autor: ophelia_seven
V čem to vše spočívá
„Tome, jdeš pozdě,“ řekla Celia zpoza svého obvyklého stolu, když Tom pružným krokem přešel místnost. Byl nejšťastnější a nejvíce nadějeplný ze všech okamžiků, kdy přišel navštívit VS a mohl za to poděkovat právě této ženě.
„Promiňte,“ omluvil se, uvažoval nad celou tou věcí s cestováním v čase a nad tím, jestli už věděla, že byl nejprve ve škole. „Musel jsem nejdříve někoho navštívit.“
Celia se zamračila a Tomovi bylo v tu chvíli zřejmé, že to nevěděla. Ale na tom nezáleželo, protože mu byl dán dar naděje. Naděje tak velké, až si byl jistý, že pravděpodobně musí zářit. „Billa?“ Zeptala se žena, a Toma napadlo, že dokonce ani nešel za Billem mezitím, kdy opustil kancelář poradkyně a poté dorazil ke kanceláři VS. Pochybnost, která ho zaplavovala od počátku jeho vztahu, už nadále neexistovala a Tom na krátký okamžik zadoufal, že ta změna v jeho srdci nepovede k tomu, aby nakonec skončil na dně a zhroucený.
„Ne,“ zazubil se na ni Tom a Celia se ušklíbla, zjevně nebyla zvyklá vídat jej tak bezostyšně rozjařeného. Tom obrátil hlavu směrem k velkým dubovým dveřím umístěným stranou a zvedl obočí. „Je na mě připravený?“
Přes Celiiny rysy se přehnala vlna nejistoty, ale stále vypadala tak optimisticky, že si Tom, nemohl pomoct, ale plamen naděje v jeho břiše ještě více vzrostl. Byla tam skulinka a on ji našel a upíral se k ní se vším, co měl. Celia zvedla telefon a tiše hovořila s mužem na druhém konci linky, než pohlédla na Toma a přikývla. „Můžeš jít dovnitř,“ oznámila mu.
„Přejte mi štěstí,“ řekl, stejně tak, jako ji o to požádal už dříve, ale cítil, že už tak má dostatek štěstí, až si byl jistý, že už další nebude potřebovat. Dokonce mu odpověděla stejně jako posledně. Tentokrát to však vypadalo na úplně jiný případ.
„Hodně štěstí,“ zavolala za ním a ve chvíli, kdy Tom otočil klikou a vstřebal tato dvě slova, byl náhle vtažen zpátky do reality. Stále se ještě s Billem řádně nerozloučil, pokud to bylo to, k čemu to celé spělo.
Jakmile se ocitl v kanceláři, dveře se za ním zavřely a mladý anděl našel sám sebe, jak se dívá na muže, jehož záda byla napjatá a pohyby ztuhlé, když si zaznamenával slova do žlutého bloku. Jeho rukopis byl zhrublý a zubatý, slova byla vytlačena hluboko do papíru a Tom si byl jistý, že je naštvaný. Byl si jistý, že je tam celý seznam důvodů k tomu, aby byl naštvaný, a jeho návrat do reality, který začal jen před několika vteřinami, se vrátil a udeřil jej do tváře.
Tohle bylo vážné; vůbec nic nebylo jisté.
„Pane,“ začal Tom nejistě. Prokřupnul si klouby na levé ruce, ale hned toho litoval, jak se ten zvuk rozléhal po celé místnosti. Muž za stolem položil pero a podíval se na něj tvrdýma šedýma očima. „Omlouvám se, že jdu pozdě. Já… musel jsem-„
„Šel jsi za Billem,“ řekl muž a pokynul Tomovi, aby se posadil do jednoho z nepohodlných křesel naproti němu. Tom byl za to vděčný, nebyl si jistý, jak dlouho by jej jeho nohy ještě unesly.
„Já – já ne – chci říct…“ zakoktal Tom, zatímco se šoural přes celou místnost a ztuhle se posadil a křeslo.
