autor: blame_my_dirty_mind
Malá osada za zdmi arény byla tichá, bez života. Stopy boje byly všude. Na zemi bylo bezpočet těl, vězni i Ještěři. Samozřejmě, že bez zámků a příšer Ještěři věděli, že jsou ztraceni. Ti, kteří ostatní potlačují, se mají za mocné, když mají své prostředky, ale jakmile dojde na vyrovnaný boj, tak buď zemřou, nebo utečou. Ještěři radši utekli, než aby se postavili vězňům.
Když se dostal do doku, poslední z lodí byla pryč, ale to Tomeka moc netrápilo. V lese měl stále ještě svou loď. Nevěděl, jestli je na planetě ještě někdo jiný než on a kocour, ale vypadalo to, že všichni byli buď mrtví, nebo pryč.
Dech kocoura se zpomaloval a jeho kůže chladla. Tomek si ho rychle přehodil přes rameno a vyběhl do lesů směrem ke své stíhačce.
„Co to, kurva, dělám?“ zamumlal si pro sebe, pořád nerozuměl tomu, proč utíkal ke své lodi s kocourem přes rameno a co bylo ještě horší, proč se snažil zachránit.
Když doběhl do míst, kde přistál, už skoro nedýchal. Položil kocoura na zem. Jeho tělo bylo tak hadrové, že měl pocit, že je tu pozdě. Zkontroloval mu pulz na krku. Byl tam, ale už skoro ne.
Tomek vlezl do kokpitu své lodi a odemkl malou přihrádku. Vyndal její obsah a vrátil se ke kocourovi. Sklonil se a pozoroval ho v bezvědomí, pohrával si mezi prsty se sérem. Už ho použil dvakrát, tohle byla jeho poslední porce Regenského Séra; jeho poslední šance oživit se po fatálním zásahu. Proč nad tímhle vůbec přemýšlel? Chtěl obětovat svůj poslední život? Pro kočku? Kočku, která zabila jeho nejlepšího přítele?
Kromě Kočkovitých, kteří měli super sílu regenerace, Psovití a ostatní humanoidní rasy měli hojení přirozené, což pro fatální rány není nikdy dost rychlé. Psovití věřili, že to byla jejich nevýhoda vůči Kočkovitým, a tak po spoustu let studovali způsoby, jak obelstít smrt, a nakonec se jim povedlo vymyslet Regenské Sérum; byla to tkáně obnovující medicína, která povzbudila regeneraci těla, takže hojení rány se změnilo na vteřiny. Bohužel zjistili, že Regenské Sérum se dá použít pouze třikrát. Věří se, že je to ze stejného důvodu, proč se tělo koček neodkáže obnovit po desáté; tělo je vyčerpané z nuceného hojení a už to nedokáže ustát. Psovití se pokoušeli z Regenského Séra dostat víc životů, ale po čtvrtém použití nemělo vůbec žádný efekt a také občas zapříčinilo neblahé účinky s nepravidelnou a nekontrolovatelnou regenerací tkáně, což vedlo k vývoji nádorů v poraněné tkáni a nakonec je stejně zabilo.
Tomek věděl, že nikdy nebude mít šanci získat další injekci a opravdu neměl tušení, jestli bude Regenské Sérum fungovat na jiné rase, ale nevypadalo to, že má na výběr. Povzdychl si a odhalil kus kůže na krku kočky.
„Omlouvám se, Andrazi,“ řekl a dal kočce svou poslední dávku.
Tomek zacouval a čekal. Díval se, jak se kocourův hrudník začal viditelněji zvedat a klesat. Kocour se zavrtěl, zasténal a polkl, pak vydechl úlevou, když bolest z jeho těla ustoupila. Pootevřel oči. Rozhlédl se po svém okolí, zamračil se, když viděl, že je uprostřed lesa. Začal se zvedat, pořád se tvářil naprosto zmateně a pak ztuhl, když konečně spatřil Tomeka.
