autor: LadyKay
„Jak můžeš říct, že jsem tě nikdy nepotřeboval, když sis vzal všechno. Řekl jsem, že jsi mi vzal všechno.“
Venku se pomalu rozednívá. Slunce i nadále zůstává skryto za mraky, ale do pokoje pomalu začíná pronikat denní světlo. Zakryji si tvář dlaněmi a dlouze zaúpím. Nechci ráno. To ráno, kterého jsem se tolik obával. Tímto dnem mi skončila dovolená, již mi Klaus víceméně dal příkazem. Nejspíš už ho nebavilo sledovat, jak se po placu ploužím jako tělo bez duše. Namítal jsem, že to nějak zvládnu, ale byl neoblomný. Se slovy, že se uvidíme za týden, mě propustil z kanceláře. Věděl jsem, že je to zbytečné. Ani měsíc by mi nestačil, abych se vzpamatoval a byl takový jako dřív. A on věří tomu, že po pouhých sedmi dnech budu zase ten starý, dobrou náladou překypující Tom, kterého s nadšením přijímal? Směšné.
Líně se nadzvednu na loktech, rozhlédnu se po místnosti a hlava mi padne zpět na polštář. Bože. Nechce se mi ani myslet, natož něco dělat. Noc jsem víceméně probděl, na což jsem si v podstatě zvykl. Spánek mě obchází mílovým obloukem, ale občas se mu mě zželí, takže mě přijde na chvíli navštívit. Zdrží se hodinu a zase se se mnou rozloučí. Vlastně bych měl být snad i vděčný, že mi bylo dnes v noci dopřáno spát déle. Celé dvě hodiny. Jsem vyčerpaný. Připadám si jako vymačkaný citrón. Nejraději bych si přes hlavu přetáhl peřinu a předstíral, že neexistuji. Jenže mám smůlu. Musím vstát a čelit realitě.
Spustím nohy z postele, zůstanu ještě chvilku sedět, než donutím své tělo k pohybu a vstanu. Loudám se do koupelny, na nohou se držím jen stěží. Není divu, vždyť jsem poslední dny jen proležel v posteli a vstával jsem jen velmi vzácně. Doufejme, že mě začnou co nevidět poslouchat, dneska je budu potřebovat. Musím si dát sprchu. S její pomocí bych se mohl alespoň trošku probrat k životu nebo spíš živoření, to je přesnější pojmenování pro aktuální stav. A co si budeme povídat, dvakrát nevoním.
Při pohledu do zrcadla se zděsím vlastního odrazu. Nečekal jsem, že ze mě bude sálat sex-appeal, ale tohle je hrůza. Vypadám příšerně. Mé oči na mě prázdně hledí, pod nimi mám tmavé kruhy, které ještě víc zdůrazňují bledost mého obličeje, a jelikož jsem se neobtěžoval s holením, začínám připomínat Rasputina. Právě k němu mě přirovnával Bill. Bill…
„Vypadáš jako Rasputin.“ Zasměje se a zatahá mě za vousy.
„Kdo?“ Vyplivnu zbytek zubní pasty do umyvadla a vypláchnu si pusu vodou. Kam na ta přirovnání chodí, to by mě opravdu zajímalo.
„Ten ruský mnich, ne? Působil na dvoře cara Mikuláše a teď nevím kterého, ale řekl bych, že druhého. To je ale jedno,“ mávne rukou nad pořadím ruských carů a pokračuje: „Začínáš mi ho silně připomínat. Měl bys to zkrátit, lásko.“ Následuje další zatahání za ozdobu mojí brady, po němž mě laškovně plácne po zadku.
„Vždyť se to ještě dá,“ prohlédnu si sám sebe v zrcadle. Nepřijde mi, že bych byl nějak moc zarostlý. Možná mám vousy o kousek delší než normálně, to je toho.
„Když myslíš.“ Bill se ušklíbne a rozepne si kostkovanou košili, kterou po mně se smíchem hodí. V rychlosti se zbaví zbytku svršků a stoupne si pod sprchu. Naslouchám zvuku tekoucí vody a představuji si, jak stéká po jeho nahém těle. Košili hodím do koše se špinavým prádlem, posbírám i zbývající kusy oblečení, co nechal povalovat se po podlaze, a vrátím se zpátky k zrcadlu. Zatímco si pročesávám vlasy, sleduji svůj odraz a uvažuji nad pravdivostí přirovnání mojí osoby k nějakému ruskému tajtrlíkovi.
