autor: B-kay
Ležel na zádech v přítmí skutečně velkého a prostorného stanu, takového, do kterého se bez problémů vejde několik plně naložených lidí, ten jejich byl však určen pouze pro dvě osoby a nikdy v něm nestanoval nikdo třetí. Tom si na to alespoň nepamatoval.
S očima doširoka rozevřenýma hleděl na stíny na zdi nad hlavou, které vytvářel za pomoci malé baterky a svých rukou. Byla to skutečně překrásná hra světla a stínů a Tom se pokoušel vytvářet pomocí prstů veškeré obrazce, které jej kdy dědeček naučil. Uměl napodobit ptáka, králíka, lišku a ještě několik zvířátek, když je napodobil všechny, ještě jednou si to zopakoval a poté s hlubokým povzdechem stisknul drobný vypínač, odložil baterku vedle svého načechraného polštáře, který bral všude s sebou a zaposlouchal se do okolních zvuků.
Kdysi z nich měl strach. Hlasité hvízdání větru, šumění stromů a ševelení nočních živočichů mu v minulosti skutečně nahánělo hrůzu, ale od té doby, co mu bylo deset, od té doby už ne. Dědeček mu řekl, že už je z něj velký kluk a velcí kluci se přeci nebojí stromů ani větru. Neměli by se bát ani vymyšlených příšer, namítnul, když mu dědeček vyprávěl další ze svých strašidelných příběhů, tentokrát o přízracích v jezerním městě a svítil si přitom do obličeje, aby svému vyprávění dodal věrohodnost. V tom máš pravdu, Tomi, řekl mu tehdy laskavě a pohladil svého vnoučka po líčku, špinavém od čokolády, ne všechny přízraky jsou špatné a je úplně v pořádku, pokud se budeš bát těch zlých, je to v pořádku.
Opravdu to bylo v pořádku? Opravdu se mohl takových věcí bát, i když už nebyl malý kluk? Nakrčil čelo, jak se urputně pokoušel přijít na to, proč se některých věcí bát mohl a proč z některých věcí strach mít nemohl, protože byl na to už příliš velký. Ukazováčkem si klepal po bradě, zatímco zamyšleně špulil pusu a přemýšlel o všem a zároveň o ničem.
Když už svou mysl nedokázal uspokojit ani přemýšlením, převalil se na bok a zahleděl se před sebe. Z jeho dědečka byl nyní jen velký stín, pomalounku se pohybující nahoru a dolů v rytmu mělkých nádechů a výdechů, až po krk zamotán do spacáku. Jakmile z pootevřených úst staršího muže vyšlo hlasité zachrápání, Tom si rychle přitiskl ruce na ústa, a vesele se chichotal. Představoval si, že se jeho dědečkovi zdá něco hezkého, možná se mu zdálo o dobrých přízracích, o kterých mu předtím povídal a možná…
Chvíli bojoval s komplikovaným zapínáním vlastního spacáku, který byl mnohem menší, než ten dědečkův a byly na něm nažehleny vzory různých kreslených postaviček, které měl Tom rád, když se mu jej konečně podařilo rozepnout, opatrně z něj vylezl, oblékl si bundu a pletenou čepici a i přes dědečkův zákaz vycházet ze stanu během noci, poodhrnul tenká látková dvířka a vyšel ven.
Okolí nebylo tak kouzelné a přívětivé jako před několika hodinami; stromy nepůsobily oddaně a nenabízely mu svými dlouhými větvemi bezpečnou náruč, ne, nyní byly, ostatně jako všechno v lese, zahaleny stínem a nocí a ta je proměnila v stromové nestvůry, které po něm natahovaly své dlouhatánské větve a šklebily se na něj svými bezzubými ústy.
Tom ucítil na nohou zvláštní chlad a tehdy si uvědomil, že si zapomněl obout boty. Drobnou bosou nožkou vířil studenou, zaschlou trávu, prsty ryl do ztuhlé hlíny a opravdu moc se snažil být odvážný, opravdu moc si přál být velkým klukem a nebát se, ale nešlo to. Předtím, než zbaběle utekl do bezpečí stanu, zvedl hlavu a věnoval okolí ještě jeden pohled. A tehdy je spatřil…
Tom prudce otevřel oči a párkrát zamrkal. Jeho hrudník se prudce nadzvedával, měl pocit, že nemůže popadnout dech a zběsilý tlukot srdce to vše jen zhoršoval. Neměl rád, když se mu do snů vkrádala minulost a i přesto, jak moc svého dědečka miloval, neměl rád, když se mu zdálo o něm a o životě, který vedl předtím, než se všechno zkazilo. Takové sny nebyly vůbec příjemné, právě naopak, byly ničivé, devastující, připravovaly jej o veškerou sílu, a když se probudil, necítil se vůbec odpočatý.
