Be prepared to get it 10.

autor: Becs

Skrz zatažené závěsy pronikal do místnosti jeden jediný osamělý paprsek slunce. Roztahoval se po naleštěné podlaze, doplazil se až na postel a dopal na tvář spícího muže s rozčepýřenými světlými vlasy. Polechtal jej pod červeným odřeným nosem, až se z toho dotyčný ze spánku zavrtěl a obrátil se na druhý bok, aby unikl nepříjemnému rannímu světlu. Muž se pokusil nadechnout nosem, ale měl dojem, jako by ho měl zabetonovaný. Nepříjemně jej zaškrábalo v krku a on se vytrhl ze snění v nenadálé potřebě kyslíku. Jediným hlubokým nádechem naplnil své plíce tolik potřebným vzduchem a převalil se na záda. V hlavě mu mocně pulzovalo a celé tělo měl orosené ledovým potem. Zahleděl se z okna na dotíravé slunce a zamračil se. Měl v úmyslu prospat celý den a zapomenout na nepříjemnou chřipku, která ho drtila ve svých spárech. Ještě pár minut ležel bez hnutí, než se natáhl po mobilu a vyťukal krátkou zprávu.

„Potřebuju tě,“ stálo v ní.

Odholil telefon do nohou své postele a zakryl si předloktím oči. Nemusel čekat dlouho a dveře jeho pokoje se se slabým vrznutím otevřely.

„Bille?“ zaznělo tichem a ta slova se blonďákovi zařízla přímo do hlavy.

„Ne tak nahlas,“ zaskuhral ochraptělým hlasem.

„Promiň,“ šeptl jeho bratr a několika kroky zdolal vzdálenost, která je dělila. Přisedl si na kraj postele a položil dlaň na Billovo rozpálené čelo.

„Jak ti je? Úplně hoříš,“ zeptal se ustaraným hlasem.

„Přímo si tady lebedím,“ zamručel Bill ironicky a užíval si dotyk Tomovy chladné dlaně.

„Mám ti něco donést?“ nabídl se starší z nich.

„Čaj prosím. A nějaký prášek na bolení hlavy. Mám dojem, že umírám.“

„Ok,“ přikývl Tom a sklonil se k bratrovi, aby mu vtiskl polibek na tvář. Bill se však zavrtěl a nepustil jej k sobě blíž.

„Neblázni. Nechci, abys to taky chytil. A navíc vypadám jako zombie,“ skuhral Bill. Každé slovo ho stálo obrovské úsilí. Jazyk se mu nepříjemně lepil na patro a do krku se mu zabodávaly tisíce jehliček.

„Já nikdy neonemocním,“ pronesl Tom s naprostou jistotou, ale už se o nic nepokoušel. Vstal a odešel do kuchyně, aby nachystal vše, co si bratr žádal.

Billovi to přišlo jako věčnost, než se bratr vrátil zpátky. V jedné ruce držel velký kouřící hrnek, ve druhé sklenici s vodou a mezi zuby tiskl bílou krabičku s léky.

„Trvalo ti to,“ zakňoural Bill.

„Promiň. Nemohl jsem najít tvůj oblíbený čaj,“ omlouval se Tom, když vše odložil na noční stolek. Pomohl Billovi se posadit. Podal mu bílou tabletku a sledoval, jak ji zapíjí malým douškem vody. Následně se znovu sesul do měkkých polštářů.

„Zvládneš malý rozhovor?“ pohladil jej po zrůžovělých tvářích. Bill jen krátce přikývl a otočil se na bok, aby na bratra lépe viděl. „Budu muset odjet do Německa,“ oznámil bez okolků.

„Cože?“ vykřikl Bill a do hlavy se mu zakousla mocná bolest. Stiskla víčka i zuby k sobě, aby ji zahnal a v duchu si nadával do idiotů.

„Spolupracuju tam s jedním producentem a myslel jsem, že to zvládnu vyřešit odsud, ale chce, abych přijel k němu a nějakou dobu tam pobyl. Prý takhle všechno zvládneme rychleji, než kdybychom si jen volali a posílali maily,“ vysvětlil Tom a snažil se držet hlas na hranici šepotu.

„Kdy? Na jak dlouho?“ ptal se Bill zoufale.

