autor: LadyKay
„To si jako vážně nic nepamatuješ?“
„Ale jo, něco jo, ale nemůžu si vzpomenout na to, jak jsem se ocitl v bezvědomí.“
„No, asi jsi nějak spadl.“
„To vím taky, ty chytráku, ale proč. Proč?! To mi vysvětli.“
„Dej tomu čas. Určitě si to vybavíš. A co jinak?“
„Co ti budu vykládat. Už mi doma pěkně hrabe.“ Povzdechnu si a přehodím si mobil do druhé ruky.
Využil jsem toho, že Bill vyrazil venčit psa, a rozhodl jsem se zavolat Georgovi. Brácha mi sice telefon schoval, ale šmejdil jsem tak dlouho, až jsem našel. Jak ho znám, obejde s Absim celý blok, takže mám dostatek času pokecat si.
„Možná bych se mohl za tebou zastavit. Zítra mi to asi nevyjde, ale pozítří…“
„Nevím, jestli mám povolené návštěvy.“ Přeruším ho a ušklíbnu se. Tohle jsme s mým osobním ošetřovatelem neprobírali.
„Cože?“ Georg se na druhé straně rozchechtá, ale mně to moc k smíchu nepřijde.
„Musel by ses nejprve dovolit Billa, a pokud ti vystaví povolení, můžeš za mnou přijít.“ Zamručím a zamračím se.
Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby ke mně odmítl Georga pustit. Několikrát jsem mu říkal, že se cítím dobře, ale jako bych mluvil do zdi. Moji prosbu, zda bych s ním a Absinthem nemohl aspoň na chvilku před dům, okamžitě zavrhl. Zrovna včera jsme se kvůli tomu pohádali a celé dvě hodiny jsem s ním nemluvil a vydržel bych i déle, kdyby mě okolnosti nedonutily začít s ním znovu komunikovat. Dneska jsem se raději nedožadoval jít ven, dopadlo by to úplně stejně jako včera. Vlastně bych možná měl být rád za to, že mě přestal držet v posteli a dovolil mi pohybovat se po bytě. Předevčírem jsem například konečně mohl jíst u stolu jako člověk.
„Já? Vůbec ne.“ Ohradím se dotčeně. „Děláš, jako bys ho neznal.“
„A víš, že přesně tohle mi několikrát proběhlo hlavou, když jsem se s ním posledně setkal?“ Georg se chytne mojí poslední věty a začne mi líčit, že měl skoro až dojem, jako bych s sebou přivedl někoho naprosto jiného. Bill a Georg se dřív stýkali. Sice ne nějak často, ale v kontaktu byli. Podle slov našeho dlouholetého kamaráda je rozdíl mezi tímhle Billem a Billem, kterého viděl před několika měsíci, víc než zřejmý.
„Ty sis ničeho nevšiml, Tome?“ Zajímá se, zda je jediný, kdo tu změnu zaznamenal. Gustav prý nad jeho prohlášením jen mávl rukou a dodal, že Bill byl vždycky trošku zvláštní, za každou cenu svůj, a když měl špatnou náladu, býval jako vyměněný. Chvíli zvažuji, zda mám mlčet, nebo na něho vybalit všechno včetně stěhování se do Států. Nějaký čas si pohrávám s myšlenkou probrat Billovu osobu s někým dalším, a kdo by byl vhodnější než člověk, co ho snad kdysi vnímal jako bratra.