Pokoj byl ještě pořád ponořen ve tmě, pouze svítící hvězdy na zdi vytvářely dokonalou iluzi, smývaly hranice mezi snem a realitou a nabízely Tomovi pohled, který byl posledním momentem jeho snu. S hlubokým povzdechem se převalil na záda a hmátl po Billově teplém spícím těle; měl v úmyslu přitulit si jej k sobě, tváří se zabořit do jeho jemných vlasů a dopřát si ještě chvíli spánku předtím, než budou muset vstát a připravit se do školy, místo vedle něj však bylo prázdné. Povlečení bylo horké a vonělo černovlasým chlapcem, ten se však někam vytratil a Tom neměl potuchy, kde by mohl být.
Opatrně se opřel o lokty a zvedl hlavu; chvíli trvalo, než si jeho spánkem zaslepené oči přivykly tmě a dokázaly rozeznat obrysy nábytku a stíny, které na podlahu vrhaly police přeplněné knihami. Billa našel jen za pomoci velkého černého stínu vznášejícího se malý kousek od zdi, stínu ve tvaru srdce, které měl Bill pořád přivázané na zápěstí. Dlaní si rychle protřel obličej, nasál osobitou vůni Billova pokoje a nahý vyklouzl z postele. V rychlosti na sebe hodil spodní prádlo a košili, které našel zmuchlané u nohou postele, neobtěžoval se se zapínáním knoflíků a s odhalenou hrudí se pomalu a tiše přibližoval ke klavíru. Billa našel sedět na malé židli s rukama svěšenýma podél těla a tváří opřenou o klávesy. Na první pohled se zdálo, že spí, když se však přiblížil dostatečně na to, aby si mohl k němu přikleknout a pohlédnout mu do tváře, všiml si, že z jeho zavřených očí vytékají drobounké slzy.
„Bille,“ šeptl do ticha místnosti, zvedl ruku a lehounce mu přejel prsty po čelisti. „Jsi v pořádku?“
Bill se smutně pousmál. „Nikdy předtím jsem si neuvědomil, jak nádherně voní,“ šeptl, aniž by otevíral oči.
Tom úmyslně natáhl krk, zavřel oči a přivoněl k hudebnímu nástroji, necítil však nic, co by už někdy předtím necítil – klavír voněl dřívím, mycím prostředkem, kterým jej zřejmě před odvozem očistili, a novotou. Bill v něm však zřejmě cítil něco víc, něco, co Tom nemohl cítit, co nemohl pochopit ani on, ani nikdo, kdo si neprošel peklem, ze kterého kdysi utekl.
Chtěl mu pomoct, tak moc mu chtěl pomoct a tak těžké bylo přijít na to, co by měl vlastně udělat. Sklonil hlavu, připlazil se k posteli a zády se opřel o dřevěný trám. Zdálo se, že jeho pohyby konečně upoutaly Billovu pozornost a donutily jej otevřít uslzené oči. Jakmile tak udělal, Tom k němu vstřícně natáhl obě ruce a Bill neváhal ani vteřinu. Opustil své místo u klavíru, slezl ze stoličky, dopadl na zem a po čtyřech se připlazil k Tomovi. Jakmile byl u něj, vylezl mu na klín a ukryl se v jeho objetí. Nosem se zavrtal do Tomovy košile a znovu zavřel oči.
„Nemůžeš spát?“ zeptal se jej Tom jemně, konečky prstů se dotýkal jeho ztuhlé šíje.
Bill neodpověděl. Zavrtěl hlavou, naléhavě vdechoval vůni, kterou byl kus látky prosáklý, a modlil se, aby ta chvíle byla opravdová, aby nebyla pouze výplodem jeho fantazie.
„Copak nejsi unavený?“ zkoušel to Tom dál a odpovědí mu byl Billův povzdech plný vyčerpání.
„Jsem unavený,“ odsunul se od něj, aby mu mohl pohlédnout do tváře. Jejich pohledy se i v té tmě okamžitě propletly, vpily se do sebe, byly jedním. „Jsem, ale… nemůžu spát.“
„Trpíš nespavostí?“ Tom jej něžně hladil po zádech a líbal jej do vlasů tak často, jak jen bylo možné. Chtěl mu dát najevo, že ať už se s ním dělo cokoliv, ať už mělo jeho trápení jakýkoliv důvod, nebyl na to sám.
„Tak bych to nenazval,“ odpověděl Bill, na rtech se mu znovu usazoval smutný úsměv, ten, který nutil Tomovo srdce bušit mnohem silněji. „Trpím tím už od dětství. Není to nespavost, jen někdy… nemůžu usnout, ani když jsem příliš unavený.“
„Proč?“
Bill párkrát zamrkal a polkl skrz překážku, která se mu mezitím zformovala v krku. „Mám strach,“ pípl.