„
Ra Ra Rasputin, lover of the Russian queen.“ Zanotuje Bill ze sprchy a zachichotá se. „There was a cat that really was gone.“
„Bille!“ Okřiknu ho a smotám si vlasy do drdolu v týlu. „Necháš toho?“
„Čeho?“ Předstírá, že netuší, co by mi mohlo vadit, a začne si prozpěvovat ještě hlasitěji. „Ra Ra Rasputin. Russia’s greatest love machine…“
„Já tam na tebe ale vážně půjdu.“ Pohrozím mu se smíchem. Reaguje přesně, jak jsem čekal a tak trochu i doufal.
„Tak pojď,“ vyzve mě. Nemusí to opakovat dvakrát. Stáhnu si boxerky a než se naděje, stojím za ním, líbám jej na šíji a dlaněmi prozkoumávám nejtajnější zákoutí jeho těla. Táhle zasténá a otočí se čelem ke mně. Té příležitosti oba dva ihned využijeme a začneme se o sebe třít podbřišky, tiskneme se k sobě. Jeho ruce pomalu kloužou po mém mokrém těle níž, a čím blíže je k mému napůl ztopořenému penisu, tím rychleji začínám dýchat. Bill mě uchopí do ruky a začne mi ho pomalu honit. Za šíji si ho přitáhnu k sobě, přitisknu svá ústa na jeho, a abych nezůstal pozadu, sjedu rukou k jeho chloubě, již pevně stisknu u kořene, na což zareaguje tím, že prudce vydechne. Polibek je směsí chtíče, vzrušení a touhy. Pohyby rukou se zrychlují, náš dech je přerývavý, tváře zkřivené v důsledku prožívané rozkoše…
Kvůli této vzpomínce jsem byl nucen sprchu zopakovat, napodruhé jsem si dal pořádně ledovou, proto mi už nezbyl čas na snídani. Nevadí. Stejně mi cokoli, co vložím do úst, chutná, jako bych žvýkal polystyren. Ani kafe jsem si neuvařil. Když budu chtít, dám si je v práci. Kráčím po chodníku, potahuji z cigarety, kterou jsem si hned po otevření domovních dveří zapálil. Vůbec nevnímám lidi, které míjím. Všichni vypadají stejně. Rozmazané čmouhy bez tváře. Přestože jsem nešel nijak svižným tempem, dorazím do práce dříve, než bych si sám přál.
Kódem si otevřu zadní vchod a s hlubokým nadechnutím vstoupím. U dveří šatny se zarazím. S tlukoucím srdcem svírám kliku a bojím se ji stlačit dolů. Obávám se toho, koho najdu uvnitř. Dokonce natolik, že zvažuji otočit se a zmizet odsud. Nikoho jsem zatím nepotkal, takže bych se mohl vypařit a pak zavolat Klausovi, že jsem ochořel. Když to prošlo jednomu, proč ne mně? Pohrávám si s tou myšlenkou do chvíle, kdy se dveře naproti zprudka rozletí a moje srdce na okamžik přestane bít. Tlouct začne teprve, když si uvědomím, že naproti mně sice stojí muž, ale není jím Bill, nýbrž můj druhý kolega. Doteď vlastně nemám zdání, jestli je nebo není Ital. Jméno, vzhled i temperament by tomu odpovídaly, ale nakolik a zda vůbec tomu tak je, jsem se nikdy neptal.
„Ahoj,“ pozdraví mě Marcello a přidá úsměv. Přestože se snaží chovat jako obvykle, neujde mi, že si mě pozorně prohlíží. Nic se tu neutají a podle mě všichni vědí, co se mezi mnou a Billem přihodilo. Museli by být naprosto slepí, kdyby si toho nevšimli, nebo natvrdlí, pokud by jim to nedošlo. Samozřejmě neznají podrobnosti, pokud jim je tedy Bill neřekl, čemuž se mi nechce věřit. Nesedí to k němu. Vyjma Lisy s nikým nevychází natolik, aby se mu svěřoval.
Nedivil bych se, kdybychom byli aktuálně tématem hovorů číslo jedna. Přesně tak to totiž bylo, když se náš vztah provalil. Snažili jsme se ho, co nejdéle to jen šlo, držet v tajnosti, ale nemohli jsme v tom pokračovat věčně. Jakmile kolegové zjistili, že spolu chodíme, připadal jsem si jak pod mikroskopem.