Tomek stále seděl ve dřepu vedle něj. Cítil se opravdu provinile a jako zrádce za to, že kocoura zachránil, ale v tu samou chvíli měl i radost, že znovu vidí ty karamelové oči. Nikdy ze všech setkání s Kočkovitými nebyl ovlivněn jejich vzhledem, tak proč nemohl přestat na tohohle zírat? Byl víc než překrásný, to byla jeho jediná výmluva. V obličeji měl ženskou jemnost, tak hebkou a jako vytesanou z mramoru, měl dlouhé obsidiánově černé vlasy s bílými proužky, které na něm byly ty jediné značky, které viděl kromě černé, jež rámovala jeho omračující oči. Nemohl si pomoci, ale pořád si musel představovat, kde jinde má další značky.
Kocour se nehýbal, jako by znovu stál tváří v tvář příšeře. Díval se na Tomeka pohledem plným nedůvěry.
„Podívej, myslíš, že bych ti chtěl ublížit po tom, co jsem ti zachránil život?“ řekl Tomek obecnou řečí. „Přesně tak, zachránil jsem ti život, kocoure. Ale to víš, nebo ne?“ Tomek mu ukázal svou prázdnou lahvičku od séra a pak ji zahodil jako kus nepotřebného smetí. Kocour nejevil žádné známky toho, že by Tomekovi rozuměl. „Mluvíš obecnou?“ zeptal se Tomek. Kocour neodpověděl. Tomek si odfrkl. Věděl, že pro většinu ras nebylo povinné učit se obecnou řeč. Většinou se ji učili jen ti, co obchodovali nebo bojovali napříč galaxií. Kočkovití dělali obojí, ale byli až moc zahledění do sebe a moc hrdí na to, aby se ji učili.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Tomek. Kocour neodpověděl, ale jeho pohled se změnil. Teď se na Tomeka díval jako na šílence, ten si povzdychl. „Tomek,“ řekl a dotkl se svého hrudníku. „Teď ty,“ řekl a ukázal na kocoura. Ten okamžitě vyskočil, ruka mu vystřelila a poškrábala Tomekovi tvář. Tomek byl v šoku. Nedokázal pochopit, jak debilní byl. Nejenže kocoura nesvázal, než použil sérum, ale navíc nečekal, že by se tohle stalo. Sledoval, jak kocour šplhá na strom a mizí mu a vybuchl zlostí.
„Jak rozzlobený byl?“ zeptal se najednou Jimmy.
„Oh, byl pěkně bez sebe,“ odpověděla teta Janine. „Víš jako, jako grrrrr.“
Jimmy se nespokojeně zašklebil.
„Co?“ zeptala se teta Janine.
„No ták, teto Janine, řekni mi, jak to bylo doopravdy. Vždycky říkáš, že jsou rozzlobení nebo zlostí bez sebe, ale já chci vědět víc.“
„Víc?“
„Jo, jako co doopravdy říkají, když jsou naštvaní, víš.“
Teta Janine zvedla obočí, když jí došlo, kam míří. „Vážně, Jimmy, přeci nečekáš, že budu před tebou mluvit sprostě.“
„Proč ne? Moje sestra to dělá pořád.“
„To ano, že?“ zabručela teta Janine nesouhlasně. „No, nemůžu ti říct ta sprostá slova, protože pak by to bylo nepřípustné tvému věku, ale ošklivá slova by se neměla používat obecně. Mimo to, nepotřebuješ ta slova znát pro to, abys příběh pochopil, je to tak?“
„Jo.“ Odpověděl Jimmy nepřesvědčivě.
„Takže, jak jsem říkala, pes byl pěkně naštvaný a ano, tak naštvaný, že sprostě nadával.“
„Ty zasranej zkurvysyne!“
Slyšel, jak pes štěká a nadává jako hřmění vzdálené bouřky. Řeč Psovitých mu vždycky zněla jako bouře. Ať psi říkali cokoliv, bylo to neomalené a rozmrzelé, až na to, že to, co pes říkal teď, znělo o dost hůř, dokonce rouhavě a on neměl pochyby, že to tak znělo právě proto, že to slova vyjadřovala.