„Bojíš se usnout?“
„Já vím, jak směšně to zní, vím to a sám se kvůli tomu cítím hloupě, ale tyhle pocity jsou mou součástí už strašně dlouho, a pokud mě máš rád a chceš se mnou zůstat, měl bys o nich vědět.“
Tom překvapeně zamrkal a neodvážil se říct jediné slovo. Z toho, co Bill řekl, nebo spíš naznačil, bylo zřejmé, že se rozhodl povědět mu o své minulosti, podělit se s ním o svá tajemství, o břímě, které jej tížilo až příliš dlouho a Tom to opravdu chtěl slyšet. I přesto, že se mělo jednat o hodně bolestivou zpověď, chtěl to slyšet už jen kvůli tomu, aby se Billovi konečně ulevilo, aby se před ním přestal uzavírat, pokud se jednalo o otázky minulosti, aby mezi nimi již nebylo nic nevypovězené, aby se němá přiznání už více nevznášela v povětří.
Dlouze jej políbil na ústa a přitiskl jej ještě více na své tělo. Bill se zhluboka nadechl a s tváří nesměle odvrácenou od Tomových zvědavých očí, tiše promluvil.
„Oni oba… oba byli alkoholici. Už v té době to s nimi bylo opravdu špatné. Někdy začali pít už ráno a dokázali tak strávit celý den, jen se váleli po podlaze v celém domě, nesrozumitelně mumlali a křičeli po mně, kdykoliv jsem kolem nich prošel. Nemusel jsem nic udělat, dokonce ani pohlédnout jejich směrem, a přesto jsem byl to nejodpornější děcko na světě. Tak mi říkali skoro pořád.“
Bill se odmlčel a Tom se bál toho, co mělo přijít.
„Poprvé mě udeřil, když mi bylo šest, do té doby si vystačili s pokřikováním a nadáváním, v ten den však objevili nový druh zábavy a to, jak si vybít svou zlost na někom, kdo je nemohl prozradit.“
„Já tomu nerozumím. To si opravdu nikdo nevšiml, co ti celá ta léta prováděli?“
Bill se smutně pousmál. „Řekl bych, že to věděli všichni, všichni si o tom za našimi zády šeptali, ale nikdo v sobě nenašel odvahu zakročit.
„Zbabělci.“
„To já byl zbabělec.“
„Tys byl dítě, Bille. Potřeboval jsi pomoc, nemohli čekat, že to zvládneš sám.“
Bill odvrátil tvář a pevně stiskl víčka. Cítil, jak se chvěje, jak jej i vzpomínka na to období láme na kousky stejně jako před lety. Pořád mu v uších zněly jejich hlasy, měl je před očima i s jejich do ruda rozpálenými tvářemi a zatnutými pěstmi připravenými udeřit, skoro až cítil všudypřítomný zápach kouře a alkoholu. Bill už v té době nebyl dítětem. On neměl dětství. Dospěl už ve svých šesti letech, přesněji ve chvíli, kdy mu na tváři přistála první rána, první z mnoha, které měly jeho dosavadní svět proměnit v prázdné ruiny. Podařilo se jim to. Zničili všechno to hezké, v co věřil, všechny sny a ideály, všechny barvy světa.
„Chodil za mnou do pokoje každou noc,“ pokračoval třesoucím se hlasem. „Každou noc, když má- Simone usnula, přišel za mnou a zmlátil mě,“ odmlčel se, zoufale nasál nosem Tomovu vůni a otevřel oči, ze kterých mu okamžitě vyklouzlo několik stříbřistých slz.
Tom nebyl schopen reagovat. Chtěl něco říct, nějakým způsobem jej utěšit, ale nenacházel vhodná slova. Nešlo to. Svíral Billovy boky v objetí a sledoval jeho panenkovský obličej bezmocným pohledem.
„Někdy byl tak opilý, že se nedokázal trefit a mně se podařilo utéct,“ vzpomínal Bill a myslí mu proplouvaly obrazy malého utíkajícího chlapce, který se řítil spícími ulicemi jen v pyžamu a bez bot a utíkal neznámo kam, jen aby se dostal do bezpečí. Jindy takové štěstí neměl.
„O pár let později jsem během uklízení našel na dně skříně starý rezavý klíč a Jorgenovo noční mučení přestalo, protože jsem se každou noc zamkl a pro jistotu jsem dveře zatarasil i křeslem, nebo čímkoliv, co mi zrovna přišlo pod ruce. Křičel, kopal do dveří, vyhrožoval, ale já neotevřel. Nemohl jsem. Schoval jsem se pod postel, přitiskl si dlaně na uši a čekal, až to přestane. Nemohl jsem si dovolit usnout, i přesto, jak unavený jsem byl, nemohl jsem.“
V Tomovi se probudilo neblahé podezření. Bál se zeptat. Bál se pravdy.
