autor: ophelia_seven
Pozastavení času
Bill vystrčil ruku z jejich kokonu vytvořeného z přikrývek, aby Toma štípl do tváře a zahihňal se, když Tom zavrčel. Spánková deprivace je oba pomalu dostávala.
„Já neusínám,“ odpověděl anděl, ale jeho slova byla zastřená a víčka měl ztěžklá.
„Lháři.“ Billovo obvinění vyšlo ven jako zamumlání, ačkoliv jeho rty byly zkroucené do úšklebku, jak se snažil potlačit další smích. Naklonil se, aby zrušil prostor mezi nimi, vzal Tomův spodní ret mezi své a oždiboval jeho piercing, dokud z anděla nedostal odpověď v podobě polibku na dobré ráno. Nebo na dobrou noc, to záleželo na úhlu pohledu.
Slunce už bylo nad horizontem, úspěšně se jim podařilo zůstat vzhůru po celou noc. Jediná věc, která zbývala, bylo rozloučit se, a ani jeden z nich se na to zatím nechystal. Bylo až příliš těžké smířit se s realitou, že tohle mohla být dost dobře jejich poslední společná noc.
„Chceš snídani?“ Nabídl Bill, když pocítil počátky kručení v žaludku. Nechtěl opustit postel, ale taky nechtěl být nezdvořilý a nenabídnout nic.
„Mmph,“ odmítl Tom se zavrtěním hlavy, pevně zavřel oči a přitulil se k Billovi ještě blíž. Teplo jeho kůže bylo pro Billa uklidňující a zároveň i trochu alarmující, a to ještě dřív, než o tom Tom cokoliv řekl. „Vlastně mi není moc dobře.“
„Co se děje?“ Zeptal se Bill, v jeho mysli okamžitě zablikala varovná červená světla. Jeho ruka, která ještě před chvílí Toma štípla do tváře, se nyní přitiskla k jeho čelu a pátrala po známkách horečky. Zdálo se to být v pořádku, cítil teplo pouze ze dvou těl, přitisknutých k sobě po takovou dlouhou dobu a snažil se přesvědčit sám sebe, že si není třeba dělat starosti. Ale jeho obličej vypadal trochu pobledle a Bill se kousl do rtu a pozoroval Toma, který k němu zvedl svůj pohled.
„Je mi fajn,“ ujistil ho svým nejpevnějším a nejvážnějším tónem, ale Bill nebyl zcela přesvědčený.
„Mohl bych jít najít nějaké léky nebo… něco.“
Tom se zazubil a stříbrný kroužek v jeho rtu mu zasvítil proti dokonale bílým zubům. „Nemyslím si, že tvůj lék bude fungovat na někoho, jako jsem já.“ Bill se zamračil a otevřel ústa, aby protestoval, ale Tom byl rychlejší. „Máme na tento druh věcí své vlastní léky,“ zalhal. Pravdou bylo, že si Tom ani nebyl jistý, jestli ochránci mohou onemocnět. Ale zase, u něj se vše vzpíralo logice. Zdálo se, že na jeho existenci nikomu nic nedávalo smysl.
Tom si myslel, že toto prohlášení Billa uklidní, ale o několik okamžiků později si jej Bill stále se zamračením prohlížel a Tom se zazubil. „Pojď sem,“ zamumlal láskyplně, přitáhl si Billa blíž a přitiskl mu rty na čelo. Jeho vůně byla opojná, ten pocit mít Billa tak blízko ve svém náručí, stále čerstvé vzpomínky na jejich spojení předchozí noc, to vše dělalo odchod mnohem těžší.
Ale věděl, že musí, a věděl, že čím déle zůstane, tím těžší to bude. Copak to už takhle neudělal dostatečně obtížné?
„Ty odcházíš,“ řekl Bill dřív, než mohl cokoliv říct Tom. Bylo to, jako by mohl vidět ten boj v andělových očích, ačkoliv si Tom myslel, že se mu dobře daří to skrýt. Nechtěl přiznat, jak moc jej překvapilo, že v něm Bill dokáže tak dobře číst.
