autor: Saline A.
Teda řeknu vám, od chvíle, co jsem dopsala Návraty, potýkala jsem se celkem s krizí – inspirace se mi, bestie jedna prohnaná, vyhýbala obrovským obloukem, asi jako daň za to, že jsem lítala po všech čertech a nepodplácela si jí. 🙂 Nedávno jsem s ní ale večer začala znovu koketovat a vzniklo z toho tohle.
Nevím, jak dlouhá povídka bude, nebo jak skončí. V podstatě toho vím poměrně málo – vím ale, že Bill je osmnáctiletý samotář, a vzhledově si ho můžete představovat s jeho krásnou černou hřívou spadanou na ramena (ostatně jako téměř vždy u mě 🙂 a Bushida… Jako Bushida. Tam se toho moc změnit nedá 😉
Teď už vás ale nebudu rušit od čtení, pusťte se směle do toho, snad si to užijete. 🙂 A ještě moc děkuji za všechny krásné komentáře u předchozí povídky. ♥ Něco jsem si z toho vzala a možná vás brzy překvapím ještě něčím novým. 🙂
Pac a pusu
pairing: Bill/Bushido
Úvod
Jak se zvuk podpatků čím dál hlasitěji rozléhal prázdnou chodbou, ticho se šířilo z místnosti do místnosti rychlostí světla. Byl to zvuk pro všechny v budově tak nezvyklý, že zmlkli a ujišťovali sami sebe, že je skutečný. Jakmile si byli jistí, že se jim to nezdá, jeden po druhém nevěřícně přešli přímo k mřížím. Byli tak omráčeni tím, co viděli, že se snad poprvé v životě nezmohli na slovo.
Bill si pevněji přitiskl knihy k útlému tělu, s hlavou vztyčenou rychlým krokem upaloval podle přesných instrukcí muže na vrátnici. „Hlavně nedejte znát, že se bojíte. Musí vědět, že se nepoddáte.“ Vzhledem k tomu, že mladík i přes svůj vzhled nikdy nepatřil k průbojným lidem a raději se schovával v koutě některého z uměleckých kroužků, nebyl si jistý, zda se strážníkova rada nemine účinkem. Věděl, že si ho všichni prohlížejí. Varovali ho, že bude mít problém, pokud na svém zevnějšku radikálně neubere. Protože ale celé roky z domu nevycházel jinak než perfektně upravený, bylo víc než jasné, že bude muset překonat sám sebe a zvyknout si na jejich hladové pohledy. Ostatně, co by mu muži, čtyři a dvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, sledovaní kamerami a dozorci se zbraněmi, mohli udělat?
„Bill Kaulitz! Saki, moc mě těší. Rád vidím, že jsi dorazil,“ postarší muž za stolem rázně vstal, jakmile mladíka uviděl přicházet. Bill se bázlivě zarazil, i přes očividně pokročilejší věk muž vypadal přísně, nepochyboval, že mezi vězni se těší respektu. Jakmile se ale přívětivě usmál a okolo očí se mu vytvořily vějířky, Bill se uvolnil. „Upřímně jsem očekával, že to vzdáš.“
Bill mu lehce potřásl nabízenou rukou, ale zmateně k němu vzhlédl. „Vzdát to? Proč? Vždyť jsme se přeci domluvili, myslel jsem, že je to závazné…“
„To ano, samozřejmě,“ Saki se krátce zasmál, opíraje se o svůj stůl. „Ale už několikrát nás o tuhle možnost studenti žádali, ale z nejrůznějších důvodů nakonec nenastoupili. Hádám, že se jim rozleželo v hlavě, kde vlastně by museli několik měsíců trávit svůj čas.“
„Lhal bych, kdybych řekl, že z toho nejsem nesvůj,“ přiznal mladík s pokrčením ramen, „ale nemám rád vzdávání rozdělaných věcí. Navíc, za ty extra kredity na vysokou mi to opravdu stojí.“
„Viděl jsem tvoje známky a mám pocit, že zrovna mladík jako ty extra kredity nepotřebuje,“ usmál se Saki povzbudivě. „Vážím si ale tvého přístupu, určitě to pak zohledním ve tvém konečném hodnocení. Nicméně, na to je ještě trochu brzy. Co kdybychom se nejdříve prošli po budově? Ukážu ti, kde co máme, a pak se dostaneme k tomu, co tu budeš dělat.“ Bill souhlasně přitakal, lehce se pousmál a muže následoval. „Nevím, jak moc jsi seznámený s vězeňským systémem, ale tahle věznice patří k těm s nejmírnějším režimem. Jsou tu odsouzení za trestné činy z nedbalosti nebo ne příliš závažné trestné činy. Zjednodušeně, máme tu vězně, kteří nejsou ohrožením pro veřejnost. Mohou se tu tedy pohybovat bez jakéhokoliv omezení.“
„Teď mají ale cely zavřené,“ Bill k Sakimu zmateně vzhlédl.
