autor: Diana
Bill
V Tomových očích byla hrůza, když viděl, co se chystal Justin udělat, a naneštěstí se mu to povedlo. Velmi rychle přešel ke mně a vší silou mě praštil do tváře. Z nosu se mi okamžitě začala lít krev.
„Přestaň!“ Zaječel jsem na něj, ale Justin se nedal odbýt. Slyšel jsem, jak Tom křičí, tříská na dveře, snažil se dostat dovnitř, ale bohužel se mu to nepodařilo.
„Přestaň? Ty kurvo jedna…“ chytil mě za ramena a nekontrolovatelně odsouval k posteli, kde mě shodil. Snažil jsem se bránit, ale přecenil jsem se. Myslel jsem si, že kdyby mi chtěl ublížit, nebudu s tím mít problém, ale teď jsem zjistil, že moje mínění byla mylná. Neměl jsem proti němu nejmenší šanci.
„Nech mě!“
„Takže ty máš málo sexu, žejo? Tak to doženeme, co říkáš.“
Díval a mluvil se mnou, jako by byl smyslů zbavený. Násilím mi stáhl kalhoty, dost to bolelo, protože mi nepovolil pásek, těsný lem mi ostře přejel po stehnech. Lehl si na mě tak, abych se nemohl ani hnout. Byl větší, těžší, takže je samozřejmé, že jsem měl obrovský problém vymanit se zpod jeho těla. Zápěstí mi držel nad hlavou tak silně, že se mi přestaly prokrvovat ruce, ale byl bych rád, kdyby to byla ta nejhorší bolest, jakou dnes zažiji. Justin mi koleny rozkročil nohy a bez pomoci jakéhokoli gelu nebo veškeré lubrikace do mě vnikl. Myslel jsem, že bolestí umřu, slzy se mi tlačily ven jedna po druhé, nemohl jsem to zastavit, cítil jsem se tak neuvěřitelně ponížen, zneužitý a slabý. Neměl jsem sílu už na nic, dokonce ani vzdorovat. Musel jsem se poddat jeho násilným vniknutím a trpět, nezbývalo mi nic jiného. Potichu jsem ho prosil, aby přestal, ale on ne, pokračoval snad ještě tvrději než předtím. Pokusil jsem se na něj zakřičet z posledních sil, ale tehdy se mi dostalo jen jedné facky a ještě horšího zacházení. Nejvíc mě mrzí, že jsem se v sobě mýlil a Toma jsem oklamal. Jsem slaboch… Jediné, co jsem rád, je, že se na to Tom nemusí dívat, to bych nepřežil.
Bolest byla tak silná, že jsem to už nezvládal. Dostal jsem ještě dvě facky za své chabé pokusy, ale při poslední to moje tělo zcela vzdalo.
*
„Billi, lásko, prober se, prosím, prosím prober se…“ Slyšel jsem opakující se slova známého hlasu. Myslím, že to byl Tom. Pomalu jsem otevřel oči, zcela dezorientovaný, zabalený v dece a spoře oblečený, ležící v Tomově náručí.
„No konečně, bože…“ Tom mi dal naléhavý polibek, oči měl ustrašené a výraz jeho tváři mě děsil.
„Co-co se stalo?“
„Řekni mi, jestli jsi v pořádku.“
„Já… mám bolesti, ale jsem v pořádku.“ Tehdy mě napadla přesně ta scéna, která se odehrála pravděpodobně před několika minutami, ale možná i hodinami, nevím.
„Co ti ten hajzl udělal?“
Tom mě pohladil po čele, myslím, že v duchu doufal, že to neřeknu, ale nemohl jsem mu lhát. Při pomyšlení, že si bude o mně myslet jen to nejhorší, mi opět tvář pokropily slzy.
Tomovi to došlo…
„Ne, to neudělal…“
„Udělal…“
„Zabiju ho, přísahám…“
„Kde je teď?“
„Vzala ho policie, musel jsem něco dělat, nemohl jsem jen tak stát za dveřmi a čekat, co bude dál, i když… jsem to nestihl. Odpusť mi to, Bille, promiň mi, že si kvůli mně musel tak trpět.“ Tom se úplně složil. Sedl si vedle mě, lokty si opřel o kolena a obličej založil do dlaní.
„Selhal jsem…“
„Tome, ne.“ Těžko jsem vydechl, bylo nepříjemné se dívat na něj, jak tam jen tak sedí a dává si vše za vinu. Přišel ke mně a vší silou mě objal, cítil jsem z něj všechnu tu lítost. Oba jsme plakali nad mým neštěstím.