„Nakonec budu muset,“ odpověděl mu Tom smutně a přitáhl si Billa blíž, aby cítil tlukot srdce na jeho nahé hrudi.
„Mohl bys zůstat,“ řekl Bill. „Navždy.“
Tomův žaludek udělal několik přemetů, protože věděl, jak vážně to Bill myslel, a přál si, aby to mohla být pravda. „Ty víš, že nemůžu,“ odpověděl lítostivě. Bill otevřel ústa, aby se dohadoval, ale Tom ho přerušil. „Nejsem jako ty, Bille. Nemohl bych tady přežít.“
„Co víc potřebuješ?“ Zeptal se Bill, hlas mu zakolísal nejistotou a zoufalstvím. Pohledem hledal v Tomových očích jakýkoliv pozůstatek zaváhání, na který by se mohl upnout, a Tom se mu snažil nic takového neukázat, ačkoliv to cítil od hlavy až k patě. „Můžu ti dát cokoliv, co potřebuješ.“
Sevřelo se mu srdce nad tím naléhavým slibem. Samozřejmě, že věděl, že to Bill myslí upřímně, ale mezi jejich světy bylo až příliš mnoho rozdílů. V hloubi duše věděl, že by to v Billově světě nikdy nezvládl, stejně jako by to Bill nezvládl v tom jeho. Bylo to nefér, ale oba věděli už dříve, že jsou ze dvou velmi odlišných světů. Žádné množství žebrání nebo proseb to nemohlo změnit. Kdyby to záleželo na Tomovi – a všichni dospěli k názoru, že to rozhodně nezáleželo na Tomovi – obětoval by se ke kompromisu. Dal by tomu šanci. Ale nebyl žádný způsob, jak by to mohlo fungovat. Tom si nebyl jistý celou tou logistikou, ale byl natolik realistický, aby věděl, že smíchání obou světů by určitě způsobilo větší problém, než je on sám, a on prostě nemohl Billa zatáhnout do takového chaosu, ne po tom všem, čím si už prošel.
„Bille, pojď ke mně,“ řekl a přitáhl si jej až nemožně blízko. Zpočátku byl Bill ztuhlý, vzdorující nevyhnutelnému, ale jakmile měl kolem sebe Tomovy paže, zabořil nos do ohbí Tomova krku a ostře dýchal, aby potlačil slzy. Tom se snažil ignorovat nepříjemné víření v břiše a vložil všechnu svou energii do uklidnění Billa tím jediným způsobem, který znal. Dlaněmi přejížděl nahoru a dolů po jeho zádech a vydechoval mu na krk. Držel ho pevně u sebe a pohupoval se s ním dozadu a dopředu, jejich nahé hrudníky byly hřejivě přitisknuté k sobě. Když Tom na své kůži ucítil nepopiratelné stopy slz, vydal ze sebe roztřesený, bolestný povzdech.
Jak jen mohl dovolit, aby se věci takhle vymkly kontrole?
„Jestli budu přeložený, najdu si způsob, jak se k tobě vrátit,“ slíbil a doufal, že toto je slib, který nebude muset porušit. Koneckonců, byl velmi pevně odhodlaný. A ačkoliv všechna pravidla říkala, že by to bylo nemožné, Tom si byl jistý, že žádná logika pravidel ještě nikdy neumožnila tak silné spojení mezi andělem a jeho svěřencem. Vzepřeli se logice už dřív a Tom byl odhodlaný se ujistit, že to mohou udělat znovu.
Bill proti jeho hrudi hlasitě popotáhl a Tom jej stiskl, držel jejich těla pevně u sebe. „Ale tys říkal-„
„Miluju tě,“ přerušil ho Tom, odtáhl hlavu a odhrnul Billovi z čela několik pramenů. Jejich oči se společně unaveně zachvěly a anděl se na chlapce ve svém náručí zamilovaně usmál. „Miluju tě a najdu si cestu.“
Věděl, že by to bylo proti pravidlům, jen další problémy, do kterých se dostane, ale jestli by přišel o svůj úkol s Billem, co více mohl ztratit? Bill byl vše, na čem mu opravdu záleželo, a jestli to VS neviděl, pak to byla jeho smůla. Tom nedokázal pomoct tomu, co cítil k Billovi, o nic více, než jej VS dokázal přinutit, aby to přestal cítit.