„Bille, ale neublížil ti i jinak, že ne?“
Bill zmateně svraštil obočí a obdařil Toma tázavým pohledem. Byl až příliš vyčerpán a některé souvislosti mu jednoduše nedocházely.
„Myslím tím… nedotýkal se tě způsobem, jakým by neměl, že ne?“
Bill vykulil oči a rychle zavrtěl hlavou. Když odpovídal, plaše nakláněl hlavu na jednu stranu a klopil oči. „Já jsem nikdy předtím… to, co se stalo mezi námi, bylo poprvé, co se mě někdo dotýkal.“
„Neumíš si představit, jak se mi ulevilo.“
Tom přitiskl svou tvář k té Billově, čelem se opřel o to jeho a horkým dechem mu zahříval chvějící se rty. Přál si mít tu moc změnit černovláskovu minulost. Přál si smazat každičký z těch otřesných okamžiků, o kterých mu před chvílí řekl, chtěl, aby je všechny pohltila jakási černá díra v Billově mysli, aby se propadly do míst, odkud už nikdy nebudou moct vyjít na světlo a způsobovat mu bolest. Kéž by bylo v jeho moci udělat to.
„Teď už ti nikdo neublíží,“ šeptal mu do vlasů. „Už nikdy nebudeš sám, máš mě a já tě neopustím. Patříme k sobě, od začátku jsme k sobě patřili.“
Bill se i přes slzy v očích a tichounké vzlyky, pronikající mu z úst jemně pousmál, naklonil tvář dopředu a zachytil Tomovy rty těmi svými, zatlačil na ně, rozevřel je a s naléhavým stenem opouštějícím jeho vlastní ústa proklouzl dovnitř svým jazykem. Tom chytil jeho obličej do dlaní, naklonil Billovu hlavu mírně na stranu a hluboce pronikal svým jazykem do úst třesoucího se chlapce. Olizoval každičký milimetr Billových úst, vpíjel do sebe jeho vzlyky i sténání, které tlumené jejich zběsilými polibky pronikaly skrz bariéru líbajících se rtů. Zdálo se, že se líbají celou věčnost, svět se pro ně v tu chvíli smrsknul v nepodstatnou drobnou částečku, jen to, co vykvétalo v jejich srdcích, jen to se dalo nazvat skutečným světem.
Bill svou levou ruku vpletl do Tomových vlasů a tiskl se na jeho nahý hrudník, jemné pohyby Tomova bijícího srdce působily na jeho rozpolcené nitro jako balzám. Líbal Tomova chtivá ústa, stal se pouhou loutkou v jeho náručí a nechal se vést jeho rozhodností a celistvostí. Dovolil, aby i jemu znovu vrátil původní podobu, poskládal jednotlivé kousínky do jednoho celku a vytvořil skutečného člověka. Ne takového, jakým byl kdysi. Nahradil všechna prázdná místa, vytěsnil z Billovy mysli vědomosti, stovky přečtených knih, prostudovaných reakcí a komplikovaných výpočtů zmizely v nenávratnu a Bill byl připraven milovat celým srdcem. Byl připraven vzít si zpět vše, o co kdysi přišel. Navrátit ztracené.
Když se od sebe o několik minut později odtrhli se rty naběhlými a vlhkými a pohledy temnými narůstající touhou a vášní, přitiskli se tvářemi proti sobě a chvíli jen dýchali vzduch toho druhého.
Opravdu to bylo skutečné? Opravdu byli dvojicí, která k sobě ještě před pár měsíci nebyla schopna najít cestu? Opravdu byl Tom tím klukem, který se všemožně snažil zaujmoutt Billovu pozornost, vetřít se do jeho přízně všemi možnými způsoby, aby jej mohl vysvobodit z jeho pomyslných okovů? A opravdu byl Bill tou osobou, která na sebe nenechala sáhnout? Pokud ano, jak to, že by nyní zemřel pro jediný Tomův dotek? Jak to, že se pod jeho doteky chvěl blahem a odevzdával mu do rukou své srdce? Čím to bylo? Co se vlastně stalo?
Bill natáhl prsty levé ruky a ukazováčkem jemně přejel linii Tomova nosu.
„Zítra začínáme v laboratoři,“ šeptl. „Jsi na to připraven?“ Rty se mu zvlnily do pobaveného úsměvu.
„Zítra mě uvidíš v bílém plášti. Jsi na to připraven?“ Bylo mu odpovědí.