Díval jsem se na sebe do zrcadla. Nechtěl jsem to přehánět s make-upem, při této příležitosti by se to tedy moc nehodilo. V žaludku jsem měl asi celý kamenolom, tak jsem byl nervózní, hlavně jsem si nebyl jistý sám sebou. Bál jsem se, že se něco podělá a mohlo by to špatně dopadnout.
„Jsi připraven?“
„Ano, lásko.“
Tom mi podal teplý kabát a věnoval mi jeden polibek. Venku pořádně sněžilo, silnice byly zledovatělé a o zimě ani nemluvím. Pocitově bylo pořádně pod nulou.
„Jsi nervózní, že?“
„Hodně.“
„Já taky.“
Bylo to už téměř půl roku, co mě Justin znásilnil, tedy co jsem ho neviděl. V době, kdy ho odvedla policie, jsem dostal papír ze soudu, ale naštěstí se mi to podařilo přesunout nejen kvůli újmě na zdraví, ale i psychické újmě. Dlouho jsem se neuměl vzpamatovat z tohoto zážitku, vlastně dosud nevím, jestli jsem se s tím vypořádal. Nejvíc na tom bolelo to, že mi to dokázal udělat člověk, kterého jsem kdysi miloval.
Tom mi otevřel dveře od auta, pár vteřin jsem stál, jako přikovaný k zemi.
„Musíme jít.“
„Vím.“
Možná mě něco podvědomě nutilo, abych nikam nešel. Nebyl jsem si jistý, jestli se Justinovi dokážu ještě podívat do očí.
Vešli jsme do soudní síně. Nikdy předtím jsem na takovém místě nebyl, musel jsem se všude ohlížet. Moje právnička nás hned usadila, Toma jako svědka a mě jako navrhovatele.
Poté, co jsem uviděl Justina, jsem věděl, že jsem stoprocentní idiot. Zjevilo se mi před očima všechno dobré, co jsme spolu prožili, všechny ty hezké chvíle, roky… Žaludek mě začal nepříjemně bolet stresem a nejistotou v sebe sama. Justin měl na sobě oranžové vězeňské oblečení, na rukou pouta. Jeho tvář byla zničena, ustaraná, možná provinilá, nevím… Naše pohledy se setkaly v jeden moment, ale očekával jsem od toho něco jiného. Čekal jsem, že mě bude zabíjet pohledem, v mysli proklínat a přát mi všechno jen to nejhorší, co na světě existuje, ale mýlil jsem se. Místo toho jsem v jeho očích viděl obrovskou lítost a… lásku. Moje ruce se nekontrolovatelně začaly třást. Potřeboval jsem se napít, v krku jsem měl úplné sucho, ale dokonce mi i pití dělalo problém.
Celé jednání mi dávali otázky ohledně našeho vztahu, jak se Justin choval, jaký byl ke mně, co mohlo zapříčinit jeho nervy. Musel jsem říct pravdu. Chtěl jsem mít čistý štít, a byl jsem donucen přiznat, že jsem ho podváděl. Bylo to jiné, nechtěné, ale i tak to byl fakt. Justin za celou dobu, co mluvil, o mně neřekl křivé slovo. Přiznal, že jsem ho podváděl, ale to je všechno. Z jeho úst nepadla ani jedna nadávka a dokonce ani jen hloupá narážka.
„Lituji toho, co jsem udělal, ale udělal jsem to ze zoufalství, miloval jsem ho a za žádnou cenu jsem ho nechtěl ztratit.“ Byla jeho poslední slova. Srdce mě tak neuvěřitelně bolelo, na Toma jsem se nemohl ani podívat, připadal jsem si hrozně… Lhal jsem si, že to je jinak, ale moje podvědomí vědělo, že i navzdory všemu, co se stalo, ve mně stále žil kousek citu k Jusitnovi. Možná kousek… lásky? Nevím a nechtěl jsem po tom pátrat, bál jsem se, že bych cítil něco, co jsem nechtěl. Samozřejmě, že jsem Toma miloval celým svým srdcem, ale na Justina nikdy nezapomenu…
„Vstaňte,“ řekla soudkyně a my se jako ovečky všichni postavili, připraveni vyslechnout si výsledek našeho jednání.