„Asi za tři dny,“ odpověděl Tom a měřil si bratra starostlivým pohledem. „Pokud půjde všechno dobře, tak na čtrnáct dní. Pokud nepůjde, může se to protáhnout i na měsíc.“

„Měsíc? Tome?“ zaskuhral Bill a cítil, jak se mu přitížilo. „A co Bell? Já se o ni teď nedokážu postarat a u mamky věčně být nemůže. Už tak je hodná, že si ji na pár dní vzala, aby to ode mě nechytla.“

„O Bell si nedělej starosti. Mluvil jsem s Riou a domluvili jsme se, že na nějaký čas zůstane u ní. Poletím nejdřív do Paříže a nechám ji tam. Za čtrnáct dní s ní pak ona přiletí do Německa,“ uklidňoval jej Tom.

„Ty si o tom nejdříve mluvil s Riou? Nenapadlo tě to nejdříve probrat se mnou?“ vztekl se Bill a posadil se.

„Bille, bombarduje mě smskama a chce malou vidět. Za chvilku to budou dva měsíce, co je pryč, a od té doby ji neviděla. Myslel jsem, že bude lepší, když ji tam vezmu s sebou a ukojím její touhu po kontaktu s dcerou, než aby se tam na všechno vykašlala a vrátila se zpátky,“ obhajoval se.

Bill nic neřekl, rovnal si myšlenky v hlavě a kousal si při tom ret. Bratrovo uvažování mělo logiku, takže si jen poraženě lehl zpátky do přikrývek.

„Stejně jsi to měl nejdřív probrat se mnou,“ nehodlal se vzdát své uraženosti.

„Potřeboval jsem to vyřešit co nejrychleji a nechtěl jsem tě budit,“ pohladil jej smířlivě po tváři.

„Nevydržím to tady bez tebe. Kdy jsme naposledy byli tak dlouho od sebe? Možná, že nikdy. A nebudu tady mít ani Bell. Umřu steskem,“ kňoural Bill jako pětileté dítě. Bylo mu na umření a nálož nových informací mu moc nepomáhala.

„Můžeš za mnou přijet, až ti bude líp. Nebudu pořád jen zavřený ve studiu,“ navrhl Tom s nadějí v hlase.

„Nemůžu,“ odsekl mu vzdorovitě. „Je velký luxus, že jsem si mohl vzít pár dní volna pro tuhle blbou nemoc a nemůžu si dovolit marnit čas výletem do Německa. Kolekce je skoro hotová a chystáme přehlídky a všechno. To beze mě neudělají.“

„No tak se pokusím to tam vyřešit co nejrychleji. Možná bych se mohl na dva dny vrátit domů, abychom byli spolu. Co ty na to?“ snažil se Tom zachránit situaci. Bill měl hodně blízko k tomu, aby přepnul do svého diva módu, a to bylo něco, co nechtěl dopustit.

„Nenávidím tě,“ štěkl Bill kousavě.

„Teď lžeš,“ usmál se Tom a přilehl si vedle bratra, aby jej mohl přitáhnout do medvědího objetí.

„Nelžu. Chceš mě opustit,“ kníknul Bill a do očí se mu draly slzy. Nežertoval, když říkal, že umře steskem. Nedokázal si bez Toma představit ani jediný den, a teď chtěl odjet na čtrnáct dní a možná i déle.

„Ale no tak,“ odbyl to Tom. Překulil jej tak, aby se mohl přitisknout k jeho horkým zádům a jednou rukou jej objal kolem pasu. Ústa na krátko přitiskl na tetování na bratrově krku. „Uteče to jako voda. Ani se nenaděješ a budeš mě tu mít zpátky.“

„Určitě mám nějakou smrtelnou nemoc. Vrátíš se zpátky a najdeš tady moji rozkládající se mrtvolu. Pak budeš litovat, žes mě tady nechal samotného.“

„Bille,“ skočil mu do toho výhružným hlasem Tom. „Byl bych ti vděčný, kdyby sis tyhle kecy odpustil. Já vím, že ti je kurevsky zle a chápu, že nejsi nadšený z představy, že odjedu, ale přestaň blábolit tyhle sračky. Fakt mi nedělá dobře, když tady meleš kraviny o svojí smrti.“

V místnosti zavládlo tíživé ticho. Billovi bylo jasné, že tímhle přestřelil. Ani jemu by se nelíbilo, kdyby na něj Tom vyrukoval s řečmi o své smrti. Při tom pomyšlení se mu žaludek svíral úzkostí. Strnule ležel a neměl odvahu se pohnout. Pak propletl prsty s bratrovými a mírně se zavrtěl, aby se dostal blíž k jeho tělu.

„Promiň,“ špitl.

„To nic.“

„Miluju tě,“ zkusil to opatrně.

„I já tebe,“ oplatil mu Tom.

„Nějak to zvládneme,“ přikývl smířlivě Bill.