„Ahoj,“ odpovím mu a protáhnu se kolem něho dovnitř. Nikdo další tu není. Odemknu skříňku a začnu se převlékat do pracovního oblečení. Netuším, zda to je Klausova práce nebo ne, ale směna s Marcellem se jeví jako nejpřijatelnější vůbec. Kdybych měl sloužit s kteroukoli z kolegyň, byl bych vystaven soucitným pohledům a nucen hovořit o Billovi. Ptaly by se mě na něho, znám je. A já bych po pár minutách vybouchl. Směna s Billem nepřipadá v úvahu ani trochu, skončila by katastrofou. Náš šéf si je toho jistě dobře vědom a podle mě máme docházku na příštích pár dnů naplánovanou tak, abychom se potkávali minimálně, nebo ještě lépe – abychom se nestřetávali vůbec.
První týden po Billově odchodu jsme se v práci v podstatě míjeli, a pokud náhodou hrozilo, že bychom spolu měli mít směnu, uprosil někoho z kolegů, aby to vzal místo něho. Nevím, co jim slíbil, jaké důvody udal, ale ani jeden neřekl ne. Nikdo ho neodmítl. Týden nato náhle onemocněl. Na tu zprávu jsem nijak nereagoval. Musel bych se Sarah, která s ní jako první přišla, vysmát do obličeje. Všichni tomu uvěřili. Až na mě. Já věděl, kde je pravda. Nic mu nebylo, vyhýbal se mi. Jsem opravdu zvědav, zda je Bill „zdráv“, nebo si našel jinou výmluvu, proč nemůže přijít.
Naposledy zkontroluji svůj vzhled v zrcadle, upravím si límeček u polokošile a uhladím si zástěru, kterou jsem si dnes uvazoval natřikrát. V rámci možností spokojený s tím, jak vypadám, vyrazím za svým kolegou, abych mu jednak pomohl nachystat vše potřebné, a taky se musím přeptat, jestli je tu něco nového. Přece jen jsem tu týden nebyl.
Sotva otevřu dveře šatny, dolehnou ke mně první tóny songu Runaway Train. Překvapuje mě, že má Marcello puštěné rádio takhle nahlas, nebo spíš že je poslouchá vůbec. Většinou pracuje v naprostém tichu a býval jsem to já, kdo se dožadoval hudby. Nemám rád ticho a při hudbě se mi celkově dělá lépe. Nechám plavat, co způsobilo změnu jeho zvyku. Považuji za zbytečné se tím zabývat. V uplynulých dnech jsem přemýšlel nad tolika věcmi, že se mi myslet ani nechce. Jsem z toho unavený. Možná zkrátka nejsem jediný, kdo v noci špatně spal a potřebuje vzpružit.
‚So tired that I couldn’t even sleep. So many secrets I couldn’t keep. I promised myself I wouldn’t weep. One more promise I couldn’t keep…‘
„Promiň,“ omluvím se, když se k němu konečně připojím a rozhlížím se, co je potřeba ještě připravit. Marcello se natáhne po ovladači a ztlumí hudbu, abychom na sebe nemuseli řvát.
„Směny s Klaudií.“ Vysvětlí mi, proč to měl puštěné nahlas. To naprosto chápu a víc říkat nemusí. Člověk radši ohluchne kvůli řvoucímu rádiu, než by poslouchal její afektovaný smích a nepřirozeně vysoký hlas. Ta holka je šílená. Chodící Barbie, tak jí přezdívá můj Bill. Sotva mi myslí bleskne hlavou spojení ‚můj Bill‘, ucítím prudkou bolest na prsou. Je vůbec stále můj? Mám právo nazývat ho tak?
„Co mám udělat?“ Zeptám se přímo, jakmile se mi podaří potlačit myšlenky na Billa. Připadám si sice hloupě, ale opravdu nevidím nic, co bych mohl dělat. Marně hledám, jak bych se mohl zapojit.
„Nic,“ odvětí s úsměvem a zeptá se, jestli si s ním dám kávu. Přikývnu a poprosím o espresso.
Směny s Marcellem mají oproti těm s ostatními jednu výhodu, na kterou jsem pozapomněl. Člověk se nemusí moc honit. Tenhle můj kolega je totiž rychlý, v oboru pracuje léta a to, co většinou chystáme ve dvou, zvládne připravit sám. Takže si před šichtou klidně můžeme sednout a dát si kafe.
„Klidně bys tu mohl bývat sám,“ poznamenám a poděkuji za espresso, které mi přinese. Voní božsky, prý je to nějaká nová várka, kterou šéf testuje. Jsem zvědav, zda je její chuť aspoň z poloviny tak dobrá jako vůně.
