autor: Luki
Ahojky, ano, opět jsem zde se svým dalším dílkem. Je to trochu jiné než má minulá povídka a povídky na sebe nijak nenavazují. Je to kratičké, ale i tak jsem si při psaní sjela emočním tobogánem. Možná je to spíš vyjádřením něčeho ve mně, co muselo ven, a tak vzniklo tohle.
Miluju si pustit ke psaní nějakou písničku a dalo by se říct, že jsem nikdy nenapsala nic bez doprovodných tónů. Chtěla bych se s vámi podělit o dvě písně, které mají na svědomí tuto kratičkou jednodílku. A to hlavně v první části RyanDan – Tears Of An Angel a druhá část Hans Zimmer – Time (Inception). Přeji krásné čtení a za jakékoliv komentíky budu vděčná.
PS: Ještě jednou moc děkuji za krásné komentáře k předešlé povídce. Jste zlatíčka.
Chlad. Bolest. Nepředstavitelná muka. Každý den je to stejné. A každou noc se mé tělo pokouší rozpadnout, aby už nemuselo ráno vstát a fungovat. Proč musím neustále sám sebe přesvědčovat, že ještě není ten správný čas jít za tebou? Dochází mi argumenty a zároveň vím, že ty bys mi neodpustil, kdybych se vydal na vytouženou cestu do tvé náruče. Ještě jednou se pokusit utopit v hořké čokoládě tvých očí. Ještě jednou se zhluboka nadechnout tvé jedinečné a tolik opojné vůně. Naposledy nechat splynout naše rty a nechat se unést vášní a bezpodmínečnou láskou… ještě alespoň jednou.
Rukama, které se mi třesou, se pokouším přitáhnout si kolena k hrudi a snažím se stále dokolečka, aby mi zlomené srdce nevyskočilo bolestí z hrudi. Dovolím slzám, aby mi potichoučku stékaly po tvářích v marné snaze trochu ulevit mé duši, ale i tak vím, že nepomůže nic. Nic krom tvých slov miluji tě, jsem tu s tebou.
Za oknem se pomaličku mění léto v podzim a já vím, že tuhle dobu miluješ. Nejen proto, že v tu dobu máme narozeniny a ty jsi vždycky netrpělivě čekal, s jakou milou drobností tě překvapím tentokrát, ale hlavně proto, že svět kolem se dokázal změnit jako kouzlem barevných snů. Vždycky jsi říkal, že i naše láska je plná barev, složená z duhových sklíček. Nikdy jsi nepochyboval o lásce mezi námi. Láska se přece nedá zaškatulkovat. Tvrdil jsi to. Věřil jsi tomu a já neměl důvod pochybovat. Možná i proto to tak bolí… nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak.
Najednou jsi mě tady nechal samotného a duhová světýlka ze sklíček sis vzal s sebou. Nenechal jsi mi tady nic. Jenom rozbouřené moře bolesti, zoufalou snahu donutit se k dalšímu nadechnutí a srdce k tlukotu. Bez šance vidět v zítřku to lepší. Bez naděje, že jednou se všechno změní a já nebudu sám. Slíbil jsi mi to. Slíbil jsi, že nebudu nikdy sám.
„Kam si myslíš, že utíkáš? Stejně tě chytím!“ Billův smích se ozýval z vršku schodiště a mně bylo jasné, že se pokusí zavřít v koupelně. Zbabělec. Jako bych se někdy k němu nedostal. Ani se nebudu muset moc snažit. Nakonec mě pustí sám.
