autor: blame_my_dirty_mind
Velitel letky Kočkovitých vstoupil do Velké Haly a jako obvykle byla plná všech možných druhů Kočkovitých, všichni byli poddaní Královské rodině, nikdo z nich ale netančil nebo se neveselil. Všichni stáli na místě, následovali ho pohledem, zatímco šel k vyvýšené podlaze, kde čekala Královská rodina.
Dav se díval na něj a pár dalších členů jeho skupiny, která sama letěla na území psů. Všichni byli bez pochyb ohromeni tím, co se stalo nebo jak málo z nich bylo obětí útoku flotily Psovitých.
Leader letky předstoupil před Královskou Rodinu. Sundal si helmu, dlouhé vlasy mu spadly na ramena, s úctou se poklonil.
„Vaše Výsosti,“ řekl a domýšlivě se ušklíbl. Král musel být jeho činem ohromen. Musel mu přiznat jeho úspěch. Bude ho muset poctít. Král se zamračil. Zvedl se z trůnu a zamířil k němu.
Hned jak byli tváří v tvář, Král zvedl ruku a vrazil mu silnou facku. Králova manželka si šokovaně dala ruku přes pusu a princ vyděšeně vykulil oči. Sálem se ozval šepot a lapání po dechu. Velitel flotily byl v šoku, ale ne tak, aby to na sobě dal znát. Dotkl se své tváře, stále se snažil pochopit, co se právě stalo.
Král se podíval na Kočkovité v Sále. „Až se znovu kdokoliv pokusí přehlížet mé nařízení nebo se neuváženě pokusí vyzvat Psovité, pak bude vyhnaný z naší svatyně a bude donucen zhynout společně s tyrany silou naší zbraně. Nikdo nebude zproštěn viny.“ Podíval se na velitele letky a ukázal na něj prstem. „Za své neloajální chování budeš uvězněn,“ zavrčel. „Odveďte ho z mého dohledu!“ zahřměl.
Stráže Kočkovitých vzali velitele letky a táhli ho pryč ze sálu.
Uběhlo několik hodin, než přišel první návštěvník. Ukázal se princ Kočkovitých a podíval se na velitele, který ležel na matraci, vypadal naprosto znepokojeně, přesně tak, jak princ očekával.
„Proč tohle děláš?“ zeptal se princ s tváří plnou znepokojení. Velitel viděl, kdo to je a okamžitě se zvedl z postele. Šel blíž, tak blízko, jak to jen šlo, zůstal stát za silovým polem, které je oddělovalo.
„Musel jsem. Čím déle budeme čekat, tím menší šanci zabít je budeme mít. Sám jsi mi to řekl. Psi už vědí, že máme zbraň. Jestli nikdy nic neuděláme, budeme vypadat jako blázni! Budou si myslet, že to byla jen kachna!“
„Tak je nechme být vystrašené pouhou myšlenkou na tu kachnu,“ odpověděl princ. „To oni budou vypadat jako naivní blázni.“ Velitel letky založil ruce. „Prosím, nechci, abys tohle dělal. Dělám si o tebe starosti.“
Velitel si povzdychl. „Poslouchej, nejspíš by ses měl vrátit a nechat mě; tvůj otec tě bude hledat.“
„Oh, nebude mě hledat, to ti zaručuju. Vyjadřovat lásku ke mně umí opravdu špatně, víš.“
„To mi povídej,“ řekl velitel, promnul si tvář, kterou Král poctil svou nespokojeností. Oba dva se zasmáli.
Princ se přestal smát a dál se díval na velitele. „Trpím, když tě vidím tady ve vězení.“
„Jo, no, mohl bys s tím něco udělat.“
Princ si odfrkl. „Zabijí mě, když tě pustím.“
„Jistěže ne. Jsi princ. Jen tě uvězní. Není to tak zlé, jak vidíš.“
Princ se zasmál. „Jistě, dostanu tě ven, pokud se už nebudeš snažit něco dokazovat. Už teď si myslím, že jsi ten nejlepší… chci říct, všichni si myslíme, že jsi nejlepší.“ Princ rychle odvrátil pohled. Velitel se ušklíbl.