„My občas ani ve dvou nestíháme a ty to máš hned.“
„Není nad dobrou organizaci,“ odpoví mi. Tuhle větu jsem od něho slyšel nesčetněkrát. Vím, že si člověk musí umět práci rozvrhnout, ale ať mi netvrdí, že nemá nějaký fígl, o kterém nikomu z nás neřekl.
„Hodně mi ale pomohla odpolední směna.“ Přizná, že kolegové mu práci usnadnili tím, že si po sobě nejen uklidili, ale taky doplnili vše potřebné. Na nás v podstatě zbylo jen nachystat stoly a přinést zákusky a dorty, aby měly bábrle co ke kafíčku.
„Kdo měl odpolední?“ Zeptám se spíš jen, aby řeč nestála, vzápětí však svojí otázky hořce lituji.
„Sarah a Bill.“ Prozradí mi. Takže se během mé dovolené „uzdravil“ a opět chodí do práce. Že mě to vlastně překvapuje.
„Tohle je Billova práce, poznám to.“ Pokračuje Marcello a zvedne k ústům šálek, z nějž se napije. „Je jediný, kdo po konci směny kontroluje zásoby a co chybí, to doplní.“
„Já vím,“ hlesnu a sevřu šálek pevněji v dlaních. Pamatuji si, že to dělá. Vždycky mi tvrdil, že tím ulehčí práci druhému, a bylo mu jedno, že s výjimkou Marcella na to ostatní kašlou. Zrovna tak by neodešel, dokud by neměl všechno naleštěno a uklizeno na svém místě. Nikdy by tu nenechal povalovat se ani jedinou hloupou lžičku. Vždycky jsem si ho kvůli tomu dobíral, protože doma takový pedant rozhodně nebyl a pohled na špinavé nádobí ho nikterak z míry nevyváděl. Mohlo by se tam povalovat týden a jemu by to neubralo na klidu.
„Doufám, že dneska bude klid.“ Vysloví kolega nahlas své přání, kterému jsem nucen se smát. Nevzpomínám si, kdy by tu byl naposled klid. Naopak, naši kavárnu navštěvuje čím dál víc hostů. Klaus byl dokonce nucen upravit nám směny. Donedávna jsme na nich bývali ve dvou, teď chodíváme v některé dny ve třech a i tak máme práce až nad hlavu. Dost mě překvapilo, že mi nařídil volno obzvlášť po té Billově údajné nemoci. Přišel tak najednou o dva lidi. Ačkoli v tom stavu bych mu tu stejně nebyl moc platný, dělal jsem jeden sek za druhým. Budu se modlit, abych to dneska zvládl a nepřidělával Marcellovi práci.
Kapky deště dopadají na sluncem rozpálenou zem. Takovou průtrž mračen jsem nečekal. Celé odpoledne byla obloha blankytně modrá bez jediného mráčku, znenadání se ale zatáhlo a z nebe se spustil liják, uprostřed nějž pospícháme domů. Bill se nečekaně zastaví, a jelikož se mě drží za ruku, donutí tím zůstat stát i mě.
„Blázníš?“ Zavrtím hlavou a nakrčím nos, když mi na něj dopadne několik studených kapek za sebou.
„No co,“ pokrčí rameny a pročísne si prsty zmáčené vlasy. „Stejně jsme promočení na kost.“
„Ty jsi blázen, Billi.“ Prohlásím a přihlížím, jak zavírá oči a zaklání hlavu. Po obličeji mu stékají kapky a jeho úsměv se rozšiřuje. Viděl jsem toho mnoho, ale do dnešního dne jsem nespatřil nikoho, kdo by stál uprostřed chodníku a dobrovolně se nechával smáčet deštěm.
