autor: Diana
Bill spal. Seděl jsem u něho celou noc, ani jednou jsem nemohl zamhouřit oka, stále jsem musel myslet na to, co mi řekl doktor. Billovi se paměť může vrátit kdykoliv. Zítra, za měsíc, za rok nebo dokonce nikdy.
Bylo pět hodin ráno, pomalu se začínalo rozednívat, okny už začínaly prosvítat první sluneční paprsky vycházejícího slunce. Přemýšlel jsem nad tím, co udělat. Pamatoval si na Justina, ale na mě ne. Mám si opět získat jeho srdce, nebo se mám jen ujistit, že bude v pořádku a přenechat jeho život v Justinových rukou. Předtím, než mě poznal, byl šťastný – myslím, a možná jsem mu všechno začal kazit tím, že jsem se vůbec objevil. Nejsem si tím jistý, vlastně si už nejsem jistý vůbec ničím.
Pomalu se začínaly otevírat dveře od Billova pokoje. Byl jsem si jistý, že to je doktor.
„Dobré ráno, Billovi…“ … ale nebyl.
„Co tady děláš?!“ vybafnul na mě Justin, kterého jsem tu skutečně nečekal. V momentě jsem se postavil před Billa, podvědomě jsem ho chtěl ubránit, bál jsem se, že by mu mohl ublížit. S tímto člověkem tedy nemám dobré zkušenosti.
„Jsem tu s Billem, nechtěl jsem ho tu nechat samotného.“
„Dobře, je to od tebe laskavé,“ nechutně se zašklebil, „ale teď jsem tady já a ty vypadni. Nikdo tě tady nechce!“ Justinův hlas se úměrně zvyšoval spolu s jeho hněvem. Billa to probudilo, chvíli se díval, co se děje.
„Justine! A-ahoj, konečně.“ Zašeptal Bill. Ten hajzl k němu došel a okamžitě ho políbil. Po tom, co jsem viděl, jak si ti dva dali pusu, mi bylo na zvracení. Byl to strašně divný pocit, přestože to byl jen obyčejný polibek. Strašně mě trápilo, že si mě Bill nepamatoval, nepamatoval si nic, co se stalo.
„Lásko, tak jsem se o tebe bál, doufám, že jsi v pořádku. Neobtěžoval tě?!“ Neslušně na mě ukázal prstem, musel jsem zatnout pěsti, abych ho neuhodil. Nemohl jsem, ne před Billem. Na patě jsem se otočil a odešel ven. Slyšel jsem Billovo tlumená slova. „Ne, je velmi milý,“ ale bylo mi to jedno. Byl jsem smutný a naštvaný zároveň. Hajzl jeden odpornej, ještě se i bude přetvařovat. Myslím, že dobře věděl, že Bill si nepamatoval na nic, co se stalo před tím, jak moc mu ublížil. Bohužel, i kdybych mu to řekl, nevěřil by mi, jsem pro něj jen cizí člověk.
Vyšel jsem ven z nemocnice a v prvním stánku si koupil cigarety. Potřeboval jsem nějak ventilovat svůj hněv a zdálo se mi to jako nejlepší způsob, který mám teď k dispozici. Sedl jsem si na lavičku a zapálil cigaretu. Při těch všech povinnostech jsem úplně zapomněl, že jsem těžký kuřák.
*
„Ahoj, Tome! Kdes byl dva dny!? Co takhle zavolat a říct alespoň ‚ahoj zlato, přijdu za dva dny, protože nevím co‘???“ Spustila na mě Sharona hned ve dveřích, jen co jsem přišel domů. Myslel jsem si, že to nebude dobrý nápad.