„Ve jménu Spolkové republiky Německo soud rozhodl takto: Jmenovaný Justin Willer, obviněný za znásilnění Billa Kaulitze, se odsuzuje na pět let v nápravném zařízení…“ dál jsem ji už ani neposlouchal, nemohl jsem. Právě jsem zabil pět let Justinovho života. Bylo mi ho strašně líto. Nenáviděl jsem ho za to, co mi udělal, ale když si vezmu, že to byl čin ze zoufalství…
Jsem idiot.
Pro Justina přišli policisté. Tvrdě ho strkali před sebe, aby sebou pohnul, ale on se na mě nepřestal dívat ze slzami v očích a já byl na tom stejně jako on. Jakmile jsme vyšli ze soudní budovy, musel jsem si zapálit cigaretu. Tom si vzal taky jednu, ale ještě před tím mě políbil.
„Bille… Zasloužil si to.“
„Já vím, vím…“
Samozřejmě, že jsem to věděl, ale srdci člověk nerozkáže.
Vzal jsem tři láhve alkoholu, připravil si všechny věci potřebné k míchání drinků, Tom zatím pustil nějakou hudbu. Soutěž jsme měli už zítra a potřebovali jsme se dokonale připravit- oba. Netušil jsem, že bych mohl někdy něco takového dělat, ale kupodivu mi to šlo velmi dobře, zaostával jsem za Tomem jen pár kroků.
„Tak, jedeš, zlato. Start.“ Tom na stopkách stiskl odpočítávání časomíry. Na tři koktejly jsme měli neuvěřitelných pět minut, a to nemluvím o tom, že vedle toho musíme dělat všechen ten vedlejší žonglérský cirkus.
Naplnil jsem si sklenice ledem, vyfrapoval a pak už jen vyhazoval láhve do vzduchu, šejkry, naléval jako smyslů zbavený. Vyklubala se z toho tekutina nádherné, prudce modré barvy.
„Stop! Jaký mám čas?“ Byl jsem zvědavý, zatím se mi ještě bohužel nepodařilo vměstnat se do pěti minut.
„4.68.“ Zaječel jsem radostí a vrhl se Tomovi kolem krku. Konečně!
„Billi, klobouk dolů. Myslím, žes mě pěkně dohonil.“ Tom se chytil za hlavu a hrál velmi zničeného, ale já se jen usmíval a poskakoval… Opravdu jsem se upřímně radoval. Je málo soutěžících, kteří stihnou čas, ale samozřejmě já doufám, že se mi to podaří i zítra.
„Teď já.“ Tom mi hodil stopky, uklidil po mně a připravil si věci, které zase potřebuje on.
„Start!“ Zvedl ruku a já automaticky stiskl tlačítko na stopkách. Sledoval jsem ho, co dělá. Musím říct, že jsem opravdu dobrý, ale Tomovi se asi nikdy nevyrovnám. Má dokonale ladné pohyby, vše dělá s takovou lehkostí…
„Stop! Kolik?“
„Neuvěříš…“
„Nenapínej mě.“
„4.67, jsi přesně o jednu setinu lepší než já.“
„Vidíš,“ Tom ke mně přistoupil a políbil mě na ústa, „to jsou roky praxe, zlato.“ Zasmál se a chytil mě za zadek.
„Víš, co nejvíc miluju?“ Usmíval se, jeho rty byly blízko těch mých, stále mě hypnotizovaly, abych je políbil.
„Ne, co?“ Trošku jsem na něj vyplázl jazyk a chytil ho za pas.
„Tvůj neuvěřitelně sexy zadek.“
„Hmmm, ale neříkej.“ Dal jsem Tomovi ruce kolem krku a nejvášnivěji, jak jsem to jen dokázal, jsem ho políbil. Nevím proč, ale měl jsem v úmyslu ho pořádně vzrušit.
„Ale, ale, někdo si tu chce udělat přestávku.“
„Co kdybys zamkl?“
„S radostí.“ Ten nedočkavec mě plácl po zadku a už bral klíče, aby nám mohl poskytnout trochu soukromí. Samozřejmě, že jsme v baru byli sami, ale dveře byly otevřeny a kdokoliv by sem mohl náhodně přijít.