Dostal se na nejvyšší větev stromu a přeskočil z větve na větev. Stromy byly tak husté a blízko vedle sebe, že to vypadalo, jako by mohl běhat po jejich špičkách.
Srdce mu rychle tlouklo. Ze všech bezmyšlenkovitých situací, do kterých se kdy dostal, tohle musela být ta nejhorší. I když se mu ulevilo, že už je pryč z arény, byl do morku kosti vystrašený, když se probudil tváří v tvář psovi, a navíc když si uvědomil, že ho pes zachránil. Nepotřeboval psovi rozumět, aby mu to došlo. Bylo to jediné možné vysvětlení. Nevěděl, proč ho zachránil, ale ať se radši do země propadne, než aby se nechal psem chytit.
Najednou se větve pod ním proměnily v oheň a on se pustil. Začal padat, ale rychle přistál na jiné větvi. Zrychleně dýchal a podíval se dolů, snažil se vidět psa. Další výstřel ho překvapil a on se od větve odrazil zrovna ve chvíli, kdy začala hořet i tahle. Chytil se další větve, ale to okamžitě zasáhla další střela. Začínal ztrácet na výšce, jelikož každá z větví, které se dotkl, byla psem zničena.
Když mu došly větve, začal padat volným pádem. Vypadalo to, že si zlomí vaz, když se několik centimetrů nad zemí jeho tělo otočilo a on hladce přistál na nohou.
Narovnal se a zamračil se na psa, který mu zbraní mířil přímo do obličeje.
„Pitomá kočko, to si opravdu myslíš, že mi jen tak utečeš?“
Pes se sklonil, ale svou zbraň nesklopil, začal si rozvazovat boty. Kocour zasyčel a naježil se, jak se pes přibližoval.
„Jo, přesně tak, svážu tě. Ani se o nic nepokoušej; to já jsem tady ten, kdo má zbraň.“
Pes ve vzduchu zatřásl svou zbraní, jako by mu vyhrožoval, že ho zastřelí, pokud se pohne. Stál na místě, čekal. Pes ho chytil za rameno a otočil ho. Poslouchal, ale když ho pes vzal za zápěstí, s otočkou se odrazil, přeskočil ho a vykopl do strany. Pes vyblokoval kopnutí rukou, ani se nehnul a pak mu jednu vrazil. Silou mu z plic vyrazil vzduch a vjely mu slzy do očí z bolesti v břiše. Tentokrát nepřistál na nohy, ale s ránou. Pes stál nad ním, přimáčkl mu zápěstí k sobě.
„Ne! Nech mě jít!“ pral se s ním, jak jen mohl. Nikdy nezažil fyzickou sílu Psovitého, ale teď už chápal, proč se říká, že je nesmyslné s nimi bojovat jeden na jednoho. Síla psa byla brutální; klidně by se mohl prát s jedním z těch velkých robotů, kdyby chtěl. Nikdy předtím se žádnému psovi nepodrobil. Bylo to naprosto ponižující a nesnesitelné.
Zabručel, když mu pes pevně uvázal tkaničky kolem zápěstí a pak mu svázal i kotníky. Když skončil, tak se na něj pes s úšklebkem podíval.
„Teď si můžeš zkusit mi znovu poškrábat obličej.“
„Polib si, psisko, myslíš si, že jsi vyhrál? Všichni jste mrtví! Naše zbraň vás zničí a celá vaše bezcenná rasa bude pryč, a až to budeš čekat nejméně, tak zničím i já tebe!“
„Jsi opravdu překrásný, víš to?“
„A nemůžeš tomu nijak zabránit. Jestli si myslíš, že ti něco řeknu, tak plýtváš časem!“
„Takže obecné řeči nerozumíš. Škoda, opravdu jsem chtěl vidět, jak se budeš tvářit.“ Pes se narovnal a povzdychl si. Zašklebil se a dotkl se břicha. „Bože, mám hlad. Půjdu nám najít nějaké jídlo, něco, čím se pro změnu najíme.“ Pes si promnul břicho do směru kruhu. „Jídlo,“ řekl a naznačil, že kouše.