Zaklepu na dřevěnou výplň dveří a zkusím kliku, jestli je zamčeno. Bylo, ale mě se to vůbec nedotklo. Bylo to součástí Billovy hry. „Kůzlátko, otevřeš mi vrátka?“
Bill se tiše zachichotal a zvýšeným hláskem na mě zavolal. „Neotevřu, můj milovaný mi řekl, že nemám nikomu otevírat.“
Usmál jsem se a znovu zaklepal na dveře. „A kdo je tvým milovaným? Můžu to být já?“
Bill si dal na čas s odpovědí a pak pronesl hlasem poznamenaným smíchem. „Můj milovaný je ten největší protiva na světě. Ale ty zníš moc příjemně, takže ty to určitě nejsi.“
Ten přišla moje chvíle. „Kůzlátko, ty si ale zasloužíš něco lepšího než toho největšího protivu na světě. Co tak nejlepšího milence na světě?“
Bill hraně zalapal po dechu. „Pane, a ty někoho takového znáš?“
„Sakra, že jo. Když otevřeš ty dveře, tak ti to dokážu. No tak, kůzlátko, nenechávej mě tu odstrčeného a opuštěného.“ Zámek cvaknul, dveře se otevřely dokořán a Bill se na mě zazubil. Ta potvůrka, zůstal jenom v mini boxerkách a pohledem mě lákal k němu do prostoru koupelny.
„Ty víš, že bych tě nikdy nenechal samotného. Budeš můj milovaný?“ Jeho pohled jiskřil láskou.
„Navždy.“
Nejenom tato vzpomínka, ale milióny dalších se mi míhají před očima a já mám chuť hlasitě křičet. V návalu zoufalství sklouznu z parapetu a s prsty pevně zamotanými ve vlasech se zlomím v pase. Křičím, křičím a padám na kolena. Tahám si se vší silou za vlasy a vítám bolest, kterou si tím způsobuju. Paradoxně mě drží pohromadě. Drží mě v realitě. Houpavě se pohybuji dopředu a dozadu a snažím se popadnout dech.
„Proč jsi mě opustil. Slíbil jsi, že nikdy neodejdeš nikam beze mě. Slíbil jsi, že zemřeme spolu.“ Vzlykám a obviňuji stěny kolem sebe. Zradil mě. Předhodil mě světu samotného. Nahého ve svých citech. Neschopného ve svých činech. Nevědomého, jak se naučit žít bez jeho přítomnosti. Bez jeho laskavých slov. Něžných objetí a milujících úsměvů.
Nadechuji se k dalšímu zoufalému křiku, ale už na něj nemám sílu. A najednou není důvod. Slyším tebe. Slyším tě vyslovit své jméno. Nejkrásnější zvuk na svět.
„Tome, lásko, slyšíš… prosím, Tome, vzbuď se…“ proč je tvůj hlas tak zoufalý? Na ramenou cítím tvůj dotek. Už je konec? Proto mě šálí smysly? Kopu kolem sebe a zároveň se snažím najít zdroj útěchy. Snažím se najít lásku svého života. Snažím se najít tebe. „Prosím, Tome. Vzbuď se.“ Až slzy ve tvém hlase mě vrátí zpět.
„Bille?“ Otevřu oči a ty jsi tu. V očích slzy. Tvůj pohled je zděšený.
„Tome, tohle mi nedělej. Tohle mi už víckrát nedělej. Víš, jak jsi mě vyděsil? Nemohl jsem tě vůbec vzbudit. Křičel jsi, na tváři máš slzy, ale tolik ses bránil probuzení.“ Tvé konejšivé paže se pevně obemknou kolem mého třesoucího se těla a ty zaboříš obličej do mého krku. Tiše vzlykneš. Roztřeseně se nadechnu a svými prsty nejistě pohladím tvá záda. Pořád přece existuje riziko, že si se mnou moje mysl jenom pohrává a ty tu doopravdy nejsi. „Miláčku, jenom se ti něco zdálo. Lásko, jsem tady, ano? Už bude dobře. Jsem u tebe. Nikdy tě nenechám samotného. Slibuju, ano?“ Tlumeně pronášíš svá slova do mého krku a já na kůži cítím slabý závan tvého dechu. Svými prsty konejšivě hladíš má záda a já se pomaličku vymaňuji z moci své noční můry.
„Bille. Miluju tě.“ Musím to vyslovit, co kdybych už nikdy nedostal šanci ti to říct? „Drž mě. Nenechávej mě tu samotného.“ Do očí se mi tlačí slzy.