Se zarudlýma očima plnýma slz se Bill kousal do rtu a bolestně k Tomovi vzhlédl. „Neslibuj mi něco, co nemůžeš dodržet,“ prosil se zřejmým utrpením v očích. Tom chtěl setřít jeho slzy spolu se vší tou nejistotou. Olízl si rty, šťouchl jazykem do kroužku ve rtu a uzamkl pohled s Billem.
„Najdu si způsob, jak tě najít,“ slíbil s jistotou v srdci. „Našel jsem tvého otce, nebo ne?“
Bill přikývl a snažil se dovolit tomu ujištění, aby jej utěšilo. Koneckonců, bylo to lepší než ta druhá možnost. „Jo,“ zachraptěl, „okay.“
„Neplač,“ zašeptal Tom a naklonil se, aby slíbal toulavou slzu, která Billovi stékala po tváři. „Něco vymyslím.“
Byl pevně odhodlaný něco vymyslet.
Bill vyšel ze svého pokoje až mnohem později toho večera, poté, co Tom byl už dávno pryč a spánek vysušil všechny jeho slzy. Ani se neobtěžoval sprchováním, pouze na sebe hodil nějaké staré oblečení a zamířil dolů, aby zmírnil kručení v žaludku.
Charlie jej přivítal za dveřmi jeho pokoje a vrtěl ocasem způsobem, který se zdál být soucitný. Bylo to, jako by věděl, že Tom je pryč a Bill se téměř chtěl znovu rozplakat, ale udržel se, podřepl si a omotal ruce kolem krku svého psa. Kromě Toma byl Charlie ten nejlepší přítel, jakého Bill měl a věděl, že psovi bude taky chybět andělova přítomnost. Oni tři už vytvořili malou semknutou skupinku. Věci už nikdy nebudou stejné, pokud Tom nikdy…
Bill zavrtěl hlavou a poškrábal Charlieho za ušima. Nemohl takhle myslet. Tom ještě ani nebyl pryč tak dlouho, aby rozsvěcoval výstražná světla.
„Vrátí se,“ zašeptal Bill směrem ke psovi a modlil se, aby měl pravdu a Tom nebyl pryč nadobro. I přes všechna ujištění, která mu Tom dal, a všechnu sebejistotu, kterou se mu anděl snažil zprostředkovat, Bill stále nebyl přesvědčený. Jak si mohl být Tom tak jistý, že by k němu mohl najít cestu zpátky, když tolik dalších věcí na jeho existenci bylo oběma tak nejistých?
Pes následoval Billa dolů ze schodů směrem do kuchyně, kde se překvapeně zastavil, když našel svou matku, jak sedí u stolu, pije kávu a čte si noviny. Nezvedla hlavu, když Bill přešel místnost, aby si také nalil kávu. Dal si na čas s přidáváním smetany a cukru, aby byla akorát po jeho chuti, ale bylo to hlavně proto, aby oddálil nevyhnutelné. Věděl, že jakmile skončí, otázky se jen pohrnou.
Samozřejmě, že jeho matka bude mít otázky ohledně plesu, ohledně Toma a ohledně Billovy náhlé změny názoru na zúčastnění se plesu spolu s Tomem. Stejně tak, jako se mu ta myšlenka nelíbila, tak taky věděl, že jí bude muset něco říct a kromě tajemného strážného anděla mezi sebou neměli žádná tajemství. Nyní, s Tomem v obraze, už opravdu nebylo co skrývat, kromě drobných detailů o tom, kdo Tom opravdu je a co k němu Bill ve skutečnosti cítí.