„A já si myslím, že jsi ten nejlepší přítel, Vaše Výsosti,“ zazubil se.
Princ protočil oči.
„Po posledním setkání s Kočkovitými, se Lordi Psovitých rozhodli-„
„Teto Janine, počkej,“ řekl Jimmy. Teta Janine se k němu otočila, hlavu nakloněnou na stranu. „Kteří z nich jsou ti špatní?“
„Oh… začínáš mít pochyby o psech?“ zazubila se teta Janine zlověstně.
„Ne, chci říct… No, myslel jsem si, že psi jsou ti dobří, ale kočky neznějí tak špatně.“
„Chápu. No, to ti nemůžu říct; to budeš muset posoudit sám, teď budeme pokračovat.“
„Počkej… řekni mi alespoň, jak vypadají.“
Teta Janine se zamračila. „Chceš říct, že je budeš soudit podle vzhledu?“
„Uh… ne, ne… Jen chci vědět, jak vypadají. Chci mít lepší tušení.“
„No dobře,“ řekla teta Janine. „Jak jsem řekla, jsou to humanoidi, takže vypadají hodně jako my, ale také trochu jako jejich předci. Nemají srst ani ocasy, ale mají lepší smysly.
„Humanoidní Psi se vyvinuli z kmene Canini, který je příbuzný s vlky. Jejich těla jsou atletická a velmi dobře stavěná se statnými a silnými končetinami. Fyzicky jsou o hodně silnější než Kočkovití. V porovnání s nimi mají plnější obličeje, širší nosy a jsou opálenější. Také je o nich známo, že mají husté vlasy. Vlastně, spousta z jejich rasy má dlouhé a bujné kštice. Rostou do takové délky, že si je občas už ani nečešou. Tomek, kupříkladu, má tolik vlasů, že si z nich dělá dredy a nosí kolem hlavy čelenku, aby je udržel na místě. Jeho neohroženost v boji a jeho vzhled můžou za to, že ženské jejich rasy ho mají za neskutečného samce.
Humanoidní Kočky se vyvinuly povětšinou z rodu Felis, což odkazuje na méně šlachovité kočkovité šelmy. Také mají opálenou kůži, ale jsou mnohem štíhlejší než Psovití. Jelikož je jim to dáno od přírody, nemůžou se fyzicky Psovitým rovnat, a tak jsou vychytralí a lstiví, mají vytrénované poznávací smysly, aby tak dohnali své nedostatky. Namísto síly používají mozky – i když si psovití myslí, že jsou mistři podvodu. Jsou pěkně ohební a mají dlouhé nehty. Občas mají na těle značky, fleky nebo pruhy. Oči mají skoro jako mandle a jejich duhovky mají živé a intenzivní barvy. Dalo by se říct, že je radost se na ně dívat. Tak tady to máš.“ Teta Janine se podívala na Jimmyho. Jimmy se snažil představit si ty tvory. Tohle vůbec nečekal, byl zvyklý na obvyklé zločince a kladné hrdiny. Bylo jednoduché je rozeznat, jelikož ti zlí většinou vypadali ošklivě a ti hodní vypadali hezky. „Už můžu pokračovat?“
Jimmy zamrkal. „Uh… Jo.“ K čertu s tím, nejspíš se bude muset rozhodnout sám, kdo z nich je ten špatný a dobrý, jak mu řekla teta Janine.
„Takže… vzhledem k jejich poslednímu žalostnému setkání, Lordi Psovitých se rozhodli, že už nebudou sedět a čekat, ale že udělají cokoliv, co bude v jejich silách, aby Kočkovité zastavili byť jen od přiblížení se k jejich Hvězdné soustavě.“
Technik letky zaúpěl hned, jak uslyšet, že vznášecí platforma přijela s letci Psovitých, kteří ani chvíli nečekali a rovnou se vrhli ke svým lodím.
„Sakra, tady jsou.“
„To snad nemůžou myslet vážně,“ řekl inženýr hangáru. „Vždyť jsme je sotva doopravili.“
„Zjevně nemůžou čekat, když jde o kočky,“ zabručel technik.