„Tak je hodný kluk,“ popíchl jej vesele Tom a přimáčkl si ho k sobě. „A teď už buď ticho a spi. Potřebuješ si odpočinout.“

„Zůstaneš tu se mnou?“ ujišťoval se Bill.

„Dokud znovu neusneš. Pak se musím vrátit k práci,“

…

„Ahoj zlato, tak jak je v Berlíně? Doufám, že tam pořádně prší a je hnusně, aby ti bylo smutno po L.A. a tím pádem i po mně,“ šveholil Bill do svého mobilu, který si přidržoval u tváře jen ramenem. Upil ze svého hrnku s kávou a přeškrtl pár řádků v hustě popsaném textu před sebou.

„Já nejsem v Berlíně,“ dostalo se mu odpovědi z přístroje.

„Nejsi? Ale měl jsi přistát už před hodinou,“ zarazil se a zvedl pohled od svého stolu. Uchopil telefon do prstů, aby mu nevyklouzl. Tom získal jeho plnou pozornost.

„Jsem pořád ještě v Paříži,“ povzdechl si.

„Jak je to možné?“ nakrčil obočí Bill.

„Nastaly jisté komplikace,“ odpověděl vyhýbavě Tom.

„Sakra Tome. Přestaň mlžit a řekni mi, co se stalo,“ vyštěkl Bill. Do kanceláře mu vpadla drobná dívka a otevřela pusu, aby něco řekla. Zarazil ji však zvednutým ukazováčkem a plně se soustředil na rozhovor. Brunetka sklapla pusu a sjela ho netrpělivým pohledem.

„Bell trochu vyváděla. Nechtěla být s Riou sama, tak jsem musel zůstat. Přespím tady jednu noc a poletím zítra ráno,“ vysvětlil bratr.

„Koblížek můj malý,“ skousl si Bill nervózně ret, zrakem spočíval na asistence, ale v myšlenkách byl u své holčičky. Odtáhl si telefon od ucha a řekl: „Melanie, tohle bude chvilku trvat. Nemohla bys přijít později?“

„Jen jsem ti chtěla říct, že volá ten chlápek z New Yorku, co ho už týden naháníme. Myslela jsem, že je to důležitější než soukromý hovor,“ odpověděla drze.

„Tak řekni Angele, ať si to vezme. Ona zná všechny detaily,“ přikázal.

„Ale on chtěl mluvit s tebou,“ vzdorovala i nadále.

„Vezmu si to později. Ať si první promluví s Angelou,“ zopakoval netrpělivě. Dívka protočila oči ke stropu a odkráčela pryč.

„Jsem zpátky. A co chůva? Je tam s vámi přece Lea. Nechce být ani s ní?“ vyzvídal.

„Nechce,“ pronesl Tom a Bill si v duchu představil, jak zakroutil hlavou. „Chtěla mě anebo tebe.“

„To je zlatíčko,“ povzdechl si.

„Měl jsi to zlatíčko vidět, když leželo na zemi, kopalo nohama, mlátilo ručičkama do země a vztekalo se,“ uchechtl se Tom.

„Takže jste na hotelu?“ zeptal se Bill a znovu se napil.

„Ne, jsme u Riy. Má tady takový malý byteček. Sice se tam všichni mačkáme, ale jednu noc to přežijeme.“ Billovi při jeho slovech zatrnulo. Tom, Ria a malý prostor, dvouměsíční odloučení. Dokázal si živě představit, co se bude dít. Rozzuřeně stiskl čelist, aby ovládl nutkavou potřebu říct něco kousavého.

„Bože, chybíš mi,“ vyřkl své přiznání Tom. „Ještě to není ani deset hodin, co jsme od sebe a já už trpím zoufalým nutkáním ulíbat tě do bezvědomí.“

„Tomi.“ Billovo srdce poskočilo radostí.

„I já ti evidentně chybím. Takhle už jsi mi neřekl pěkně dlouho,“ usmál se Tom.

„Neříkám ti tak, protože to nemáš rad,“ vysvětlil Bill a na tváři se mu usídlil připitomělý výraz.

„Od tebe mám rád všechno,“ přiznal Tom.

„Páni, jestli budeš takhle plný citů pokaždé, když odjedeš, pravděpodobně budu ty tvé cesty víc než podporovat,“ zažertoval. Oba však věděli, že jeho slova nejsou pravdivá. Nic se nevyrovnalo tomu, když mohli být spolu.

„Nevydržím to bez tebe. Jsem takový idiot, že jsem s tím souhlasil,“ zaskuhral k Billovu překvapení bratr. On byl vždy ten ukňouraný, ten více závislý. Slyšet tato slova z Tomových úst pro něj bylo velmi zvláštní. A přestože i on trpěl bolestným steskem, zdálo se, že je na tom tentokrát o malinko lépe než jeho dvojče.