„Ale jo. Občas mi přijde, že se chová divně, ale na druhou stranu si zase říkám, že bych ani nespočítal, kolikrát Bill provedl něco, co se vymykalo možnostem našeho chápání.“
„Vždycky jsem si o Billovi myslel, že je blázen. V tom dobrém slova smyslu.“ Georg se odmlčí a po delší odmlce řekne něco, co mě samotného snad i napadlo, jen jsem se doteď neodvážil vyslovit to nahlas. „Od toho srazu mám pocit, že mu přeskočilo doopravdy.“
**
„Co si mě tak prohlížíš?“ Oboří se na mě Bill, když si všimne, jak z něj ani na sekundu nespouštím oči. „Nejprve mě sjedeš, kde se couráme, a teď pro změnu zkoumáš a analyzuješ každý můj pohyb.“
„Tak zaprvé,“ zhluboka se nadechnu, čímž se i snažím zabránit tomu, abych vybuchl. „Nesprdl jsem tě. Jen jsem se zeptal, kde jste takovou dobu byli. Venku už je šero a moc dobře víš, že nechci, abys chodil někde sám. Zadruhé, nezkoumám tě, jen se na tebe dívám.“
„Ale jak!“ Štěkne a mrskne mikinu do křesla, do nějž se záhy usadí. Ruce si překříží na prsou a šlehne po mně opravdu hnusným pohledem.
„Tak promiň, že se neumím dívat jinak.“ Věnuji mu úšklebek a odvrátím tvář. Vím, že má pravdu, protože můj pohled by se dal přirovnat k rentgenu, ale nemohl jsem si pomoci. Pořád mi leží v hlavě, co říkal Georg. Jak se vlastně pozná, že se někdo zbláznil? A co se dá ještě považovat za normální a co už je přes čáru? Nemyslím si, že by Bill byl cvok. To rozhodně ne. Ale něco s ním není v pořádku. A snad by mi to i chtěl říct, jen neví jak…
V pokoji se rozhostí tíživé ticho, jehož jedinými narušiteli jsou pouze náš dech a cvakot Absinthových drápů o podlahu. Pochoduje tam a zpátky, co chvilku se zastaví, aby se na nás podíval, než se znovu rozejde a vrátí se k očichávání všeho kolem. Když se konečně odvážím podívat na Billa, zjistím, že sedí s koleny těsně u těla, opírá si o ně bradu a civí před sebe. Neoslovím jej, ač jsem to kratičce zvažoval. Bude lepší ho nechat být a vyčkat, dokud nepromluví sám. Nikdy nebylo dobré snažit se o rozhovor pár minut poté, co jsme se rafli. Bylo lepší ho nechat trošku vycukat a vychladnout. V opačném případě člověk dával v sázku svoje zdraví.
„Vůbec nic nechápeš.“ První věta zazní k mému překvapení dříve, než jsem očekával. Přestanu zírat na konferenční stolek před sebou, otočím hlavou a setkám se s Billovým pohledem. Neujde mi, že změnil pozici. Nyní sedí s nohama nateženýma před sebou a rukama volně položenýma na opěrkách.
„Co nechápu?“
„Vůbec nic.“ Odvětí s kamenným výrazem. „Nejde o mě, jde o tebe. Jen a jen o tebe.“ Po těchto slovech vstane, a aniž by mi dal příležitost reagovat, zavře za sebou dveře ložnice. Mně zanechá napospas mým myšlenkám. Ani trochu mi nedochází, co tím chtěl říct. Naznačoval snad, že všechno, co se děje, mám na svědomí já? Nebo tím snad myslel, že to dělá pro moje blaho? Pokud je to druhá možnost, tak by udělal nejlíp, kdyby se na to vykašlal, jelikož šťastný jsem tam, kde jsem. Stačí mi, aby se vše vrátilo do doby, kdy nám ke štěstí stačilo být spolu. Probouzet se a usínat bok po boku. Smát se u stupidních sitcomů. Z legrace se vzájemně dobírat. Povídat si o všem možném nebo vedle sebe jen mlčky sedět a dívat se na sebe.