„Jo, no, nebude to naše vina, jestli se jim začnou lodě rozpadat ještě v našem meziprostoru.“
„Hej, Jagele, jak je na tom moje zlato?“ zahulákal Tomek, když se přiblížil k lodi, na které pracovali. Pár opravářských robotů mu právě poupravovalo panely na povrchu.
„Moc dobře ne,“ odpověděl Jagel, inženýr základny. „Bojím se, že už další střelbu nevydrží, Tomeku.“
„Měl bys s ní lépe zacházet, to je fakt,“ souhlasil technik.
„Zvládla víc než tohle a vždycky se postavila na nohy. Mimo to vím, že se jí to líbí.“ Tomek s láskou pohladil dlouhé červené pruhy na své stíhačce.
Jagel protočil oči a začal slézat po žebříku. „Opravdu nevím, co na tobě vidí,“ zažertoval.
„Asi se jí líbí zloduši,“ přidal se technik.
„Hej, oba dva víte, že jsem ten nejmilejší pes, kterýho kdy bude mít, nebo snad nesouhlasíte?“ podíval se Tomek na ostatní letce.
Inženýr a technik se podívali na piloty a jejich lodě, který byly opravdu v mnohem horším stavu než Tomekova. „Dobře, v tom máš pravdu. Má štěstí, že tě má.“
Tomek se zasmál. Začal vylézat po žebříku a do kokpitu své lodi. „A teď, když nás omluvíte, musím ji sakra projet.“
Jagel si odfrkl. „Jistě, dáme vám prostor.“
Dveře hangáru se otevřely a objevila se přistávací rampa. Všechny stíhačky zažehly motory a vyrazily ke hvězdám.
„A je to tu… zase,“ povzdychnul si technik. „Myslíš, že se tentokrát vrátí?“
„Nejsem si jistý,“ řekl Jagel.
„Myslím, že to nevzdá, dokud nebude mrtvý.“
„No, to je typický Tomek, nejodhodlanější letec, kterého kdy poznáš. Říkám ti, že ve vesmíru neexistuje nic, co by uklidnilo tu jeho obsesi zabíjet kočky.“
Stíhačky dorazily ke kraji jejich Hvězdné soustavy a začaly se rozprostírat ve dvojicích do rozdílných směrů. Tomek letěl po boku s Andrazem, mířili k jednomu z mnoha kontrolních bodů, které skenovaly prostor kvůli pašerákům.
„Jsi odpojený?“ zeptal se Tomek.
Andraz klikl na zámek pro komunikaci. „Teď už ano. O co jde?“
„Vím, že jsi jedna z hlavních hlav na téhle misi, ale chci to slyšet i od tebe. Myslíš, že to bude fungovat?“
„Předpokládáme, že to zmenší jejich šance o 70%.“
„Bez urážky, ale nemyslím si, že přenastavení hlídacích satelitů na každé zatracené základně bude fungovat. Kočky jsou až moc chytré na to, aby riskovaly detekci. Neříkal jsi, že bychom je neměli podceňovat? Nejspíš použijí nějakou neotestovanou skočnou dráhu nebo něco.“
„Nemyslíme si, že by chtěly riskovat poškození zbraně.“
„Říkám, že je tu 30%, že budou,“ zahučel Tomek.
„No, také jsme rozšířili lodní sítě,“ řekl Andraz.
Lodní sítě, zauvažoval Tomek; ty věci nenáviděl. Byly to stroje v hyperprostoru, které vytvářely gravitaci, která se používala pro narušení hyperprostorových skoků a vracela tak lodě zpátky na jejich původní místo. Jednou Tomek a jeho flotila byli obětí sítě nepřátelské lodě. Měl štěstí, že se z toho dostal živý, zatímco část jeho letky byla rozmetána na kousky, jelikož se srazili s jinými loďmi, které byly vytažené z hyperprostoru.
Tomek a Andraz dorazili k prvnímu kontrolnímu bodu. Tomek odpojil malý satelit ze své lodi, zatímco Andraz nastavoval instrukce. Skoro o hodinu později byli hotovi.
„Dobře, to je jeden,“ řekl Andraz a povzdychl si.
„Cože?“ řekl Tomek.
