autor: LadyKay
„Nikdy nenajdu nikoho, kdo by tě nahradil. „
„Billi, počkej.“ Chytnu ho za paži, když se srazíme ve dveřích šatny. Skoro až surově mě od sebe odstrčí a se slovy, že na rozdíl od někoho mu směna neskončila, odkráčí chodbou pryč. Zhluboka si povzdechnu. Vlastně jsem ani nepočítal s tím, že by byl svolný k tomu si se mnou promluvit. Ublížil jsem mu víc, než bych si pomyslel. A zatímco mě hněv opustil nadobro, v něm jako by stále ještě narůstal.
Převléknu se z pracovního do civilu, chvíli zírám do nitra skříňky, než ji zaklapnu a zamknu. Sotva se ocitnu na chodbě, zastavím se. Váhám, zda odejít zadním vchodem, nebo to vzít přes kavárnu. Zvítězí ve mně touha Billa spatřit, byť to bude jen na pár vteřin.
Jak se dalo čekat, stojí u kávovaru plně ponořen do své práce, takže ani nezaregistruje moji přítomnost. Všimne si mě teprve v okamžiku, kdy mě jeho kolegyně hlasitě pozdraví.
„Tebe jsem neviděla snad věčnost.“ Poplácá mě Nora kamarádsky po rameni a začne se hned vyptávat, jak se mi daří. Neunikne mi ošklivý pohled, jenž Bill vrhne naším směrem. Ani to, že si něco pro sebe zamumlal. Jelikož neumím odezírat ze rtů, nedokážu slova dekódovat. Nic lichotivého to jistě nebylo, na její adresu by z jeho úst žádný kompliment ani zaznít nemohl.
„Ujde to.“ Odbydu ji a dál vytrvale hledím na Billa, jehož pozornost bych uvítal mnohem víc než pozornost téhle dámy, co mi od mého nástupu neustále dokazovala svůj zájem o mou osobu, přestože jsem jí narovinu řekl, že jsem gay. Tohle sdělení nejenže ji nešokovalo, spíš to jen prohloubilo její touhu ulovit mě. Jako by si chtěla něco dokazovat. Troufám si tvrdit, že tím se v Billově žebříčku neoblíbenosti kolegyň dostala i před Klaudii a nedovedu si představit, jak spolu tihle dva můžou fungovat.
„Dáš si něco?“ Navrhne mi Nora a zastrčí si za ucho pramen hnědých vlasů, co jí spadl do obličeje. I kdybych byl heterosexuál, nikdy bych si s ní nezačal. Na ženách mi vždy vadila vulgarita a lacinost, Nora ztělesňuje obojí.
Krátce se nad její otázkou zamyslím. Vlastně na nic nemám chuť, ale rád bych si s Billem promluvil. A protože odmítá kontakt se mnou, jediná možnost, kde spolu mluvit, je v práci.
„Espresso doppio, prosím.“ Plácnu první, co mě napadne. Není to nijak časově náročné a ani složité na přípravu.
„Jak je libo.“ Bill se na mě spíš zašklebí, než usměje. Rozhodnu se na to v zájmu nás obou nereagovat a ponechat to bez komentáře. Další hádka rozhodně není řešením.
„Jen pro tvou informaci,“ otočí se na Noru, která vedle něj postává s rukama v bok a upřeně ho sleduje. „Máme tu hosty.“
„No a?“
„No nic, jen že bys mohla sbalit ten podnos a odnést jim to ke stolu. To espresso zvládnu i bez tvého dohledu.“ Podobný tón u něj slýchávám zřídka. Používá ho pouze tehdy, když je naštvaný. Hodně naštvaný.
„Pardon, maestro.“ Nora ho propálí pohledem, popadne tác se šálky a sklenicemi, který Bill nachystal, a nasupeně odkráčí.
„Tady.“ Leknutím nadskočím, když přede mnou přistane šálek s objednanou kávou. Mohu jen děkovat Bohu, že veškerý obsah zůstal uvnitř a neskončil na pultu nebo hůř na mně.