Jak už jsem se dříve zmiňoval, vše se začalo kazit koupí toho děshousu, ale skutečná katastrofa nás potkala, když jsme odcestovali do Milána. Kdybychom tam neodjeli, možná by se nic nestalo. Když nad tím tam přemýšlím, Itálie byla pro nás dva odjakživa jakoby prokletá. Kdykoli jsme navštívili tuto zemi, mohli jsme dopředu počítat s tím, že se něco semele. Snad nikde jinde jsme se s Billem tolik nehádali jako právě tam. A to i kvůli naprostým maličkostem. Nikdy jsem tomu nerozuměl a vlastně to dodnes nechápu, ale lezli jsme si tam vzájemně šíleně na nervy. Byli jsme schopni vyprovokovat hádku jen kvůli tomu, že jeden z nás vykročil o vteřinu dřív a navíc ještě jinou nohou. Koncerty bývaly super, ale co se dělo v zákulisí, o tom nemá páru nikdo krom těch, co všechno prožívali s námi. Co museli poslouchat, jak po sobě ječíme. Co byli nuceni přihlížet, jak se probodáváme pohledy. Co vyklízeli místnost, kdykoli jsme se v ní s bratrem ocitli společně. Jedině oni by o našich cestách do Itálie mohli dlouze vypravovat.
Vypnu televizi, odložím ovladač na stolek a podívám se na Billa, který sedí opodál s laptopem v klíně. Netuším, co přesně dělá, ale už hodinu na mě nepromluvil. Netuším, zda má nějakou práci, nebo se na mě zlobí kvůli dnešnímu odpoledni. Tipoval bych to spíš na tu druhou možnost.
U snídaně jsem mu navrhl, že bychom mohli navštívit mámu. Zpočátku se to jevilo jako super nápad. Dlouho jsme ji neviděli a byl jsem si jistý, že bude neskutečně šťastná, když se zjevíme u jejích dveří a navíc oba dva. Teď je mi jasné, že se tahle akce rozhodně mezi moje nejlepší nápady nezařadí. Už přivítání bylo hrozně rozpačité. Máma nejprve obejmula mě a hned nato se chystala sevřít v náručí i Billa. Jenže ten udělal krok zpátky a div ji od sebe neodstrčil. Když ke mně vyslala tázavý pohled, zmohl jsem se jen na rozpačitý úsměv a pokrčení rameny. Bokem jsem jí později namluvil, že má dvojče nějaké starosti, a proto je odměřenější, než býval. Pochybuji, že mi věřila, ale nijak to dál nerozebírala. Veškerá konverzace probíhala vlastně jen mezi mnou a mámou. Poměrně dost času jsme strávili debatou o mém úrazu, přičemž jsem byl asi patnáckrát donucen ubezpečit ji, že už se cítím dobře.
„Abys věděl, tak se na vás oba zlobím.“ Máma se na mě zamračí, když mi přes kuchyňský pult podává prázdné talířky. Bylo jen otázku času, kdy se k tomuto tématu dostaneme.
„Mami,“ oslovím ji. „Teď už je to jedno. Jsem celej a zdravej, tak…“
„Ale jsi moje dítě.“ Namítne. „Nezáleží na tom, kolik ti je let. Měli jste mi dát vědět, co se ti stalo. Víš, jak jsem se cítila?“
Tiše si povzdechnu. Chápu ji. Celou dobu žila v domnění, že jsme oba dva v pořádku a neměla sebemenší potuchy, co se přihodilo. Spoléhal jsem na to, že jí Bill zavolal. Jenže ten se neobtěžoval ani s hloupou SMSkou. Připadalo mi zvláštní, že za mnou ani jednou nebyla. Vždycky jsme pro ni byli na prvním místě, a kdyby věděla, že jsem měl úraz, všeho by nechala a vyrazila za mnou, ať už by byla kdekoli. Nevím, proč jsem se o to víc nezajímal. Zkrátka se o mém pobytu ve špitále dozvěděla až ode mě a s notným zpožděním, takže má právo zlobit se na nás. I když si myslím, že se ani tak nehněvá, spíš ji to mrzí.
„Omlouvám se za nás oba.“ Řeknu po chvíli. Od Billa by se omluvy totiž nedočkala. Přestože jsme se do téhle situace dostali především bratrovým přičiněním, zastanu se ho a pokouším se mámu přesvědčit o tom, že ho celá ta situace šíleně vyděsila a podle toho i jednal. Strach o mě mu naprosto zatemnil mozek a vůbec si neuvědomil, že by měl někomu dát vědět. Máma mi naslouchá a stejně jako já jistě ví, že to, co říkám, je čirý nesmysl. Nic nemůže ospravedlnit tohle jednání. Nahlas to ale neřekne, pouze mě pohladí po tváři a utrápeně se na mě usměje.