„Máš pravdu, zdá se to zbytečné, už to vidím taky. Vybuchneme do zapomnění dřív, než tohle dokončíme.“
„Ne, nevybuchneme,“ řekl Tomek.
„Jestli ne supernovou, tak jejich útokem. Jelikož je celá flotila rozkouskovaná, nebudeme mít šanci.“
„Uklidni se, máme čas, kočky na nás znovu nezaútočí.“
„Proč seš si tak jistý?“
„Oh, no jo vlastně, já ti to neřekl. No, tak nějak jsem se naboural na video zprávu, než skočili. Kočičí Král na ně prakticky řval, aby se vrátili a neútočili na nás.“
„Opravdu? Proč?“
„To jsem si taky říkal, ale víc jsem neviděl,“ řekl Tomek. „Oh, mimochodem, princ stál vedle něj.“
Andraz zalapal po dechu. „Tys viděl kočičího prince?“
„Jo.“
„A?“ Andraz měl nadšený hlas. „Co myslíš?“
„Že přeháníš.“
„Vážně? Nemyslíš si, že vypadá dobře?“
„Proč bych si to měl myslet? Je to kocour.“
„Vím, že to je kocour, ale no tak, nejsi slepý.“
„Eh, jediné, co jsem viděl, byl kocour.“
„Chceš mi říct, že ti nebylo ani trochu divně, když ses na něj díval?“
„Ne, ale je mi divně z tohohle rozhovoru. Buď jsi šílený, nebo tě zrazujou smysly, příteli.“
Andraz si odfrkl. Myslel si, že vzhledem k jeho pýše a nenávisti ke Kočkovitým by si to Tomek stejně nikdy nepřiznal. Všiml si, že mu monitor hlásil varování. Rychle zapnul komunikaci s můstkem velitelské lodi a vykulil oči, když jeho oči zahltila varovací zpráva.
„Tomeku!“
„Jo, jo, taky to slyším,“ odpověděl Tomek.
„Tolik k tomu, že na nás znovu nezaútočí,“ řekl Andraz.
„Nejdou po nás,“ oznámil jim Gustaf. „Zdá se, že jdou po dobíjecích stanicích.“
Tomek zabručel. No jistě! Proč je to nenapadlo dřív? Když zničí napájecí stanice na hlavních cestách v jejich galaxii, pak většina lodí nevydrží cestu do jiné galaxie. Kočky jim ani nechtěly dát šanci evakuovat se z jejich zatracené galaxie.
„Tak kde jsou, Gustafe?“
„Vlastně docela blízko od vás,“ odpověděl Gustaf. „Detekovali jsme několik stíhaček v sektoru stanice Skylo.“
„Jdeme po nich.“
Tomek se nahrbil; nedokázal skousnout podlé kočičí smýšlení. Jeden aby myslel jen na to nejpodlejší, když šlo o kočky, protože to byl jediný způsob, jak být krok před nimi. Dokonce i ve válkách se nabíjecí stanice nechávaly v klidu. Sloužily přeci jen všem, nejen Psovitým rasám. Byly to stabilní body v galaxiích, vždy otevřené návštěvníkům a obchodníků, používány pro opravy a pro doplnění kyslíkových zásob a paliva. Ale zjevně kočky nebraly ohled na nikoho a před ničím se nehodlaly zastavit, pokud jim to poslouží ku prospěchu.
Dorazili na místo přesně ve chvíli, aby viděli, jak se dvě stíhačky snesly dovnitř stanice. Jelikož stíhačky neměly dost muniční síly k tomu, aby stanici poškodily, protože nabíjecí stanice byly obrovské, pouze dostatečně silná mina, zasazená přímo do jádra stanice, by byla schopná ji zničit.
Andraz vykulil oči a zbledl, když si všiml značek na ocase jedné ze stíhaček. „No kurva, Tomeku! Tuhle loď znám! To je ten, co mě dostal!“
Ale Tomek ji viděl taky a sám poznal, komu ta loď patří. Tohle byl rozhodně osud, pomyslel si, protože teď měl znovu šanci s ním bojovat.
„Možná bychom měli požádat o posily,“ řekl trochu nervózně Andraz.
