autor: blame_my_dirty_mind
INFO: vše, co je psáno kurzívou, znamená, že je to v cizí (mateřské) řeči, které ten druhý nerozumí. Vy tomu však rozumět budete 🙂
Tomekovi po tvářích stékaly říčky slz. „Proč? Proč jsi ho nezabil?“ vzlykal, držel Andraze v náručí a třásl s ním, věděl ale, že se mu nevrátí. Regenské sérum na něj už nezabere, i kdyby to zkusil; Andraz ho už použil třikrát a vyčerpal své tělo nadoraz. Nemohl uvěřit, že jeho nejlepší přítel je opravdu pryč. Tolikrát o tom vtipkovali, o tom, kdo z nich zemře jako první, ale bylo naprosto jiné, když to byla realita. Nemyslel si, že se to někdy stane a teď… dokonce ani teď tomu nevěřil. Díval se na Andrazův poklidný spící obličej a vzlykal. Slyšel zvuk lodních motorů a skrz obří okna viděl, jak lodě Kočkovitých odlétají. Zamračil se, když spatřil značky na ocasu jedné z lodí, a zavrčel.
„Tentokrát ho nenechám utéct, Andrazi, to ti slibuji.“ Tomek jemně položil Andrazovo tělo a spěchal zpátky ke své lodi.
„Takže to znamená, že teď je už doopravdy mrtvý?“ zeptal se zamračeně Jimmy.
„No, už použil svou poslední dávku oživovacího séra, vzpomínáš? Takže to znamená, že už není cesty zpět,“ odpověděla teta Janine.
„Awwww, tetičko, to ne. To se mi nelíbí, to není spravedlivé,“ špulil Jimmy rty a založil ruce.
„No tak, Jimmy, nebuď naštvaný. Nikdo není nesmrtelný, ani v tomhle příběhu ne.“
Jimmymu klesla nálada, znepokojení v jeho tváři se ještě prohloubilo.
„Chceš slyšet zbytek, nebo mám přestat?“ zeptala se teta Janine.
„Umře ještě někdo?“ zamručel Jimmy sardonicky.
„Oh, teď jsi nespravedlivý ty. Já jen říkám to, co se stalo.“
Jimmy si odfrkl. Teta Janine může předstírat, že ten příběh je pravdivý, ale on tomu věřil asi stejně, jako věřil, že existují mimozemšťani, čemuž samozřejmě nevěřil.
„Nechceš vědět, co se stane?“ navrhla teta Janine. „Může to být dobré, ale nebudu nic slibovat,“ varovala ho.
Jimmy si povzdychl. Nevěřil na mimozemšťany, ale to neznamenalo, že o nich rád neposlouchal příběhy. Miloval příběhy s mimozemšťany a vesmírem, vlastně přemýšlel, jestli o tom teta Janine věděla, než mu tohle začala vyprávět. „Jo.“
„No dobře,“ odkašlala si teta. „Takže, Kočkovití možná rychle běhali, ale jejich lodě nebyly tak rychlé jako stíhačky Psovitých, obzvláště ta Tomekova, protože on měl speciální bojovný prototyp, vylepšený nejnovější technologií ve zbrani i obraně, které Tomek testoval při každém boji. On samozřejmě neměl problém s nalezením lodě, kterou potřeboval.
—-
Hned jak se Tomek dostal do své lodi, můstek velitelské lodi po něm chtěl vědět informace.
„Nabíjecí stanice je zachráněná,“ odpověděl Tomek. „Ale Kočkovití utekli.“
„Jo, viděl jsem, jak jedna z jejich lodí před chvílí odlétla,“ zmínil se Gustaf. „Myslel jsem, že je to Andrazova. Kde je?“
Tomek cítil chlad a sám sebe nepoznával, když to vyslovil. „Andraz je mrtvý.“
„Cože?“ zakuckal se Gustaf.
„Někdo by měl odvézt jeho tělo; já jdu po jeho vrahovi a nevrátím se, dokud nezničím každý z jeho životů.“
„Tomeku počkej, ne-“ řekl Gustaf, ale Tomek odpojil komunikaci. Nemusel je dál poslouchat. Neposlechl by žádný rozkaz, který by mu nařizoval nepronásledovat Kočkovitého. Slíbil, že Andraze pomstí; teď mu záleželo jen na jedné věci. Musel to udělat, protože Andrazovi slíbil, že to udělá, a také proto, že potřeboval zničit vinu, kterou cítil. Kdyby jen počkal na posily, jak Andraz navrhoval, tak by jeho nejlepší přítel nezemřel.
