autor: ophelia_seven
Nechat jít
Bill se v pátek ráno schoulil na gauči s miskou ovocných kroužků na klíně a s Charliem po boku, zatímco nepřítomně zíral na blikající televizní obrazovku. Roztržitě míchal lžící mléčné obiloviny absolutně bez chuti k jídlu, a ani si nebyl jistý, proč si to připravil. Tom jej opět opustil – celkem už na pět dní – a tentokrát měl Bill obavy mnohem větší, než jaké měl kdy předtím. Se vším, co se stalo tak náhle, nemohl pochopit, jak by někdo mohl očekávat, že bude dělat věci jako jíst a spát, když se uvnitř cítil tak ztroskotaně.
Co když se Tom už nikdy nevrátí? Co když se za posledně dostal opět do potíží? Proč Billovi neřekl dřív, že jeho častá přítomnost byla příčinou tolika konfliktů na jeho straně? Byl by Bill dost silný na to říct mu, aby se držel dál?
Neměl žádné odpovědi na otázky, které mu nekontrolovatelně probíhaly hlavou. Nejnaléhavější otázka ze všech byla, vrátí se Tom? A kdyby na ni měl odpověď, možná by jej všechny ostatní na ramenou tolik netížily. Pět dní nebylo dokonce ani týden a nemělo by to být tak špatné, ale ta bomba, kterou před něj Tom hodil – to, jak mu narovinu řekl, že možná nebude vždy kolem – jej nutila panikařit. Každá vteřina, která uběhla, byla jako další hřebík do rakve tomu, co by mohli mít. S každou minutou, která proběhla, aniž by viděl Toma, Bill cítil, jako by ztrácel víc než jen dobrého přítele.
„Proč ještě nejsi připravený do školy?“
Bill zamrkal, když hlas jeho matky prolomil ticho v místnosti a její paže se mu zezadu omotaly kolem ramen, čímž jej uvěznila v rozpačitém, ale pohodlném objetí na dobré ráno. Políbila jej na týl a láskyplně mu prohrábla vlasy.
„Nepůjdu,“ zamumlal a doufal, že nebude mít otázky. Nikdy příliš nebyl na chození za školu, byl obecně dobrý student, takže obvykle ani nemrkla, když řekl, že chce zůstat doma, protože se necítí dobře. Ale věci se změnily od chvíle, kdy se objevil Tom, nebo možná od té nehody. Bylo těžké to rozlišit, když to bylo tak spjaté dohromady, ale tak jako tak, věci byly jiné a on se necítil na to, aby šel do školy.
Její chladná ruka se mu okamžitě přitiskla na čelo v záchvatu obav. „Co se děje? Jsi nemocný?“ Její prsty se mu přesunuly z čela na tvář dřív, než mohl dokonce odpovědět. „Nemáš teplotu.“
Bill polovičatě pokrčil rameny. „Prostě mi není dobře,“ vymluvil se a ani to ve skutečnosti nebyla lež. Žaludek se mu stáhl do malých uzlů pokaždé, když pomyslel na Toma a na možnost, že už ho nikdy znovu neuvidí. Byla to tak velmi reálná možnost, až se mu chtělo zvracet, jeho žaludek prostě nedokázal nic sníst a cítil se tak vyčerpaný, až si byl jistý, že by mohl spát nejméně dvanáct hodin, pokud by tomu dal šanci. Možná nebyl nemocný tradiční cestou, jako byly například příznaky chřipky, ale být usoužený láskou se přece taky počítalo, ne? Jeho srdce bylo zlomené a každou vteřinou, která uběhla, se lámalo ještě více.
„Jsi si jistý, že nemůžeš jít?“ Snažila se jeho matka a on koutkem oka sledoval, jak přišla k boční straně pohovky. Starostlivě se kousala do rtu, zatímco si ho prohlížela. „Už jsi toho zmeškal tak moc.“
„Dohnal jsem to,“ odpověděl Bill a potlačoval nutkání na svou matku vyštěknout za tu snahu. Jeho nervy byly napnuté k prasknutí a on se co nejvíce snažil zůstat v klidu, ale neměl rád, když byl do něčeho tlačen. Otočil hlavu ke své matce a zachytil její oči, téměř identické, ale naplněné obavami. „Dneska a celý víkend zůstanu doma a v pondělí mi bude lépe.“
Billova matka na svého syna přimhouřila oči, otevřela ústa a opatrně volila svá slova. „Snažíš se prostě jít za školu, abys nemusel jít na ples?“ Zeptala se. „Protože já tě nebudu nutit-„
„Není to kvůli plesu,“ řekl Bill a tentokrát už opravdu vyštěkl. Byl tak pohroužený ve své frustraci, že mu uniklo, jak se oči jeho matky překvapeně a ublíženě rozšířily. „Už jsem říkal, že tam nepůjdu, a nejdu ani do školy, tak už to nech být.“
Napjal se, jeho prsty pevněji sevřely okraje misky a jeho matka se opatrně posadila na pohovku vedle něj a složila si ruce do klína. To dělala, jen když se chystala přijít s něčím vážným, o čem se bála, že na to Bill nebude reagovat příliš dobře. Viděl ji to dělat v ten den, kdy se dozvěděli, že jeho otec zemřel, potom opět, když přišla se stěhováním z domu, ve kterém vyrostl, protože si ho prostě sama nemohla dovolit, a nyní tohle. Bill sám sebe obrnil pro cokoliv, co mělo přijít. Svou matku miloval, ale někdy cítil, že její obavy nebyly na místě.
