autor: blame_my_dirty_mine
Tomek šel odhodlaně ke své lodi. Kocour na něj syčel a vrčel. Nebyl vůbec vděčný za to, že ho zrovna nakrmil, to bylo zjevné, v jeho hlase byla slyšet čistá zloba. Skoro si myslel, že jeho kočičí nenávist překročila úroveň nenávisti, kterou on vždy proti Kočkovitým cítil.
Bude muset vymyslet, co s ním udělá, teď když ho zachránil, pro teď se alespoň rozhodl, že se na něj nebude dívat, i když to bylo opravdu těžké. Byl na nervy z toho, že kocour útočil na jeho pářící instinkty jako šílený, ale to bylo samozřejmě jen kvůli tomu, že už se dlouho nepářil a že si jeho ženský obličej hrál s jeho myslí.
Teď, když měl plný žaludek, dokázal přemýšlet jasněji. Dostal se do své lodi a zkontroloval rezervu paliva a systém pro hyper skoky. Nespokojeně zaúpěl, protože to, co našel, bylo o dost horší, než si myslel, že bude. Neměli dost paliva a kapsle s pohonným jaderným pulzem byla také prakticky vypotřebovaná. Nebude moc vzlétnout a odletět z planety, a už vůbec ne skočit do hyperprostoru bez skočné brány. I tak, i když by to byl nejspíš zázrak, byla možnost, že by mohl najít nějaké palivo v docích ve vesnici.
Skočil zpátky na zem a zamířil ke kočce. „Dobře, Billeame, vypadá to, že se budeme muset projít.“ Teď se chtěl vydat mnohem dál, a tak nemohl riskovat nechávat kocoura o samotě.
Vyndal svůj blaster a pak dýku z kapsy. Kocour sebou cuknul a zasyčel, když se po něm natáhl. „Vím, jak to vypadá, ale nechci tě zabít.“ Kocour se mu kroutil a dařilo se mu dostávat se nohama i rukama pryč pokaždé, když ho chtěl Tomek chytit. „Co bych dal za tlumočníka,“ zamručel Tomek. „Mělo by to být na seznamu věcí, co si vzít s sebou, když ztroskotáte na nezmapované planetě, nemyslíš?“ Kocour zakňučel a dál nepřetržitě syčel. Tomek si povzdychl. „Opravdu budeme muset vyřešit tenhle komunikační problém.“ Chytil ho za nohy. „Nehýbej se, kočko, nebo ti ublížím a bude to tvoje vina.“ Rychle mu mezi ně dal dýku a trhnul. Tkaničky se přetrhly.
Kocour se okamžitě vyškrábal na nohy.
„Vidíš? Jen jsem ti chtěl rozvázat nohy,“ řekl Tomek. Kocour nespokojeně našpulil ret. „Oh, no tak mi promiň, že cokoliv, co udělám, tě obtěžuje. Teď se pohni!“ Tomek mu ukázal směr svým blasterem. Kocour stál na místě. „No tak. Jdi vpřed… Choď… dělej to, co já.“ Začal pochodovat, demonstrovat, co od kočky chtěl. Kocour se na něj mračil, ale nakonec se otočil a šel. „Přesně tak, vidíš, že to jde.“
„Kam to sakra jdeme?“ řekl kocour, nedíval se na něj.
„To byla otázka, že? Co jsi říkal? Řekni to znovu… znělo to jako… Kam to sakrajeme?“
Kocour se na něj zamračeně otočil. „Kam to sakra jdeme?“ řekl víc jasně, přišlo mu odporné, jak pes ničí jeho jazyk.
„Kam to sakra jdeme?“ Zopakoval Tomek. „Co to znamená? Vsadím se, že je to něco jako ‚Chcípni, pitomej pse‘. Ne, počkej, bylo to spíš jako otázka… ‚Proč nechcípneš, pitomej pse?‘ To je ono?“
Kocour se na něj podíval, jako by byl opravdu idiot, ale pak hlavou pokynul dopředu. „Oh! Chceš vědět, kam to jdeme? Jdeme do vesmírných doků… doků,“ řekl Tomek poslední slovo v obecné řeči, jako by to mělo něco změnit. Rukou naznačil vesmírnou loď a pak udělal zvuk. Ukazoval, že loď přistává a udělal u toho swooosh, jako by umíral motor.
„Do doků?“ Řekl kocour pohotově, jako by chápal a zvedl obočí.
„Do doků,“ zopakoval Tomek s úsměvem, uvědomil si, že právě trochu komunikovali. Nebyl naštvaný, že musel mluvit po kočičím. Tak nějak předpokládal, že to takhle bude muset dopadnout, protože pochyboval, že by se kočka naučila po psím. Touha komunikovat šla spíš z jeho strany než ze strany kočky; nebo možná jen z jeho úhlu pohledu.