Myslel si, že se Kočkovitý otočí a bude s ním bojovat, až zjistí, že ho Tomekova loď pronásleduje, ale on jen přidal na rychlosti. Ale ani když jel naplno, tak se nemohl vyrovnat Tomekově rychlosti. Tomek ho rychle dohonil a hned, jak byl blízko na dostřel, začal střílet ze svých kanonů. Kočkovitý se vyhnul, ale ať byl šikovný, jak chtěl, uvědomoval si, že je to těžké zvládnout. Každý škrábanec, každé ohlášení disfunkce mu ukazovalo intenzitu hněvu Psa. Otočil se a začal po Tomekovi střílet. Tomek s lehkostí uhnul z trasy, ale jak se narovnal, všiml si, že se mu Kočkovitý vzdálil, jako by ho chtěl jen rozptýlit proto, aby mu utekl.
Tomekův monitor ukazoval blízkost skočné brány. „Ne!“ zahřměl. Bude ztracený, jestli ho nechá uletět. Kočkovitý za sebou nechal několik min, které Tomekovi vybuchovaly v cestě, donutily ho vyletět z trasy a ztratit tak ještě víc na vzdálenosti. Druhá mina ho opravdu rozhodila z kurzu, a když Kočkovitého dohonil, viděl, jak se dostal do skočné brány a zmizel v portále. Tomek okamžitě vletěl za ním. Čím méně času ztratí, tím větší šance, že ho najde na druhé straně portálu.
Tlak ze skoku do hyperprostoru byl vždycky nepříjemný, ale není to nic v porovnání s pocitem násilného vyrvání z přednastaveného kurzu, protože pak máte pocit, jako když vám někdo trhá tělo ve dví.
Tomek lapal po dechu a snažil se dostat z hlavy závrať. Čekal, dokud jeho monitor nevypočítal, kde to sakra je. Informoval ho, že stojí v půli cesty hyperprostorem, a pak zablikala zpráva, které se Tomek bál: jeho pozice nebyla v tabulkách, takže to znamenalo, že jeho počítač neměl ponětí, kde se nachází. Tomek poprosil o nejbližší životaschopný objekt a k jeho překvapení to nebylo tak daleko. Bylo to jen 800 000 kilometrů od něj. Tomek se rozhlédl skrze okna kokpitu a vykulil oči, když viděl, že nevidí jen trpasličí planetu, ale i stíhačku Kočkovitých, která driftovala v prostoru.
Hádal, že byli oba vytaženi ze skoku lodní sítí, ale otázka byla, kdo ji tam dal a proč. Loď nepřítele se zastavila a zůstala stát, Tomek si všiml prasklin na ocase a rozbitých plátů trupu, které zničila síť. Vesmírné lodi mohly mít po skoku škrábance, ale gravitační studny je dokázaly roztrhat.
Loď Kočkovitého najednou začala vykazovat známky života, když zapnula motory. Tomek za ním vyrazil. Loď před ním byla o dost pomalejší; její letecké schopnosti byly značně poškozené. Mířila k trpasličí planetě, jelikož to byl poslední způsob, jak se zachránit. Jako by mu to snad mělo pomoci, pomyslel si Tomek. Věděl, že teď měl až sprostě navrch, ale když zamířil na nepřátelskou loď, vůbec mu ho nebylo líto. „To je pro tebe, Andrazi,“ řekl a připravil se vystřelit.
Loď byla zasažena. Tomek byl v šoku, protože ta rána nepřišla od něj. Loď Kočkovitého byla obklopena jakýmsi rudým zářením, které loď stahovalo směrem k trpasličí planetě. „Co to?“ díval se Tomek zmateně, pak sebou jeho loď trhla. Jeho monitory a oběhy se vypnuly. „Kurva!“ mačkal všechna tlačítka a tahal za páku tam a zpátky, aby se mu podařilo oživit svou loď, ale nic nefungovalo.