„No tak pojď ke mně, miláčku.“ Potěšeně se přisunul ke mně a vzal mě na ruce. Kdyby nás někdo pozoroval, určitě by se smál. Byl jsem o pár centimetrů vyšší než Tom, a protože mě vzal nahoru, museli jsme vypadat jako dvě žirafy. Tom mě položil na stůl a vklouzl mi svým neposedným jazykem do úst. Oba jsme se tak moc chtěli, že jsme se nezdržovali nějakými předehrami. Naléhavě mi svlékl tričko, dokonce mi ani nedovolil, abych udělal totéž, svlékl si ho sám. Z mých úst přešel na krk, kousal mě, cucal pokožku na krku a rukama jezdil všude po mém těle. Rozepínal mi opasek, musel jsem se usmát do polibku, když jsem si všiml, že mu to nejde.
„Počkej, pomůžu ti.“
„Ne,“ bouchl mě po prstech, „já sám.“
„Dobře.“ Opět jsem se přisál na jeho rty a nechal ho bojovat samotného. Naštěstí se to Tomovi podařilo vcelku rychle. Na nic nečekal a okamžitě mi stáhl kalhoty úplně dolů, své si stáhl po kolena. V záchvatu vášně mě dravě chytil za vlasy, sevřel pěst a jemně zatáhl tak, aby se opět dostal k mému krku. Dobře věděl, že laskání krku zbožňuji úplně nejvíc. Dokáže mě to dostat do takového stavu, že se tím moje výdrž rapidně sníží. Už jen představa, jak jeho ústa putují a olizují mě, mě přivádí k obrovské slasti.
Obtočil prsty kolem mého vzrušení a jemně zapohyboval rukou. Hmmm, bylo to tak dobré, dokonalé. Přestal mě líbat, zadíval se mi šibalsky do očí a chytil za kolena, díky čemuž mi úplně roztáhl nohy.
„Tome, počkej.“
„Co se děje?“
„No… Nemáme tady…“ přerušil mě uprostřed věty.
„Však my už něco vymyslíme, neboj.“
Vůbec mě nenapadalo, čím bychom to mohli nahradit, neboť na sucho bych to asi opravdu nevydržel. Ano, byl jsem zvyklý, ale první minuty byly vždy bolestivé a nerad jsem je prožíval, když jsme po ruce neměli zlepšovák.
„Dobře, věřím ti.“ Políbil mě a na prsty si spustil trochu slin, dotýkal se mě, sem tam prsty zajel dovnitř. Miloval jsem ty pocity plnosti…
„Může být?“ Pečlivě se Tom zeptal před tím, než by mi mohl ublížit.
„Samozřejmě,“ vzdychl jsem, když prsty ve mně trochu zapohyboval. Tom na nic nečekal a opatrně do mě vnikl, nutilo mě to vzdychat, chytat se za vlasy, nemohl jsem se na něj ani podívat, asi bych vybuchl. Byl neuvěřitelně sexy, když dělal ty pohyby. Nádherné pozorovat naše těla, jak se vlní v jednom rytmu.
Všude byl hluk, krve by se ve mně nikdo nedořezal, nervozita šla mým tělem rychleji než vzduch, který dýchám. Světla reflektorů mi střídavě svítila rovnou do očí, tedy v té tmě to rozhodně nebylo nic příjemného.
„Máš strach?“ Stiskl mi Tom ruku vedle toho, jak mi mluvil do ucha, protože zde nebylo slyšet vlastního slova.
„Neptej se, za chvíli se po…“
„To bude v pohodě, neboj. Ještě je před námi jedna skupina a pak… jdeme my. Tedy vlastně… Nejprve já a pak ty.“
„Tome, já to nezvládnu. Koukni, co dělají!“ Když jsem viděl jednoho kluka, co dělá s rukama, moje sebevědomí upadlo do zatracení spolu s mou odvahou.
„Vypadáš stejně úžasně, když to děláš ty, věř mi. Nemusíš mně, věř sobě a uvidíš.“
„Dobře…“ Zakousl jsem si do rtu a dál se díval na toho extrémně obratného chlapce, který si vzal na triko dokonce až pět lahví.
„No do prdele…“ Řekl jsem si sám pro sebe, tak ten to má jistě vyhráno, jsme v hajzlu…
„Počkej, možná nestihne čas a dostane míň bodů.“
Chlapík dokončil svou show a šel na řadu poslední člověk před námi.
„Ježiši, já si musím jít zakouřit, tohle nedám.“
„Oukej, jdu s tebou.“
Vyšli jsme ven ze všeho toho humbuku, v uších mi stále dunělo, pískalo, křičelo, vše…
„Nebuď tak nervózní, uvidíš, že to dopadne dobře.“
„Nemusí to dopadnout dobře, stačí, když nezakopnu o vlastní nohu.“
„Nic se neboj…“
Cigaretu jsem táhl jako smyslů zbavený, kouř se mi zadrhával v krku, téměř se mi chtělo zvracet. Nevím, co jsem si myslel, že když budu kouřit rychleji, tak se víc uklidním… Museli jsme jít dovnitř, do Tomova vystoupení zbývalo asi sedm minut, kdy jsme přišli, takže teď nějaké tři.
