autor: ophelia_seven
Návrat domů
Bill zíral z okna vedle sebe, zatímco Tom bezcílně projížděl městem. V Tomovi to kypělo ještě i poté, co se několik minut po rvačce vynořil ze školy a našel Billa opřeného o auto, přesně jak mu řekl.
Anděl toho od toho incidentu moc neřekl. Jeho obličej byl kamenný, byl stále naštvaný a měl starost o Billa, který také nebyl zrovna pan hovorný. Nemohl uvěřit, že něco tak jednoduchého nabralo na tempu a proměnilo se v něco mnohem většího a mimo jeho kontrolu.
Tom jej opět přišel zachránit. Kdyby tam nebyl, Bill by určitě byl ten, kdo by ležel na podlaze a rukama si zakrýval svůj zkrvavený nos. Nebo možná, kdyby tam Tom nebyl, tak by neměl tolik odvahy se sám za sebe takhle postavit. Bylo opravdu těžké říct, co by se stalo. Věděl jen to, co se stalo, a to bylo, že Tom praštil toho kluka do nosu, aby bránil jeho čest. A Bill cítil, jak je hrdý a vyděšený zároveň.
Povzdechl si na sedadle spolujezdce a vtáhl si spodní ret mezi zuby, sledoval, jak se světla města třpytí a slábnou, když kolem nich bezpečnou rychlostí projeli. Rádio tiše hrající v pozadí bylo připomínkou, že mezi nimi bylo hodně prázdného prostoru k vyplnění. Ticho bylo jako oceán, a hudba byla jen přikrývka. Nikdy nemohla přikrýt všechno; nikdy by nezakryla vše, co nebylo řečeno.
„Jsi naštvaný?“
Bill se otočil ke zdroji toho hlasu. Dokonce i ve slábnoucím světle viděl napětí, které Tom cítil. Vycházelo z něj ve vlnách, kroutilo se kolem nich, zatímco v tichosti jeli. Rukama pevně svíral volant a každý jeho pohyb byl trhaný a neústupný, což byl docela kontrast k ladnosti, kterou obvykle oplýval.
„Jsem nasraný,“ odpověděl okamžitě Bill, přemýšlel o tom, jak bylo pro Georga snadné ho zastrašit, aby se cítil v pasti a tak malý. „Nemůžu uvěřit, že měl ty nervy, aby-„
„Na mě,“ vložil se do toho Tom, dál přitom držel oči pevně na silnici. Pořád byl napjatý, prsty stále pevně svíral volant a paže mezi tělem a volantem měl napnuté.
„Cože? Proč bych měl být naštvaný na tebe? Zachránil jsi mě.“ Bill zahanbeně sklonil hlavu k oknu a zamumlal, „zase.“ Bylo to skoro trapné, jak často musel Tom přijít na jeho záchranu.
„Protože jsem ho praštil,“ řekl Tom, střelil pohledem směrem k Billovi a Bill zvedl hlavu od chladného skla a podíval se na svého přítele. „Nemusel jsem-„
„Chystal se praštit mě,“ procedil Bill skrz zaťaté zuby, jeho frustrace prudce vzrostla a pak stejně rychle klesla. Nemělo smysl Toma ještě více dráždit. „Nejsem na tebe naštvaný, jen se bojím.“ Tom se na něj podíval a pak se otočil zpátky k silnici. Ulice začínaly být známější, vezl ho domů. Bill doufal, že zůstane. Potřeboval slyšet tento slib nebo jakýkoli jiný slib, který by zahnal jeho obavy.
„Neboj se,“ řekl Tom se zavrtěním hlavy, když s autem zastavil na stopce. Billovi se zachvělo srdce nad tím, jak opatrný byl, jak decentní a jemný. A jak ochranářský.
Čekal na víc v naději, že to Tom rozvede. Místo toho se auto dalo znovu do pohybu, hudba byla přehlušena hučením pneumatik na asfaltu a Bill zjistil, že stále hledá něco víc. Potřeboval, aby mu Tom řekl, že všechno bude v pořádku, že to, co Tom dneska udělal, nebyl začátek i konec jejich vztahu. Ale samozřejmě, že by mu Tom nelhal a žádný z nich s jistotou nevěděl, co se bude dít v příštích několika hodinách. Oba chlapci mlčeli po celou cestu až do okamžiku, kdy domy okolo začaly být čím dál povědomější a Bill už to nedokázal vydržet.