„Půjdu domluvit schůzku,“ začala, její hlas byl vyrovnaný, ale tichý. Bylo to, jako by se snažila být pevná jako matka, ale přesvědčivá jako zvířecí trenér – jako by Bill byl nějaké zvíře, které potřebovalo péči. „Myslím, že by ti doktor mohl dát nějaké léky, které by ti pomohly vyrovnat se s tím, co se stalo, a srovnat tvé nálady.“
„Moje nálady jsou v pořádku,“ odsekl okamžitě, a naklonil se, aby položil misku na stůl poté, co měl mimořádné silné nutkání ji hodit na druhou stranu místnosti a vidět, jak se mléko rozstříkne po celé stěně. „Nepotřebuju se vyrovnávat s tím, co se stalo. Já vím, co se stalo, srovnal jsem se s tím a je mi fajn.“
„Billy,“ povzdechla si, a Bill se musel kousnout do jazyka, aby ji nepožádal, aby mu tak neříkala. Říkala mu tak skoro celý život a většinou to bylo uklidňující. Teď měl jen pocit, že se k němu chová jako k dítěti nebo ke křehkému kusu skla. Nebyl ze skla, nedokázal to snad tím, že přežil autonehodu, která ho měla zabít?
Bill zaskřípal zuby a zíral na svou matku. „Je mi fajn,“ řekl jí a vložil do svého hlasu veškeré přesvědčení, které mohl. „Prostě mi dnes není dobře a nejdu do školy.“
„To je v pořádku,“ ustoupila jeho matka, vstala a dlaněmi si uhladila kalhoty na stehnech. Bill si všiml, že se jí lehce chvěly, stejně jako vždy, kdy byla rozrušená. Nenáviděl skutečnost, že se mu jí podařilo způsobit zármutek, ale sám byl až příliš sklíčený, aby jí nabídl nějaké uklidnění nebo omluvu. „Stejně ti domluvím schůzku. Zavolám tam dnes během obědové pauzy.“
„Nemůžeme si to dovolit,“ odpověděl jí Bill příkře. Obvykle nebýval ke své vlastní matce tak krutý, ale v poslední době cítil napětí a stres v jejich vztahu víc a víc.
„Prozatím to bude jen školní poradce,“ odpověděla po chvilce ticha, během které sama sebe trápila faktem, že měl pravdu.
S příslibem prodlévajícím ve vzduchu jeho matka zmizela z obývacího pokoje a začala pobíhat po kuchyni, dala vařit vodu na kávu, kterou Bill nepřichystal, a připravovala si snídani. Bill pohlédl na Charlieho, který ležel s hlavou na podlaze, zatímco jeho oči byly zaměřeny na Billa s něčím, co vypadalo jako soucit, a frustrovaně zahučel.
Všechno to byla Tomova vina.
Tom zíral do stropu a vytvářel si inventární soupis všech skvrnek od barvy a náhodně rozmístěných nevysvětlitelných skvrn, které byly rozptýleny po jeho povrchu. Gauč byl hrbolatý a tvrdý, ale on už před hodinami začal být otupělý, takže mu to jen sotva vadilo. Neschopen jít za tou jedinou osobou, kterou toužil vidět, a vyhýbající se všem ostatním, Tom nemohl dělat nic jiného, než jen ležet a už několik dní zírat do stropu. Už několik dní se doslova povaloval po bytě a nedělal nic jiného, než že bědoval nad svým nezachranitelným vztahem s Billem, vztahem, který musel skončit dřív, než vůbec mohl začít.
K čemu byl jako ochránce, když nemohl být poblíž svého úkolu? Jak se měl dostat přes neschopnost komunikovat s Billem, když byl zodpovědný za jeho blaho? Tom měl pocit selhání, ne nutně ve své práci, ale jako přítel. Selhal s Billem na osobní úrovni a to bylo ještě horší, než být špatný ve své práci. Ve skutečnosti to Tomovi připadalo horší než většina věcí, ne-li všechno.