Se šálkem kávy pevně v rukou se Bill otočil ke své matce. Povystrčeným bokem se opřel o linku a zvedl si hrnek ke rtům, aby foukáním ochladil tu horkou tekutinu. „Jdi na to,“ povzbudil ji, než se poprvé napil. Jeho matka pootočila hlavu a pohlédla na něj nevinným pohledem, ale Bill se nenechal zmást. „Já vím, že máš otázky, na které čekáš už celý den, aby ses mohla zeptat, tak se prostě ptej.“
„Dobře,“ řekla jeho matka, odkašlala si a poskládala noviny. Otočila se na své židli čelem k němu a zvedla obočí do dokonale tvarovaných oblouků, připravená na tvrdý výslech. Odhodlávala se zahájit palbu otázek a pravděpodobně se snažila přijít na to, kde začít, odhrnula si stranou několik pramenů vlasů a zaměřila pohled na svého syna. Bill trpělivě vyčkával, než si srovná své myšlenky. „Tom, správně?“
Bill pokýval hlavou a zaměstnával se foukáním kávy, aby zabránil svým očím v prozrazení, jak jej rozrušilo opět slyšet Tomovo jméno. Bylo nešťastné, že museli mít tento rozhovor hned poté, co Tom odešel, když tu byla šance, že se už nikdy nevrátí. Zároveň se za to ale cítil být téměř hrdý. Už když Toma spatřil poprvé, jak stál v rohu jeho nemocničního pokoje, když mu nalil sklenici vody a Billova matka se zrovna vrátila, věděl, že Tom je tajemství, které musí udržet, které by nikdo skutečně nepochopil. Dokonce i když si toho nebyl zcela vědom, Bill už tohle všechno věděl o brzkém vztahu s podivným dredatým chlapcem v jeho nemocničním pokoji.
Nyní, o několik měsíců později, Bill byl schopný stát v kuchyni a mluvit o tom chlapci, kterého potkala, aniž by vůbec věděla, že on byl tím, kdo jejímu synovi zachránil život. Měli za sebou už dlouhou cestu v tak krátkém čase. A jak už se to říká, je lepší milovat a ztratit –
Bill sám sobě nadával, že takhle přemýšlí. Neztratil Toma, Tom slíbil, že najde způsob, jak se vrátit. A ani to neznamenalo, že bude skutečně přeložený. Byla tu jen velmi velká šance, a Bill…
„Bille?“
Bill se vytrhl ze svých myšlenek a ohlédl se na matčinu starostlivou tvář. „Hmm? Promiň, co jsi to říkala?“ Zvedl si šálek zpátky k ústům, aby zakryl náhlé zamračení na svých rtech.
„Ptala jsem se, jak jsi ho potkal na té párty.“
„Aha, ehm,“ zakoktal se Bill. Nemohl své matce říct, že se prostě vzdal svého panictví za cenu několika piv a ubohého pocitu normálnosti. „Zrovna jsem se tam poflakoval jen tak sám a Tom se mnou začal mluvit a… my… spřátelili jsme se.“
„A vy chodíte do stejné školy?“
Bill si neurčitě pamatoval, že už to své matce říkal, a tak jen souhlasně přikývl. „Nejdřív jsme to nevěděli, protože jsme nikdy neměli žádné společné hodiny.“ Bill byl hrozný lhář, ale postupem času to bývalo čím dál jednodušší a on si nebyl tak úplně jistý, jak se má ohledně toho cítit.
Simone si složila ruce do klína a našpulila rty, přičemž nasadila obličej vážné ženy, se kterou není radno si zahrávat. „Ráda bych se s ním znovu setkala, abych ho mohla lépe poznat.“
A bylo to tady. Billovi poklesl žaludek a náhlý třes jeho rukou jej málem přinutil pustit šálek s kávou. Pro větší bezpečí přešel vzdálenost mezi sebou a stolem a usadil se naproti své matce. „Bude to problém?“ Naléhala.