„Bille,“ oslovím ho a zběžně zkontroluji, v kterých místech se nachází naše kolegyně. Spatřím ji, jak postává u jednoho ze stolů a vybavuje se s postarším manželským párem. Podle mě se jen tak nevrátí. Jednak jí hnul žlučí Bill svou poznámkou a taky si myslím, že jejich společná směna vypadá tak, že ona se prochází po placu a sem tam se dá do hovoru s některým z návštěvníků, zatímco on stojí za barem. Nemají potřebu spolu komunikovat.
„Jak jsi to myslel?“ Trvalo mi, než jsem v sobě našel odvahu, abych se ho zeptal, co ta věta měla znamenat. Svědčí o tom i to, že šálek přede mnou je způli prázdný.
„Co jak jsem myslel?“ Otočí se na mě s dvěma vysokými sklenicemi v rukou.
„To, že jsem tě nikdy nepotřeboval.“ Připomenu mu větu, již vyřkl a která mi nepřestává znít v uších.
„A není to snad pravda?“
„To není. Je to naprostá hloupost a ty to moc dobře víš.“ Nakrčím obočí. Nechápu, jak si může vůbec něco takového myslet. Já že jsem ho nikdy nepotřeboval? Takový nesmysl. Dal jsem mu naprosto všechno. To, čeho jsem byl schopen pro něho, jsem pro žádnou jinou osobu předtím nevykonal. Co víc by ještě chtěl?
Bill se vrátí k leštění skla, jednu sklenici po druhé bere do ruky a blyštící je uklízí do poličky nad hlavou. Po nich se zaměří na šálky a talířky. Teprve když má naleštěné a uklizené i lžičky a není tak nic dalšího, co by mohl dělat, jelikož Nora nepřišla s žádnou novou objednávkou, se rozhodne věnovat mojí maličkosti. Okamžik mě mlčky sleduje. Pohled jeho tmavě hnědých očí se nezdá být tak tvrdý, jako byl ještě před pár minutami. Nezračí se v nich nic. Kdykoli jsem do nich pohlédl, mohl jsem v nich číst jako v otevřené knize. Byla oknem do jeho duše. Odráželo se v nich, co Bill cítil. Ústy by mohl lhát, ale oči by ho vždy prozradily. Teď jsou prázdné a bez života.
„Ty máš strašně krátkou paměť, Tome…“
„
Tohle je směšné, Tome.“ Bill naštvaně mrskne utěrkou o kuchyňskou linku a otočí se na mě. Dá si ruku v bok a zakroutí hlavou nad mým chováním. Jak mi před pár minutami řekl, všechno zbytečně zveličuji, a záměrně se snažím vyprovokovat hádku.
„Ani mi nepřijde.“ Poznamenám a rozvalím se na židli.
„Kolikrát ti mám opakovat, že jsem nevěděl, že tam Oliver bude?“ S rukama založenýma na hrudi přejde ke stolu, z výšky se na mě zahledí, a když nic neřeknu, zhluboka si povzdechne.
„Žárlíš naprosto zbytečně.“
„Tak zbytečně.“ Posměšně si odfrknu. „Ty jsi celou noc se svým bývalým, mně o tom nic neřekneš a já žárlím naprosto zbytečně. To je výborný, fakt!“
„Zaprvé,“ zvedne jeden prst. „Oliver není můj ex, zadruhé…“
„Tak jste spolu něco měli, to je jedno.“ Skočím mu do řeči a neumožním mu tak výčet dokončit. „To nic nemění na tom, že jsi mi o tom mohl nebo spíš měl říct. Jak by ti bylo na mém místě, hm?“
„Jak jsem ti o tom mohl říct, když jsem sám nevěděl, že přijde?“ Zaskučí. Rezignovaně dosedne na židli s pohledem upřeným kamsi za mě. Nechápu, proč se zlobí. Zajímalo by mě, jak by se choval on, kdyby zjistil, že jsem strávil celou noc ve společnosti některého ze svých bývalých partnerů. Už ho vidím, jak je z toho nadšením bez sebe. To zrovna! Ani klika ode dveří by se mnou doma nepromluvila, kdybych to udělal.