Červené paprsky je pomalu táhly směrem k planetě a k Tomekovu překvapení je pustily hned, jak vešli do atmosféry. Obě lodě začaly padat, jelikož je přemohla gravitace. Tomek se snažil loď nastartovat, ale nešlo to. Jeho loď se začala točit a nabírala na rychlosti. Snažil se vysílat SOS v různých jazycích, kdyby ho náhodou někdo na téhle planetě slyšel, ale hluboko uvnitř věděl, že i kdyby ho někdo slyšel, bylo by mu to nejspíš jedno. Vydechl úlevou, když loď konečně naskočila. Zatáhl za páku, cítil, jak se loď napínala, jak se blížil k povrchu, který byl k jeho zlosti a neskutečné smůle plný rozeklaného lesa bez jakékoliv mýtiny na dohled. Vystřelil raketu; exploze mu trochu otevřeného prostoru udělala a jemu se povedlo vertikálně přistát, ne zrovna hladce.
Pokusil se zeptat svého počítače na souřadnice a vyhodnocení planety, ale monitor jen bzučel. Tomek si pomyslel, že tu musí někde na planetě být nějaký silný zdroj rušení signálu. Teď už z téhle planety neměl jen špatný pocit, teď už věděl, že to špatné je. Nechal to být, o to se může postarat později. Teď potřeboval pomstít svého nejlepšího přítele.
Zdálo se, že Kočičí štěstí bylo ještě menší než jeho. Tomek se díval na kouř vycházející z vršku stromů – hned měl lepší pocit, ale pořád doufal, že kočka náraz přežila, jen proto, aby ji mohl dorazit. Vyrazil směrem ke kouři a začal se prodírat hustým porostem. Našel Kočičí loď, byl to jen vrak, z trysek vycházel kouř a kokpit byl otevřen bez pilota uvnitř. Tomek se rozhlédl kolem sebe a prudce vydechl, nasál do sebe všechny pachy kolem, ale nic nedetekoval. Věděl, že Kočkovitý nemůže být daleko, a tak začal prohledávat prostor, zbraň měl stále připravenou.
Nedaleko od lodi našel padák. Zůstal tiše stát a poslouchal, pak se otočil za zdrojem zvuku. Na skále útesu spatřil Kočkovitého, který tam umisťoval jakousi podivně vypadající anténu.
Tomek šel blíž a ani nedutal. Kočkovitý mluvil, nejspíš používal anténu k zesílení své komunikace, ale Tomek věděl, že když rušičku nedokázala prolomit jeho loď, tak to nedokáže ani tahle mini anténa. Ne že by mu to nějak pomohlo; byl by zázrak, kdyby byla nějaká loď dost blízko na to, aby je slyšela, ať už byli kdekoliv. Nerozuměl tomu, co Kočkovitý říkal, ale bylo zjevné, že je si toho jeho nepřítel také vědom, protože jeho hlas zněl úzkostlivě.
„Giorgi… Giorgi… slyšíš mě? Prosím, odpověz! Jsem uvězněný na nějaké divné planetě. Něco mě vytáhlo z hyperprostorové cesty. Moje loď je na kousky a nemůžu-„
Kočkovitý nadskočil, když laser zničil jeho anténu. Otočil se a viděl Psovitého letce, který na něj mířil svým blasterem. Odrazil se a dostal se dolů z kopce, snažil se skrýt za stromy.
Tomek ho pronásledoval. Jelikož věděl, že nemá proti jeho rychlosti běhu žádnou šanci, střílel blasterem do kmenů stromů. Kmeny a větve padaly a dělaly mu tak překážky na zemi, zpomalovaly ho, dokud už neměl kam utíkat. Kočka se otočila čelem k Tomekovi.
Tomek namířil svou zbraň na hlavu, jediná část kočičího těla, která se nedokázala obnovit. Střela do hlavy ho dokázala efektivně zabít. Vystřelil. Kočkovitý padl dozadu a hlasitě zaúpěl. Tomek se ušklíbl. Nemyslel si, že by neprůstřelná helma měla odolat mnoha ránám, ale byla sranda to pozorovat. Kočkovitý se vyškrábal zpátky na nohy a beze strachu si sundal helmu. Tomek připravil zbraň, posmíval se mu, a pak zareagoval pro něj naprosto neobvykle a nenormálně, což od sebe nečekal ani on sám, obzvláště v téhle konkrétní situaci… zaváhal.