„Počkej!“ Tom mě chytil za ruku a využil, že jsme sami.
„Šťastná pusa přece.“ Usmál se na mě a věnoval mi obrovský, ale zato jemný a něžný polibek. Přesně takový, jaký by mi náhodou opravdu dokázal štěstí přinést.
„Doufám, že to vyjde.“
„Samozřejmě, že vyjde.“
Když jsme vešli dovnitř, akorát moderátor soutěže vyhlašoval Tomovo jméno, ještě že jsme se déle nezdrželi.
„Drž se,“ pohladil jsem mu ruku, když odcházel na pódium připravit se.
„Děkuju, zlato.“ Věnoval mi poslední úsměv a zmizel. Tato situace mě nutila kousat si nehty. Fuj! Bille! Jsi! Nechutný!
Moderátor začal odpočítávat vteřiny do zahájení. Viděl jsem, jak se Tom zhluboka nadechl a při zaslechnutí slova „START“ začal dělat všechno, co mě učil, pěkně podle plánu. Bylo úžasné sledovat ho, jeho pohyby, šikovnost a ladnost… To, s jakou lehkostí dokázal dělat všechen ten žonglérský cirkus kolem a ještě se přitom tvářit, že to nic není. Na obrovském projektoru se mu počítal čas, a když po prezentaci svého koktejlu zastavil na čase 4.83, skoro jsem odpadl. Stihl to! Začal jsem nekontrolovatelně ječet, pískat, tleskat, neuvěřitelně jsem se radoval. Byl opravdu úžasný… Mou radost však za pár vteřin vystřídal obrovský strach, moderátor totiž vyhlásil mé jméno. S Tomem jsme byli nuceni se akorát minout, jen v dálce jsem viděl, jak mi naznačuje hodně štěstí spolu s vzdušnou pusou. No, alespoň něco…
Ruce se mi klepaly jak notorikovi o páté ráno před hospodou, v hrdle jsem cítil, jako bych polykal snad kusy písku. Proč, k čertu, musím mít zrovna já takovou trému? Každý se tady zdá naprosto v pohodě, jen já jsem vyklepaný…
Donesl jsem na pódium celý Tomův rozkládací barmanský kufr, ve kterém jsem měl připravené úplně všechno. Chytil jsem jeden z pohárů, ale sekunda nepozornosti a skončil na zemi. V duchu jsem si tak zanadával, že už jen za to půjdu do pekla, tohle se snad může stát jen mně! Všude byly kousky skla, které bych měl uklidit, ale bude to muset počkat, protože i na přípravu mám jen určitou dobu. Tom to naštěstí spatřil a rychle mi přinesl od někoho sklenici velmi podobného tvaru. Doufal jsem, že tu už nerozbiju.
Moderátor začal odpočítávání. Připadalo mi to, jako by odpočítávali vteřiny do mé smrti způsobené trémou, ale jakmile jsem slyšel slovo „START“ na žádné jiné pocity a vjemy kromě paměti nebyl čas. V rychlosti jsem předjížděl vše, co musím udělat, aby to bylo dokonalé. Nejdříve klasika – sklenice, frapování a pak se to už mohlo pěkně spustit. Vyhazoval a chytal jsem jednu láhev za druhou, ani nevím jak, podařilo se mi úplně všechno, jak jsem chtěl. Po odprezentování jsem okamžitě zakřičel stop a pokud mám být upřímný, bál jsem se podívat za sebe na čas, který jsem dosáhl. Něco mi říkalo, že jsem byl daleko za pěti minutami, opak byl však pravdou. Dosáhl jsem neuvěřitelných 4.86 sekundy! Ano! Dal jsem to! Tom ke mně okamžitě přiběhl a před všemi mě objal. Chtěl mě dokonce políbit, ale napadlo ho, že by to asi nebyl dobrý nápad, přece předsudky byly, jsou a vždy budou…
„Byl jsi neskutečný!“ Vyběhl na mě Tom hned v prvním momentě, co jsme se dostali do zákulisí, a konečně pryč od tolika lidí.