Někde v bytě bouchly dveře. Nemohl si být úplně jistý kde, díky své hluboké lítosti, cítil se jako v akváriu. Vše se zdálo být zakalené a sotva dokázal sledovat sám sebe, natož Andyho místo pobytu. Neodvrátil svůj pohled od stropu, zatímco uběhlo několik dalších vteřin, a pak to ucítil: ránu do hlavy srolovanými novinami.
Tom zvedl bradu, jen aby nad sebou spatřil svého spolubydlícího s vážným nesouhlasným výrazem ve tváři. Andy si z ramene sundal tašku a hodil ji na podlahu, než si zkřížil ruce na hrudi se srolovanými novinami stále mezi prsty.
„Nemůžu uvěřit, že tady vážně pořád ještě ležíš a sám sebe lituješ.“
„Jdi pryč,“ řekl Tom namísto drž hubu, protože v tom okamžiku cítil, jako by to byla ta vyspělejší možnost. Přerušil oční kontakt se svým spolubydlícím, obrátil se na bok a zabořil obličej do zadní části pohovky. A co, že litoval sám sebe? To, čím si s Billem procházel, bylo něco, co Andy nemohl nikdy pochopit. S Tomem bylo něco špatně, něco, co jej nutilo cítit ty věci, které k Billovi cítil, a které Andy nikdy nezažije.
„Ne, ty potřebuješ jít pryč,“ odsekl Andy a Tom rozpolceně zamručel. Chtěl odejít, ale nebylo žádné místo, kam by mohl odejít, které by zamaskovalo ta muka, jimiž procházel, tak proč se obtěžovat?
„Je to i můj byt,“ zamumlal a nacpal obličej ještě hlouběji do škrábavého materiálu pohovky, krátce si pohrávaje s myšlenkou, že by udusil sám sebe i všechny své frustrace.
O několik vteřin později ucítil Andyho prsty, jak jej popadly za tričko a táhly ho zpátky. Blonďatý anděl se natáhl, popadl Tomovu bradu a natočil ji tak, aby se už Tom nemohl nikam schovat. Mohl jen zírat zpět do Andyho očí, anebo oči zavřít. Ať tak či onak, Andy byl odhodlaný být vyslyšen, a Tom to věděl, takže oční kontakt udržel.
„Běž za ním,“ instruoval ho Andy a Tom zavrtěl hlavou, na rtech se mu ihned začaly formovat protiargumenty. Ale jeho spolubydlící byl chytrý a znal Toma až moc dobře. Rychle mu skočil do řeči, aby jej přerušil. „Nenavštívil jsi ho ani jednou po celý týden, nebo ano?“
Tomovy oči se obrátily k tichému černému pípátku, které opuštěně leželo na konferenčním stolku. Nespustilo se, ani jednou se nespustilo. „On mě nepotřebuje,“ řekl smutně a ta slova jej zasáhla tak silně, že říct je takhle nahlas, přiznat si to sám sobě, bylo jako rána do žaludku. Bill Toma nepotřeboval, tak proč by se měl Tom zdržovat někde poblíž?
„Jdi za ním,“ řekl Andy znovu a tentokrát bojoval s váhou Tomova těla, aby ho vytáhl na nohy. Tom se lehce zakolébal na svých nohách, které byly jako z rosolu, což bylo dokladem toho, jak dlouho polehával. „Nesnesu, vidět tě takhle.“
„Neměl bych,“ dohadoval se Tom.
„Udělej to správným způsobem,“ varoval ho Andy. „Jdi za ním, ale nenech ho, aby tě viděl.“
„To se nezdá být fér.“
„Prostě to udělej, Tome. VS ti nikdy neřekl, abys za Billem přestal chodit úplně.“
Tom si povzdechl a pohlédl na pípátko. Možná byla ta hloupá věc rozbitá. Možná ho Bill opravdu potřeboval. Nebyl tam žádný způsob, jak by se to mohl dozvědět, než jít a zkontrolovat to.
„Fajn,“ zahučel, ale uvnitř něj se rozsvítilo malé světýlko naděje. „Ale jestli se za to dostanu do problémů, můžeš za to ty.“
Stejně jako Tom dřív, i Billa našel ležet na gauči, využívajícího Charlieho jako polštář, zatímco jeho oči tupě zíraly na druhou stranu místnosti bez mrknutí oka. Pro dredatého mladíka to bylo jako dostat další ránu do žaludku. Víc než lítost sám k sobě cítil vinu za to, že Billa nutil podstupovat to, co podstupoval, co jej VS nutil dělat.