„Ehm,“ začal Bill a odfoukl si prameny vlasů z očí. Zachytil matčin zadumaný pohled a zavrtěl hlavou. „Myslím, že když bude poblíž, tak přijde moc rád.“
„Ale?“ Jeho matka se na židli otočila, aby mu opět čelila, sepjala si ruce na stole a naklonila se kupředu, aby v Billových očích pátrala po pravdě, o které si byla jistá, že ji před ní tají. Bill se snažil udržet oční kontakt, ačkoliv vše, co opravdu chtěl, bylo uhánět z kuchyně do svého pokoje.
„On je – já nevím, jak často ho uvidím.“ To prohlášení poslalo matčino obočí až na vrcholek její hlavy a Bill jí to opravdu nemohl vyčítat. Byl tady první kluk, kterého jí kdy Bill dovolil poznat, a právě když jí začínal přirůstat k srdci, Bill musel jít a podrazit jí nohy. „Jsme prostě ze dvou zcela odlišných světů.“
„Oh, zlato,“ zavrkala a Bill okamžitě věděl, že si to špatně vyložila. „On je na holky?“
Bill zavřel oči a zavrtěl hlavou, snažil se odtlačit svou frustraci z toho výslechu. Najednou chtěl být zpátky ve své posteli, zavrtaný pod horou přikrývek a ukrytý před celým světem. Jak mohla ta bolestná touha začít ustupovat, když byl nucen na Toma stále myslet?
„Ne – on – ne.“ Otočil hlavu pod záminkou poškrábáním se za uchem, ale byl si jistý, že vycítila jeho nepohodlí. Když se otočil zpátky k matce, stále se na něj dívala a on pocítil nutkání říct něco více, a tak to ujasnil. „Není na holky.“
Nikdy o tom vlastně nemluvili, ale Bill věděl, že ho Tom miluje, takže to muselo něco znamenat.
„No, ty ho máš rád, že ano?“ Zeptala se jeho matka a Bill přikývl. „A on má rád tebe?“ Bill opět přikývl a jeho matka zmateně našpulila rty. Kéž by to bylo tak jednoduché, jako mít rád jeden druhého. On a Tom by to měli spočítané už dávno.
„Je to složité,“ vymluvil se Bill, zvedl si šálek ke rtům a doufal, že už to nechá být.
„Strávil tady noc?“
Bill vyprskl a málem se udusil kávou nad tou přímočarostí své matky. Nedokázal se přinutit k tomu jí předložit lež, ale také nedokázal najít odvahu jí odpovědět. Namísto toho rozhořčeně zvolal: „Mami!“
„Jako tvá matka se musím zeptat,“ řekla a sevřela rty do úzké linky, ale Bill v jejích očích téměř viděl pobavenou jiskru.
„A jako tvůj syn se musím vyhnout otázce.“
„Jen se chci ujistit,“ začala znova a náhle tam byla ta váhavost, na kterou byl Bill více zvyklý. Kousl se do rtu, zatímco se jeho matka snažila přijít s těmi správnými slovy k vyslovení svých obav. „Chci říct, že jen potřebuju vědět, že jestli se kluci chystáte… že se budete chránit.“
Pod jejím zkoumavým pohledem Bill zrudl a nepohodlně se rozesmál, když zamrkal. Co mohl říct proti takovým předpokladům?
„Tom by nikdy neudělal nic, co by mi ublížilo,“ pronesl a slavnostně si slíbil, že u toho to zůstane.
Tom vydechl úzkostí, když se zastavil před dveřmi svého bytu. Odchod od Billa byla jednou z těch nejtěžších věcí, které kdy musel udělat, a připadal si jako zbabělec, že odešel, zatímco Bill spal. Přesto sám sobě zdůvodňoval, že by to tak mělo být pro oba snazší: Bill se nemusel dívat, jak odchází, a Tom se nemusel loučit, zatímco na něj byla zaměřená bolest v Billových očích.