Lehce porozuměl, že pes chce nakrmit. A pak viděl, že se pes chystá odejít.
„Je ti jasné, že budu vědět, jestli se o centimetr pohneš, že ano?“
Pes na něj varovně ukázal prstem, pak se otočil a odešel.
Když byl pes z dohledu, začal se ve svých poutech vrtět. Snažil se z nich vykroutit, ale k ničemu to nebylo; vlákna byla odolná jako tvrdý plast. Po chvíli se začal potit a bolest okolo zápěstí ho donutila přestat. Nemělo to cenu a on se neodkázal osvobodit ani o milimetr. Lehl si, unavený a nespokojený. Kdyby mohl, tak by utekl, co nejdál by mohl, ale pes by ho nejspíš vysledoval. Věděl, že neměl kam se schovat, když pes znal jeho pach. Povzdychl si, pořád přemýšlel, jak se dostal až sem, že nejspíš umře rukou psa.
„Giorgi, kde jsi, když tě potřebuju?“ zamumlal. „Nevěřil bys, kdybych ti řekl, kde jsem,“ řekl a sám pro sebe se zasmál. Rozhlédl se po lese. „Ani já nevím, kde to sakra jsem.“ Pak se sklíčeně podíval do země. „Kéž bych ti mohl říct, že nejsem mrtvý.“
Vyděsil ho zvuk zachrochtání. Nikde nic neviděl, ale slyšel frkání čehokoliv, co se kolem toulalo. „Alespoň prozatím,“ řekl, jelikož předpokládal, že se na něj chystá zaútočit obyvatel lesa. Stvoření se přiblížilo: bylo malé, kulaté a tlusté jako malý hroch, ale mělo několik řad jehlovitých zubů. Stvoření zavrčelo, odhalilo čelisti a rozeběhlo se jeho směrem.
„Kurva!“ sklonil obličej a pokrčil si nohy pod hrudník. Vyskočil a začal poskakovat, co nejrychleji mohl, pryč od toho stvoření. Brzy zakopl o něco měkkého na zemi a spadl. Viděl, jak se stvoření blížilo a už teď se viděl, jak je požíraný.
Stvoření ale najednou zaúpělo a padlo mu mrtvé k nohám. Všiml si vypálené díry v kůži a otočil se, ve snaze najít, kde je pes. Pes se objevil mezi kmeny stromů, pořád na stvoření mířil zbraní.
„Možná to vypadá masitě, ale nechutně to smrdí.“
Pes nakopl mrtvé stvoření z cesty a hodil na zem několik kusů drůbeže, pěkně vykrmené a plné peří. „Dobrý úlovek, co?“ řekl a podíval se jeho směrem. Pes se tvářil hrdě a jemu bylo jasné, že se chce jen předvést, jak umí lovit. Odvrátil se celý rozčilený. Pes se zasmál.
Pes začal sbírat kameny a pak lámat klacíky a kousky kůry, dával je k sobě. Celou dobu, co pes chodil kolem, on si přál, aby věděl, co plánuje, proč ho drží naživu.
„A teď oheň.“ Pes použil svůj blaster na dřevo a rozhořel se oheň. Oškubal drůbež a dal ji na klacek přes oheň. Vůně pečeně byla skvělá, ale on jen doufal, že to nepřiláká další divokou zvěř.
Znovu se na psa zmateně podíval. Ten pes nemohl nic vědět. To, že je chycený, je jen výsledek jeho smůly, takže nemohl přijít na žádný důvod, proč by ho pes chtěl držet naživu.
Pes se na něj podíval a znovu začal mluvit obecnou řečí, zatímco otáčel drůbeží na klacku. Nerozuměl ani slovo Psí řeči a jeho znalost obecné byla chabá, ale tón jeho hlasu byl jemný, nevyhrožoval mu, a jeho to mátlo.