„Víš, že mě to vlastně ani nepřekvapuje?“ Promluvím po pár minutách ticha vyplňovaného pouze nevraživými a dotčenými pohledy, které na sebe vzájemně vrháme. „Nebýt Daniho, tak ani nevím, že mezi tebou a Oliverem něco bylo.“
„A jsme u toho zase.“ Protočí očima. „Bylo to jednou a byli jsme oba opilí.“
„To mě má jako uklidnit?!“ Vykřiknu naštvaně a vstanu ze židle. Jestli se domníval, že řekne, že to tehdy mezi nimi byl jen úlet a všechno bude v pohodě, tak je na sakra velkém omylu. Zrovna tak mě ani trochu neuklidní sdělení, že k tomu došlo, protože byli opilí. Včera dělali co? Měli nějakou tea party?
„Nic to pro mě neznamenalo,“ ujme se slova Bill, kterému se nějakou záhadou podařilo znovu nalézt klid.
„Už jako dítě jsem nesnášel hru na třetího a odmítám si na něj hrát i teď.“ Neodpustím si kousavou poznámku.
„Co to meleš?!“ Oboří se na mě, sotva větu dopovím.
„Aha, tak já melu!“ Zvolám a pěstí udeřím do pracovní desky kuchyňské linky tak silně, až se všechno, co na ní stojí, zatřese. „Ačkoli, možná bych mohl být rád, kdybych byl ten druhej. Pořád lepší jak třetí.“
„Tome, sakra, posloucháš se?“ Se zoufalstvím v očích se na mě zahledí. Začíná se mu třást brada, nemá daleko k slzám, ale těmi mě neobměkčí. „Vždyť jsem s ním tenkrát ani ne-…“
„Ušetři mě detailů, prosím tě, buď tak laskav.“ Zašklebím se na něj. Nemám nejmenší chuť poslouchat o tom, co s Oliverem dělal nebo nedělal. Nač přilévat oleje do ohně?
„S tebou se prostě nedá rozumně mluvit.“ Povzdechne si. Zaslechnu vrznutí židle o podlahu upozorňující mě na to, že z ní vstal. Ještě několik chvil zírám na hladinu vody v dřezu na nádobí, než se ohlédnu a spatřím ho, jak stojí vedle stolu a ublíženě na mě kouká. Nic nového. Jsem to já, kdo má právo být uražený a cítit se raněný, ale opět tuhle pózu zaujímá Bill. Dělá to vždycky. Každou hádku, které u nás pomalu začínají být na denním pořádku, překroutí tak, že z ní vyjdu jako největší prevít já.
„Vůbec mě neposloucháš, nic si nenecháš vysvětlit a…“
„Tak by sis možná měl najít někoho, kdo to umí.“ Odseknu a ukážu mu záda.
„Máš pravdu.“
Od mého setkání s Billem v práci uplynul celý týden a každý jeden den z něj se mi tato vzpomínka vkrádá do mysli. Vplíží se do ní a nejsem schopen ji zahnat. Pronásleduje mě všude. Znovu a znovu se vrací a čím víc se snažím ji potlačit, tím jasnější se zdá. Každé vyřčené slovo, výraz tváře, gesto.
Tenkrát jsem se domníval, že Bill odešel trucovat do ložnice, jak bývávalo jeho zvykem. Po hádce se tam zavřel a čekal, dokud nepřilezu a neodprosím ho. Jenže jsem se zmýlil. Zůstal jsem v kuchyni, usedl zpátky za stůl a usvědčoval se v tom, že tentokrát jsem v právu. Bill nejednal fér, zatímco já k němu byl vždy upřímný a nic jsem mu nezatajoval. Vtom jsem zaslechl rychlé kroky a v domnění, že se za mnou vrací, aby se omluvil, jsem setrval na svém místě. Místo omluvy se však bytem rozlehlo hlasité třísknutí dveřmi.
Nevyrazil jsem za ním, neboť jsem byl přesvědčen o tom, že vychladne a vrátí se. Jenže jak se blížil večer, jistota mě pomalu opouštěla. Veškerý vztek mě opustil a vystřídaly jej obavy o Billa. Ač jsem zvažoval zavolat mu, zavrhl jsem to a napsal mu SMSku, v níž jsem ho prosil, aby mi dal vědět, kdy přijde domů. ‚Zustanu u Joa. Aspon na par dni.‘. Nedovedu říct, jak dlouho jsem civěl na displej mobilu a tyhle dvě věty. Zato si ale pamatuji, jak šíleně mě to oznámení rozzuřilo. V duchu jsem mu nadával, protože jsme měli problém, který bylo třeba vyřešit. Jenže Bill se místo toho sebral a schoval se přede mnou u kamaráda.