„Ne, že bych ti to snad mohl vyčítat,“ dodal VS s ležérním povzdechem, a Tom se nadechl, plíce se mu roztáhly téměř až k bodu bolesti. „Vím, jak se ohledně něj cítíš.“
„Miluju ho,“ přiznal Tom okamžitě, a ačkoli mu nervy bzučely napětím z toho, že tato slova říká nahlas té jediné osobě, o které věděl, že tu skutečnost neocení, také pocítil obrovskou úlevu, protože to tak bylo a bez ohledu na to, jestli to vyšší síla schválí, ta skutečnost se nezmění.
Tom byl do Billa zamilovaný.
„No,“ začal VS a odkašlal si. Pohlédl na papír, na který si něco zapisoval, než Tom vstoupil. „Určitě jsi v jeho prospěch nasbíral dlouhý seznam porušených pravidel, že?“
„Já-“ začal to Tom popírat, ale starší muž po něm střelil očima a on věděl, že ani nemá cenu se snažit. Byl odsouzencem, který stál před popravčí četou. Jediné, co teď mohl dělat, bylo zavřít oči a prosit o milost. „Ano.“
„Dovol mi, abych ti pár z nich připomněl,“ začal VS a Tom se napjal, v duchu si proházel svůj vlastní seznam. „Setkal ses s několika členy žijících a zhmotnil ses před mnoha dalšími, jednoho z nich jsi fyzicky napadl, a pak je tady samozřejmě závažný případ sexuálního chování.“
„To máme tedy jen pár z nich,“ Tom se nervózně zasmál, snažil se snížit napětí.
„Ano,“ souhlasil VS ne zase až tak pobaveně, ale Tom by téměř přísahal, že v jeho tvrdých očích spatřil jiskru něčeho měkčího. „To máme tedy jen pár z nich.“
„Já vím,“ přiznal Tom a místnost ztichla, jako by VS čekal, že ještě něco dodá, že to rozvede, nebo že přijde s celým seznamem výmluv, který bude delší než seznam provinění. Ale Tomovi vyschlo v ústech a jeho mysl byla prázdná. Seděl tam, tváří v tvář následkům, které bolely stejně tak, jako bolelo je přiznat, a věděl, že ať už se stane cokoliv, bude to jeho vina.
„Máš něco na svou obhajobu?“ Zeptal se muž Toma, ale to, co Tom slyšel, bylo Máš nějaká poslední slova?
Polkl ostré nadechnutí a zavrtěl hlavou, prsty sevřel kolem dřevěných područek. „Miluju ho,“ bylo všechno, co dokázal říct. To byla jediná věc, kterou jeho mysl dokázala zpracovat, bylo to neustále v popředí jeho myšlenek. Byla to pravda všech pravd.
VS mu dal značné množství času, aby přišel s něčím dalším, ale když Tom nic víc neřekl, složil ruce nad stolem a on se připravil na nejhorší, narovnal ramena a výraz v jeho tváři ztvrdl. „Jak se dnes ráno cítíš?“
„Ehm,“ odpověděl Tom zaraženě a pak si odkašlal. Pravdou bylo, že jeho bolesti žaludku ustaly, ale tak trochu si myslel, že byl možná jen příliš rozptýlený, aby si jich všiml. Měl toho hodně na mysli od chvíle, kdy vstoupil do kanceláře poradkyně – do Celiiny kanceláře – v Billově škole. „Vlastně se cítím tak nějak nemocně,“ přiznal a ocitl se zpátky na začátku, jak přemýšlel, jestli to byl nějaký druh trestu.