„Je třeba být připraven?“
„To si piš,“ řekl Tom se smíchem a hravě Billa kousl do špičky nosu. „Vypadám v něm zatraceně skvěle.“
Bill se tiše zachichotal, líbl Toma na čelo a usmál se. Bylo nádherné nechat se mámit Tomovou blízkosti, dovolit mu, aby si pohrával s jeho myslí a vyhnal z ní veškeré vzpomínky na to, co již déle nebylo důležité. Nezáleželo na tom, co jej přivedlo do bodu, kde se nacházel, záleželo pouze na tom, že se tak stalo, že si i přes nepřízeň osudu dokázal najít své tajné chodbičky, vedoucí přímo do Tomova srdce. To ostatní nebylo důležité.
„Chci ti něco říct,“ šeptl, odtáhl se od něj a usmál se, jakmile mu na rtech přistály dva rychlé polibky.
„Poslouchám.“ Tom jej nosem hladil po čelisti, prsty jej hladil po bocích a nedokázal se nabažit jeho hladké kůže.
„Mluvil jsem s profesorem Higginsem.“
„A?“ Tom láskyplně okusoval Billovu kůži na krku.
„A požádal jsem ho, aby přidělil Andrease k nám.“
Tom přestal s okusováním jeho krku a zůstalo ticho. Trvalo nekonečné vteřiny, než se odvážil zvednout hlavu a pohlédnout Billovi do očí. Bill už se začínal bát, že udělal něco, co by neměl.
„Cože?“
Bill se stočil do klubíčka. „Kdybych to neudělal, vyhodil by ho. Myslel jsem, že budeš rád, až se to dozvíš. Jsi rád, n-nebo ne?“
Tom cítil, jak se jeho srdce zběsile roztlouklo. „Udělal jsi to kvůli mně?“
„Je to tvůj nejlepší přítel a nechtěl jsem, aby ses trápil. Udělal jsi toho pro mě tolik. Bez řečí jsi přijal do svého života Georga, Beth i mě samotného, chtěl jsem ti to nějak oplatit.“
Chtěl ještě něco říct, ale Tom mu nedovolil promluvit. Bez varování jej přitiskl na sebe a donutil tím Billa omotat mu nohy kolem boků a přenést na něj většinu své muší váhy.
„Děkuju,“ zasténal mu do tváře, kterou sledoval přímo omámeným pohledem.
Bill mu něžně poklepal ukazováčkem po spodním rtu a usmál se. „Rádo se stalo.“ Omotal mu ruce kolem krku, přičemž si musel dávat velký pozor, aby Toma náhodou neuhodil sádrovou bambulí, která mu přišla extrémně nepraktická a nemotorní.
„Víš co?“ Tom mu jemně foukl do tváře.
Bill se chytil za nos a zachichotal se. „Co?“
„Budeš se muset rozloučit se svým balónkem. Do školy s ním nemůžeš jít.“ Dloubl jej do boku a usmál se.
„Ještě pořád mi zůstává několik hodin, než si ho budu muset sundat,“ podotkl Bill a opětoval Tomův něžný polibek. „Víš, že jsem jako dítě chtěl mít obchod s balóny?“
„Opravdu?“ Tom překvapeně pozdvihl obočí a v mysli se mu vynořil obraz malého usmívajícího se Billa v obklopení stovek barevných balónů různých tvarů a velikostí. Byla to roztomilá představa.
„Já jsem chtěl být pirát. Chtěl jsem plout po moři a pátrat po pokladech. Měl jsem pirátský klobouk, pásku přes oko a truhlici, chybělo mi akorát tetování, jizvy a poklad,“ s úsměvem vzpomínal na své dětství.
„Já mám jizvu,“ špitl Bill do ticha téměř neslyšně a vzápětí nevěřícně zavrtěl hlavou. Nerozuměl, proč říkal věci, které nechtěl prozradit.
„Opravdovou jizvu?“
Bill beze slova přikývl. „Na rozdíl od těch, které nosím uvnitř, je tahle skutečná.“
„Ale kde, nikdy jsem si ji nevšiml. Jak jsi k ní vůbec přišel?“
„Upadl jsem.“ Když jsem utíkal před Jorgenem, pomyslel si. „Nevšiml sis jí, protože není vidět. Je pod ní.“
„Pod čím?“ zeptal se Tom a opatrně se i s Billem na sobě přemístil do pohodlnější pozice.
„Pod mou hvězdou,“ šeptl mu Bill do ucha, přitulil se k němu a hlavou se opřel o jeho rameno.
Tom konečně pochopil význam jeho tetování. Měl toho na srdci tolik, a přesto raději zůstal tiše, objímal Billa, volnou rukou jej hladil po zádech a pomalým, uklidňujícím tempem mu na záda kreslil neviditelná kolečka.
„Zavři oči a odpočívej,“ šeptl mu do vlasů. „A já ti zatím budu něco vyprávět ano?“
Bill kývl hlavou a poslechl. Zavřel oči, nadechl se Tomovy vůně a uvolněně vydechl. Soustředil se na jeho hlas a slova, která mu šeptal přímo do ucha. Vyprávěl mu o svém snu, o podivném zdání z minulosti, o tom, jak šli s dědečkem jednou stanovat do lesa a Tom nemohl dlouho do noci usnout, ne proto, že by měl strach, byl už přeci velký kluk, prostě se mu nechtělo spát.