„Čekej si na ně, jestli chceš,“ odvětil Tomek. „Ale já jdu dovnitř.“
„Tomeku, opravdu si nemyslím, že je to dobrý nápad.“
„Bude pozdě, než ostatní dorazí. Chceš nás nechat je zničit stanici?“
„Ne, jistěže ne, ale měli bychom to alespoň lépe naplánovat.“
„Hele, je na zemi a vsadím se, že na zemi není tak kluzký jako ve vzduchu. Klid, Andrazi, a jdeme na to.“
Andraz vydechl, snažil se uklidnit, zatímco přistáli na stanici.
„Nechápu, jak jsi mě mohl k tomuhle ukecat.“
„Protože víš, že to musíme udělat, když to nechce udělat nikdo jiný.“
„Ale pořád si myslím, že to není nutné, co si chceš dokazovat?“
„Chci Králi dokázat, že můžeme zbraň použít už teď a že už nemusíme déle čekat. Už jsem mu ukázal, jak jen hrstka z nás dokáže oklamat jejich hlavní flotilu.“
„Ano, dokázals to a on si toho je vědom. Takže proč jsme ale tady?“
„Protože on nechce útočit! Neměli bychom se zničením psů dál čekat. Dáváme jim jen čas k připravení se na opuštění jejich systému a k tomu, aby se dostali, jak daleko potřebují, aby nebyli v dosahu hvězdy. K čemu nám zbraň bude, když třeba jen hrstka z nich přežije? No, já je nechci nechat utéct. A doufám, že jsi v tom se mnou. Jsi?“
„Vždycky.“
„Tak dobře, pojďme na to.“
Kočičí piloti vystoupili ze svých lodí a vešli do stanice. Vstoupili do analyzační komory a čekali, až jim automat dovolí přístup. Po pár vteřinách se objevilo zelené světélko na zámku komory. Dveře se otevřely. Nezastavovali se a ignorovali robotickou posádku asistentů, zatímco procházeli kolem modulů, občas je museli paralyzovat, aby se jim do ničeho nepletli. Mířili přímo k srdci stanice: ke generátoru energie a kontrolnímu systému.
Když došli na místo, chtěli připevnit minu k jedné z věží pro kontrolu gravitace, bohužel jim ale mina byla rázně vyražena ze sevření silou laserového paprsku.
Druhý paprsek jim málem ustřelil hlavy. Kočkovití zasyčeli, když uviděli, jak na ně střílejí psi.
„Hah, ti idioti nás nečekali,“ řekl Tomek a díval se, jak byli Kočkovití v šoku z jejich přítomnosti. Kočkovití jim to okamžitě začali oplácet, stříleli ze svých blasterů zpátky na psy. Tomek uhnul, schoval se za zeď.
„Hezky jsme je zahnali do koutka, co,“ odpověděl Andraz. Všiml si, jak jeden z Kočkovitých šel po mině. Vystřelil z blasteru a odrazil minu dál od nich. „Ne tak rychle, číčo,“ řekl.
Kočkovití byli vztekem bez sebe a začali nepřetržitě pálit ze zbraní, snažili se utéci.
„Tentokrát tě utéct nenechám,“ řekl Tomek. Vyrazil ze svého krytu, šel po nich a střílel.
„Tomeku, počkej!“ vykřikl Andraz. „Ksakru!“ zamručel, Tomekova bezohlednost mu na klidu nepřidávala.
Kočky měly rychlé nohy. Tomek věděl, že je skoro nemožné je dohonit, stejně jako bylo nemožné přesně mířit za běhu. Bál se, že je ztratí hned, jak vběhnou do labyrintu tunelů. Zastavil, zvedl zbraň oběma rukama, jedním okem se podíval do odstřelovačského mířítka a vypálil.
„Argh!“ vykřikl princ Kočkovitých a skácel se k zemi. Velitel flotily zastavil, aby se pokusil mu pomoci. „Ne! Jsem v pohodě! Běž!“ řekl princ, ale velitel už se k němu nakláněl, aby mu pomohl. Princ použil všechno, co v sobě měl, aby ho odstrčil pryč. Bylo to bezohledné, ale zachránil tak veliteli život. Díky tomu to byla zeď vedle něj, která byla zasažena střelou, a ne jeho hlava. „Prosím! Běž!“ syčel princ.