„Sharono, musím ti něco říct.“
Rozhodl jsem se. Spontánní nápady jsou nejlepší a i tak by to dříve či později přišlo. Nechtěl jsem být tady s ní a už vůbec jsem neměl chuť poslouchat její vřeštivý hlas. Vlastně jsem si za celou dobu, co Billa znám, na Sharonu ani nevzpomněl. Ani jednou…
„V první řadě mi řekni, kde jsi byl!“
„Musíme se rozejít.“ Řekl jsem klidně, přešel do ložnice, vyndal si kufr a po hromádkách si začal balit věci. Neplánoval jsem si vzít všechno, jen to nejnutnější, popravdě jsem ani nevěděl, kam půjdu. První místo, co mě napadlo, je na pár dní se složit v zadní části baru. I tak dnes musím jít do práce, tak to budu mít při jednom.
„Co se musíme?!“ Moje slova jí zjevně docházela dost pomalu.
„Musíme se rozejít. Promiň, ale já už tě nemiluji, vlastně… Budu k tobě nejupřímnější, jak se dá. Chtěl jsem si to nechat pro sebe, ale zasloužíš si vědět pravdu.“
Za celou dobu, co jsem mluvil, jsem se jí ani jednou nepodíval do očí. Nemohl jsem. Vím, že by mě bolelo, kdybych viděl její zklamání ze mě samého, a už si nechci přidávat více bolesti. Ano, sobecké, ale nechci. Sharon to přežije, tím jsem si byl jistý. Zhluboka jsem se nadechl a začal jí všechno vyprávět.
„Promiň, ale trvá to již nějakou dobu. Možná týdny, nevím přesně. Nebudu ti lhát, zamiloval jsem se a vím, že tebe tak nikdy milovat nebudu, ani jsem nikdy nemiloval a nechci to uměle udržovat. Nebudeš se mnou šťastná, to vím už teď. Vždy, když jsi mi dala pusu, jsem myslel na někoho jiného. A… Řeknu ti i to, že jsem se zamiloval do kluka… Ne, nechci, aby sis o mně myslela, že jsem jen nějaká buzna, protože nejsem. Prostě se to stalo, ani nevím jak, ale stalo.“ Jedním očkem jsem se podíval na Sharonu, která absolutně beze slova stála, čelist dolů, vůbec nechápala, co říkám. Spíš si tedy myslím, že tomu nemohla uvěřit.
„To… To mi říkáš jen tak? V-vůbec tě to nemrzí?“
Viděl jsem, jak se jí oči zaplavují slzami, ale snažila se zůstat silná, to se mi líbilo.
„Upřímně? Nemrzí. Nemůžu ti víc lhát, promiň.“ Vzal jsem si poslední věci z koupelny, dal jí pusu na čelo, řekl „sbohem“ a odešel jsem. Toto zabouchnutí dveří pro mě představovalo po čtyřech letech novou kapitolu života.
Od Billovy nehody uběhl asi měsíc. Nemůžu to říct přesně, stále jsem se snažil čímkoli zaměstnávat, jen abych na něj nemusel myslet, takže jsem ani neměl pojem o čase. Bral jsem všechny služby, které se daly, pracoval jsem tedy skoro každou noc a přes den spal, také ne dlouho. Nerad jsem spal. Bill se mi velmi často vkrádal do snů a mnohdy jsem byl celé dny úplně mimo. Velmi mi chyběl, nejhorší na tom je, že mi osud ani nedopřál ho pořádně poznat. Prostě jsem se jen zamiloval a on z mého života hned odešel. Strašně rád bych ho viděl, chtěl bych vědět, jak se má, jestli se už zotavil a vůbec, zda se mu vrátila paměť.
Vzal jsem láhev Jäghermeistra a nalil skleničku zákazníkovi. Byl pátek a klub se začínal pomaličku plnit. Nebylo tu sice ještě tak moc lidí, ale dost na to, abych se nestihl zastavit. Začal jsem trošku procvičovat své barmanské schopnosti a lahve si tak trošku vyhazovat, soutěž, která by mi mohla změnit život, pokud bych ji vyhrál, se blížila, zbývalo mi už jen pár měsíců a já ještě vůbec netrénoval. Naposledy s Billem. Oh, zase on. Nesnášel jsem na sobě to, že na cokoliv jsem myslel, vždy to skončilo u něj, každá věc mi připomněla jeho, ať to bylo cokoli.