Tom mu popisoval, jak si za pomoci baterky vytvářel stínová zvířátka, jak naslouchal okolním zvukům a jak porušil dědečkův zákaz a uprostřed noci opustil stan. Přiznal se, že tehdy měl skutečně strach. Nadechoval se, aby mu řekl konec svého snu, který by Billa jistě zaujal.
„A když jsem zvedl pohled, spatřil jsem-„
„Tome?“ ozval se Bill hlasem poznačeným přicházejícím spánkem.
Tom se odmlčel a naslouchal. Ticho. Byl si jistý, že Bill mezitím usnul.
„A když jsem zvedl pohled, spatřil jsem-„
„Jsi mé všechno.“
Billova slova vyplnila prázdné místo v Tomově vyprávění. Byla noční oblohou posetou miliony hvězd, kterou tehdy spatřil.
Když se Georg konečně dopotácel domů, bylo téměř půl páté ráno. Poprvé se mu podařilo naprosto nepozorovaně proklouznout dovnitř. Zavřel za sebou dveře, zul si boty, svlékl těžkou bundu a vrávoravým krokem zamířil ke gauči. Za jiných okolností by na něj skočil s rozběhem a rozvalil se v hromadě polštářů, nyní však musel mít promyšlený každý krok, protože každé zaváhání, každý prudší pohyb jej stál ostré zadunění v hlavě, která se už tak tříštila ve dvě poloviny. A on opravdu neměl v úmyslu to ještě zhoršovat.
Pomalu dosedl na kraj gauče, a s lokty opřenými o kolena složil těžkou hlavu do dlaní. Zafuněl a v duchu Andrease proklínal za to, že jej poslechl a společně se pustili i do druhé láhve velmi kvalitního vína. Možná byl Andreas tak trochu hlupák, ale rozhodně měl vkus na alkohol. Jak by taky ne, když oba jeho prarodiče z otcovy strany pracovali ve vinařství, alespoň něco takového se Georgovi zdálo.
Z jejich rozhovoru si pamatoval jen útržky, tohle byl jeden z nich, ale i ty stačily, aby si o něm udělal alespoň nějaký obraz a v konečném důsledku musel uznat, že nebyl tak příšerný, jak původně myslel, nebo spíš doufal, že bude, protože pak by byl jeho hněv oprávněný a on by se teď necítil tak hloupě. Andreas se v mnoha směrech podobal Tomovi, byla s ním legrace, a ke Georgovu překvapení se s ním dalo mluvit o všem, definitivně si jej však získal teprve poté, co přiznal svou zvláštní zálibu v hraní počítačových her, konkrétně těch, které patřily mezi Georgovy nejoblíbenější.
Věděl, že pokud by se stýkali častěji, byli by z nich dobří přátelé. Tak co mu v tom bránilo? Hrdost? Strach, že by mohl Billovi v budoucnu znovu ublížit? Nezdálo se, že by to měl v plánu. Přiznal se mu s tím, že udělal velkou chybu, které lituje, v jeho očích četl skutečnou lítost a upřímnost, a když se o Billovi vyjadřoval, v hlase mu zaznívalo něco měkkého. Něco, co se zásadně objevilo v hlase každého, kdo Billa více poznal. Byla to jakási zvláštní něha, kterou v druhých vzbuzoval, potřeba být ochraňován a milován, pocit, že tu pro něj musí být, že mu musí být oporou.
Pomalu zvedl hlavu, očima mžoural do tmavých koutů místnosti a usmál se, jakmile k němu dolehlo vzdálené chrochtání spícího Atomka, jehož malé tlusťoučké tělo bylo rozvaleno pod stolem s jednou z Georgových ponožek. Chrochtání spícího prasátka však nebylo jediným, co zaslechl. Zdálo se mu, že něco zaslechl i za dveřmi Billova pokoje. Velice tiché a tlumené zvuky připomínající šustění látky klouzající po podlaze. Věděl, že by jim měl dopřát jisté soukromí, zejména dnes, když měli poprvé celou postel jen pro sebe, ale zvědavost a přirozený strach v něm zvítězily a dřív, než si to stačil rozmyslet, stál u dveří Billova pokoje a natahoval se po klice. Jakmile se mu podařilo v tichosti pootevřít dveře, spatřil drobný pohybující se stín v rohu pokoje.
„Beth?“ šeptl a opatrně proklouzl dovnitř. „Srdíčko, co to děláš?“
Došel až k ní a tehdy si uvědomil, že podivné šustění vytvářela tlustá přikrývka, kterou se děvčátku ani po několika úpěnlivých pokusech nedařilo dostat na podlahu, aby jí mohla přikrýt spící dvojici.