„A co jakékoliv jiné bolestivé pocity? Bolesti hlavy?“
„Bolesti hlavy,“ zopakoval Tom s kývnutí a vzpomínal, kolikrát cítil bodavou bolest za očima. Vždycky to připisoval stresu a napětí, a nevšímal si toho. „Vlastně je mám docela často.“
Muž naproti Tomovi pokýval hlavou. „A co ta nutkání, o kterých ses zmínil? Jíst a spát? Stále s nimi máš problémy?“
Tom zamrkal a oči mu nad tím připomenutím vzplanuly. „Jo,“ přikývl, žvýkal si přitom kroužek ve spodním rtu. „Nespal jsem tři dny a… jsem vyčerpaný.“
„Myslel jsem si to,“ přiznal muž a Tom se v křesle napřímil. Poté, co si jeho mozek vzpomněl, jak je unavený, náhle zjistil, že je těžké to zapomenout. „To, co se děje, je velmi vzácné, něco, co se stává jednou za tisíc let nebo tak nějak.“
Tomovi poklesl žaludek a on pocítil paniku. Opravdu s ním bylo něco špatně. „Co-„
„Obávám se, že se stala chyba,“ připustil prošedivělý muž s jemnějším výrazem, než na jeho tváři Tom kdy viděl, a přestože by to mělo být uklidňující, tak nebylo. Změna na jeho těle byla jako den a noc a Tom měl náhle ještě větší obavy.
Oči staršího muže zalétly k polici na druhé straně místnosti, které Tom sotva kdy věnoval pozornost, a stejně jako ve svém vlastním bytě spatřil černý vytáčecí telefon, jak leží mezi dobře udržovanými knihami a ozdobnými cetkami. Tom si telefon dobře prohlédl a pak se jeho oči vrátily k těm nejistým od VS a na okamžik ho napadlo, jestli tam bylo ještě něco víc. Komu se jeho šéf musel zodpovídat? Byla ta chyba způsobená VS, nebo někde úplně jinde? Záleželo na tom? Pokud Tom nakonec neměl být s Billem, tak usoudil, že zřejmě ne.
„Věříš ve spřízněné duše, Tomasi?“ zeptal se muž a Tomovy oči opět prudce zpozorněly.
I když nad tím vlastně nikdy skutečně nepřemýšlel, Tomův bezprostřední instinkt byl kývnout na souhlas. Pokud existovaly, tak přesně to byl pro něj Bill. O tom nebylo pochyb. VS se usmál, jako by sledoval myšlení mladého anděla. „Ano, máš pravdu,“ řekl a přerušil tak Tomovy myšlenky. „Existují – ne pro nás, ale pro žijící.“
Tomem projelo rozhořčení nad tou implikací. Protože při představě kohokoliv jiného než sebe na místě Billovy spřízněné duše jej bolel žaludek. Ve skutečnosti se proti té myšlence jeho žaludek divoce bouřil. „Ale-„
„Jak jsem řekl, stala se chyba. Nyní, měj na paměti, až ti tohle řeknu, že je to složitější, než se zdá.“
Tom přikývl, našpulil rty a snažil se zachovat klid. Všechno bylo v sázce a on mohl všechno ztratit.
„Pro každou živou duši je jedna odpovídající duše, ke které náleží. Chybou je, že Billova duše byla spojena s tou tvou.“
„Já mám-„
VS zvedl ruku, aby ho zastavil dřív, než mohl pokračovat, a Tom ústa zase zavřel a žvýkal si spodní ret, aby se zaměstnal, zatímco vstřebával všechny nové informace.
„To, čím procházíš s potřebami žijících a nemocí, kterou právě pociťuješ, je proces transformace.“ Muž se zamyšleně zamračil a Tom se opět začínal obávat, snažil se udržet na paměti, že to je složitější, než se zdá. Věci se už tak zdály být dost komplikované. „Celá ta věc už není v mých rukách, Tome.“
„Co se bude dít?“
„Proces proměny je velmi složitý a potenciálně nebezpečný,“ řekl muž a nakrčil čelo i obočí. „Pokud… no, jestli to zvládneš skrz celý proces, staneš se buď zcela živým, nebo napůl žijícím.“
Tom zavřel oči, jak se snažil ignorovat křik červené vlajky, která mu právě zasvítila do obličeje. „Což znamená co?“
„No, pokud se staneš napůl žijícím, pak budeš stále andělem, ale budeš moct vést normální život, stejně jako jeden z žijících,“ vysvětlil VS a Tom okamžitě pocítil útěchu s vědomím, že to bylo možné. Po dřívějším rozhovoru toho rána s Celií měl Tom pocit, že je možné všechno. Trocha mluvení s VS zakalilo jeho naději, ale teď byla opět čím dál jasnější.