Vzal jsem pár kostek ledu, všechny je vyhodil do vzduchu a po jednom je chytal do šejkru. Podařilo se. Musel jsem se nad sebou usmát, už dávno jsem to nedělal.
„Wow, to bylo úžasné.“
Promluvil na mě velmi dobře známý hlas. Hlavu jsem měl skloněnou, takže jsem neviděl tvář té osoby, ale chvíli jsem tak i musel zůstat, potřeboval jsem zahnat myšlenku, že by to mohl být on. Byl.
„Bille…“
„Mohl bys na chviličku? Chtěl bych si s tebou promluvit.“
Nemohl jsem uvěřit, že to byl on. V celé své kráse, modřiny na tváři mu už téměř nebyly vidět, sádru na ruce už neměl, doufal jsem, že už i praskliny na žebrech se mu zahojily. Stál tu, přede mnou, tak, jak si ho pamatuji. Nádherný. Byl tu můj Bill.
„J-Jistě.“
Byl jsem přesvědčen o tom, že obličej toho kluka jsem už někdy viděl. Myslím před tou nehodou. Nedokázal jsem si vzpomenout, ale něco ve mně mi říkalo, že to není náhoda, že mě do nemocnice dovezl právě on. Justin mi řekl, že to byl kolemjdoucí a já mu věřil. Přece komu jinému bych věřil, když ne jemu.
„Chtěl jsem jen poděkovat. Můj přítel neví, že jsem tady, vlastně říkal, že jsi z jiného města, ale chtěl jsem tě vyhledat. Kdyby nebylo tebe, možná bych už nežil. Jaká náhoda, že jsi šel kolem, že jo? Jiný by se možná na mě vykašlal, takže…“
„Cože?“ Přerušil mě ten chlapec, jehož jméno jsem si vůbec nepamatoval. Zdálo se mi, že mi ho i říkal poté, co jsem se probudil, ale byl jsem ještě dezorientovaný, takže nemám ani ponětí a Justin také netušil, jak se mohl jmenovat. Věděl jsem jen to, že tu pracuje, nic jiného.
„Ehm, promiň, ale nerozumím tvé otázce.“
„Kolemjdoucí?“
„No… Že prý ano, proč? Bylo to snad…“
„Ne. Ne, bylo to přesně tak, jak říkáš. A není důležité, jak se jmenuji.“ Usmál se na mě, ale bylo na něm vidět, že to neříká upřímně. Jako by mi něco tajil, možná lhal.
„Určitě?“
„Určitě. A není zač, byla to moje občanská povinnost. Jinak, už jsi v pořádku? Žebra, ruka… Hlava…“ Díval jsem se tomu klukovi do očí, zalévaly jej slzy, ale nevěděl jsem proč. Možná měl jen špatný den nebo tak něco. Vím, že to nebylo kvůli mně, přece se vůbec neznáme, ale měl jsem někde v hloubi duše strašnou potřebu mu pomoct.
„No… Ano, je to lepší, jen změny počasí jsou dost těžké, víš, ty zlomeniny a všechno.“
„Chápu.“ Přikývl a na vteřinu se ode mne odvrátil. Co se s ním děje?
„Tak, opravdu ti děkuji a chtěl bych jen tolik, že kdybys cokoli potřeboval, tady je moje číslo,“ podal jsem mu papírek s mým číslem, „a zavolej mi. Budu rád, pokud ti to budu moci všechno oplatit.“ S úsměvem jsem ho objal na znamení vděku, ale v tom okamžiku se mi hrozně zatočila hlava a podlomila kolena, myslí mi proběhl jakýsi záblesk z minulosti, jako by se to již stalo, nebo.… Ne, dokonce jsem viděl jasný obraz, vzpomínku, jak jsem se toho chlapce dotkl, cítil jsem, jako by mě držel, ale vidění bylo velmi matné, nebyl jsem si jistý, co to je.
