autor: Saline A.
Bill otráveně odsunul sešit s esejí stranou a s povzdychem si promnul kořen nosu. Bolela ho hlava a vzhledem k omezeným možnostem věznice neměl k dispozici nic víc než chabou náhražku kávy z automatu. Přestože mu zbytečně dráždila žaludek, nemohl si pomoci a už potřetí během první hodiny tam si pro ni loudavým krokem brázdil cestu mezi stoly.
„Myslel jsem, že když jsi tu pravidelná návštěva zvenčí, budeš mít nějaká privilegia. Alespoň, co se toho blafu týče.“
„Oh, Kayi, ahoj,“ Bill se unaveně usmál a přikývl. „Myslím, že kdybych o to požádal, Saki by mi to umožnil. Ale pokud bych si měl každých deset minut chodit pro kávu až na dozornu, nejspíš bych toho moc udělat nestihl.“
„Všiml jsem si, že tam pořád něco drtíš do papíru. Na čem pracuješ?“
„Esej do školy. Do příštího týdne musím napsat úvahu na téma Vztahy zakázané očima společnosti.“
Kay pozvedl obočí. „Vztahy zakázané očima společnosti? Co to sakra studuješ?“
Bill se upřímně rozesmál. „Gympl, ale už od třeťáku jsem si navolil předměty navíc se zaměřením na psychologii a sociologii,“ s úsměvem prsty obemknul kelímek s kávou a sklopil k němu pohled. Ani si nevšiml, jak k němu vzhlédlo několik párů očí, zatímco se usmíval. „Doufám, že mi to trochu usnadní přechod na vysokou.“
„Takže zaměření na psychologii, jo?“ Kenneth uznale zamručel, pohledem přelétl celou knihovnu. „Tipoval bych tě spíš na umění.“
„To je koníček. Myslím, že kdybych ho začal studovat, ztratil bych o něj veškerý zájem, a to si nemůžu dovolit. Umění je moje všechno.“
„V jakým směru se angažuješ?“
„Hlavně zpěv,“ pokrčil Bill rameny. Tentokrát i on pohledem přelétl místnost, a jakmile si všiml těch několika párů očí, které na něj byly stále upřeny, nejistě se ošil. „Měl bych se vrátit k té eseji. Má poměrně rozsáhlé zadání a já ji potřebuju dokončit co nejdřív…“ věnoval muži omluvný úsměv, než se spěšně rozešel zpět ke svému stolu následován zraky ostatních.
Mlčky zíral na papíry s částí své dosud napsané eseje o vztahu dvou mužů, nehtem poklepával do desky stolu. Jemně si skousl ret, než papíry chvatně sevřel v dlani a zmuchlal do jediné kuličky. Už když začínal psát, měl o vybraném tématu pochyby. Nebylo ničím výjimečné, kromě snad svého stylu psaní neměl čím zaujmout, a pravda byla, že potřeboval přinejmenším šokovat.
Opřel se o židli a loudavým pohybem si přiblížil ke rtům kelímek s kávou, zatímco pohledem pozoroval muže rozsazené u jednotlivých stolů. Zarazil se, když mu pohled padl na muže, s nímž znovu seděl Kay. Snědá pokožka a strniště zdůrazňovaly ostře řezané rysy jeho obličeje, ze kterého na něj zíraly tmavě hnědé oči tvrdým pohledem. Na rtech neměl ani náznak úsměvu, jen žíla vystupující na krku napříč tetováním prozrazovala, že není socha.
Bill ztuhle polknul, jak mu po zádech přeběhl mráz z intenzity mužova pohledu. Roztržitě vydechl a vlastní zrak sklopil, ruka s tužkou se mu samovolně rozběhla po papíru. Věděl, že by měl psát esej nebo se věnovat jiným úkolům do školy, ale zatímco si hrubými tahy črtal obrysy tetování na mužově krku a dovolil tak myšlenkám rozběhnout se do všech stran bez jediného omezení, začínal tušit, o čem bude jeho úvaha. Jen neměl ponětí, proč ho pohled ono vězně na pokožce tolik pálil.