„Ale můj,“ přistoupím k němu a obejmu ho kolem pasu. Bill se narovná, ovine mi ruce kolem krku a přiblíží obličej k mému. Nejprve o mé rty jen zlehka zavadí svými ústy, než se jich naplno zmocní. Líbá mě naléhavě a stejně tak se ke mně tiskne. Najednou je mi jedno, že stojíme na ulici v hustém dešti. Nevadí mi, že nás míjejí lidé s deštníky a vrhají na nás nechápavé pohledy. Líbám ho se vší vášní, co v sobě mám, a Bill mi oplácí stejnou měrou. V dlaních svírá moji tvář, bříšky prstů mě něžně hladí…
„Mám pro tebe specialitu, Tome.“ Marcellův hlas mě vrátí zpět do tohoto času a prostoru a svým způsobem jsem mu za to vděčný. Ačkoli to ráno nevypadalo, po poledni se rozpršelo a zatím to nevypadá, že by mělo přestat. Kapky deště stékající po skleněné výplni obrovských oken kavárny nejenže přivábily můj pohled, ale přinesly s sebou i tuhle vzpomínku. A to jsem se radoval, že jsem se celé dopoledne dokázal soustředit a ani jednou na Billa nepomyslet. Stačilo pár kapek a byl jsem ztracen…
Bill mi před časem prozradil, že miluje déšť a vůni, která po něm zůstává. Taky říkával, že má uklidňující účinky a kdykoli začne pršet, dokáže desítky minut prostát u okna, sledovat padající kapky a naslouchat jejich bubnování na parapet. Určitě má teď radost, a zatímco ostatní budou prskat, že se musí tahat s deštníkem, on tuhle průtrž bude vítat s nadšením.
„Sem s tím.“ Vyzvu ho, aby se se mnou podělil, po jaké specialitě který z hostů zatoužil.
„Támhleta dáma,“ nenápadně mi ukáže asi padesátiletou ženu. Bill má pro tenhle typ ironické pojmenování věčně mladá blondýna a vyloženě se vyžívá v jednání s nimi. Umí ty ženské tak zpracovat, že mu ve všem dají zapravdu. Naprosto ve všem.
„Co s ní?“ Pohodím hlavou a dál si ji, opíraje se dlaněmi o hranu, prohlížím.
„Nic,“ pokrčí rameny a opře se vedle mě. „Jen jsem zvědav, jak zvládneš splnit její přání. Madam si přeje piccolo.“
„A to jsi jí, ty chytráku, neřekl, že to neexistuje?“ Obrátím se na něj s dotazem a naoko pohoršen jeho chováním zavrtím hlavou. Za ta léta by v podobné situaci měl umět pohotově reagovat.
„Ale jo, dvakrát.“ Namítne a prozradí mi, že se jí slušně snažil vysvětlit, že piccolo je nesmysl, a nabídl ji jinou alternativu. Jenže ona zůstala k jeho slovům hluchá a trvala na své objednávce.
„Co s tím?“ Zajímám se, jestli nemá nějaký nápad, jak situaci vyřešit. Když po mně hosté chtějí velké espresso, což je další hloupost, protože espresso je jen jedno a konec, donesu jim americano. Někdy je to lepší, než se s nimi dohadovat. Není to poprvé, co po mně někdo požadoval piccolo. Párkrát jsem se tím už setkal, ve většině případů si hosté nechali vysvětlit, že nic takového dostat nemohou, neboť je to nonsence a objednali si něco jiného. Jenže s touhle paničkou to tak snadné nebude, od pohledu působí jako pěkná megera.
„No nazdar. Jdeš jako na zavolanou!“ Zvolá Marcello a napřímí se. Otočím hlavou a podlomí se mi kolena. Pomalu k nám směřuje Bill a uvazuje si zástěru kolem pasu. I na dálku dovedu rozpoznat, že změnil účes. Po stranách má vlasy výrazně tmavší a vršek má takový rozcuchaný, dříve si je sčesával dozadu a uhlazoval. Je to něco jiného, než nač jsem byl zvyklý, ale sluší mu to. Nesmírně mu to sluší. Snad za tu dobu ještě víc zkrásněl.
„Ahoj,“ pozdraví se skloněnou hlavou a položí si ruku na bar. Čekal jsem, že se připojí k nám, ale zůstává stát na druhé straně. Najednou nejsem schopen vnímat nic kolem sebe, veškerá moje pozornost se soustředí jen na něho. Jeho přítomnost mě naprosto vykolejila. Vím, mohl jsem počítat s tím, že se setkáme. Byl jsem ale připraven na to, že se mineme na chodbě. Nenapadlo mě, že přijde dřív a bude mi nějakou dobu nablízku. Zatímco já na něm visím očima, jemu nestojím ani za jediný kratičký pohled. Raději sleduje dění v kavárně, to je nejspíš zajímavější než někdo, o kom donedávna prohlašoval, že je jeho celý svět.
„Paní by si dala piccolo.“ Marcello zasvětí Billa do menšího problému, co tu spolu řešíme a žádá po něm radu. Zároveň si postěžuje, že ho vůbec neposlouchala, když se jí snažil vysvětlit, že nic takového nemáme.