„Řekneš mi už, jak se jmenuješ? Jsem Tomek.“ Řekl pes a dotkl se svého hrudníku, pak ukázal na něj.
On se nafoukl a odvrátil pohled. Jaká nestoudnost, už jen to, že si myslel, že s ním bude jen tak mluvit, ptát se ho na jméno, jako by byli přátelé.
„No dobře, když mi neřekneš své jméno, tak ti budu muset něco vymyslet. Královna na tebe docela sedí.“
Otočil se zpátky na psa a dotčeně se uchechtl.
„Oh, takže tohle slovo znáš,“ zasmál se pes. „Myslím, že jsi ho musel už někdy slyšet, co? Neříkám, že jí seš, jen tak vypadáš. Takže… Tomek – Královna.“ Pes na něj ukázal a znovu ho nazval kočičí samicí. Podvolí se, ale jen aby si ho přestal dobírat.
„Billeam,“ zamumlal zlostně.
Pes se spokojeně usmál. „Billeam. Nikdy jsem nepoznal Kočkovitého, jako jsi ty, Billeame. Nikdy jsem ani s žádným nemluvil. Abych byl upřímný, mám pocit, že to, že jsem tě zachránil, je jen důsledkem mého špatného úsudku. Sakra, všechno je to tak špatně, že ani nevím, co to sakra dělám a… tady jsem, mluvím s tebou. Je to šílené. Vsadím se, že si myslíš, že jsem blázen, Billeam.“
Pes mluvil a mluvil a občas jen tak prohodil jeho jméno. Billeam zaťal zuby, přál si, aby mu mohl sebrat ten zatracený blaster. Kdyby ho měl, tak by se role obrátily, až na to, že on by ho jako vězně nedržel, zabil by ho na první dobrou. Zamračil se, přemýšlel o tom.
„Myslím, že už budou.“ Tomek sundal pečenou drůbež z klacku. Utrhl si stehno a zabořil do něj své tesáky. „Hmm, to je dobré, ale vsadím se, že všechno chutná dobře, když máš hlad.“
Billeam se díval, jak pes jedl a cítil, jak mu kručí v břiše bolestí.
Pes utrhl další stehno a šel k němu. Dřepl si. „Tady,“ řekl a nabídl mu stehno. Billeam nevěděl, kde se v něm brala síla odolávat svému instinktu přežít, ale povedlo se mu odvrátit se pryč a jídlo odmítnout. Nenechá psa udržet ho naživu a dokončit svůj plán; radši umře hlady, než aby byl vězněn.
„Co? Až moc hrdý na to, abys nechal psa nakrmit tě?“ pes mu přejel stehnem po rtech. Billeam se otočil pryč. „No tak, kousni si. Vím, že máš hlad,“ naléhal pes, natlačil mu stehýnko na pusu. Billeam se na něj vztekle podíval koutkem oka. Otevřel pusu a ukousl si velký kus masa, pak se k němu otočil čelem a plivl mu to do obličeje.
Pes si utřel obličej. V rychlém pohybu chytil Billeama pod krkem a přirazil ho proti kmenu. „Poslouchej mě, Billeame, tohle sníš, rozumíš? Protože jsem na tebe nevyplýtval svůj poslední život proto, aby ses mohl zabít vyhladověním.“
Pes byl tak blízko, že Billeamovi začalo srdce tlouct rychleji. Nikdy psovi nebyl tak blízko; teď byl tak blízko, že jeho tělo začalo vysílat všelijaké varovné signály. Díval se psovi zpříma do očí, neviděl v nich žádné opravdové nebezpečí, což bylo divné. Zlost z něj ale cítil, stejně jako pes z něj musel cítit strach.
Zauvažoval, přemýšlel o tom, že pokud ho bude mít pes za dobrého vězně, pak mu možná povolí pouta. Nechá psa myslet si, že je vše po jeho a pak bude čekat na svou šanci, protože určitě přijde chvíle, kdy nebude dávat pozor a on konečně všechno napraví a zabije ho.