„Nechci, aby byla Billimu a Tomimu zima,“ odpověděla tichounce a bosýma nožkama tlapala po studené podlaze.
Georg se do tmy láskyplně usmál. „Pomůžu ti, ano?“
Vzal do náruče přikrývku, a co nejopatrněji ji přehodil přes spletenec dvou těl. Tom Billa objímal kolem boků a s tváří zabořenou do jeho tmavých vlasů spokojeně oddechoval, zatímco mu Bill seděl na klíně, i ze snu se nechal objímat a snil s hlavou v prohlubni Tomova krku. Byl na ně nádherný pohled a Georg se nedokázal přinutit k pohybu. Nebýt Beth a jemného zatahání za kalhoty, kterým se snažila upoutat jeho pozornost, byl by schopen sledovat je snad celou věčnost. Došlo mu, jak moc byl hloupý. Oni dva nepotřebovali postel jen pro sebe. V případě potřeby by si jistě našli tiché, tajné místečko, kde by se mohli v soukromí věnovat jen tomu druhému. Postačil by jim i kousek podlahy přesně jako teď.
„Copak?“ sklonil se a vzal děvčátko do náruče.
Beth plaše sklonila hlavičku a přitulila se k němu. „Bolí mě bříško,“ špitla. „A chtěla bych si hrát s Atomkem a kocourkem.“
Georg ji políbil do divokých vlásků. „Pojď, podíváme se na to tvé bříško.“
„Billi nepůjde s námi?“ zeptala se, když se v tichosti přemístili ke dveřím.
„Necháme Billiho spinkat, ano? A my půjdeme najít zvěřinec.“ Hravě ji dloubl do špičky nosu a Beth se tichounce zachichotala.
„Teď už jim nebude zima?“
„Ne, teď už jim nic nechybí,“ odpověděl Georg s úsměvem, naposled pohlédl jejich směrem a poté zmizel z pokoje stejně rychle, jako se v něm objevil.
„Tome,“ syknul Andreas s pobaveným úsměvem na rtech a nenápadně dloubl svého přítele do boku.
„Co je?“ zamumlal Tom, aniž by otočil hlavu jeho směrem.
„Ještě chvíli a vypálíš mu svým pohledem díru do zad,“ odmlčel se, aby si protáhl zdřevěnělé končetiny pod dřevěnou lavicí. „Hele, ty cvoku, slíbil jsi mu, že budeš zapisovat poznámky a napsal jsi sotva dvě slova,“ připomněl mu.
Toma jeho slova konečně vrátila do reality, po dlouhých minutách intenzivního zírání na Billova záda dokázal odpoutat svůj pohled od černovláska a na chvíli jej věnovat profesoru Higginsovi, který se svým obvyklým nadšením a pestrobarevným oblekem tančil před tabulí.
„Nemůžu si pomoct. Nedokážu se soustředit na hloupé rovnice, když ho mám přímo před očima.“
Andreas vedle něj pobaveně kroutil hlavou. „Tak to bys měl začít. Spoléhá na tebe.“
„No jo,“ zamumlal Tom na půl úst, svěsil hlavu mezi ramena a s mrzutě našpulenou pusou se pustil do psaní všeho, co se jim pan Higgins pokoušel vysvětlit.
„Můžeš být rád, že mě máš, napsal jsem to za tebe.“ Andreas na něj hravě vyplázl jazyk a vzápětí vykulil oči. „Uvědomuješ si, co se mnou provedl? Zrovna jsem napsal svou první stranu poznámek v životě a ještě ke všemu dobrovolně. Musel jsem se zbláznit.“
„Jen se hezky snaž,“ řekl Tom šeptem. „Dlužíš mu toho ještě hodně.“
„Já vím,“ povzdechl si Andreas, ale když pohlédl Tomovým směrem, zjistil, že se usmívá. I on se usmál a pokračoval v pozorném poslouchání přednášky.
Když se pan Higgins po nekonečných minutách únavného vysvětlování pustil do znázorňování grafu, Tom získal několik vzácných vteřin, které nemusel věnovat sešitu před sebou. S úsměvem zvedl hlavu a zadíval se Billovým směrem. Černovlásek bedlivě sledoval profesorovo počínání a pod stolem vesele pohupoval nohama.
Tom cítil, jak mu hoří tváře, jak mu v hrudi divoce tluče srdce a žilami mu koluje ryzí adrenalin. Byl natolik pohroužen do svých představ, že si nevšiml Mandy, která z něj už hezkou chvíli nespouštěla pohled. Poprvé v životě si koketně nenatáčela kolem prstů zlatý pramen vlasů, neusmívala se, dokonce jeho směrem nevysílala smyslné pohledy.
