autor: Nina O´connel
Ve spánku sáhls mi na srdce,
rukou jemnou jako svit měsíce.
Vpil ses do mých klidných snů,
a vkročil jsi se mnou do nekonečnosti dnů.
Dals mi svou zanícenou mysl,
A já ti odhalil mé bolavé tělo.
Vše okolo tebe přestalo dávat smysl,
spadl jsem hlouběji, než by se mělo.
Ukážu ti svou nahou tvář,
a tvou krev otrávím jedem,
až se vlna vášně prožene tvým tělem,
Tvou popínavou krásu budu obdivovat,
až mi budeš své holé tělo odhalovat.
Až si sedneš na můj klín,
až tě zahalí můj stín.
A až se tvůj sten dostane k mým uším,
vzkážu všem spáleným duším,
že jsi moje srdce probudil,
když jsi do mě své světlo vlil.
Svou bolest ti propůjčím,
nechám tě dotknout se mých ran.
Do rukou ti vložím zbraň,
za důvěru ji s tebou vyměním.
Vzdychni pro mě ještě jednou,
až naše těla znovu splynou.
Nech svou píseň ještě chvíli znít,
a mé vroucí polibky na svém těle dlít.
Za svitu krvavého měsíce,
zasažená šípem do srdce,
bílá labuť už mi nezpívá,
poskvrněná nevinná.
autor: Nina O´connel
betaread: J. :o)
Moc pěkné.
Krásné, ale strašně smutné! 🙁
Rozhodně obdivuju, jak hezky dokážeš rýmovat! 🙂
Jen chci rict, ze tahle basnicka je neco jako… No ne predmluva, ale cerpala jsem ze sve povidky, kterou se snazim napsat a nekteri si muzou myslet, ze je basen nejenno vasni ale i o smrti, coz neni. Zadna smrt se nekona :o)
Je to nádherná báseň!
Skláním se!