U Joachima bude bezmála měsíc a za tu dobu se nepokusil mě ani jednou kontaktovat. Abych byl upřímný, ani já jsem se o to příliš nepokoušel. Zvažoval jsem ho sice i přes veškerou averzi k jeho nejlepšímu příteli navštívit a promluvit si s ním, ale neučinil jsem tak. Byla to i moje hrdost, jež mi bránila připlazit se za ním a udělat první krok k usmíření. Vina přece byla na jeho straně, aspoň tenkrát jsem si to myslel.
Nebyl to jen rozhovor s ním, ale především osamělost, která na mě po jeho odchodu dolehla, co mi pomohlo uvědomit si věci, které jsem dříve neviděl. V první řadě nejsem tak sebejistý, jako jsem býval. Nemluvím tolik a tak nahlas, moje chůze není hrdá jako dřív. Kdepak. A proč taky? Nemám k tomu důvod. Byl to právě Bill, kdo mi dodával sebevědomí a pocit, že jsem něčím výjimečný. Bez něj po mém boku si připadám obyčejný, jako jeden z mnoha. Nemám ponětí, jak to dělal, ale vždycky mi dokázal dodat víru v sebe sama, ať už přede mnou byl jakkoli obtížný úkol. Nemusel říct příliš, ale uměl zvolit slova tak dobře, že jsem o sobě během chvilky přestal pochybovat a uvěřil jsem, že dokážu cokoli. S ním nebylo nic nemožné.
Zároveň mi dochází, jak sobecky jsem se občas choval. Žádal jsem po něm, aby mi dával prostor pro mě samotného, a on to dělal. Nevadilo mu, když jsem čas od času vyrazil ven s kamarády. Kdežto já toho samého nebyl schopen. Ano, nechal jsem ho vyjít si s přáteli, ale pak jsem mu dával najevo, jak se mě dotklo, že trávil čas s někým jiným a ne se mnou. Snad i proto raději zůstával doma, chtěl mít klid. Ne on mě, ale já jeho svazoval.
Vyčítal jsem mu žárlivost, a přitom jsem to byl já, kdo jí byl zaslepen. Bill žárlil tak, že se šklebil, kdykoli se mnou nějaká osoba okatě flirtovala. Tím to však končilo, mně žárlivost naprosto zatemnila mysl. Urazil jsem ho, jelikož jsem mu ani trochu nedůvěřoval. Pochyboval jsem o jeho věrnosti. Naproti tomu on nezapochyboval ani jednou. Nikdy mě nenařkl z toho, že bych mu zahnul. Ani jednou jedinkrát.
Chtě nechtě mu musím dát zapravdu i v tom, že ne vždy jsem byl ochoten mu naslouchat. Jakmile jsem měl svou pravdu, považoval jsem ji za správnou a odmítal ustoupit. Nenechal jsem si nic vysvětlit. Měl jsem ho vyslechnout, teď už to vím a nepřestávám si to vyčítat.
Mojí největší a osudnou chybou však bylo, že jsem ho bral jako samozřejmost. Divné. Žárlil jsem sice jako pominutý, nikdy jsem si ale nepřipouštěl, že by mě mohl doopravdy opustit. Snad to bylo ovlivněno zčásti i tím, že si nechal všechno líbit, snášel moje změny nálad a přese všechno zlé se mnou zůstával. Až jeho odchod mi otevřel oči a ukázal, že člověk nemá nikoho jistého. O vztah se musí pečovat a ruku na srdce, o ten náš se staral především Bill.
„Co jsi říkal?“ Zarazí se Lisa, která se akorát vrátila pro objednávku, na kterou jsem naprosto zapomněl. Ani jsem s ní nezačal. U ní jsem se nejvíc obával toho, jak se ke mně bude po mém návratu chovat. Přece jen si jsou s Billem blízcí a má ho velmi ráda. Mohla by na mě být nepříjemná, ale není. Chová se stejně jako předtím, což jen potvrzuje mou domněnku, že nezná celou pravdu.