Jeho hlas byl tichý a nesmělý, když promluvil. „Jsem si docela jistý, že praštit jednoho z žijících je proti pravidlům. Bojím se, že se dostaneš do problémů a já už tě nikdy znovu neuvidím.“
Auto zastavilo u krajnice a Bill téměř nevěnoval pozornost tomu, že je doma, ani když Tom vypnul motor a zhasl světla. Místo toho dál držel svůj pohled na andělovi na sedadle řidiče. Tom se natáhl přes řadicí páku pro Billovu ruku a propletl dohromady jejich prsty. Bylo to spíše jako omluva než slib a Billovi se v tom okamžiku sevřelo hrdlo.
„Je mi líto, žes ho musel praštit,“ poznamenal Bill tiše, bez zvuků jedoucího auta se hudba zdála být hlasitější a jeho slova v ní zanikala. Ale Tom ho slyšel – Tom ho vždycky slyšel – a jeho rty se zkroutily do úsměvu.
Přejel si zuby přes kroužek ve rtu a pak řekl: Mně ne. Jen jsem zklamaný, že jsme neměli náš tanec.“
Bill mrzutě zíral na anděla. Opravdu netančil, ale po tom všem, co pro něj Tom udělal, pokud to bylo to, co chtěl, tak Bill usoudil, že to bylo to nejmenší, co pro něj mohl udělat. Natáhl se, aby zvýšil hlasitost rádia a přeladil písničku. Jakoukoliv písničku. Ozvalo se něco pomalého a zvučného a Bill otevřel dveře. „Pojď,“ řekl a vystoupil z auta.
Tom se pobaveně dostal ze sedadla řidiče a nechal otevřené dveře, aby hudba zněla do ulice osvětlené pouze pouličními lampami a slabými záblesky odraženého světla z kapoty auta. Čekal s nataženou rukou, než Bill obešel auto, a když se sešli, tam uprostřed ulice, bylo to jako návrat domů.
Billova ruka byla sevřená tou Tomovou, zatímco slova písničky začala prosakovat z otevřeného auta a vířila jim nad hlavami, jak se jejich těla pohybovala v synchronizaci, o které si Bill nikdy nemyslel, že by byla možná. Tom vedl a Bill jej následoval; přesně tak, jak to mělo být.
Bill cítil, jak byl přitáhnut blíž, jednou rukou na spodní části jeho zad a druhou rukou na jeho boku, a položil si hlavu na andělovo rameno, zatímco ruce omotal kolem Tomova krku v přiléhavém objetí. Jeden druhého drželi blízko, oba mlčky nabádali život, aby kvůli nim zpomalil, aby jim dal ještě trochu více společného času.
Bill nevěděl, co by dělal, kdyby se už nikdy znovu neměl takhle cítit.
Tom zasyčel a Bill se zamračil, vydal ze sebe zklamané odfrknutí. Koutkem úst vystrčil špičku svého jazyka, jak byl zaměřený na lehký tlak na poraněnou kůži na Tomových kloubech vatičkou s desinfekcí. Bill mu nechtěl ublížit, ale Tom se choval jako mimino a pokaždé, když udělal jen sebemenší gesto směrem k tomu, aby se jej dotknul, Tom ze sebe vydal zraněný zvuk, který posílal bolestivé dýky rovnou do Billova srdce a Bill začal být brzy netrpělivý.
Nezapomněl, že to byla jeho chyba, že je Tom zraněný. Kdyby se nikdy nesetkal s Georgem, Tom by jej nikdy nemusel praštit a Bill by nikdy nemusel sedět na okraji vany se svým tajným andělským přítelem, zatímco se jej snažil ošetřit, jako by byl skutečný člověk.