„Já… Já sám nevím! Prostě myslel jsem na to, že to musím udělat kvůli tobě! Jsme přece tým a nemohl jsem to pokazit. Sice jen dvoučlenný, ale jsme tým.“ Vrhl jsem se mu kolem krku a konečně ho beztrestně políbil. Potřeboval jsem si po tak velkém stresu vydechnout a nebylo nic lepšího, než být chvíli sami.
„Víš co? Máme reálné šance to vyhrát! Jsem fakt zvědavý, jak to dopadne.“
Sedli jsme si na gauč a pouze odpočívali. Hodiny ukazovaly tři čtvrtě na deset, venku už byla tma a chladnější vzduch. Příjemný letní vánek se změnil na studenější, už téměř podzimní. Klidně bych na sobě snesl i tenčí svetr. Měli jsme přesně půlhodinu do rozhodnutí rady celosvětové barmanské asociace, ale aspoň jsem už nebyl tak nervózní. Už ať to dopadne jakkoliv…
Půlhodina prošla jako voda, sotva jsem se stihl napít, a už jsme tam museli jít. Na pódiu před obrovským počtem lidí byly seřazeny všechny týmy, které soutěžily, bylo jich asi pětadvacet. Konkurence obrovská. Moderátor nejdříve vyjmenoval všechny soutěžící, což se mi zdálo neuvěřitelně zdlouhavé. Bolely mě nohy od tolika stání.
„Na třetím místě se umístili Patrick Weihnart a Adam a Carol Kirstenovi.“ Všichni jsme začali tleskat, ale nevím, jestli mě to těšilo. Doufal jsem, že skončíme alespoň jako třetí.
Na druhém místě skončil nějaký tým z České Republiky, takže jsem věděl, že jde do tuhého. Byly jen dvě možnost – buď, anebo…
„A jako první, s nejlepším časem, nejlepší technikou a také s nejlepší show se umístili,“ moderátor záměrně nechával pár vteřin napětí, určitě věděl, že mi tím udělá stres…
„Bill Kaulitz a Tom Trümper!“
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že vlastně vyhlásil mé a Tomovo jméno. Zůstal jsem stát jako opařený, nevěřil jsem vlastním uším. Bylo vůbec možné, abychom ze všech těchto lidí byli nejlepší? Já? Já, co to trénuji pár měsíců? Bylo…
Vystoupili jsme s davu lidí k němu, aby nám předal různé ceny a pogratuloval. Tom mě ze samé radosti objal a přede všema očima v této obrovitánské místnosti políbil. Teď už bylo jedno, co si kdo o nás bude myslet…
Po dnech plných tréninků, stresu a odřenin jsem si konečně lehl do postele s čistou hlavou. Nevěřil jsem, že už je to všechno za námi a že jsme to dotáhli tak daleko. Tom se přitulil ke mně a jemně mě políbil.
„Jsi úžasný, víš to?“ Usmál se na mě a pohladil mě po tváři.
„Miluju tě.“
„Taky tě miluju.“
„Bille… můžu se tě na něco zeptat? Tedy… nevím, jestli je to vhodná doba, ale chtěl bych to vědět, když jsme už spolu a milujeme se. Chci o tobě vědět všechno.“ Vůbec jsem neměl ponětí, na co by se mě Tom chtěl zeptat, ale nechtěl jsem mít před ním žádné tajnosti, takže kdyby se zeptal absolutně na cokoliv, pravdivě mu odpovím.
„Jistě, na co?“
„Co se stalo tvým rodičům?“ Tato otázka mě dost zaskočila, nečekal jsem, že by ho mohlo právě tohle zajímat.