Bill řekl všehovšudy dvě souvislé věty, po zbytek návštěvy mlčel a hypnotizoval mě pohledem, kterým mě vybízel, abychom už jeli. Jako by ho to nudilo. Ne, to není ten správný výraz. Obtěžovalo je mnohem vhodnější. Při odchodu se však překonal. Nějakým záhadným způsobem se mu podařilo vykouzlit na rtech alespoň úsměv a mně neuniklo, jak zvláštně se na něho máma dívá. Držela ho za paže a dlouze si prohlížela jeho tvář. Nezkoumala ho, spíš to působilo, jako by se snažila co nejlépe si ho zapamatovat. Obejmout jsem se nechal za nás oba, a abych se přiznal, bylo pro mě hrozně těžké propustit ji ze sevření a vůbec od ní odejít. Cestou k autu jsem se několikrát ohlédl. Jako by to snad bylo naposledy, co jsem ji směl spatřit, být v její blízkosti, mluvit s ní nebo se jí dotknout.
„Hodláš mlčet po zbytek života?“ Zahledím se Billovým směrem. Jen velice neochotně vzhlédne od laptopu, výraz jeho tváře by nemohl být otrávenější. Nic neodpoví, omezí se na jedno tiché povzdechnutí a vrátí se k předešlé činnosti.
„Fajn,“ rozhodím naštvaně rukama. „Ale chci, abys věděl, co si myslím o tom, jak ses dneska choval k mámě.“
„Choval bych se normálně, pokud byste se tak chovali i vy.“ Odvětí překvapivě klidným tónem. Čekal jsem, že okamžitě přejde v protiútok, ale zmýlil jsem se. Ani to s ním nehlo. Vůči mojí poznámce zůstal naprosto netečný. Tento stav však nemá mít dlouhého trvání. Přesvědčit se o tom mohu hned v následujících vteřinách.
„A co jsme ti provedli?“
„Co?!“ Oboří se na mě a já sebou trhnu ve strachu, že se chystá po mně laptop hodit. Až tak ošklivě se na mě totiž podívá. „Prohlíželi jste si mě, jako bych spadl z Marsu, pořád se po sobě dívali a bokem si něco špitali. To si vážně myslíš, že jsem úplně natvrdlej?!“
„Billi…“
„Nech si to a radši koukej vybalit, co jsi jí nakecal.“ Vyzve mě rázně a k mojí úlevě odloží laptop do bezpečné vzdálenosti, takže nehrozí, že by mi v příštích minutách mohl skončit na hlavě.
„Nic jsem jí neřekl.“ Ohradím se proti jeho nařčení. „Ale uznej, že jsi nikdy nebyl tak odtažitej jako dneska. Ani obejmout ses od ní nenechal.“ Připomenu mu a dodám, že to byl on, kdo se za ní chodil mazlit. Dodnes mám vše v živé paměti. Bill nesčetněkrát přišel za mámou, objal ji a políbil na tvář. Prostě jen tak. Nepotřeboval k tomu důvod. Dával jí tak najevo, jak moc ji má rád a co pro něho znamená.
„Byl jsem dítě.“ Namítne a nasadí neuvěřitelně otrávený výraz. Ačkoli jsem zamýšlel připomenout mu, že to dělal i v dospělosti, nakonec to zavrhnu. S tímhle Billem se nedá rozumně diskutovat. Dle něj je pouze jeho verze pravdivá a zbytek jsou moje výmysly.