„Bille, můžu s tebou na vteřinku mluvit?“ Bill překvapeně zamrkal, ale se souhlasným kývnutím následoval profesorku do jejího skromného kabinetu a s tichým poděkováním se usadil do menšího křesílka, zvědavě vyčkávaje na její sdělení. „Byla jsem překvapená, když jsi mi odevzdal svou práci ještě před termínem.“
„Já vím, ale nasbíralo se mi toho trochu víc, a říkal jsem si, že když to odevzdám dřív, třeba v tom pak nebudu mít takový zmatek na stole,“ usmál se Bill. Nepřišlo mu na tom nic špatného, nehledě na to, že měl z eseje upřímnou radost. Jak ale profesorku sledoval, jeho nadšení začínalo pomalinku opadat. „Je s ní snad něco špatně?“
„Jsem z ní poněkud… nevím jakým slovem to nazvat, aby to přesně vyjádřilo moje pocity, ale jsem z toho trochu znepokojená, Bille,“ žena na mladíka opatrně pohlédla. „Moc se mi líbil styl, jakým jsi to napsal, máš na to opravdu talent. Ale ta myšlenka…“
„Promiňte, ale moc tomu nerozumím. Co je na tom špatného? Zadání přeci jasně znělo, že máme rozebrat vztah, který je společností odsuzovaný. Měli jsme do daného problému nahlédnout a vnést do něj náš vlastní názor.“
„Já vím. A jsem si víc než jistá, že za jiných okolností bych tvou práci mezi všemi vyzdvihovala jako jednu z nejlepších, které jsem kdy na dané téma dostala, ale…“
„Za daných okolností?“ Bill nakrčil obočí.“
Žena za stolem si promnula zápěstí, než k Billovi znovu vzhlédla. „Bille, je mou povinností ti připomenout, že když jsme ti s kolegy nabídli možnost docházet do místní věznice, činili jsme tak zejména z toho důvodu, abys měl možnost se s vězni seznámit a nahlédnout do jejich myšlení, získat informace o tom, co je vedlo ke spáchání trestného činu a mohl tak lépe pochopit uvažování kriminálníků, přičemž odměnou ti měly být kredity navíc, které ti mohou pomoci získat místo na těch nejlepších školách. Vzhledem k tomu, že tam docházíš v rámci školních povinností, musíš k tomu přistupovat vysoce profesionálně, a i přes jakékoliv sympatie si od nich udržovat odstup. Ti lidé nejsou odsouzení bezdůvodně, všichni si své místo tam zasloužili, a nyní si musí odpykat svůj trest, aby nějakým způsobem kompenzovali své špatné chování. Ty jsi tam pro to, abys jejich pobyt sledoval, ne jim ho zpříjemňoval.“
Bill v naprostém šoku opětoval přísný pohled profesorky, než se zavrtěním hlavou vstal a přehodil si tašku přes rameno. „Profesorko Rigbyová, nezlobte se na mě, ale když jste nám zadávala tohle téma na esej, mohlo vás napadnout, že vzhledem k prostředí, ve kterém teď trávím každý druhý den, mě napadne otázka vztahu člověka odsouzeného k trestu odnětí svobody s někým, kdo je na svobodě. Měl jsem už možnost vidět ty muže, když jim přišla návštěva zvenčí, a tak vím, že moje volba byla správná. Samozřejmě vím, že museli spáchat něco vážného, když je odsoudili, ale oni denně trpí vlastní myslí a tím, jak se k nim postaví společnost, až je znovu propustí a oni už do konce svého života budou muset chodit s vědomím, že kvůli zápisu v trestním rejstříku už nikdy pro nikoho nebudou bezúhonným občanem, ať už se budou snažit jakkoliv. Vy byste se dokázala smířit s tím, že vaše dcera si domů přivede bývalého vězně? Ne. Společnost takového člověka automaticky odsoudí. Proto jsem napsal tuhle esej. Ne proto, že bych s nějakým vězněm měl poměr,“ zamračil se nad pouhým směrem myšlenek jeho profesorky a bez dalšího otálení zamířil z kabinetu pryč.
Když práci začínal psát, věděl moc dobře, že by to mohlo vzbudit pozdvižení – ve svých názorech se nedržel nijak zpátky, psal to přesně tak, jak ho to napadlo a bylo mu poměrně jedno, co si kdo o jeho postavení pomyslí. Za žádných okolností ho ale ani na okamžik nenapadlo, že by si z toho snad profesorka Rigbyová mohla vyvodit, že s někým odtamtud má poměr. Ne poté, co zrovna s ní probíral svoje problémy s Tomovými přáteli a jejich sexuálními ataky na něj.
Předpokládal, že po všem, o čem se jí svěřil, jí bude víc než jasné, jaké zacházení potřebuje, a pokud by se mu ve věznici dostalo něčeho jiného, rozhodně by to neschvaloval a utekl by, co nejdříve by mohl. Nemohl uvěřit, že ji opravdu napadlo, že by s někým z nich mohl mít poměr.
Bill se opřel o zeď a paží se objal kolem pasu, zatímco druhou rukou si ke rtům přiblížil cigaretu. Byly to už tři týdny od chvíle, kdy odevzdal tu zpropadenou esej a až nyní mu ji profesorka Rigbyová vrátila oznámkovanou. Pochopitelně neměla jinou možnost, než mu dát jedničku vzhledem k tomu, že zadání splnil perfektně. Přesto si ale neodpustila poznámku pod čarou, kde mu připomněla své předchozí varování. Za normálních okolností by se s ní šel kvůli tomu hádat, ale tentokrát věděl, že by měl raději mlčet, a to zejména kvůli rozrůstající se sbírce kreseb tetování tajemného muže.