„Ou, aha… No… bylo mi asi sedmnáct, když se to stalo. Rodiče jeli z letiště, kde byli odvézt mou starší sestru Natálí, myslím, že letěla tehdy na nějakou stáž do Itálie. Bylo léto a strašně pršelo, v ten den byla taková bouřka, že to v celém městě vyrazilo pojistky, což se dotklo i semaforu, a protože nefungoval, srazili se s obrovským kamionem ve stodvacetikilometrové rychlosti. Neměli šanci přežít, auto bylo úplně zdemolované, jako by ho někdo zmuchlal jako kus papíru. Když se o tom dozvěděla sestra, byla tak v šoku, že se sem nemohla ani vrátit. Zůstala v Itálii, rodičům dokonce nepřišla ani na pohřeb. Má takovou labilnější povahu a tenhle zážitek by jí mohl zcela zničit život, že prý lže sama sobě, že se nic nestalo, jen prostě odešla… Bojím se, aby tomu jednou nezačala tak věřit, že si pravdu nikdy nebude chtít přiznat. Všechny ty hrozné věci, jak zařídit pohřeb a vůbec identifikovat je, zůstaly na mně. Bylo to strašné…“
„Babička, strýc, kdokoliv?“
„Nikdo… Já už nemám žádnou rodinu, Tome.“
Hodně těžko se mi o tom mluvilo, nemluvě o tom, kolikrát jsem si chtěl sám vzít život… Nikdy bych nikomu nepřál zažít to. Když se člověk cítí sám, je to otřesný pocit… ale když člověk sám opravdu zůstane…
„To mě hrozně mrzí…“ Tom mě objal, cítil jsem z něj, že mu můžu důvěřovat, svěřit se mu. Ochranně si mě přitáhl k sobě a sevřel nejvíc, jak mohl. Jako by mi chtěl dokázat, že už nikdy nedovolí, abych zůstal sám, že mě nikdy neopustí. V tomto nádherném objetí jsme usnuli…
Následující ráno jsem měl velmi zvláštní telefonát od domovníka našeho bývalého bytu, ve kterém jsem žil s Justinem. Prý se mám dostavit hned, jak to bude možné.
„Opravdu nemám jít s tebou?“
„Ne, budu v pořádku, neboj.“ Ve skutečnosti jsem nechtěl, aby se mnou Tom šel. Bál jsem se, že když se znovu vrátím do toho bytu, tedy pokud to bude nutné tam jít, ztratím se ve vlastních pocitech. Možná ne, ale kdyby náhodou, nechci, aby toho byl Tom svědkem. Mohlo by to v něm vzbudit pochybnosti, a to nesmím dopustit. Byl jsem si jistý, že ho miluju víc, než kohokoliv předtím, ale na minulost se nedá jen tak lehce zapomenout.
„Dobře, dávej si pozor.“ Políbil mě u auta, akorát vzal Bubi na procházku.
„Jo, hned jsem zpátky.“
Nasedl jsem do auta a odjel. Cesta nebyla dlouhá, trvalo možná tak pětadvacet minut, než jsem zaklepal na dveře od domovníkova bytu.
Okamžitě mi otevřel.
„Dobrý den, co se děje?“
„Zdravím. Nebudu vám lhát, vím, co se tu stalo, já jen… Pošťačka vám tady nechala dopis, protože u vás momentálně nikdo nebydlí.“
„Dopis?“
„Ano, tady je. Nezlobte se, že jsem vám volal tak narychlo, ale myslel jsem si, že byste si ho možná chtěl přečíst.“
„No, jasně, to je v pořádku. Děkuju,“ podal jsem mu ruku a odešel nahoru na místo, kde jsem předtím bydlel.
Když jsem vešel, do nosu mi vletěla nádherná vůně mých vanilkových vonných svíček, které jsem tak miloval. Ani nevím, proč jsem si je nevzal, když voněly tak úžasně, i když nehořely. Justinovo oblečení bylo stále rozházené, stejně, jak jsem ho tu před rokem nechal. Vlastně kromě toho, že jsem si vzal pár kousků oblečení, a ostatní osobní věci, zde zůstalo vše jako předtím. Sedl jsem si na sedačku a pomalu dopis otevíral. Byl jsem zvědavý, kdo mi píše a co v dopisu bude, že to bylo tak naléhavé.
ani nevím, jak mám začít. Prošla už dlouhá doba, že? A já blb jsem se odhodlal napsat ti až teď. Chci ti jen říct, že tě neuvěřitelně moc miluju. Vím, co jsem udělal, a můžeš mi věřit, že toho lituji každou vteřinu svého života a přísahám, že navždy budu. Nikdy jsem ti nechtěl opravdu ublížit, nevím, co se se mnou dělo… Mrzí mě každá facka, co jsem ti dal a o tom nejhorším ani nemluvím. Prostě… moc jsem se bál, že tě ztratím a můj strach mě dovedl k zoufalým rozhodnutím plných zlosti až sem a ty jsi ode mne uprchl. Můžu si za to sám, vím. O to víc mě to trápí, že kdybych na tebe nebyl tak zlý a stále tě obklopoval láskou, jako do té doby, nic by se nestalo a dosud bychom byli spolu, milovali se. Stále myslím na to, jaké by to bylo, kdybych se tě mohl znovu dotknout, znovu tě políbit. Nic bych si nepřál víc. Nejhorší na vězení je to, že má člověk spoustu času na přemýšlení. Chtěl bych vrátit čas a znovu prožít ty nádherné chvíle s tebou. Pamatuješ, když jsme se poprvé poznali v baru, opili se a celou noc promilovali? Co bych dal za to, abych se ti mohl znovu podívat do těch nádherných očí, vidět, jak se usmíváš, jak si tleskáš vždy, když jsi šťastný… Hodně mi chybíš, Bille. Vím, že ty jsi teď někde s ním a že se máš fajn. Z celého srdce doufám, že alespoň ty jsi šťastný tak, jak si zasloužíš. Slibuji, že ti už víc nebudu otravovat život, pokud si to sám nebudeš přát. Hodně jsem si toho uvědomil a už ti jen napíšu jedno upřímné promiň. Navždy tě budu milovat.