Přesto i poté, co odešel, Tom nebyl schopen jít domů. Namísto toho se celou noc procházel, aniž by věděl, kam jde, nebo co tam bude dělat, až se tam dostane. V jednom okamžiku prodléval kolem Billova domu, ale nikdy dovnitř nevešel, protože opouštět ho podruhé – i kdyby Bill nevěděl, že tam je – by bylo ještě těžší než napoprvé. V jiných okamžicích bloumal po svém vlastním světě a mísil se mezi ostatní anděly, kteří se všichni zdáli být tak bezstarostní. Tom uvažoval, proč on nemohl být takový. Proč mu muselo na někom tolik záležet? Proč se musel zamilovat do Billa? Byl to akt vzdoru, anebo něco jednoduše mimo jeho kontrolu?
Bill byl ten poslední člověk, kterému by chtěl ublížit, ale v konečném důsledku to bylo přesně to, co udělal. Jeho trest, ať už to bude cokoliv, bude zasloužený, usoudil, ale nic se nedalo srovnávat s vinou, kterou sám sebe týral.
Tom byl napjatý, když se v pondělí dopoledne konečné vrátil domů, ale věděl, že ani překročením prahu jeho bytu se to nezmění. Jeho konstantní obavy nezmizí, dokud nebude vědět, co bude dál. Usoudil, že bude přeložený, ale chtěl vědět, kdo převezme jeho místo v opatrování Billa. Chtěl toho ochránce najít a ujistit se, že je podle jeho měřítek, chtěl se ujistit, že i kdyby Billa po dlouhou dobu nebyl schopný najít, že o něj bude v době jeho nepřítomnosti postaráno.
Stálo mu to za to, i přes všechny náročné podmínky, kterými musel projít. Strávení jedné noci s Billem jako normální pár bylo vše, v co mohl jen doufat. Ale to, v co opravdu doufal, bylo to, jestli to i přes všechna ta porušená pravidla stálo za to i Billovi.
A on porušil spoustu pravidel.
Když otočil klikou, dveře zaskřípaly a on byl připravený padnout tváří na pohovku a spát, dokud ta bouře nepřejde. Oznámilo to jeho příchod jako nějaký zabezpečovací systém, ale jakmile si dobře prohlédl celý obývací pokoj, uvědomil si, že žádného oznámení nebylo třeba. Na gauči s nohama nataženýma před sebe seděl Andy a vzhlédl k Tomovi s hlubokým, nesouhlasným zamračením.
Tom mu chtěl říct, aby ani nezačínal, ale byl až příliš vyčerpaný na to, aby vůbec otevřel pusu.
„Dobré ráno,“ zacvrlikal Andy, ale jeho hlas byl sevřený a napjatý. Očividně tam toho bylo více, co chtěl říct.
Tom na svého spolubydlícího přimhouřil oči, zatímco za sebou zavřel dveře a opřel se o ně. „Nezačínej,“ zachraptěl varovně, ale znělo to slabě a mdle.
„Jsi příšerně našňořený a vrátil ses děsně pozdě. Dva dny, že?“
To nevinné, zvědavé a starostlivé rodičovské divadýlko nefungovalo. Tom si z kapsy vytáhl pípátko a hodil ho na svého spolubydlícího, s cílem trefit přímo tu jeho blonďatou hlavu, ale neúspěšně. Andy ho zachytil ve vzduchu jen okamžik předtím, než mohlo přeletět přes pohovku a roztříštit se, uspokojivě, na několik kusů.
Oba chlapci zůstali zticha, každý na svém konci místnosti. Andy se naklonil kupředu, aby umístil pípátko na konferenční stolek vedle svého totožného, a Tom si vzdorovitě zkřížil ruce na prsou a přál si, aby měl lepší mušku. Nebyl si tak úplně jistý, kde se v něm ten hněv vůči svému spolubydlícímu a nejlepšímu příteli vzal, ale tak nějak si myslel, že to bylo tím, jak byl Andy vždy tak perfektní a důsledný a nikdy se nedostal do potíží. Možná to bylo proto, že žárlil, že Andy dostal nějakého staříka, který pravděpodobně stejně brzy zemře, a nemusel se bát toho, že by se zamiloval.