„Nemůžu uvěřit, že se prostě nevyléčíš nebo tak něco,“ poznamenal Bill tiše, vědom si toho, že jeho matka spí pouze o pár dveří dál. Stiskl v prstech vatový tampon, otřel místo kolem Tomova zranění a Tom tiše zakvílel.
„Obvykle ano,“ řekl, zatnul zuby a poté uvolnil, když Bill konečně hodil vatový tampon do koše a natáhl se pro náplast ležící na zavřeném záchodovém sedátku naproti nim. Držel Tomovy nezraněné prsty, zatímco lovil náplast. „Nevím, co je se mnou špatně.“
„Nic s tebou není špatně,“ dohadoval se rychle Bill, sundal z náplasti papír a byl připraven ji umístit přes Tomovy klouby.
Kůže tam byla červená, odřená a citlivá. Ani jeden z nich si nejdříve neuvědomil, jak moc se Tom zranil, a Bill neměl odvahu se zeptat, jestli uvnitř tělocvičny praštil i do něčeho jiného, jelikož jeho zranění jen stěží ukazovalo na jedinou ránu do tváře. Protékal jimi adrenalin, strach a úzkost. Ale poté tančili a jejich srdce se zpomalila do tichého uspokojení, a pak si Tom uvědomil, že ho bolí ruka a Bill jej okamžitě vzal dovnitř, zavedl ho nahoru a posadil na okraj vany, aby prohlédl jeho zranění.
Koneckonců, to bylo to nejmenší, co mohl udělat.
„Zahýbej prsty.“
Tom poslechl a okamžitě se škubnutím přestal. „Au, sakra,“ zasyčel a ochranitelsky si přitiskl sevřenou pěst blíže k hrudi. Jeho velké, smutné oči se zaměřily na Billa, který zamumlal něco, co znělo hodně jako ´je to dobré´ a Tom se rozhořčeně nafoukl. „Dobré?“ zeptal se ostře.
„Že nejsou zlomené,“ vysvětlil Bill Tomovi soucitně, jeho černý smoking, který měl stále na sobě, nějakým způsobem zvýrazňoval jeho hnědé duhovky, když je namířil na anděla. „Ne, že bolí.“
„To doufám,“ řekl Tom, jeho hlas byl tak nevrlý a úsečný, až se Billovo zamračení prohloubilo.
„Tome,“ řekl, snažil se zabránit tomu, aby svůj spodní ret nevyšpulil víc než horní, ale selhal. Nenáviděl, že musel vidět Toma v bolestech s vědomím, že jejich příčinou byl on sám. To nebylo fér. Linie mezi tím, co Tom byl a co Tom nebyl, byly rozmazané. Někdy se zdál být tak fantastický a nadpřirozený, až Bill zapomínal, že nebyl úplně nedotknutelný.
Tom vzhlédl právě včas, aby přistihl Billa, jak nepřítomně vystrčil spodní ret, a navzdory všemu se zazubil. Zuby se mu zablýskly za stříbrným odleskem jeho piercingu a on se naklonil kupředu, aby zachytil Billův vyšpulený ret, než měl čas ho vtáhnout za zuby. „Omlouvám se,“ zamumlal Tom, když se od sebe odpoutali s tichým mlasknutím. „Není to tvoje chyba. Jen prostě nejsem zvyklý cítit… bolest.“
Bill ze sebe vydal zvuk odpuštění a natáhl se po Tomově ruce pro další inspekci. Se vším tím sušením po notné dávce desinfekce to Bill považoval za připravené k překrytí a lehce přiložil náplast na rány v kůži. „Mělo by se to rychle zahojit,“ zamumlal, zvedl si zraněné klouby k ústům a přejel po nich svými rty v lehkém polibku.
Tom si odfrkl a jemným tahem ruku vytáhl zpět mírně uražen, ale ne ve skutečnosti. „Nejsem holka,“ připomněl Billovi podobným způsobem, jakým jej napomínal Bill a ten obrátil oči v sloup.