P.S: Pokud ti ublíží, najdu si ho.
Po přečtení tohoto dopisu jsem se emočně úplně zhroutil. Celou dobu mi po tváři stékaly slzy… Bylo by to snazší, kdyby to Justina nemrzelo, kdyby byl špatný, cokoliv, ale ne, když toho tak moc lituje. Vím, neměl bych na to vůbec ani myslet, poté, co mi udělal, bych měl ten dopis roztrhat, spálit, dokonce se tomu jak smyslů zbavený smát, ale já tady místo toho sedím a pláču. Co to se mnou vlastně je? Musím se uklidnit a hlavně… zapomenout… utřel jsem si slzy, dal dopis zpět do obálky a položil ho na konferenční stolek. Rozhodl jsem se nechat ho tady, nechci ho brát domů, a už vůbec nechci, aby o tom Tom věděl. Nikdy jsem mu nelhal, ale musím si to nechat pro sebe. Vyšel jsem z bytu a definitivně uzamkl jednu část svého života.
KONEC
Tak, dočítali ste sa až nakoniec. Pevne verím, že sa vám poviedka páčila a na záver chcem len povedať, že nikto by nemal zostať vo vzťahu, v ktorom je nešťastný. Čas vždy všetko vyrieši a každý raz nájde tú naozajstnú pravú lásku 🙂 Každý komentárik poteší 🙂
autor: Diana
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Mám z toho strašně smíšené pocity. Když minule Justin nachytal kluky u nich doma v posteli, říkala jsem si: tak Bille, teď dostaneš po čuni a dobře ti tak, když jsi kretén. No, ale bylo to o dost horší…
A přes to všechno mi je najednou Justina líto, ani pořádně nevím proč a ten konec mi připadá takový nějaký hořký. Jsem sice ráda, že už jsou Tom s Billem konečně spolu a šťastní, ale je hrozně smutné, kam až to všechno muselo zajít…
Díky moc za povídku
Jedno velké wow ! I když nejsem moc velká komentátorka protože mi přijde , ze svými komentáři spíše no…. Tak raději nepíšu žádný i když je pravda ze pouhé slovo potěší … Někdy není chuť , někdy není čas .. Vím ze tohle jsou pouhé výmluvy ale zkratka někdy nic nez plácat naprosté nesmysly jako teď …. Takže teď to shrnu za všechny díly … Tato povídka je opravdu krásná urcite se k ni budu časem vracet , díly jsou opravdu krasne , emočne a velmi pekne napsané , mrzi me ze uz nastal konec ale tak některé příběhy jsou krátké a některé zase dlouhé .. Velmi velmi děkuji za tuto povídku ! Opravdu ten konec … Dojmy a velmi emocí jsem rada ze to takhle skončilo i ten dopis ,, nádhera … zkratka nebudu žvanit moc děkuji !!! Vela vela sa mi poviedka pacila 🙂 dakujem (doufám ze je to SK správně 😀 a když ne tak se omlouvám) děkuji !
Krásna povídka Billa chápu na minulost se nedá zapomenout.
Ďakujem dievčence som strašne rada, že sa vám poviedka páčila 🙂 Viem, že nie je až tak dlhá ale v najlepšom treba skončiť:) Skutočne ste ma potešili 🙂 Viem, že sa vám Billovo správanie zdalo veľmi divné , ale zmätený človek má naozaj obrovský chaos v hlave a niekedy nepremýšľa, čo je menšie zlo a najmä niekedy ani nevie, čo vlastne chce… 🙂
Pripájam sa s poďakovaním za poviedku.