„Proboha, Bille, jsi v pořádku?!“ Okamžitě mě chytil do náruče a nepustil, dokud jsem ho neujistil, že to zvládnu.
„Ano, jistě, jen… To je jedno. Promiň, budu už muset jít a nebudu tě zdržovat. Kdykoliv budeš něco potřebovat, volej. Děkuji.“ Opětoval mi úsměv a já rychle odkráčel do svého auta. Pootevřel jsem okno a zapálil si cigaretu. Nechtěl jsem hned odejít, potřeboval jsem sám popřemýšlet o tom, co se mi stalo. Nevím proč, ale najednou mě napadlo jméno toho chlapce.
Tom.
Dám krk na to, že se tak jmenuje. Netuším, odkud, ale prostě to vím.
Seděli jsme s Justinem v objetí na gauči, dívali se na nějaký film, který dávali v televizi. Od chvíle, kdy jsem přišel domů, jsem se potřeboval v něčem ujistit, a i když mi už jednou odpověděl, musel jsem to zkusit znovu.
„Jussi, prosím tě, řekneš mi něco? Vím, že jsem se tě to už jednou ptal, ale… Pamatuješ si na toho chlapce, co mi zachránil život?“
„Co s ním?“ Odsekla mi odměřeně.
„Nejmenoval se náhodou Tom?“
„Odkud to k čertu máš?“ Justin mě trochu odstrčil od sebe, aby si mohl vzpřímeně sednout, opíral se o ruce. Viděl jsem na něm hněv, ale nedokázal jsem si vysvětlit proč.
„Já, já nevím… Dnes se mi stala taková divná věc. Byl jsem…“ udělal jsem menší pauzu, potřeboval jsem si rychle vymyslet něco jiného, nebyl by dobrý nápad mu říct, že jsem mu byl poděkovat. Justin byl jakýsi agresivní. Všiml jsem si toho, už když jsem se probral, celý měsíc je takový… Napjatý podle mě. „… na procházce a nevím proč, zatočila se mi hlava a najednou jsem měl jakýsi záblesk, prostě… Nevím, odkud jsem to věděl, ale myslím, že se jmenuje Tom. Opravdu jsme se nikdy předtím neviděli?“ Neřekl jsem mu zcela přesně, jak se to stalo, šlo mi hlavně o to jméno.
„Ne, neviděli!“ Justin se postavil a velmi naštvaně odešel do kuchyně. Co jsem řekl? Nemohla ho přece naštvat jen ta otázka! Nic špatného jsem přece neřekl, tedy nic, co by ho mohlo naštvat.
„Hej! Přestaň, co jsem ti udělal? Nic jsem přece neřekl, jen jsem se zeptal, co je na tom tak špatného?!“
„Nic! Ty nic nechápeš, víš co, jdi do prdele, Bille!“ Tentokrát už do mě opravdu strčil. Vůbec jsem nechápal, co se to s ním děje! Bezdůvodně do mě strčil, to přece ještě nikdy neudělal!
„Tak mi to vysvětli, když ničemu nerozumím! Nic jsem ti neudělal, proč jsi na mě tak odporný?! Už od chvíle, kdy jsem se probral, se ke mně chováš jako k majetku a nic mi nechceš říkat! Dokonce jsi do mě teď strčil! Co bude dál? Něco tě naštve, pohádáme se a ty mě praštíš? Řekni! Toho bys byl schopen?!“
„Drž hubu.“ Řekl potichu, ale viděl jsem, jak zatíná pěsti, aby neudělal něco, co nechce.
„Podívej, jak se ke mně chováš! Jako bych…“Ani jsem nedořekl a Justin na mě křikl opět, ale tentokrát již na mě zařval.