„To bylo zejména kvůli tobě. Chtěl jsem, aby ses poprvé cítil bezpečně, až ke mně půjdeš. Jakmile dokončíme prohlídku, všichni budou mít zpátky svoji omezenou svobodu pohybu.“
Bill přikývl. „Co tady všichni celé dny dělají?“
„Spousta z nich pracuje, nedaleko odtud pro ně máme zařízená pracovní místa, proto je tu teď také podstatně méně lidí. Někteří tráví spoustu času v posilovně, někdo si dodělává vzdělání, což jim stát umožňuje, jak je ti jasné, a pak jsou tu samozřejmě i tací, kteří to berou jako dovolenou. A je jich tu spousta,“ Saki se krátce zasmál. „Dokud ale nedělají problémy, je mi v podstatě jedno, co tu dělají. Hlavně, že dodržují pravidla.“ Bill chápavě přikyvoval, zatímco zvědavým pohledem nenápadně nakukoval do jednotlivých cel, kolem kterých procházeli. Zvědavost byla oboustranná, takže ne jednou se Bill pohledem setkal s některým z vězňů. „Jak vidíš, muži jsou tu klidní, věřím, že nebudou dělat žádné problémy. Samozřejmě, asi se nevyhneš poznámkám, přeci jen jsi hezký mladý muž a pro ně jsi něco jako svatý grál, ale všichni moc dobře vědí, že by stačilo jediné tvé slovo a měli by z toho pořádný malér. Neboj se mi tedy s čímkoliv svěřit, dobře?“
„Jste moc hodný, děkuju,“ usmál se Bill. „Doufám ale, že nebude třeba.“
„To jsme dva,“ Saki se rozesmál. „Tak, na konci každého patra se nachází takzvaná dozorna. Je to místo, kam si dozorci chodí odpočinout, najíst se a tak. Také je tu část s kamerami, kde neustále někdo sedí a monitoruje prostor, nic nám tu tedy neunikne. Samozřejmě ale stále ctíme určité právo na soukromí, nemusíme vidět všechno,“ mrknul na chlapce pobaveně. „Hned vedle dozorny se nachází místnost, skrz kterou musí projít každý, kdo chce dovnitř nebo ven, s čímž ty už jsi ostatně obeznámený. Pokaždé ti budou kontrolovat tašku, jestli nepronášíš nějakou zbraň, drogy a podobně. Už od pohledu je mi ale jasné, že ty zrovna nejsi příznivec ani jednoho, že?“
„Rozhodně ne,“ Bill rázně zavrtěl hlavou. „Ke zbraním mám odpor tak velký, že mě dokonce znervózňuje i ta, kterou máte za opaskem. Vím, že by mě měla uklidňovat, ale má to na mě spíš opačný účinek,“ zasmál se krátce. „A drogy jsou pro mě pasé úplně. Kromě občasné cigarety jsem v tomhle čistý.“
„Výborně, v tom případě tě určitě bude zajímat, že každé patro má svojí kuřárnu. Bohužel nemáme ale oddělený prostor pro vězně a dozorce, takže pokud si budeš chtít zakouřit, budeš muset snést jejich přítomnost.“
Pokrčil rameny, s úsměvem k Sakimu vzhlédl. „Hádám, že na tohle si budu muset zvyknout tak jako tak. Naštěstí kouřím opravdu jen výjimečně, takže bych měl být v pořádku.“
Muž spokojeně přitakal, chlapci přidržel dveře, zatímco procházeli další z chodeb. „Touhle chodbou se dostaneš ke společným prostorům. Ty se nachází pouze na tomhle patře, pokud nepočítám i dvůr. Všichni vězni sem mají stejný přístup, nejvíc se ale budeš vídat s vězni z tohoto patra. Máš tady oddělenou jídelnu, kam si můžeš chodit na jídlo samozřejmě i ty, odděleně tělocvičnu s posilovnou a knihovnu. Nevím, jestli sis všiml cestou sem, ale knihovna je jednoznačně nejlepší místo – máš z ní přehled na většinu patra. Určitě se ti tam bude líbit.“
„Je to knihovna, jak by se mi tam mohlo nelíbit?“ Bill se mile usmál a poukázal na svoje knihy. „Jsem si jistý, že tam budu víc, než spokojený.“
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 30
Povídka začala dost lákavě, akorát jsme se nedozvěděli, co tam Bill vlastně bude dělat. Ale předpokládám, že na to taky dojde. Rozhodně ale bude na vězně působit dost rušivě. 😀
Díky za novou povídku a těším se, co bude dál.
Vypadá to zajímavě.
Vypadá to velmi zajímavě,jsem zvědavá,jak to bude pokračovat 😉 díky moc
Těším se, v tvém podání jsou tihle dva dost přijatelný pár. Už jsi mě o tom mnohokrát přesvědčila. A děkuju za to.
Hmmm, hodne zajimave! Tak nejak usuzuji, ze Bu bude jeden z veznu. Urcite Billimu mic ucaruje jeho muznost 😀 jinak, omlouvam se ti, Saline, za daleko mensi aktivitu. Od doby, co chodim na treninky je mene casu. Nehlede na to, ze me dite je uz poradne drze, vztekle a kdyz mam chvili klid, nejradsi zalezu do postele a delam, ze neexistuji. Takze tak…
Dekuji za zajimavy začátek 🙂
Moc se mi libi dialogy, ktere tvoris, jsou tak realne a davaji smysl, videla jsem tolik povidek (nebo filmu), kde byly dialogy postavene na hlavu. Moc pekne a ctive pises, skoda ze veznice je tak klidna, sama se posledni dobou o takove tema zajimam, protoze pisu povidku z prostredi ghetta, kde je normalni, kdyz vas soused jde na par let do vezeni a vy se tomu ani nedivite, protoze jste prave venku na podminku… Palec nahoru :o)