„Nic,“ zavrtím hlavou a doprovázen jejím netrpělivým pohledem začnu připravovat espresso doppio, co po mně chtěla před dobrou čtvrthodinou. Vyšlu jejím směrem omluvný úsměv. Kolikátý to během dnešní směny byl, si netroufám odhadnout. Je mi ji líto, jelikož pracovat dneska se mnou je za trest a měla by za to dostat speciální příplatek. Jsem absolutně mimo a vůbec mi nejde se soustředit. Čím více se o to pokouším, tím méně se mi to daří. Lisa je však hodná a mlčí, taková Klaudie by mi to dala pěkně sežrat.
Samozřejmě jsem to nebyl jen já, kdo dělal chyby, Bill měl rovněž svoje vrtochy a párkrát mi křivdil, ale nezachoval se ke mně tak jako já k němu. Když mi řekl, že jsem ho nikdy nepotřeboval, zmohl jsem se jen na zalapání po dechu. Jeho slova mě nesmírně ranila a nechápal jsem, jak vůbec může něco podobného vyslovit. Teprve po pár dnech mi došlo, že jsem ho od sebe vlastně odehnal. Neřekl jsem mu snad, aby si tedy našel někoho jiného, když se mu nelíbí, jaký jsem? Řekl. Já vůl, já idiot!
„Vadilo by ti, kdybych si na chvilku odskočil?“ Obrátím se s prosbou na Lisu. Je tu poměrně klid a domnívám se, že pár minut by se beze mě obešla. Stejně jsem dnes napáchal víc škody než užitku.
„Klidně běž.“ Přikývne a ujistí mě, že si nějak poradí. Než mě propustí, poznamená, že sice s kávovarem delší dobu do styku nepřišla, ale podle ní se to nezapomíná. Přinejhorším prý počká na mě.
„Budu hned zpátky,“ mrknu na ni a vyrazím do zázemí. Jelikož je teprve jedenáct, předpokládám, že Klaus je stále u sebe v kanceláři. Na oběd chodívá až kolem půl jedné, do té doby se věnuje papírování a telefonátům. Jak se blížím ke dveřím jeho kanceláře, uvědomuji si, že zpomaluji. Trvá mi i to, než se odvážím zaklepat a zrovna tak zůstávám několik vteřin stát venku, přestože mě vyzval, abych vstoupil.
„Neruším?“ Zeptám se, sotva strčím hlavu dovnitř. Šéf vzhlédne od stolu a s úsměvem zavrtí hlavou. S úlevou zjišťuji, že je dobře naladěn. Vstává-li totiž Klaus levou nohou, je lepší okamžitě vzít zpátečku a vyhýbat se mu co možná největším obloukem. Naštěstí je takových dnů jen velmi málo. Většinou z něho pozitivní energie sálá na míle daleko.
„Pojď dál, Tome.“ Vybídne mě znovu. „Stalo se něco?“
„Vpředu všechno v pohodě,“ ubezpečím ho, že nejdu kvůli stížnosti některého z hostů a ani nepřicházím s jinou jobovkou, jakou by mohl být rozbitý kávovar nebo mlýnek. To už tu taky jednou bylo. „Přišel jsem… Ehm, z osobních důvodů.“
Klaus si mě přeměří pohledem, trochu se poodsune na kolečkové židli a nabídne mi, abych se posadil. Za to jsem mu vděčný, protože se mi začínají třást kolena. Uvědomuji si, že moje a Billova „menší“ rozepře mu přidělává jen samé starosti a nabourává mu jeho představu o kolektivu jako „jedné rodině“. Jen čekám, kdy si nás zavolá a bude si s námi chtít na toto téma promluvit.
„Tak o co jde?“ Položí si ruce na desku stolu a upřeně se na mě zahledí. Vůbec netuším, kde mám začít. Jsem si vědom toho, že jsem se mohl zeptat kohokoli, ale rozhodl jsem se zajít přímo za ním. U něho totiž nemám obavy, že by něco z toho, co mu řeknu, šířil dál. Nikdy to neudělal. Co bylo vyřčeno v této místnosti, tu i zůstalo.