„Tomí, nikdy tě neopustím. Spolu jsme byli stvořeni. Spolu jsme se narodili. Milujeme se a společně i zemřeme. Nevím jak, ale slibuji ti to. Miluju tě víc než cokoliv na světě. Už se tím prosím netrap, ano?“ Tvé rty našly a přitiskly se k tepně na mém krku. „Věříš mi?“
Hloupá otázka. „Ano.“ Najednou se tvá tvář objevila přede mnou. I s odlíčeným obličejem, černými vlasy nedbale zastrčenými za ušima a s mým vyřazeným tričkem na sobě vypadáš jako ta nejkrásnější bytost na světě.
„Zaženeme noční můru společně, ano?“ Tvé prsty putují lehce po mé tváři, přes hranu čelisti, po hrudníku, až se zastaví na mém břiše. Němá otázka, jestli máš pokračovat dál.
„Společně.“ Usměji se a vydám se ti vstříc. Vydám se naproti tvé lásce. Pln štěstí, že noční můra jsou jenom obavy, které se ale nemusí naplnit. Obavy, které přicházejí s každou láskou. Obavy, díky kterým si vážíme toho, co máme. Bytost, která dává smysl žití.
autor: Luki
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 20
Nádhera:)
Wow, tohle bylo.. Neuvěřitelné. Je poznat, že to jsou slova jdoucí přímo ze srdce. Já ani nějak nevím, jak vyjádřit tu dokonalost. Úžasně procítěné.. to jak si hraješ se slovy.. prostě wow.
A teď mám jeden požadavek. Nepřestávej psát!! Napiš něco dalšího. Ta povídka předtím byla zábavná, tahle je procítěná. Zvládáš prostě obojí a to se často nevidí. Vážně už se těším až si přečtu něco dalšího.
Souhlasím z Becs krásna povídka a piš dál.
Ach bože, já už měla slzy v očích a byla jsem připravená tě v komentáři zatratit za to, co mi to děláš, když mě nutíš si číst smutnou povídku…a nakonec přišla tak krásná úleva. Jen neční můra, i když pěkně ošklivá noční můra… Uf, doufám, že tohle ani jeden z nich nikdy nebude muset skutečně prožít!
Jste zlatí. Moc děkuju za krásné komentíky a nejen Becs a Karin snad potěší, že mě komentíky nakoply k napsaní dalšího kousku 🙂 Vlastně se mi v hlavince zrodily rovnou dva nápady, tak jestli mužské osazenstvo domácnosti dovolí, pokusím se je pro vás sepsat co nejdřív:) a to jenom díky vám. 😉
Já jsem tak strašně ráda, že to všechno byl jen sen! Měla jsem slzy v očích skoro po celou dobu, jak smutné to bylo. Sama si ani nechci představit, že by se tohle někdy mohlo stát. Moc děkuji, že byla povídka v závěru tak hezká a nekončila smutně!
Krásná povídka, těším se na nějakou další! 🙂
Uf! Naštěstí to byl jenom ošklivý sen. Ale bylo to hodně emotivní, musím zamáčknout slzu.
Tú prvú pesničku poznám. Je perfektná. Rovnakom ako táto poviedka.
Naozaj to bolo veľmi emotívne až sa Tk tažko čítalo ale nádherná poviedka 🙂
Ještě jednou moc děkuji za krásné komentíky 🙂
Strašne som si vydýchla, bála som sa čítať ale nemohla som prestať. Bolo to krásne.
Tohle jsem si nechala predcitat pred par dny na dobrou noc a uz jsem nechtela koukat do displeje, abych se moc neprobudila, tak koment pisu ted:)
Moc se mi to libilo. Uplne jsem se do toho vzila, tenhle druh snu znam a je fakt hnusnej x( Pak se clovek vzbudi a nemuze byt dostatecne vdecnej (nebo nedokaze ani dostatecne vyjadrit vdecnost) za cloveka, kteryho ma vedle sebe. Tehdy si to fakt uvedomi, jaky by to bylo, kdyby nebyl, a je to hodne realny, i kdyz je to jen sen. Zajimala by me symbolika takovych snu. Uplne chapu, jak ses asi citila (nebo mozna chapu), kdyz jsi to psala. Je to fakt emocemi nabite. Intenzivni. Dekuju! Umis to krasne podat^^