„Jako Celia,“ odhadoval Tom, a přestože se zdálo, že ten komentář vyvedl VS z míry – pokud se tak dalo usuzovat podle mírného prohloubení vrásek kolem jeho očí – okamžitě přikývl.
„Tvé pracovní povinnosti by se samozřejmě změnily, ale přesto bys byl v každém směru součástí našeho světa. Ale pokud se staneš plně žijícím, celý proces bude trvat déle. Všechny tvé vzpomínky budou vymazány a ty budeš integrován do života jako jeden z žijících, nic víc.“
Ta představa Toma přinutila panikařit. Jak by se mohly jeho vzpomínky znovu smazat? Měl jich tolik, které si musel udržet. „A co Bill? Nemůžu na něj jen tak zapomenout.“
„Jste spřízněné duše, Tome,“ připomněl mu VS, ale přesto to příliš neuklidnilo Tomovy obavy. „Ať už si budeš pamatovat ty chvíle s ním nebo ne, přesto jeden druhého najdete. Má to tak být.“
„A… když ten proces nezvládnu? Co se s ním pak stane?“ Muž naproti Tomovi se zamračil a to bylo jako rána do Tomova žaludku. Stejně tak, jako se mu nelíbila představa toho, jak se Billova duše páruje s duší někoho jiného, také se mu nelíbila myšlenka, že by byl po zbytek života sám. „Nedostane další spřízněnou duši?“
„Takhle spřízněné duše nefungují,“ bylo mu připomenuto a Tom se kousl do rtu, aby neřekl něco, čeho by později litoval. VS měl nad ním stále veškerou moc – nebo už ne? „Už jsem tě stáhl z Billova případu.“
„Ne!“ Vykřikl Tom frustrovaně a ucítil v žaludku bodavou bolest, ta klidná přetrvávající nevolnost byla v jediném okamžiku náhle téměř nesnesitelná. Musel jít za Billem, musel mu tuhle informaci říct. Nemohl být ponechán v tom, aby to prostě jen zkusil a našel ho. Co kdyby to nezvládl před tím, než by jeho proměna selhala? „Nemůžete prostě-„
„Tome, nejsi ve stavu, aby ses o něj právě teď správně staral, a Bill je stále velmi rizikový případ.“ Anděl otevřel ústa, aby dál pokračoval ve svém dohadování, ale VS ho umlčel. „Nezapomeň, že jste spřízněné duše. I tak si svou cestu zpátky k němu najdeš.“
„Ale co když ne?“ zeptal se Tom už téměř neracionálně vysokým hlasem. Na pokraji slz chtěl Tom do něčeho praštit, něčím hodit, nebo něco zničit. Nejasně si vědom toho, že svými nejhlubšími obavami překřikoval slova Vyšší síly, Tom zavřel oči a snažil se soustředit na to, co mu bylo řečeno. Věděl, že je to důležité. Všechno, co s Billem měl, záviselo na této informaci, i když to bylo dost těžké slyšet.
„Stáhl jsem tě z toho případu minulou noc a dnes ráno jsi ho našel, nebo ne?“ Tom oči opět otevřel a několikrát naprázdno otevřel pusu, jak se snažil najít svůj hlas, ale všechny ty nové poznatky a informace byly prostě až příliš ohromující. „Byl mu přidělen nový ochránce. Tvým jediným úkolem pro tuto chvíli je postarat se během toho procesu sám o sebe.“
„A když ten proces nezvládnu?“ Zeptal se Tom na poslední otázku, která přetrvávala v jeho mysli, ale výraz v očích VS mu řekl, že nemá odpověď, kterou Tom hledá.
„Takhle nemysli,“ radil mu muž. „Jsi anděl s velmi silnou vůlí. Věřím, že to dopadne co nejlépe.“
Tak nějak slyšet tohle od VS příliš neuklidnilo Tomovy obavy.