Velitel zaváhal. Zamrkal a jen tak tak unikl další střele tím, že uskočil pryč. Střela se znovu zabořila do stěny a vytvořila tak sprchu jisker. Díval se, jak se Kočičí princ dostal zpátky na nohy.
„Tak vypadni odsud!“ zahulákal princ Kočkovitých. Velitel konečně poslechl a dal se na úprk, ne protože mu to princ nařídil, ale protože mu blížící se psi nedávali jinou možnost.
Tomek se díval, jak se Kočkovití rozdělili do rozdílných tunelů. „Rychle!“ řekl Andrazovi. „Nemůžeme je pustit z dohledu.“ Oba dva věděli, že i kdyby se jim ztratili a uběhli míle, tak oni měli čichové smysly, které by jim pomohly je vystopovat, pokud na sobě kočky ovšem neměly obleky a helmy, které byly vytvořené speciálně pro to, aby nezanechávaly žádný pach. Obleky Kočkovitých byly vytvořeny speciálně pro pozemní boj, když potřebovali oklamat Psovité a jejich čich.
Tomek a Andraz se rozdělili, každý z nich běžel za jiným Kočkovitým. Tomek pronásledoval toho, kterého zasáhl, i přesto mu ale utíkal, jako by se mu nic nestalo. Sledoval kočku tunely, a tak jak předpokládal, ho dost rychle ztratil. Naštěstí ho ale mohl sledovat podle rezonance jeho kroků, která putovala železnými tunely.
Najednou běh zastavil. Tomek se zamračil. Tunel ho dovedl k východu a on vběhl do otevřeného prostoru, ve kterém byly všude obří struktury ve tvaru baněk. Nejspíš se dostali k jednomu podpůrnému sub systému jádra. Přes místnost plnou cisteren byla jen jedna cesta, ale Kočkovitý nebyl nikde na dohled. Jistě, byl rychlý, ale takhle rychlý být nemohl. Tomek by ho viděl alespoň v dálce.
„Kurva,“ zanadával Tomek. „Kam do prdele zmizel?“
Jeho uši zachytily zvuk gumy, která se třela o železo, a zvedl pohled ke zdroji. Ušklíbl se. „Mám tě.“
Kočkovitý šplhal po železných příčkách, které byly na obří nádobě s vodou. Tomek si prohlídl spletité údržbářské mosty a platformy nad cisternami, a pak si všiml únikového východu. Uvědomil si, že tam chce kočka jít. Vystřelil po něm blasterem, ale Kočkovitý uskočil ze žebříku a jeho rána zasáhla nádrž. Okamžitě z ní začala unikat voda.
„Ksakru!“ zabručel Tomek. Používat tady pistol byl špatný nápad. Rozhlédl se a viděl výtah na straně jedné z cisteren.
Kocour se dostal na most údržby, jen aby viděl, jak mu Tomek zablokoval cestu k východu. Tomek zamířil a vystřelil. Kocour udělal salto dozadu a uhnul střele. Tomek začal střílet rychleji, nedával mu šanci dostat se zpátky na nohy. Kocour konečně upadl, shodil si helmu a rozplácl se na most. Couval od Tomeka pryč. Tomek se usmál zlým, ale šťastným úsměvem, poznal ho. Kočkovitý princ se na něj díval, chladné berylové oči přimhouřené. Měl oslnivé oči, přiznal Tomek, ale to měly všechny kočky. Nechápal, jak se mohl Andraz začít ztrácet tím, že se na něj jen podíval. Tomek vždy doufal, že potká Kočičí Šlechtu, a že až ji potká, tak nebude čekat. Zamířil na hlavu kočky, byl poctěn, že to bude právě on, kdo zabije Kočičího prince.