„Drž už hubu!!!“
„Nebudu držet hubu!!!“ Zařval jsem na něj stejně jako on na mě a tehdy se potvrdilo přesně to, co jsem řekl. Justin mi vlepil pořádně štiplavou facku. Díky ní jsem padl na zem, ale nebylo to kvůli tomu, že by mě to až tak bolelo. Bylo to kvůli tomu, že se mi opět stalo totéž, co předtím, ale teď mě neměl kdo zachytit a pomoct mi. Točení hlavy a záblesky. Tentokrát jsem ale viděl naprosto jasně obrazy, jak mě někdy v minulosti Justin praštil, možná dokonce vícekrát, viděl jsem logo pekárny u nás na rohu a viděl jsem černé velké auto, člověka v šedé kapuci, jak si ji sundává. Je to on. Je to Tom.
„Bille! Promiň, ne, nechtěl jsem to takhle, ztratil jsem nervy, odpusť mi to!“ Justin se okamžitě ke mně sklonil, aby se mi mohl omluvit za to, co udělal, ale já ho nechtěl ani vidět, ani cítit. Měl jsem v hlavě příliš mnoho otázek, ale jemu jsem vůbec nevěřil. Tedy… Vím, že by mi na ně ani neodpověděl, lhal by mi.
„Ty… Tys mě praštil!“ Na tváři jsem měl ublížený výraz, chtěl jsem mu dát najevo, že to opravdu podělal. Navíc to nebyla jediná věc, která mě trápila. Co to je za vzpomínky? Prožil jsem je někdy? Jen se mi to zdá? Ale zase… Kdybych to přežil, proč bych si to nepamatoval a napadalo by mě to až teď?
To jsou otázky, na které si nedokážu sám odpovědět a popravdě ani nevím, kde mám hledat odpověď.
„Já jsem nechtěl! Ztratil jsem nervy a… Přísahám, že už to nikdy neudělám, nikdy na tebe nevztáhnu ruku, Bille,“ Justin se sklonil ke mně na zem a objal mě nejvíc, jak mohl. „Miluji tě, byla to chyba…“
Nebyl jsem si jistý, zda tato slova myslí upřímně, vlastně jsem si v něm nebyl jistý vůbec. Znepokojovalo mě to.
„Nevím, jestli ti můžu věřit.“
„Přísahám, že se to už nestane…“
Ležel jsem otráveně na posteli, v ruce držel mobil a jen tak přehraboval čísla, smsky, celý jeho obsah. Zjistil jsem, že mi chybí Georgovo číslo, rád bych mu zavolal, je to můj dobrý kamarád a on vlastně ani neví, co se mi stalo, tedy… Nemyslím si, že by mu to Justin řekl, moc ho nezná, asi by ho to ani nenapadlo, a kdyby to Georg věděl, jistě by mě přišel alespoň navštívit. Po více než měsíci jsem zapnul Facebook, zcela jsem zapomněl, že něco takového existuje. Bingo, zkusím mu napsat zprávu, mám ho přece v přátelích.
Odepsal mi téměř okamžitě.
-Oh, Ahoj! Jak se máš? Myslel jsem si, že se na mě zlobíš, když se ani neozveš.
-Zlobím? Nemám se na tebe proč zlobit. Mám se už lépe, vlastně od té nehody se to nedá ani srovnat.
Měl jsem pravdu, Justin mu nic neřekl.
–Ou, myslel jsem, žes o tom věděl. Před pár týdny mě srazilo dost ošklivě auto, měl jsem zlomenou ruku, prasklé žebra a něco vážného s hlavou, ale ani nevím co, Justin se k tomu moc nevyjadřoval.
-Proboha! Doufám, že je to už lepší. Jsi teď doma? Pokud bys chtěl, mám čas za takové dvě hodinky, mohli bychom trochu pokecat.
-To By bylo fajn, jo, jsem doma, dáš mi tvoje číslo? Vymazal se mi telefon, tedy vlastně nevím, proč ho tady nemám.