Kočkovitý se zašklebil a hodil po něm helmu.
Tomek jen tak tak stihl uhnout do strany a helma proletěla kolem něj. Nepřestával ale mířit… i když nestřílel. Tak není ženská, dobře. Nikdy se tak dlouho na Kočkovitého nedíval, tak dlouho, že by si někdo mohl myslet, že se jen nedívá, ale že přemýšlí. Ale tohle bylo poprvé, co viděl někoho tak… Vzpomněl si na Andraze a jeho švitoření o Kočičím princi, ale upřímně, princ nebyl nic v porovnání s tímhle. Tomek ho nenáviděl za to, že mu zabil jeho nejlepšího přítele, ale teď ho nenáviděl ještě víc za to, že si pohrával s jeho myslí.
Obličej Kočkovitého se zkřivil, černé vlasy se mu trochu naježily. Stál ale v klidu, na oplátku si i on Tomeka prohlížel, jako by se snažil přijít na jeho další krok.
Jejich klid byl ale najednou přerušen několika silnými mechanickými zvuky a otřesem země. Neohrožený postoj Kočkovitého se rychle změnil ve strach nejspíš proto, že to, co ty zvuky vydávalo, bylo bezpochyby kolosální a zdálo se, že to míří přímo k nim. Tomek si taky dělal starosti, ale nejspíš ne tolik jako Kočkovitý. Poznal, že ať už k nim přichází cokoliv, je to pravděpodobně mechanický robot, soudě podle otřesů země při každém kroku.
Vysoké stromy a keře se začaly tříštit, lámat a odlétat jim před očima, dokud se neukázal obří Mech-bot. Byl monstrózní, ještě větší, než si Tomek myslel, jeho obří hlava byla ve tvaru rypáku a měl obří ruce s drápy.
V Mech-botovi seděl Ještěr z rasy humanoidních plazů. Tomek nebyl moc překvapený, když viděl Ještěra, i když byli jen stěží k vidění, jak se potulují hvězdnými soustavami, nejspíše proto, že většina z nich byla zavřená pod zámkem ve vězení. Bylo na ně nahlíženo jako na jednu z nejobskurnějších a nejnepřívětivějších ras ve vesmíru. Zdálo se, že tahle trpasličí planeta je plná jen špatných věcí.
Ještěr začal mluvit obecnou řečí, jeho hlas zněl cynicky a potěšeně. „Vida, vida, kdopak nám to sem dopadl. Oh… co to tu máme? Kočku?“
Jedna z mechanických mech-rukou se pohnula. Kočkovitý zalapal po dechu. Vyskočil a unikl ze sevření drápů. Robot mávnul druhou rukou a chytil ho ve vzduchu. Kočkovitý zabručel.
„Aha h… mě neutečeš.“ Ruka vzala Kočkovitého blíž ke kokpitu. „Páni, nejsi ty ale překrásný nález.“ Kočkovitý na Ještěra zasyčel. Ještěr se zasmál a stiskl. Kočkovitý zasténal bolestí. Ještěr stisk povolil a díval se na těžce dýchajícího Kočkovitého. „Vy kočky, pořád se akorát vztekáte,“ zazubil se. „Byl tu ale ještě jeden, že? Je to další kočka? Kde je?“ Robot otočil hlavou a rozhlédl se.
„Jsem tady, ty stupidní ještěrko,“ zahulákal Tomek. „A nejsem žádná zatracená kočka.“
Ještěr se podíval dolů a spatřil Tomeka. „Ungh, pes,“ oklepal se. „Nesnáším psy.“ Ještěr se na Tomeka podezřívavě zadíval. „Ví zbytek té vaší všetečné chásky, že jsi tady?“
„Na to vsaď svůj kluzkej jazyk,“ zalhal Tomek. „A přiletí sem a vypořádají se jak s tebou, tak s tvojí zjevně ilegální planetou.“
Ještěr se začal smát. „Ty ani nevíš, kde jsi, co? Jak to pak vědí oni?“
Tomek se zamračil, došlo mu, že mu na to Ještěr neskočil.