Protože tak to bylo. Tom se zamiloval a nyní měl být odtržen od toho jediného člověka, na kterém mu opravdu záleželo.
„Udělal jsi to, nebo ne?“ Prolomil Andy mlčení tichým hlasem. Tom mohl v jeho očích spatřit nejistotu smíchanou s obavami. Jako obvykle si Tom byl jistý, že zvědavost nad obavami převažovala. „Porušil jsi další pravidlo, tentokrát něco velkého.“
Tom se ušklíbl, než přešel místnost a odkopl boty. Jako by snad ta ostatní pravidla, která porušil, nebyla velká. Ale Andy měl pravdu. Ve srovnání s tou nocí s Billem všechna ostatní porušená pravidla vybledla. „Nechci o tom mluvit,“ řekl svému příteli a cítil, jak se mu sevřelo srdce a zavířilo mu v žaludku.
Nemoc, kterou začal pociťovat v posteli předchozího dne, neustupovala. Ve skutečnosti, pokud vůbec něco, tak to bylo horší. Co se to s ním dělo? Strážci by neměli onemocnět, nebo ano? Možná to byl trest. Možná to cítil, protože už byl přeložený a už by s Billem vůbec neměl být. Možná, že byli v procesu, kdy mu zcela odebírali jeho ochranářská privilegia. Ta myšlenka mu taky nějak moc neseděla.
Posadil se na gauč naproti Andymu a odkašlal si, a když otočil hlavu a spatřil, jak se na něj stále dívá, zavřel oči. „Hodně mi toho leží v hlavě.“
Andy nedbale pokrčil rameny a zkoumal si své nehty. „No, stejně je to tak možná nejlepší,“ řekl a Tom prudce otočil hlavu, až jej dredy silně udeřily do tváře. „Bill byl nic jiného, než jen samé potíže od chvíle, kdy ses s ním setkal.“
„Jdi do prdele, Andy,“ vyštěkl Tom, vzteklý, že se Andy vůbec odvážil nakousnout toto téma. Obviňovat z čehokoliv Billa bylo špatné a dělat to, zatímco se už tak Tom cítil pěkně na dně a provinile, bylo jako rána pod pás a poté další kopnutí, zatímco už byl na zemi. Ať už se cítil dobře nebo ne, Tom se nechystal nechat svého spolubydlícího degradovat vztah, který mohl stěží chápat. „Nevíš ani hovno o Billovi nebo o tom, čím jsme si prošli.“
„Vím, že jsi musel chodit na pohovor s VS častěji než kdokoliv jiný, koho jsem kdy potkal,“ odpověděl Andy, jeho hlas byl domýšlivý a sebevědomý. Tom ho chtěl praštit.
„To nemá s Billem nic společného,“ zaskřípal Tom zuby a Andy zvedl obočí.
„Takže aférka s Velkým Mužem?“ Navrhl vyčítavým a posměšným tónem. V očích mu zajiskřilo takovým způsobem, který znamenal, že se snaží dostat Tomovi pod kůži a zabrnkat na všechny jeho struny, a fungovalo to.
Tom sevřel pěsti, vstal a shlédl dolů na blonďáka sedícího na gauči. Zatnul zuby, potlačil směšné nutkání se rozbrečet a oči mu ztvrdly. Andy mu pohled nevzrušeně oplatil a mezi oběma v tu chvíli v tichosti létaly kulky.
„Ty kurva nevíš nic o tom, jaké to je,“ odplivl si Tom a zapíchl prst do Andyho hrudníku poté, co si byl jistý, že jeho tichá slova neměla na jeho spolubydlícího žádný vliv, „takže bys měl-„
Tom ztuhl na místě a bojovná slova se mu ze rtů vypařila, když černý vytáčecí telefon na stole vedle Andyho zazvonil. Dokonce se zdálo, že i blonďatý anděl v tu chvíli trochu změknul. Tohle byla ta chvíle, mohl vidět strach v Tomových očích.