„To uvidíme dnes v noci, že?“ střelil Bill nazpět a Tom se přistihl, jak jej téměř polilo horko, zatímco uvažoval, kdy se Bill stal tak přímočarým v tom, co chce. Bill zachytil úzkostný pohled v Tomových očích. „Chystáme se stále, nebo ne?“
Pak tam byl ten malý záblesk nejistoty v Billových očích a starostlivá vráska na jeho čele, kterou Tom chtěl okamžitě slíbat. „Jak jsem už říkal,“ střelil po Billovi vřelým pohledem, kterým chtěl rozpýtlit všechny jeho obavy. „Cokoli chceš. Dnešek je tvůj.“
Bill si olízl rty a chtěl se pustit do toho tématu, ale zároveň se mu chtěl vyhnout. Ale vyhýbali se tomu celou noc, tančili kolem toho v kruzích, ale nikdy se toho tématu nedotkli. Alespoň ne přímo.
Bill si odkašlal a sklouzl proti chladnému okraji vany, aby seděl blíž ke svému příteli, svému milenci, někomu, kdo byl… čímkoliv, čím se po dnešní noci mohl stát. Sklonil bradu dolů, ale jeho oči zůstaly přilepené k Tomovi jako k záchrannému lanu, jako by se chystal utopit v moři nejistoty.
„Pokud je dnešní noc naše poslední noc-“ začal a Tom rychle otevřel ústa připravený Billovi říct, aby o tom nemluvil, že se musí soustředit na přítomnost, ale Bill zvedl ruku a Tomova ústa zavřel. Potřebovali o tom mluvit. „Pokud je dnešní noc naše poslední noc,“ zopakoval a tentokrát Tom mlčel. „Co se bude dít dál?“
To bylo něco, čím si ani Tom sám nebyl jistý. V této chvíli už by měl být zvyklý na to, že má Bill tolik otázek, na které neměl odpověď, ale nebyl. Stále chtěl dát Billovi všechno, stále mu chtěl dát všechny odpovědi a potlačit všechnu jeho úzkost.
„No,“ začal, protože Billovi nechtěl říct, že neví, bez ohledu na to, jak pravdivé to bylo. Žvýkal si svůj spodní ret a přál si, aby do této konverzace nebyl zahrnut jejich vztah. Ale byl a Tom měl před sebou rozhodnutí, které musel udělat. „Pokud budu přeložený, dostaneš nového strážného anděla, který se ti možná neukáže tak často jako já. Ale bude pro tebe dobrý, bude o tebe postaráno.“ Tom polkl, když dodal tu poslední část, nepřesvědčený o svých vlastních slovech. Nedokázal si představit nikoho, kdo by se o Billa postaral tak dobře jako on sám. Bill byl jeho – jeho zodpovědnost – a on si prostě nedokázal představit nikoho, kdo by to zvládl lépe. Ale Tom to zničil tím, že byl sobecký, že chtěl z Billa více, než měl mít, a nyní stáli nad propastí, ve které nemají mít vůbec nic.
Zničil to jim oběma.
„Bylo by to tak špatné?“ Zeptal se Bill, jeho tichým hlasem probleskl střípek naděje. Tom na něj ostře namířil bradu, mírně uražen, že by mohl tak lehce vyměnit Tomovu péči za péči od nějakého cizince. „Myslím tím, že kdybys už nebyl můj strážný anděl, pak bychom měli možnost být přátelé, ne?“ Bill se nervózně kousal do rtu a Tomův pohled změkl. „Nebo… randit?“
„Takhle to nefunguje,“ vysvětlil Tom zarmouceně, mnul si v klíně své prsty a pocítil při tom bolest v pravé ruce. „Chci říct, že když budu přeložený, ztratím na tebe své spojení. Teď prostě cestuju a můžu tě najít, ať jsi kdekoliv, ale pokud budu přeložený, nebudu tě moct vůbec najít, ani tady.“
Bill přimhouřil oči proti náhle ostrému osvětlení koupelny. Tak úplně to nechápal. „Ale Andy není můj ochránce a dokáže mě najít,“ argumentoval.