„Víš ty co? Nikdy jsme v aréně psa neměli, ale když o tom tak přemýšlím, nemyslím si, že jste hodni hry. Možná tě zabiju rovnou a budu předstírat, že jsem tě nikdy neviděl.“ Robot zvedl jednu ze svých mechanických rukou a chystal se Tomeka rozdrtit. „Chcípni, psisko.“
Tomek uskočil stranou. Robot dupnul nohou do země, až se zachvěla. Tomek se přikulil zpátky a vystřelil z blasteru, ale lasery robotovu neprůstřelnou zbroj nepoškodily. Robot mávnul rukou v domnění, že Tomeka odhodí jako mouchu. Tomek ale znovu uskočil stranou. Tentokrát Ještěr zareagoval rychle a praštil svou mechanickou rukou do Tomeka, čímž ho odrazil a poslal ho letem přes les. Tomek narazil do kmene a zřítil se na zem. Ještěr se zasmál. Robot vyrazil ke stromům a rval jejich kmeny ze země. Když se ale otočil, Tomek nikde nebyl.
„Eh?“ zabručel Ještěr. Robot kmeny pustil. „To je jedno,“ řekl Ještěr. „Ať se s tebou temné lesy vypořádají samy, psisko.“ Otočil se ke Kočkovitému a stiskl ho pevněji. Kočkovitý zanaříkal. Robot s ním začal odcházet, sevření nepovoloval. „Tak pojď, kočičko, nemůžu se dočkat, až tě uvidím v akci. Už teď je na tebe skvělý pohled. Škoda, že to nepřežiješ.“
autor: blame_my_dirty_mind
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 20
Tohle je napínavé jak kšandy. Všechny moje teorie o tom jak bude povídka pokračovat šly pokaždé do kytek, takže jsem fakt moc zvědavá, co bude dál. Tohleto napínání mě ubíjí. Už se těším až se princátko a Tomek skutečně setkají tváří v tvář a proběhnou nějaké interakce.
Děkuji za překlad.
Ttak to teda vypadá že bude zápasit v aréně doufám že se Tomovi nic nestalo.
To jsou mi tedy zvraty! Tahle povídka je naprosto nečitelná, protože nepočítám nikdy s ničím, co se stane! 😀 Jsem v celku zvědavá, co všechno nás ještě čeká! 😉
Stále si nejsem jistá, jestli tenhle Kočkovitý je Bill nebo ne. Ale černé vlasy by tomu napovídaly! 😀 A ačkoli o něm nic nevím, rozhodně nechci, aby se mu něco stalo. Ty souboje budou určitě pěkně hnusné a bezpečně překonají všechny moje představy.
Celkem by mě zajímalo, kam Tomek utekl a kde se dokázal skrýt před tím odporným ještěrem. Doufám ale, že se mu povede skrývat co nejdýl, protože mám pocit, že tady na té planetě je nečeká nic dobrého.
Jsem strašně napnutá jak to bude pokračaovat!!
Děkuji za překlad! ♥
Tak to je pecka! Humanoidní ještěři, fujtajbl. O Tomeka se v tuhle chvíli nebojím tolik, jako o Billa, a já jsem přesvědčená, že právě tohle je Bill. V tuhle chvíli je v mnohem větším ohrožení, protože ho zřejmě čeká něco hodně hnusného. Tom se o sebe určitě postará, akorát ho asi bude štvát, že nebude moct uskutečnit svou pomstu. I když první šanci už promarnil. 😀
Díky, těším se na pokračování.
Ještěr v robotovi, to mě pobavilo 😀 Úplně jsem si to představila. Je to hajzl, asi jako Joff z GoT 😀 Tom se hezky zarazil, no jo, princátko Bill se mu zalíbil. Je mi líto obou. Snad Tom Billa najde a pomůže mu tím, že ho bude chtít zabít sám, i když ho nezabije 😀 Chudák Andreas, o tom se tu nikdo zatím nezmínil.
Súhlasím! Táto poviedka je taká zamotaná a nevyspytateľná, že človek nikdy nevie, čo bude ďalej. Moja snaha predvídať dostáva pekne na frak. Ale nevadí, aspoň je to zaujímavejšie.
Uf, tak Andy je fakt po smrti? to mi je strašne ľúto. Som teraz napätá čo plánujú urobiť Billovi…