Billeam se submisivně uvolnil, a když mu pes znovu zvedl stehno k puse, ukousl si maso a žvýkal. Pes ho sledoval podezřívavým pohledem. Billeam polkl a pes se usmál, když viděl, jak mu jídlo putuje krkem.
Pes ho nechal dojíst toto stehno a pak přinesl další kus drůbeže a potom další, dokud nebyl spokojený. Nakonec musel odvrátit hlavu, protože kdyby snědl ještě víc, tak by zvracel. Pes mu ale stále nutil další sousta. Zavrčel.
„Přestaň, psisko! Už stačí, jsem plný!“
„Fajn. Hádám, že to znamená, že už nechceš.“ Pes dal konečně jídlo pryč a v tichosti se na něj díval.
Billeam přimhouřil oči, protože věděl, že pes plánuje něco zlého. Odvrátil se a trochu zápolil, byl vzteklý z toho, že je tak bezmocný. Zasloužil si pojít za to, že tak ponížil jeho rasu. Teď si začínal přát, aby poslechl Královy rozkazy. Otočil se zpátky a s naprostým opovržením se na psa podíval.
Pes to nečekal, rychle se podíval jinam. Billeam se díval, jak se rychle postavil a mířil k lodi, ošíval se. Zamrkal, tuhle reakci nechápal, jako by jeho oči píchly do psa jed hada, ale nejspíš jen pochopil, co mu tím pohledem chtěl říct.
„Ano, opravdu děláš chybu, když mě držíš naživu, psisko. Teď ti ze života udělám živoucí peklo!“
autor: blame_my_dirty_mind
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Ach Bože, to je nádhera! Tomek a Billeam… Ta jména se mi prostě brutálně líbí. A rozhodně nepochybuji o tom, kdo je Giorgi. 😀
Chlapci si zatím moc nedůvěřují, teda spíš vůbec. Není divu, ani Tomek si není jistý, proč to vlastně udělal, a Billeam ho samozřejmě podezřívá, že tím sleduje něco nekalého.
Už se moc těším, co bude dál.
Kočičák by měl projevit trochu víc vděku. Bez Tomeka by byl dávno pod drnem. Ale na druhou stranu chápu, že je zmatený z toho že ho zachránil a nezabil. Vždyť ani Tomek sám neví proč to udělal. Jejich rasy jsou znepřátelené tak dlouho, že už je pro ně nenávist automatická. Ale když tomu dáme trochu času, určitě se ty naše zvířátka zkamarádí. 😀
Děkuji za překlad
To jsem zvědava co ještě spolu prožijí kocourek by mněl trochu ubrat aby nenaštval pejska.
Tomek je prostě sladký! 😛
Tenhle díl se mi strašně moc líbil, protože jsem ráda, že jsou ti dva konečně spolu. Sice to není zatím nic extra, když se Billeam bojí a jen čeká, kdy jej pes podrazí. Chápu jej, ale stejně mi to přijde trošku líto. 😀
Co mi přijde ale největší škoda, je to, že kočičák neumí obecnou řečí! Všechno by bylo daleko snazší, kdyby spolu ti dva mohli komunikovat. Takhle to budou mít fakt dost těžké.
Moc se těším na další pokračování a sbližování kluků!! Jednoduché to asi nebude a věřím, že se ještě hodně natrápíme i s nima, ale těším se na to!
Moc děkuji za překlad! 🙂
Já vím proč ho zachránil, protože se mu prostě líbí 😀 Billeam je nevděčník, ale je to jasné, hrdost a nedůvěra a podobně. Četla jsem tři díly najednou a bylo to všechno super. Boje odporné, zachráněni Billa dojemné, teď je to vtipné… 🙂
Mačička je trochu divoká, Tomek si ju bude musieť skrotiť:)
Veľmi pekne ďakujem za preklad.