„Jde o…“ Zarazím se hned na začátku věty a ztěžka polknu. „O Billa. Potřeboval bych s ním nutně mluvit, ale nedaří se mi s ním spojit, tak jsem se chtěl zeptat, kdy tu bude. Pár dní jsem na něho nenarazil a…“
„Bill dal výpověď.“ Přeruší mě nečekaně a v ten moment jsem opravdu rád, že sedím, protože ta zpráva mě naprosto odrovná. Bill odešel a všechno je ztraceno.
autor: LadyKay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Takže už v tom máme jasno. Toman je prostě žárlivý kretén, který svými výstupy Billa ničil tak moc, až už to jednoho dne nevydržel a odešel.
Bill se musel hrozně trápit, když prostě nevydržel být s ním na jednom pracovišti a radši dal výpověď. Teď holt Tomovi nezbývá nic jiného, než Billa odprosit a doufat, že to s ním ještě tak úplně nevzdal, i kdýž to vypadá na pravý opak. Ani bych se nedivila, kdyby už bylo pozdě. Předpokládám, že Joachim za tu dobu, co u něj Bill bydlí, taky nezahálel…
Díky za díl
Holka co mi to děláš? Tohle je hrozně depresivní. Modlím se ke všem svatým aby se stal nějaký zázrak. Chudák Tom všeho určitě lituje. Snad najde způsob jak to napravit. Moc bych jim přála, aby to mezi sebou dokázali vyžehlit.
I když mě z téhle povídky bolí srdce, napsaná je dokonale. Děkuju za díl a těším se na další.
Lámeš mi srdce. Tom měl čas, aby si uvědomil svou chybu, ale asi mu to trvalo moc dlouho. Jak tohle dopadne?
Dokonale napsáno, ale čte se to opravdu bolestně 🙁 Je mi celé té situace vážně líto, doufám, že to Tom dokáže napravit a Bill mu dokáže odpustit… 🙁
Tom to pěkně pohnojil jsem zvědava jak to bude dál.
No jéééje! Celou dobu jsem byla zvědavá na to, proč se to mezi nimi pokazilo, a teď si nejsem jistá, zda jsem ráda, že to vím. Tom je neuvěřitelně žárlivý, nedivím se, že jeho scény Billovi tolik vadily, že nakonec odešel. Žárlivost je hezká, ale v malé míře, když člověk ví, že tomu druhému není lhostejný, ale tohle už bylo celkem dost.
Ačkoli Bill je na vině zase proto, že se jenom sbalil a odešel a nijak si s Tomem nezkusil promluvit. Možná to bude proto, že čeká, že třeba Tomovi všechno dojde a že se změní. Těžko říct, každopádně mě strašně štve, jak nedořešené to mezi sebou mají! Ať už se k sobě vrátí nebo se nadobro rozejdou, měli by si pořádně promluvit. takhle mi celý jejich vztah přijde nedořešený, a to je to, co mě na tom frustruje nevíc.
A teď dal Bill ještě ke všemu výpoveď! Tom by měl konečně polknout svoji hrdost a jít k Joachimovi domů a zkusit se udělat maximum proto, aby získal Billa zpět, když jej tolik miluje. Strašně moc doufám, že se jim to ještě podaří spravit, protože by to byla hrozná škoda.
Děkuji za další díl! 🙂
ouch.
uvědomit si takové chyby na své povaze je stejně tak těžké, jako si přiznat jakoukoliv závislost. sebereflexe je prostě vzácný dar a málokdo ho má.
Tomovy chyby chápu, bohužel se s nima dokážu až moc dobře ztotožnit. jsem hrozně ráda, že si je uvědomil, protože má ještě poslední chvíli na to, aby zachránil svůj vlastní život.
nicméně Bill se taky nezachoval moc rozumně. třísknout za sebou dveřmi a utéct fakt není řešení. tou výpovědí to maximálně dodělal.
pořád věřím v happy end. neumím si to jinak představit. zlomilo by mi to srdce.