Kocour se zamračil, nejspíš přemýšlel, proč jdou právě k dokům, ale i přesto pokračoval v chůzi.
Po cestě se ozývaly nejroztodivnější zvuky: bzučení hmyzu, hvízdání ptáků a vrčení divočiny. Kocour zpomalil a skoro zastavil pokaždé, když uslyšel cokoliv, co mohlo znamenat nebezpečí, ale Tomek ho nutil jít dál. Viděl, že je kocour nervózní, ale jeho smysly mu o žádném nebezpečí neříkaly.
„No tak, kočičko, cokoliv, co tady venku je, se víc bojí tebe než ty toho něčeho, to tě můžu ujistit.“ Kocour opatrně našlapoval. Tomek k němu došel blíž. „Víš, dovedu nás oba dva ochránit.“
Kocour zavrčel a oddálil se od něj. „Drž se zpátky! Nepřibližuj se ke mně.“
„Dej si pohov, bručoune,“ řekl Tomek. Rychle mu přerušil cestu rukou. Kocour se na něj jedovatě podíval. „Myslíš si, že můžeš jít sám, když ani nevíš, kam šlapeš,“ vyhrkl Tomek. Zvedl z cesty kámen a hodil ho před ně. Zem, která se až doteď zdála pevnou, se rozvlnila a pak zase ztuhla.
Kocourovi klesla čelist. Rychle se sebral, ale Tomek si jeho překvapeného výrazu všiml. „Chceš zůstat v bezpečí? Tak se drž u mě… nebo… si jdi sám a uvidíme, jestli se dokážeš vyhnout tekutým pískům nebo čemukoliv jinému, co tady v lesích najdeme a co ty nedokážeš předvídat tak dobře jako já.“ Ukázal rozhořčeně kočce, aby šla dál sama.
Kocour se na něj krátce podíval koutkem oka a pak se rozešel, i když se pořád mračil. Ovšem když se k němu Tomek přiblížil, už nic neříkal.
Šli asi hodinu a nenarazili na další překážky, hlavně proto, že Tomek změnil kurz pokaždé, když měl pocit, že se cesta zdá riskantní. Celou dobu měl smysly našpicované, přestal se soustředit, pouze když ho kocour někam odstrčil.
„Nebuď tak blízko!“ Sem tam odsekl kocour, a když to řekl už počtvrté, Tomekovi došlo, co to znamená, ale to, že šel až moc blízko něj, mu nedocházelo. A tak se jejich ruce jednou i dotkly, i když to nebylo naschvál; prostě se jen dostal až moc blízko.
Když došli do doků, vzduch začal smrdět. Tomek zavedl kocoura do budovy, a když byli uvnitř, smrad se zostřil na směs smrti, krve, železa a popelu. Doky byly plné těl vězňů a Ještěrů a dalších obyvatel planety. Přesně jako uvnitř arény, do doků vtrhl chaos a válka o to, kdo se dostane první k lodi. Tomek věděl, že tu budou už jen nepoužitelné lodi, jen vraky, ale stejně se snažil být optimistický.
Podíval se na tělo jednoho z vězňů. Klekl si vedle něj a sebral mu želízka. Nepřestával mířit blasterem na kocoura, zatímco mu je dával na jedno zápěstí. Přeřízl pak dýkou tkaničky a druhou část želízek zapnul kolem kusu železného plátu, který vykukoval z hromady trosek. I když to nebylo nijak připevněné, bylo to v hromadě smetí, a tak by se mu nepodařilo to vytáhnout, jelikož to zjevně bylo těžší než on sám.
Když bylo o kocoura postaráno, Tomek se rozhlédnul, zamířil ke zbytkům vesmírných lodí a začal prohledávat všechny nádrže.
Billeam trhnul rukou a usykl, když se mu ostrý kraj želízka zarazil do kůže. Netahal za to, protože by chtěl utéci; nebyl tak hloupý, aby si myslel, že by tu věc, ke které byl připoutaný, dokázal vytáhnout. Sotva se pohnul a ten řetěz nebyl dost dlouhý na to, aby si mohl zakrýt nos. Použil tedy namísto toho svou volnou ruku a chytil se za nos. Smrad v docích byl nesnesitelný.
Zahořkle čekal a díval se, jak se pes pohyboval mezi několika zničenými loďmi, pořád šel dál a nezastavoval. Neměl ponětí, co to pes dělá, nejspíš hledal nějaké plavidlo, což mu přišlo naprosto směšné, jelikož z toho, co tady viděl, tu nebylo nic, co by bylo schopné odlepit se od země. Zdálo se, že tohle je místo, kde uchovávali všechny zničené lodě jejich vězňů. Budova vypadala spíš jako lodní smetiště než jako dok.