Jeho pozornost zachytil zvuk střelby od východu. To musel být Andraz, který honil toho druhého, pomyslel si. Když se otočil zpátky, mířil na vzduch. Zalapal po dechu. Jeho pohled zamířil dolů. Kočičí princ skočil a teď byl na zemi. Tomek cítil, jak uvnitř začínal zuřit a málem na místě vzplál. Ten skok byl pro něj až moc vysoký. Kdyby to zkusil, určitě by se rozplácl na kousky. Kočka nejspíše přistála na nohou jakoby nic, a i kdyby ne, tak by jen ztratila další ze svých životů, zvedla by se a utekla. Tomek namířil svým blasterem, ale neriskoval, že zasáhne cisternu. Kočkovitý mu brzy zmizel z dohledu. Tomek zavrčel, ale jeho zlost nebyla nic v porovnání s jeho zklamáním.
Znovu uslyšel zvuk střelby a tentokrát zamířil za jejím zdrojem. Alespoň Andrazovi pomůže s tou druhou kočkou. Když byl za únikovými dveřmi, vstoupil na údržbářský most, který byl ještě výš než ten předchozí. Dole na zemi viděl Andraze, který honil Kočkovitého, ale byl až moc pozadu. Tomek viděl, jak Kočkovitý minul trubky a rychle na ně vystřelil. Trubky se rozmotaly a svalily se mu přímo do cesty. Kočkovitý zakopl, upustil svůj blaster a přistál na zádech. Andraz ho rychle dohnal a teď stál nad ním.
„Doraž ho, Andrazi!“ povzbuzoval ho Tomek.
Andraz namířil zbraň na jeho hlavu. Kočkovitý si zvedl hledí a zamumlal něco ve své řeči, Tomek neměl pochyby o tom, že to byla nadávka. Andraz stál na místě, nestřílel.
„Na co čekáš, Andrazi?“ řekl Tomek. „Zabij ho.“ K jeho nepochopení a úžasu Andraz sklonil blaster. „Ne! Co to děláš?!“ rozkřikl se Tomek, ale Andraz stál a jeho slova jako by neslyšel. Tomek cítil, jak mu srdce buší rychleji a jak se mu ruce potí chladným potem, když ho přemohla neuvěřitelná hrůza. „NEEE!“ vykřikl, když viděl, jak se Kočkovitý natáhl po své zbrani a vystřelil po Andrazovi. Andraz nárazem letěl vzad, přistál na zemi naprosto nehybný.
autor: blame_my_dirty_mind
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Jsem zmatená. Tom honil prince? Spíš si ho spletl. Andymu se princ líbil a proto ho nechtěl zabít. A princ ho zabil. A bylo to dlouhé, ale já chci ještě! Chci další díl! Hned! Teď! 😀 Sakra, takhle to ukončit. Samozřejmě, že takhle. V napínavé chvilce.
No jo, ten moment, když něco chceš, ale je ti to k prdu. Musíš čekat.
Taky jsem zmatená. Andraz usoudil, že viděl prince, ale taky si všiml, že byl v normální uniformě, takže se mohl zmýlit. Uvidíme. Je mi Andaze moc líto, Tom bude nešťastný a taky neskutečně vytočený.
Už se nemůžu dočkat, co bude dál.
Díky za úžasný překlad.
Taky jsem teď trochu zmatená, koho vlastně Tom pronásledoval. Dle Andrazovy reakce bych řekla, že právě on šel za princem. Myslím, že doufat v tuhle chvíli, že to Andraz přežil s nějakým zázrakem, by bylo čiré šílenství, ale stejně stále nemůžu uvěřit tomu, že už by byl po smrti. 🙁
Každopádně každá kapitola je napínavější a napínavější! začíná to být skutečně zajímavé, především nemůžu z té Tomovy nenávisti ke kočkovitým. Jsem celkem zvědavá, zda se to změní ve chvíli, kdy pozná Billa, a nebo ne?! 🙂
Mimochodem, moc se mi líbí, jak autorka trošku pozměnila jména účastníků. Třeba Gustaf a Tomek. To je úžasné! 🙂
Moc děkuji za dokonalý překlad, LilKatie! 🙂
Doufám že to Andraz přežije.
Ďakujem aj za túto kapitolu. Idem si prečítať ďalšiu. To, že teraz nemám čas chodiť sem denne má jednu výhodu, že keď sa sem dostanem, tak je tu viac kapitol naraz a nemusím čakať na pokračovanie. Teraz by sa čakalo veľmi ťažko. Som zvedavá čo sa to vlastne stalo.