Georg mi v poslední zprávě napsal své číslo. Těšil jsem se, konečně se setkám s někým jiným, neměl jsem rád samotu. Nenáviděl jsem se za to, ale přestože jsem nerad sám, byl jsem radši, když tu Justin nebyl. Vzdálil se mi. Nevím proč, možná mám z něj trošku strach, možná to zkazila ta facka, tedy spíše to posílila? Nevím…
„Bille!!!“ Zakřičel na mě Justin ze dveří, právě se vrátil z práce, šel jsem za ním, jak bylo mým zvykem vždy, když přišel domů. V rukou držel středně velkou krabici.
„Ahoj, co to je?“
„Přinesl jsem ti dárek.“ Justin se na mě usmál a krabici položil na zem. „Tak, rozbal to.“
„Co to je?“ „
„Jen to rozbal, uvidíš. Ale opatrně.“ Hmm, budiž… Klekl jsem si ke krabici a opatrně ji začal rozbalovat. Vykouklo na mě nádherné černé štěňátko, velké asi jako moje dlaň.
„Proboha!“ Nemohl jsem tomu uvěřit, tak nádherné! Bylo to jistě nějaké zakrslé plemeno, vypadalo už starší a řekněme si upřímně, jaké plemeno je tak malinké, ne-li…
„Je to maličká čivavka a je jen tvá, Billi.“
„Děkuji, děkuji, děkuji!“ Objal jsem ho a vlepil mu obrovskou pusu. Fakt jsem se neskutečně radoval, vždycky jsem toužil mít takového maličkého pejska.
„No pojď maličkej, pojď ke mně.“ Vzal jsem si to malinké stvoření do náruče, ihned mě začalo olizovat po tváři, nose, všude…
„Je to holka.“
„Juj, miláčku, ty budeš moje… Hmmm… Jsi úplně černá, na čivavku nezvyklé… Vypadáš jako bubák.“ To štěňátko se do mě zahledělo, jako kdyby našlo svou ztracenou mámu. Věděl jsem, že mě bude mít rádo.
„Budeš se jmenovat… Bubi… To ti bude slušet.“
Bude to zábavné, až se mi ten malý tvor bude plést všude pod nohy, doufám, že o něj nezakopnu. Skutečně byl takový drobný…
„Bubi?“
„Ano! Vidíš, je úžasná! Děkuji, Justine, jsi ten nejlepší!“ Opět jsem ho objal, ale i s Bubi v ruce. Už dlouho mi nic tak neudělalo radost jako ona.
Justin mi podal další tašku, kde měla koupené všechno. Vodítko, misky, granule, pelíšek… Nikdy v životě jsem neviděl tak malý pelíšek.
autor: Diana
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Je dobře, že se Tom rozešel se svojí přítelkyní. Sice to pro ni musel být šok, ale je pořád lepší, když ji to řekl takhle narovinu, než aby ji bůhvíjak dlouho tahal za nos. Jinak mi ale pořád připadá takový, mírně řečeno zmatený…
Bill je teď v obrovské nevýhodě, i když se už pomalu rozpomíná, tak si pořád si neuvědomuje, že žije s magorem, ale Tom ví, co je Justin zač a rozhodně by se neměl držet zpátky. Koneckonců, Bill mu sám dal svoje číslo, má tedy skvělou záminku být s ním dál v kontaktu…
Díky za díl
Jsem ráda, že to přece jen pokračuje trošku lépe, než jsem se původně obávala. Tom má u mě plusové body za to, že se rozešel s přítelkyní, protože ji už nemiluje, než aby ji dál tahal za nos, i když zatím vůbec neměl jistotu, jestli se s Billem ještě někdy uvidí. A jsem strašně ráda, že Toma vyhledal sám Bill a ne naopak. Snad si Bill na všechno vzpomene dřív, než ho Justin zabije…
Vypadá to že se Billovi vracejí vzpomínky ty telefonní čísla určitě vymazal ten zmetek.
Je to trochu už telenovela ale verím že sa dá všetko doporiadku.