Povzdychl si a znovu se pokusil dostat do pohodlnější pozice, opřel se o to smetí a posadil se na kus železa, které mu alespoň trochu ulevovalo po té dlouhé chůzi.
Zamračil se a dál psa pozoroval, trochu žárlil na jeho schopnosti a sílu, nenáviděl to, jak bezmocný si vedle něj přišel. Co by dal za šanci bojovat proti němu ve vesmíru, kde by mohl předvést svou nadřazenost a donutit tak psa cítit se proti němu slabě.
„Co máš za lubem, vořechu?“ zamručel Billeam. „Proč mě necháváš naživu? Nebudu ti k ničemu, slyšíš mě?“ zvýšil hlas, i když věděl, že mu pes nerozumí. „Měl bys mě prostě zabít.“
Zamračil se, když viděl, jak pes najednou vyskočil z kokpitu lodi a rozeběhl se k němu. Zvedl se. Na chvíli si myslel, že mu pes opravdu rozuměl, trochu klopýtl směrem dozadu.
Ozvalo se rachocení, které rozvibrovalo zdi.
Vykulil oči. „Co to bylo?!“ ozvěnou se rozezněl děsivý řev. Zalapal po dechu; stáhl se mu žaludek úplně stejným strachem, jako když ho vypustili do arény.
Zdi se začaly bortit, když se jedno z přeživších monster vřítilo do doků, doběhlo přesně do prostoru mezi něj a psa.
Pes okamžitě zastavil. „Kurva!“
Byla to ta příšera, co vypadala jako wyverna, až na to, že neměla křídla, aby nemohla utéct, a tak měla na stranách svého dlouhého krku jen pahýly. To ale rozhodně nezničilo její zabijáckost. Bestie byla rychlá, její ocas obrněný ostrými ostny a vydechovala jedovatý kyselý dech.
Příšera začichala a otočila se přímo Billeamovým směrem.
„Kurva!“
Příšera zamířila k němu, otevírala ústa. Billeam uslyšel výstřel blasteru. Příšera zavrčela a otočila se. Pes stál za ní a začal couvat, když se teď vydala jeho směrem. Pokračoval ve střelbě, ale bestii to neubližovalo. Nejspíš měla blasterem neprůstřelnou kůži.
Pes zamířil na její hlavu. Příšera se zašklebila. Rohy, které rámovaly její hlavu, teď vyjely do dlouhých ostnů, které se na koncích rozdvojovaly, vytvořily tak ochranou hradbu.
„Um… okay,“ zabručel pes.
Příšera sekla ocasem, zasáhla psa a odhodila ho pryč. Blaster mu vylétl z ruky.
Billeam pohledem neopouštěl zbraň a díval se, jak prolétla vzduchem. Dopadla a sklouzla, přistála jen pár centimetrů od něj.
autor: blame_my_dirty_mind
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Honem další díl! Jo, já vím, musíme čekat. Konečně mezi nimi proběhla nějaká komunikace a Billeam se trochu uklidnil. Tomek, to je případ. Páření ho ovládá. Kdo by se mu divil. A ten konec se mi nelíbí, doufám, že Billeam Tomekovi pomůže, sebere blaster a nějak tu příšeru zneškodní.
Páni, Tomek se tak snaží. Kam se poděla touha kočičáka zabít? 😀
Teď jsem ovšem zvědavá, jak se Billeam zachová. Je jasné, že nejdřív musí zabít tu nestvůru. Ale co udělá pak? Tak to je teda otázka.
Díky za kapitolu, hodně jsem si to užívala.
Takhle to utnout ale kocourek by měl trochu spolupracovat.
No jsem zvědavá jestli bude čičinka taky tak charakterní jako Tomek a nebo se bude snažit zachránit jen svůj vlastní zadek. Doufám, že se v ní pohne nějaké svědomí.
Tomek je k sežrání jak přemýšlí o svých pářících instinktech. A najednou mu ani nevadí, že ho přitahuje jeho největší nepřítel.
Nemůžu se dočkat dalšího dílu. Moc děkuji za překlad.
Ufff, tak tohle jsem nečekala!!! Ono se vždycky seběhne něco, s čím nepočítám a pak jsem vždycky děsně překvapená!
Trochu se bojím dalšího pokračování, protože netuším, co by Billeam mohl udělat. Tomekovi nevěří, nemá jej rád…a mám trochu strach, že Billeam by se s Tomekem vůbec nemazlil jako on s ním. No a o ještěrovi nemluvě…to je zase napínavé!
Moc se těším na pokračování! Děkuji za překlad. 🙂
Ach, takže ďalší boj… už aby tu bolo pokračovanie, nech viem čo sa stane a ako to dopadne…
ďakujem za super napínavý preklad.