Ne. V jejím obličeji se odráželo pouze naprosté zmatení a po celou dobu bojovala s touhou dolámat Kaulitzovi i prsty druhé ruky.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Chudák Tom, musí to pro něj být těžké, když nemůže nic dělat s jeho steskem po dědovi. Je dobré, že má někoho, komu o tom může říct. A to samé Bill, že se mu může ulevit, když o svém trápení něco řekne. Je mi ho moc líto, nechápu, jak může být někdo schopný ublížit malému dítěti, a k tomu opakovaně. Nechápu, jak mohli lidi bez povšimnutí nechávat malé potlučené dítě a nikomu nic neříct a nepomoct mu. Je to odporné a i oni si nesou vinu za to, jak Bill musel trpět.
Snad už bude v jeho životě jen to dobré, když má Toma, který mu pomůže se vším a obětoval by pro něj cokoliv.
Je super, že Georg už nemá takový špatný názor na Andyho.
Mandy je příšerná, kéž by někdo zlámal prsty jí. Když jasně vidí, že o ni Tom nemá zájem, měla by ho nechat na pokoji. Beztak jsou holky jako ona naprosto odporné tím, jak se chovají a myslí si, že jim každý padne k nohám. Doufám, že už v příběhu neuvidím její jméno ani jednou.
Moc děkuji za díl a těším se na další!
Mám takový pocit, že Mandy bude dělat nějaké problémy.. Mimochodem uplně si jí představuju jako Mandy z Totally Spies Špionky 😀 (až na ty vlasy)
Jinak díl samozřejmě nádherný, jako vždy. Já ty dva prostě miluju <3
Mandy Billovi určitě bude chtít ublížit jen doufám že Bill si to nenechá líbit.
Tí dvaja… Sedieť na studenej zemi, to už je fakt na chorobu. Ale sú zlatí. A zdá sa, že aj Andy s Georgom si veľkom padli do oka. Už len tá ohrdnutá ženská aby nezačala robiť problémy. Hoci verím, že teraz by sa jej už Bill dokázal aspoň ako – tak ubrániť a zvyšok poriešia ostatný jeho ochránci. Krásny príbeh, hoci občas smutný. Ďakujem zaň!
Tom má na deda krásne spomienky, je fajn, že má Billa aby sa mu mohol vyrozprávať a Bill má úžasného Toma, ktorý ho zachránil a dá naňho pozor a bude ho milovať:) Ďakujem za prekrásnu kapitolu.
Naprosto miluju tuto povídku, čtu každý díl, pravidelně sice nepíšu komentáře, ale moc ti za ni děkuji!! Je skvělá!
Ps: doufám, že Mandy neudělá něco hnusného, Bill by si to opravdu nezasloužil!
Ti dva jsou pro sebe prostě stvoření. Georg je skvělý kamarád, i když za to šmírování by zasluhoval… 😀 Naštěstí nic nenarušil.
Ó jé, Mandy. Málem bych na tu čůzu zapomněla. Čichám další potíže. Díky za krásný díl a těším se na pokračování.
Tenhle díl byl citově vyčerpávající, alespoň tedy pro mě. Ovšem ani to mu neubralo na obvyklé kráse a užila jsem si jej se vším všudy. ♥
Byla jsem i ráda za krátkou část o Tomovi a o jeho vzpomínce na dědu, ačkoli mi přišlo líto, že se kvůli tomu stále tolik trápí. Musím ale říct, že Tom má skutečně nádherné vzpomínky na dědečka a i když jej to všechno bolí, ví, že měl v životě někoho, kdo jej nadevše miloval.
Billovy vzpomínky byly o dosti bolestivější a já jsem jen kroutila hlavou nad tím, čím vším si musel Bill protrpět. Taky nepochopím, jak mohli lidé okolo něj, nechat týrat malé dítě a nic s tím nedělat. Je to strašná škoda, protože Bill nemusel mít tak ošklivé vzpomínky, které jsou v něm hluboko zakořeněny a stále jej ovlivňují. Je ale pravda, že to, co se Billovi stalo, jej udělalo tím, jakým je teď a přesně takovéhohle jej mám ráda. Takové zranitelné ptáčátko, které je třeba opatrovat. ♥
Celkem jsem se smála nad Georgem, který musel jít zkontrolovat, co kluci dělají, že slyší divné zvuky. 😀 Má štěstí, že to byla jen Beth, která byla mimochodem neuvěřitelně rozkošná, když chtěla Billa s Tomem udržet v teple. ♥
A Mandy!!!! Na tu jsem už i pomalu zapomněla a ona se tu zase objeví. Opravdu se bojím, co si na Billa vymyslí, protože jde vidět, jak moc naštvaná je. Moc doufám, že se jí nic nepovede a nechá být Billa Billem a přestane to řešit!!
Moc děkuji za překrásný díl! ♥♥♥