Tom se nechtěl stáhnout o nic víc, než Bill nechtěl, aby se stáhnul, ale ten muž za stolem Tomovi nedával na výběr. Buď se měl stáhnout dobrovolně, nebo měl být stáhnut bez varování. Ze sobeckých důvodů se Tom rozhodl stáhnout se sám, aby si udržel své místo u Billa. Ale to bylo právě ono – sobecký důvod. Chtěl mít možnost Billa vidět, dokonce i když Bill nemohl vidět jeho, ale pokud vidět Billa znamenalo vidět ho takhle, pak si Tom nebyl jistý, jestli to vůbec chce.
Ze svého neodhaleného místa nad Billem Tom sledoval, jak se jeho oči zavřely a zpod řas mu vyklouzla slza. Ta cestovala dolů podél oka a dopadla do měkké tkaniny pohovky, kde způsobila ztmavnutí malého kroužku materiálu. Charlie k Tomovi vzhlédl a vydal ze sebe malý povzdech, jako by také vinil Toma za Billovu současnou situaci. Tom domácího mazlíčka krátce pohladil, než se přesunul na podlahu před pohovku, přímo před svého svěřence.
Dopadly další slzy a Tom ucítil vlhko ve svých vlastních očích. Jak mohl tohle udělat někomu, o kom prohlašoval, že mu na něm záleží? Jak mohl život – a posmrtný život, když na to přišlo – být tak krutý k někomu, kdo si to vůbec nezasloužil?
Bez přemýšlení Tom instinktivně zvedl prsty a lehce jimi projel skrz hedvábné černé vlasy. Během vydechnutí, které znělo více spokojeně než smutně, Bill otevřel oči. Tom si na okamžik myslel, že to zpackal a Bill jej mohl vidět, ale když Billovy oči zaostřily, Tom si uvědomil, že se dívají přímo skrz něj. Polkl kolem svého vlastního utrpení.
„Jsem tady,“ zašeptal sevřeným hlasem, i když si byl jistý, že ho Bill nemohl slyšet. Bylo to zbytečné, bez ohledu na to, jak se Tom rozhodne, Bill bude trpět. Jediné, co mohl udělat, bylo přijít na to, co by Billovi způsobilo co nejmenší trápení a skočit do toho po hlavě bez ohledu na důsledky.
Bill zakňučel, jakmile Tom odtáhl ruku pryč, a Tom uvažoval, jestli jej nějak dokázal vycítit. Jak silným se stalo jejich pouto? Jak by bylo možné, aby jej Bill cítil, když ho nemohl vidět ani slyšet? Tom se odtáhl, když se Bill posadil a mnul si své uslzené oči a vlhkou tvář. Nenáviděl vidět Billa takhle, nenáviděl vidět Billa jakkoliv jinak než šťastného.
„Tome,“ Bill pateticky popotáhl, naklonil se přes svá kolena a sklopil hlavu do dlaní. Ruce se mu třásly, jak si propletl prsty do svých vlastních vlasů, a Tom nemohl dělat nic jiného, než to z povzdálí bezmocně sledovat. Byl příšerný strážný anděl. Selhal ve své práci i v tom být Billův přítel.
S vědomím, co je potřeba udělat, Tom vstal ze svého místa na podlaze a vtiskl beztížný polibek na zadní stranu Billova krku. Neměl na výběr, musel to pro Billa udělat. Ne proto, že mu na něm záleželo jako na příteli, ale protože ho miloval jako něco mnohem více.
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
Je mi z toho tak smutno, že se mi to ani nechce komentovat. Ale děkuji za překlad Zuzu.
Kluku mi je moc líto doufám že to dopadne dobře.
Zrejme každý vie aký pocit je ten čo cíti Bill… neviem čo napísať, je mi strašne smutno a dúfam, že sa nájde nejaké východisko aby mohli byť obaja šťastní.
Veľmi pekne ďakujem za preklad.
Každý díl je smutnější a smutnější! 🙁 Nebudu už snad ani říkat, že jsem měla zase slzy v očích. Tahle povídka mě postupně začíná sžírat, protože si neumím představit, že by ohla skončit dobře. Nejvíc ze všeho je mi líto Billa, protože te netuší, co se s Tomem děje, kde Tom je, co Tom cítí a hlavně netuší nic o jejich světě.
Bohužel vůbec netuším, co víc dodat. Myslím, že slova jsou naprosto zbytečná, protože tohle je frustrující naprosto pro každého! 🙁
Moc děkuji za báječný překlad, Zuzu! 🙂
Tohle je prostě týrání a doufám, že si to VS uvědomuje. Nikomu to neprospívá. Dokonce i Andyho, který je mimo, to zasáhlo.
Díky, těším se na pokračování.