Nečekal, až jej VS propustí z místnosti, jako to za normálních okolností dělal. Místo toho se chopil své vlastní iniciativy s cílem postavit se na vratké nohy a odkráčet. Žaludek se mu převracel a on už nedokázal rozeznat, jestli je to nevolnost z probíhající přeměny, nebo strach, že už Billa nikdy neuvidí.
„Tome,“ zavolal VS zpoza svého stolu. Tom pootočil hlavu, aby zjistil, co ten muž chce, jeho ruka se dál natahovala po klice a VS se na něj hřejivě usmál. „Omlouvám se, jestli jsem se občas zdál být nespravedlivý,“ řekl, a ačkoliv mu Tom chtěl říct, že je to okay, nedokázal najít svůj hlas. Muž zvedl ze stolu stoh papírů a narovnal je proti hladkému povrchu stolu, měkké cvaknutí vyplnilo prostor. „Nebyl jsem si vědom celé té situace ani toho, že to bylo stejně tak mimo tvou kontrolu, jako mimo tu mou.“
„Děkuju,“ zamumlal Tom s malým přikývnutím a omotal si jednu paži okolo žaludku, jak pocítil další vlnu nevolnosti.
„Postarej se o sebe. Během celého procesu zůstanu v kontaktu a neváhej mi dát vědět, kdybys něco potřeboval, ano?“
Tom přikývl, nejistý si tím, co by od něj mohl potřebovat, ale vděčný, že tam ta možnost byla. Spousta věcí byla stále nedořešená a on si byl nejistý vším, kromě jedné jediné věci.
Byl Billova spřízněná duše a odmítal ho zklamat.
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Ja som vedela, že tam niečo je! Niečo, čo im pomôže byť spolu! A verím, že to aj dobre dopadne. Veď preto milujeme tieto príbehy – že ( väčšinou )končia dobre. Ďakujem a teším sa na pokračovanie!
Já jsem to věděla! Já jsem to věděla, že je s Tomem něco jinak. To přece nemohlo být jen tak, že měl hlad, byl unavený a podobně. A jelikož jsem optimista, tak věřím, že to Tom všechno zvládne a stane se z něj normální člověk a pak konečně budou moct být s Billem spolu.
Moc děkuji za potěšující díl a za překlad naší překladatelské bohyni Zuzu.
To je fajn že se může Tom vrátit k Billovi.
Děsí mě myšlenka, že by Tom tu transformaci nezvládl. Co by se s ním stalo? Věřím však, že tak daleko to nezajde. Jsem zvědavá, jestli se Bill seznámí se svým novým strážným andělem, nebo jestli tenhle zůstane v utajení.
Jsem napnutá, co bude dál. Díky za překlad a těším se na další díl.
Ufff, na jednu stranu se mi moc ulevilo, ale na tu druhou se strašně bojím! Mám pocit, jako bych byla na Tomově místě a musela to všechno prožívat za něj, protože se mi na konci úplně sevřel žaludek! Mám strach! Vím, že spřízněné duše se najdou, ale já nechci, aby Tom zapomněl na to, co bylo. 🙁
Každopádně jsme všichni věděli, že s Tomem je něco jinak a nakonec se možná vyplní to, co jsme si všichni přáli. Buď bude Tom plně člověkem a nebo bude anděl i člověk, což bych si přála ze všeho nejvíce! Hlavně, aby to všechno dopadlo dobře! Ale přeci Tom nedošel tak daleko jen proto, aby transformaci nezvládl. Věřím, že láska hory přenáší, takže Tom to zvládne, určitě!!!!
Moc děkuji za báječný překlad! ♥
Trochu se sice bojím pokračování, ale snad to dobře dopadne!!
Možno by si Tom mohol tie veci s Billom zapísať aby mu to zostalo aspoň na papieri keď mu vymažú spomienky na Billa.
To je tak smutné:( ale aspoň budú spolu)