„Teď bych měl pravděpodobně utrousit nějakou utěšující frází, ale bohužel se mi stýská tak moc, že na nic nemůžu přijít.“

„Něco jako: Uteče to jako voda?“ zasmál se Tom.

„Něco takového,“ souhlasil Bill. Dal by všechno na světě za to, aby teď mohl být s bratrem.

„Budu končit. Máš tam hodně práce.“

„Mám, ale vůbec se mi to nechce položit,“ zafňukal Bill.

„Ani mně ne. Ale čím rychleji to uděláme, tím lepší to bude,“ pronesl Tom moudře. „Jako strhnout náplast,“ zavtipkoval, aby trochu odlehčil atmosféru.

„Miluju tě,“ šeptl Bill a sevřel mobil v dlani.

„Já tebe víc,“ trumfoval jej Tom.

„Nebudeme teď hrát tuhle hru, že ne?“ dobíral si jej vesele, ale tón jeho hlasu zůstával posmutnělý.

„Nebudeme. Zase ti zavolám. Pa,“ rozloučil se Tom.

„Pa,“ odpověděl Bill, než přístroj ohluchnul. Odložil jej na přeplněnou pracovní plochu a krátce se zamyslel. Znovu si začal skousávat spodní ret, až mu začal brnět.

„Melanie?“ zakřičel po pár minutách úmorného přemýšlení. Nemusel čekat dlouho a volaná nakoukla do jeho dveří s tázavým výrazem ve tváři.

„Dones si diář, potřebuju si něco ověřit,“ přikázal a pokoušel se alespoň trochu uklidit nepořádek na stole. Melanie se vrátila zpět, v rukou nesla tlustou knížku.

„V příštích dnech, mám tam nějaké schůzky, u kterých musím být fyzicky přítomný?“ zeptal se. Dívka na něj nechápavě pohlédla a pak začala listovat diářem. „Pozítří máš schůzku s lidmi z Fashion magazinu kvůli reklamě. A další je v úterý. Steven Klein, fotograf.“

„Sakra, pořád mě ještě štve, že to Demarchelier odmítl. To je za týden, pokud se nepletu,“ nakrčil Bill čelo.

„Jo, proč se na to ptáš?“ zamračila se i Melanie. „Ne, Bille, to ne,“ vyhrkla, když jí to došlo. „Potřebujeme tě teď tady. Nemůžeš odjet do Německa jen proto, že je tam tvůj bratr.“

„Cokoliv, co bude potřeba, můžu zařídit po telefonu. Nepřestanu pracovat, jen prostě nebudu přímo tady,“ pokrčil Bill rameny a hned ucítil úlevu při představě, že možná už pozítří znovu uvidí dvé dvojče.

„V kolik je ta schůzka s Fashion magazínem?“

„V devět,“ houkla neochotně dívka.

„Ok. Nebude to trvat déle než hodinu. Zabookuj mi v ten den letenku do Berlína někdy kolem dvanácté hodiny, jo?“ poručil jí.

„Bille,“ zkusila to znovu. „Někdy mi přijde, že to vůbec nebereš vážně. Nemůžeš to tady teď opustit.“

„A mně zase připadá, že nevíš, kde je tvoje místo. Jsi jen asistentka, takže buď tak laskavá a udělej, co ti říkám,“ vypěnil Bill. Pomalu ale jistě mu docházela trpělivost. Melanie měla pocit, že může být drzá jen proto, že pocházela z bohaté rodiny. Její otec dlouho působil v módním průmyslu a ona tím získala mylný dojem, že věcem rozumí lépe než on.

„Fajn.“ Zrudla až po konečky vlasů a vycouvala ven z místnosti. Billova tvář ještě nějakou dobu zůstala zamračená, ale při připomínce toho, že jej bratr bude brzy znovu držet v náručí, se mu začala vyjasňovat.

Na krátko se ještě zamyslel nad Melaniinými slovy. Není až příliš lehkomyslný, když tady všechno opustí a vydá se přes oceán jen kvůli Tomovi? Neměl by se přece jen chovat trochu víc zodpovědně a soustředit se hlavně na práci? Vstal a přešel k širokému oknu, zahleděl se na ruch na silnici pod sebou. Před očima se mu však míhaly úplně jiné obrazy. V duchu viděl Tomovu usmívající se tvář a nedokázal potlačit ani svůj úsměv, který se mu rozlil po tváři. Na ničem nezáleželo. Pokud chce být s bratrem tak s ním zkrátka bude. A ostatní se klidně můžou zbláznit.

autor: Becs