„Máš být na mojí straně a ne proti mně.“ Změní nečekaně téma a nasadí ublížený výraz. Super, to už tu dlouho nebylo. Dělat z Toma padoucha a ze sebe chudáčka je odmala jedna z jeho nejoblíbenějších činností. Je si totiž sakra dobře vědom toho, že mě dík tomu nakonec dostane tam, kam potřebuje, a jsem schopnej se mu pak omluvit naprosto za všechno. Dokonce i za to, co jsem v životě neudělal.
„Však jsem, jen…“
„Očividně máme na věc odlišný názor.“ Konstatuje, doprovázen mým nevěřícným pohledem vstane a pokračuje tónem, jímž mi dává najevo, že pro něj je tenhle rozhovor u konce. „Jdu si lehnout. Nemám náladu na hádky.“
„A tím chceš říct jako co? Tak Bille. Slyšel jsi, co jsem říkal?“ Otočím se po něm, ale na odpověď čekám marně. Bill bez jediného slova zmizí za dveřmi ložnice. Dodebatováno. Zatímco on si beztak zaleze do postele a bude se usvědčovat v tom, jak mu celý svět nesmírně ubližuje, dokud neusne, já tu budu sedět a přemýšlet, co tou svou zpropadenou větou myslel. To má vážně pocit, že jsem proti němu, nebo to řekl schválně s úmyslem mi dát důvod k přemýšlení? Obojí připadá v úvahu. Bill byl vždy z nás dvou ten vztahovačnější a někdy si i nevinné a původně z legrace míněné poznámky moc bral. I druhá možnost může být správná, jelikož mě zná nejlépe ze všech a ví tak, že pokud začnu nad něčím dumat, má ode mě na nějakej čas pokoj. Nebylo by to poprvý, co mi nasadil brouka do hlavy, nechal mě hodiny přemýšlet a pak mi s klidem oznámil, že to tak vlastně vůbec nemyslel a že jsem si to jen blbě vyložil. Ale co když to opravdu tak cítí? Nejsem si sice vědom, že bych dělal něco, čím bych mohl zapříčinit, aby se domníval, že kopu proti němu, ale čert ví, co se mu honí hlavou. Přiznám se, že mi čím dál víc leze na nervy, že neumím číst jeho myšlenky. Bylo by to snadnější. Ačkoli na druhou stranu, třeba je to pro mě jedině dobře. Možná bych se i zděsil, kdybych to svedl.
autor: LadyKay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 23
Tak teď vážně nevím. Minule se tu v komentářích objevil názor, jestli Bill náhodou není nějaká rozdvojená osobnost a jestli za tím Tomovým napadením a těmi výhrůžnými dopisy nestojí on sám. No, po tom dnešním dílu bych se ani nedivila.
Bill se už dřív choval divně, ale když se s Tomem dali zase dohromady, tak to vypadalo, že je celkem v pohodě. Moc dlouho mu to ale nevydrželo. Nejsem si teď vůbec jistá, jestli Bill potřebuje chránit před někým jiným, nebo před sebou samým. V každém případě by si Tom měl na brášku radši dávat pozor…
Díky za díl
No tak tohle Tomovi vůbec nezávidím. Bill se opravdu chová podivně. Že je přehnaně pečovatelský, bych pochopila, ale to s jejich mámou bylo skoro děsivé. Když už i Georg pozoruje na běžně excentrickém a samorostlém Billovi něco divného… Z předchozích dílů už jasně vyplynulo, že Bill je manipulativní bastard, ale tohle bude asi něco jiného.
Díky, těším se na pokračování.
Tenhle Bill se mi vůbec nelíbí. Už minule se choval podivně a v tomhle díle se to jen vystupňovalo. Že by si chtěl Toma držet doma a mít ho jen pro sebe? Že by mu z toho jejich odloučení až takhle hráblo? Začínám z toho fakt být zmatená.
Děkuji za díl
Z Billa mám pěkný máglajs a Tom je chudák.
Ja som táááák strašne zvedavá čo sa s Billom vlastne deje. Nemôžem sa dočkať rozuzlenia. Ďakujem Lady, že pokračuješ a strašne moc dúfam, že si sa rozbehla a kapitoly budú pribúdať♥