Do věznice docházel už téměř měsíc třikrát týdně. Vzhledem k tomu, že šlo o věznici s poměrně nízkou kapacitou, s odsouzenci se začal dávat do omezeného kontaktu. Se spoustou z nich měl možnost posedět v jedné ze společenských místností nebo dát se do řeči právě nad cigaretou, kterou si minimálně jednou týdně zašel dopřát. O každém z nich tak věděl alespoň základní informace, o některých i trochu víc – záleželo na jejich sdílnosti.
Přesto tady byl ale muž, Bushido, jak ho nazývali ostatní, o kterém nevěděl vůbec nic. Snažil se opatrně vyzvídat od Kaye, se kterým se Bushido očividně jako s jediným přátelil, ale ten mu pouze odvětil, že není jeho právo prozrazovat informace o něm. Billova frustrace z absence informací tak rostla s každým pohledem, který mu Bushido věnoval, přičemž jich nebylo zrovna málo. Kdykoliv se Bill objevil, chvíli na to se v místnosti objevil i Bushido a víc než často se Bill přistihl, jak ho Bushido pozoruje. Nemohl mu ale nic vyčítat, protože jeho oči v sobě měly něco, co mladíka přitahovalo, a jeho ruce jako by samy kreslily všechna Bushidova tetování, která mohl zahlédnout. Před spaním si je pak zkoumavým pohledem prohlížel a přemýšlel nad tím, zda jich skrývá víc…
„Kreslíš si všechna moje tetování.“
Bill sebou polekaně cukl, když se přímo vedle něj z ničeho nic objevil muž, o jehož očích se mu už nejednou zdálo. Naprázdno otevřel pusu, než nejistě zavrtěl hlavou. „Všechna ne,“ zamumlal tiše. „Některá jsem neměl možnost vidět.“
„Proč to děláš?“ malá vráska ozdobila jinak zatvrzelou tvář.
Mladík si neodpustil myšlenku na to, jak charismatický muž vlastně je, teď když stál jen kousek od něj a mluvil k němu. Jako by ho lapal do síťky na motýly. „Nedělal jsem to úmyslně. Ne poprvé. Něco mě na nich zaujalo a já je chtěl mít po ruce,“ pousmál se. „Jsou hodně dobrá.“
Bushido zavrtěl hlavou, stále se lehce mračil. „Nepátrej, Bille.“
Přes Billova záda přejel mráz ze způsobu, jakým muž vyslovil jeho jméno. Okamžitě se zastyděl při němé prosbě, aby ho říkal častěji. „Nepátrám, já jen… Už sem nějakou dobu chodím a s tebou jsem ještě nikdy nemluvil.“
„Má to své důvody.“
„Jaké?“ vypálil hned Bill otázkou.
„Nepátrej,“ upozornil ho znovu Bushido, trochu přísněji. „Ublížíš si.“
Bill zmateně zavrtěl hlavou a nohou zašlápl nedopalek cigarety. Tón, jakým s ním muž začínal mluvit, se mu vůbec nelíbil. „Proč na mě neustále zíráš? Pokaždé, když se na tebe podívám, sleduješ mě.“
„Jen se dívám. Neubližuju,“ pokrčil Bushido rameny. „Ale pokud ti to vadí, už nebudu,“ souhlasně přikývl a líným krokem zamířil zpět do budovy dřív, než Bill stihl říct, že mu to nevadí.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Bu musel zvladnout minimalne hromadnou vrazdu, ze z toho dela takove tajnosti 😀 a Billi je absolutne v haji. On se zvladnul zamilovat aniz by to vedel. Jsem zvedava, co ta hnidopisska ucitelka provede, pokud se Bill a Bu daji dohromady. Samozrejme se musi dat dohromady 😀
Dekuji za dnesni dilek ^^
Ta profesorka je normální … Už jenom ta její reakce naznačuje, že Bill si vybral opravdu dobré téma a ona by se měla zamyslet sama nad sebou. A i kdyby nakrásně měla pravdu, nic jí do toho není. To už by škola mohla zakazovat i to, aby se sbližovali spolužáci ve škole.
Vzhledem k tomu, že jde o věznici s mírnějším režimem, nemohli Bushida odsoudit za závažný zločin. Otázka však je, za co ho neodsoudili, protože mu na to nepřišli. 😉 Rozhodně je hodně tajemný a není divu, že neviňoučkého Billa tak fascinuje.
Díky, těším se na pokračování.
Bill je v tom až po uší a Bushido je velice tajemný.
To je zahadne, vsadim se, ze si pockame hodne dlouho nez se dozvime o Bushidovi vic, treba co udelal. Ale to nevadi. Prichytat me nekdo, koho kreslim, jak ho kreslim (nebo jeho tetovani), tak se propadnu hluboko do zeme.
Děkuji moc za další kapitolu,je to opravdu úžasné 😉 🙂