvola byla zamotaná v měděných trubkách a ty pracovaly jako vodiče pro energii, kterou potřeboval k tomu, aby takhle fungoval. A když jeho tělo odvezli, tak byl jedinou duší v domě, a tak mohl čerpat, kolik energie chtěl, aniž by dělal problémy; a to nechci zmiňovat dvacet jedna let praxe.“
„Ah.“ Přikývl Bill. „Takže tak to je? Nezbývá nic jiného, než se přesunout na další misi?“
„No, je ještě jedna věc.“
„A to je?“ Bill zvedl levé obočí.
„Tohle.“
Tom se k němu naklonil a přitiskl se na Billovy rty ve vášnivém polibku, věděl, že už se nikdy nebude rozhodovat s myšlenkou, že někdy jindy bude víc času. Poučil se ne zrovna dobrým způsobem, ale když ho Bill objal pevněji a prohloubil polibek, tak si Tom uvědomil, že by to nikdy nijak jinak vůbec nechtěl.
KONEC
autor: leahq
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Gustav žije! Pááni! pro mě to bylo stejné překvapení jako pro Toma, protože mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím, že by ten útok přežil. Přišlo mi to nemožné, ale když o tom pak Gustav mluvil, no..říkala jsem si, že mě tomohlo alespoň napadnout! Každopádně mi to udělalo ohromnou radost!! 🙂
A konečně mají kluci tu hrůzu za sebou! Byly chvíle, kdy jsem opravdu nečekala, že by tahle povídka mohla skončit dobře. Nikdy jsem nečetla děsivější twincestní povídku a několikrát jsem i její četbu musela odkládat, protože jsem musela bylý připravena na to, co mě čeká! 😀 Každopádně i přes její děsivnost, si mě získala a já jsem hltala každé slovo. Tohle sice nebude povídka, ke které bych se vracela častokrát, protože pro jeji děsivost je to pro mě nemožné, ale rozhodně na ni nikdy nezapomenu a teď, když vím, že nakonec končí dobře, si ji párkrát určitě ještě přečtu, protože věřím, že mi některé věci trochu unikly prívě proto, že jsem některé děsivé věci spíše zběžně přelítla, abych nebyla vyděšená ještě víc.
Povídka je to bez debat úžasná, skvěle napsaná a ještě lépe přeložená! Jsem ráda, že jsou kluci spolu a šťastní, že se Billovi povedlo napsat bestseller a hlavně že se oboum daří! Toma celkem obdivuju, že po té příhodě, kdy jej posedl démon se svou profesí i nadále pokračuje, já už bych toho nebyla schopna.
Strašně moc za tuhle povídku děkuji! ♥
Krásna povídka ani jsem nedoufala že to dobře skončí a moc dík za překlad.
Bože… toto so zhltla a neskutočne si to užila. Ďakujeeeeeeeeeem za preklad. Dokonalé, úžasné.
Potešilo ma, že Gustav nezomrel. A potešil ma aj krásny koniec. Bill teda napísal svoj bestseler 🙂 a má svojho Toma:)
Veľmi pekne ďakujem za preklad tejto skvelej hororovej poviedky:)
Ďakujem za poviedku,bola super! Celý čas som bola zvedavá, ako to nakoniec dopadne, hlavne ohľadom ich dvoch, lebo sa dlho tvárili len ako známi. Až keď Bill naznačil, že mu na Tomovi záleží možno trochu viac, ak som si povedala super… A ten koniec bol výhra. Celkovo to bolo veľmi zaujímavé a som rada, že som si to mohla prečítať. Ešte raz ďakujem! :-p
Radostí se mi chce blbnout 😀 Gusti to přežil a kluci jsou spolu tak rozkošní. Teda moc děkuji, tuhle kapitolku jsme si všichni zasloužili po těch hrůzách, kterýma jsme museli projít 😀 na závěr? Boží povídka, ze které jsem měla ustavičně husinu, ale určitě se k ní ještě vrátím 🙂 Moc děkuji za božský překlad…