„Tak to nech na mně.“ Bill se odrazí od baru a se šibalským úsměvem vyrazí za dámou. Podívám se na Marcella a oba dva začneme sledovat scénu před sebou. Ze všeho nejdřív ji pozdraví a přidá jeden ze svých odzbrojujících úsměvů. Žena k němu vzhlédne a dlouze si ho prohlédne. Potom začíná Billův dlouhý monolog doprovázen dobře načasovanými gesty a výrazy tváře. Měl se dát na herectví, uživil by se tím.
„Paní si dá espresso macchiato.“ Sdělí nám, jakmile se vrátí zpět. Marcello se otočí na mě, jako bych snad věděl, jak to Bill dokázal. Jen pokrčím rameny. Copak vím, co jí tam vykládal? Stejně jako on jsem stál celou dobu tady.
„Jednou lungo, jedno ristretto a jedno frappé.“ Vychrlí na mě Bill objednávku akorát, když si Marcello odnáší macchiato pro naši věčně mladou blondýnu. Už při první položce zaskučím. Zaplaťpánbůh, že máme dva mlýnky, neboť si opravdu nedovedu představit, jak bych ho při tomhle provozu přenastavoval zpět do polohy espresso. Není to záležitost chvilky, spolkne to spoustu času a člověk musí třeba několikrát vyzkoušet, zda je vše správně nastaveno.
„Bille,“ oslovím ho a donutím zůstat stát, ač zamýšlel pokračovat v procházení mezi stoly. Otočí se ke mně čelem a nakloní hlavu, čímž mi naznačuje, že mě poslouchá. Jistě, proč by se namáhal se mnou mluvit.
„Myslíš, že bys to frappé mohl udělat?“ Požádám ho o pomoc a dodám, že je to přece jeho specialita. Zároveň by se mi tak poštěstilo mít ho blíž než doposud.
„Však ty si poradíš beze mě.“ Odvětí mi se škodolibým úsměvem a znovu se chystá k odchodu. Opět je mnou ale zadržen.
„Billi, prosím.“ Zkouším ho obměkčit, ale zůstává neoblomný. S rukama překříženýma na hrudi na mě hledí, jeho pohled je tak tvrdý. Dalšími vyslovenými větami mi rozláme srdce na další tisíce malinkých střípků.
„Ty mě přece nepotřebuješ,“ řekne chladně a pohodí u toho hlavou. „
Nikdy jsi mě nepotřeboval.“
autor: LadyKay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Dokážu se dokonale vcítit do té deprese, ve které se Tom plácá. Příchod Billa byl překvapením, ale nemůžou se pořád míjet. Problém je, že vůbec netušíme, co se mezi nimi vlastně stalo.
Díky, těším se na pokračování.
Tohle je celé tak strašně smutné 🙁 Vypadá to, jako by Tom něco špatného provedl, nebo řekl, ale ani to tak třeba nemyslel, jen Bill to špatně pochopil…a problém byl na světě. A teď je Tomovi mizerně a Bill je uražený, i když uvnitř mu určitě taky není nejlíp. Taková láska jen tak nevymizí, pořád tam určitě je. Už aby to bylo dobré, takhle se utrápí…
Sakra, úplně mě z toho bolí srdce. Chudák Tom, co se mezi nimi stalo, že je Bill takový? Ze začátku byl tak šíleně zamilovaný a teď tohle. Doufám že je to jen nějaké nedorozumění a všechno se vysvětlí.
Moc děkuji za díl. Už se nemůžu dočkat dalšího.
A holka vážně, jaktože toho víš tolik o kávě?
Čím dál víc mě zajímá, co se mizi nimi stalo! Tom je z toho všeho totálně špatný, kdyžto Bill vypadá, že je hlavně uražený. Doufám, že je z toho v hloubi duše stejně zdrcený jako Tom! Rozhodně by si ti dva měli promluvit, protože jde vidět, že mezi sebou mají něco nedořešeného a takhle to prostě nemůže pokračovat dál. Je mi z toho strašně smutno a jen doufám, že se to brzy vyřeší!
Těším se na pokračování. 🙂
Ty dva by si to měli vyříkat a ne se tak trápit.
hodně na mě působí jak se Tom trápí a jak je Bill jedovatý. ten jeho kámoš musel Billovi opravdu hodně vymýt mozek, neumím si představit, co by Tom musel provést za strašnou věc, aby se k němu takhle začal Bill chovat. doufám, že se to začne v dalším díle víc odkrývat.