Tomovi ztuhla krev v žilách a on odtáhl svůj obviňující prst, zatímco Andy natáhl ruku, aby ho zvedl a zastavil tak ten útočný vyzváněcí tón, který narušoval jinak až strašidelné ticho v celém bytě. Tom se ho nesnažil zastavit, když si přiložil k uchu sluchátko.
„Haló?“ Odpověděl Andreas a Tom čekal jako na jehlách, měl pocit, že to jsou snad hodiny, než mu jeho kamarád slavnostně předal sluchátko.
Tom si od svého spolubydlícího třesoucí se rukou zařízení převzal a přiložil ho k uchu. Hlas se mu třásl stejně jako jeho ruce. „Haló?“
„
Tomasi,“ promluvil ostře do ticha známý, plechový hlas. „
Chci tě vidět v mé kanceláři za deset minut.„
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Tak už je to konečně tady? Po tom nekonečném napínání na skřipec se konečně dostaneme k tomu, čeho jsme se tu všichni tak báli? Nebo bude zase nějaký odklad? Myslím, že už vlastně netrpělivě čekám, až padne ta pomyslná sekyra, protože jinak se už asi zblázním. Takhle aspoň budu vědět, na čem jsou.
Díky za překlad a těším se na pokračování.
Andy mě pěkně štve Tak teď se rozhodné jak to bude z Tomem a Billem.
Sakra nevím jestli se nemůžu příštího dílu dočkat nebo se ho bojím. To čekání na to co přijde je přímo úmorné. Jestli tohle špatně skončí začínám držet protestní hladovku. Pořád věřím, že se stane nějaký zázrak a Tomovi bude umožněno být člověkem. A žili šťastně až do smrti… Konec.. Tak bych si to představovala.
Děkuji Zuzu za překlad.
Andy mě dneska strašně štval! Vůbec nevím, proč je na Toma tolik naštvaný. Jako správný kamarád by mu snad měl být právě teď zrovna oporou, ne?! Já chápu, že Andy nikdy nepřekračuje pravidla a striktně se drží toho, co má dělat. Ale Toma zná už pěkně dlouho, tak si mohl zvyknout, že Tom si dělá co chce, ne? Já vím, že Tom porušil šíleně moc pravidel, vím, že to dělat neměl, ale už se stalo..Andy to Tomovi dělá spíše ještě těžším. 🙁
No a loučení kluků bylo děsně smutné. Moc jsem se toho okamžiku bála a ono to skutečně přišlo. Byla jsem stejně dětinská jako Bill a jen jsem si říkala, ať u něj Tom prostě zůstane už navždy, nevrací se zptáky domů a všechno bude hezké. Tak moc chci šťastný konec!!!
A příští díl?! Jsem na tom podobně jako Becs, protože konečně chci vědět verdikt, ale na stranu druhou se bojím jako nikdy. Myslím, že teď se vážně rozhodne a já doufám, že Tom bude mít spousty pádných a dobrých argumentů a nějak VS přesvědčí, že láska je vždycky na prvním místě. Opravdu se bojím! 🙁
Moc děkuji za překlad, Zuzu!!
Podľa mňa sa Andy nespráva a nikdy nesprával ako kamarát. Skor ako by ho neznášal. Je protivný a arogantný a takého priatela by som rozhodne nechcela. Teraz by sa hodilo, keby Tom pred VS skolaboval, napríklad z vysokej horúčky, alebo tak. Ak sú vždy zdravý a Tom – okrem všetkých svojich nevšedných potrieb bude ešte aj chorý… To by mu v konečnom dôsledku mohlo pomôcť. Ďakujem za preklad.
Veľmi pekne ďakujem za preklad.
Mám strach čo Toma a Billa ešte čaká, dúfam, že sa nebudú dlho trápiť, je mi ich neskutočne ľúto:( Andy je nejaký divný, na začiatku sa mi zdalo, že má Toma rád, ale teraz ho nejako príliš odsudzuje…