„Andy a já jsme přátelé,“ snažil se Tom vysvětlit, i když i jemu byla spousta věcí nejasná a on usoudil, že to nemuselo mít co dočinění s jeho špatným porozuměním v přípravné třídě. Vydoloval z paměti vzpomínku na poslední návštěvu u VS, kdy se jej Tom zeptal na některé věci, které zažívá a ten muž sám byl bezradný. „Máme mezi sebou své vlastní spojení – i když o hodně menší než to, které mám s tebou – takže byl schopný proniknout do mého spojení s tebou, aby tě našel.“
„Ale když budeš přeložený, nemohl bys proniknout do jeho spojení ke mně?“
Tom zavrtěl hlavou, přál si, aby mohl Billovi odpovědět ano, ale sám už si to všechno v hlavě prošel nejméně milionkrát. Už prošel všemi možnými scénáři a nikdy z toho nevyšel žádný chybějící kousek puzzle. Vše končilo a žili nešťastně až do smrti. „On na tebe žádné spojení nemá. Jakmile zmizí moje, budeme odříznuti oba.“
Bill těžce polkl kolem vzniklého knedlíku v krku a silou vůle potlačoval slzy. Dokonce i když mu Tom řekl, že se vše může změnit, že by mohl být od Billa zcela odtržen, Bill stále tajně doufal, že i když bude po všem, nebude to skutečný konec. Že Tom by našel cestu, jak se k němu vrátit. Teď se zdálo, že by tohle mohlo být opravdu vše, co kdy měli.
„Takže tohle… tohle by mohlo být vše. Navždy.“
Tomovi se zamlžil pohled a zamračení na jeho tváři se prohloubilo. Pokýval hlavou, ale ten pohyb byl tvrdý a trhaný a nemohl se setkat s Billovým pohledem. Nedokázal by snést vidět v nich bolest.
„Jo, myslím, že ano.“
„Tak ať to trvá co nejdéle,“ řekl Bill a Tom naklonil hlavu, aby se na něj podíval tak dokonale, tázavě, ale s důvěrou, barva jeho očí dodávala Billovi extra sebevědomí. „Pojďme zůstat vzhůru celou noc.“
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Začínám z toho mít fakt vážné deprese. Tak jsem se těšila, jak si to dneska kluci užijou a zas nic. Tak snad je to teprve čeká. Pořád doufám v zázrak a v nějakou nápravu. Přece to že Tomovi teče krev není jen tak.
Děkuji Zuzu za překlad a netrpělivě vyhlížím další díl. 😀
Ačkoli je čeká zřejmě úžasná noc, nějak mě to netěší, protože všechno pomalu ale jistě spěje do slzavého údolí. Autorka nás neskutečně natahuje, je to o nervy. Doufám, že aspoň Georg dostal pořádně na budku. 😀
Díky za překlad, těším se na pokračování.
Je mi smutno ale pořád věřím že to dopadne dobře.
Ufff, tak tohle bylo hodně emotivní! Netuším, zda tohle tak moc prožívám jenom já, ale mně je z toho závěru nějak do breku. 🙁 Tohle už vypadá jako skutečné loučení a samozřejmě, že se mi to nechce líbit ani trošku. Už jsem moc dílů v takovém napětí, kdy nevím, co očekávat a co si sama myslet, a to mě pomalu a jistě ničí. Jak já nechci, aby tohle skončilo špatně! 🙁 Jenže to tomu úplně nasvěčuje!
Ale jako další záchrnné lanko vidím to, že Tom cítí i bolest. Tak moc doufám, že díky tomu, co se Tomovi děje, je nějaký speciální a bude mít třeba nějaká privilegia nebo se zpět změní na člověka 😀 nebo já fakt nevím co. Poslední dobou vidí naději opravdu jen v tom, že je Tom v některých věcech jako skutečný člověk.
Ale co mi přišlo nejkouzelnější, když kluci začali tačit na ulici. ♥ A navíc to byl vlastně Bill, kdo to podnítil. ♥
Moc děkuji za překlad! 🙂
Neviem, čo k tomu povedať. Snáď len, že stále verím v šťastný koniec.
A nemohol by sa skamarátiť Tom s novým Billovým anjelom ktorý bude mať spojenie a chodiť za ním cez toho? Veľmi dúfam, že sa to nejakým spôsobom dorieši