Shatters hope 27.

Už si nepamatuju, jak se to dělá. Já vím, že jsem dlouho nepsala, co vám na to mám říct? Ono je to asi jasné, nebyla nálada. Ale nemohla jsem nechat Shatters hope nedokončenou. Strašilo by mě to do konce života. Vážně. Díl je trochu delší, než normálně píšu, ale to proto, že je předposlední. Hurá! 😀 A někdo mi prosím vysvětlete jakýsi projekt Billy, protože já vůbec nevím, co to je za novou populární aktualitu… Sayurii

BILL

Kevin vzal Hayley na rande. Podle věrohodného zdroje plného nepřesných informací ji nepožádal o ruku, jak jsem mu radil, ani se nerozplakal, což nevadí, protože i tak byla Hayley prý s večerem spokojená. Ze seznamu záchranných akcí zbývaly už jen dvě neodškrtnuté. Pařba a děti. Hayley prý, podle důvěryhodného zdroje, miluje děti. Party se z praktických důvodů odsunula na konec, poděkujte informačnímu pramenu, který mě neochotně informoval o zdravotním stavu tvrdohlavé Hayley. Ano, náš skvostný Tom. Co bychom bez něj dělali? Vy? Nevím. Já? Byl bych šťastný. Teď vážně. Kde mám sehnat malé děti? Jsem snad nějaký Slanderman? Nebo Petr Pan? Nemám při sobě malé děti. Já se totiž v mateřství moc nevyžívám. Radši utrácím za šminky než za plínky. A pak mě to napadlo. Moje teta Sarah přece čeká dítě! Stačí, aby ho už konečně porodila, abych ho mohl dát Hayley, probudím v ní pocit, že nutně potřebuje zůstat naživu, aby se jednoho dne stala matkou, vrátím bratrance Sarah a všechno bude v pohodě. Vidíte to? Ani nemusím pobíhat po lese s bílou ponožkou na hlavě. Holt ne každý může být tak chytrý a fešný jako já.

Trvalo mi dva dny, než jsem zjistil, že bratranec Neal už dávno na svět přišel. Nechápu, proč mě o tak cennou informaci nikdo neobohatil dřív…

Co na to říct? Klasika. Zavolal jsem tetě, že přijedu na návštěvu se svojí kamarádkou. (Podívat se na třítýdenního Neala, který dle mých vadných myšlenkových pochodů měl ještě plavat v tetině děloze.) Musím vám říct, že nic zvláštnějšího jsem neviděl. Ten malý kluk neměl skoro žádné vlasy, byl celý růžový a tak… uřvaný. Celý já. Svaté příčesky a make-up. Z nějakého mně neznámého důvodu se od něj Hayley nedokázala odtrhnout. A vinu neneslo vteřinové lepidlo, z Neala bude super balič, až bude starší. Teď už chápu význam Hayleyiných slov, že je Neal celý po mně. Jenže já mám alespoň styl. Bílo-modré bolerko s hnědými dupačkami? Jak ho tohle napadlo?

Mise proběhla úspěšně. Hayley se párkrát zmínila o svých vlastních možných budoucích dětech. Jak by asi vypadaly, jaké asi je být těhotná, jestli si myslím, že je Neal rozkošný, a že by taky chtěla tak roztomilé děťátko. Odpovědi zněly následovně: nevím, nevím, nevím, chtít můžeš. Návštěva bratrance se líbila jen tetě Sarah, která se mohla poprvé za dva měsíce nerušeně vyspat, aniž by musela měnit polohu, čůrat nebo kojit, a Hayley. Já a bratranec jsme byli lehce rozrušení. Já nemám rád jeho a on nemá rád mě. Bojím se ho. Je tak křehký a já tak nešikovný, nerad bych mu ublížil. Je jako koťátko, jen nechodí. Až mu budou tři roky, budeme parťáci, naučím ho mluvit jako borec a dělat si kouřovky, aby mu vynikly ty boží oči, které po mně zdědil. A do té doby se budu držet dál od jeho pláče, nikdy nevím, co po mně chce nebo co mám dělat. Nicméně jsme u tety nakonec zůstali celé odpoledne a pomáhali jí. Cestou domů mi Hayley řekla něco, co mě donutilo mluvit s ní otevřeně.

Je to tak, každý nosíme masku. Někdo si ráno obleče masku drsňáka a chrání tak svůj poraněný, bolavý vnitřek, to dělá Tom. Někdo si nasadí masku neslyšící veselé holky jako Hayley, aby dala najevo, že takhle to chce. Nikdo není stoprocentně upřímný. A já jen nechtěl, aby mé okolí vědělo, že mám problém. Aby dostalo podezření, že nějaký mám a vyptávalo se. Když jsem byl dítě, všichni v sousedství a ve škole znali můj příběh a rozebírali ho, protože ho řešila média. Bavili se o mně, i když jsem seděl přímo za nimi, jako bych tam ani nebyl. Chudáček Bill. Co se mu stalo? Podívejte se na něj, sedí u stolu sám. Nechce se s námi bavit. Proč ukradl auto? Proč byl v kómatu. Jaké je to být v kómatu? Proč s tebou mluvila policie? Máš problém? Litovali mě. Nemám rád, když se někdo jen lituje, ani se sám do litování druhých nehrnu. Lítost nikomu nepomůže. K čemu je lítost dobrá? Lítost neotevírá oči, nepostaví vás na nohy. Spíš vás dokáže srazit na kolena. Lituju jen mrtvých, zmařených životů, které mohly pokračovat. A lituju zvířat, kterým nemůžu pomoct. Když pomoct můžu, vykopnu lítost z okna a pomůžu. Nejsem hrdina, takže… To je rarita. Jako ten ježek před rokem, nebo žába, šneci, kočky… mamče ani slovo. Ani už netuším, kolikrát jsem dostal blechy. Jsem taková dobrá duše. Snad za to půjdu do mírnějšího pekla. A v dešti se snažím nešlapat na žížaly. Ovšem z trochu jiných důvodů, nechci to mít na botě. Jo, nosím masku flegmatického, bezstarostného šaška, tak mě lidi vnímají, jako pošuka, který nic neřeší. Nemá žádné starosti, problémy. Po překročení prahu vchodových dveří vypnu stres a nahodím usměvavou masku. Věřili jste mi to? Určitě, protože to dělám tak dlouho, že je to moje druhá tvář, jsem to já. A alespoň na chvíli žiju ten život, který si ostatní myslí, že mám. Na chvíli tomu věřím i já.

Toho dne s Hayley jsem masku odhodil, ale nelitoval jsem se, nelitoval jsem ani Hayley, nebyl důvod. Povídali jsme si hodiny a pak jsem Hayley doprovodil domů.

Uběhlo dalších pár dní a přišly Hayleyiny narozeniny a s nimi poslední bod seznamu, pařba. Chtěl jsem něco velkolepého, ale Hayley nesouhlasila. Pozvala pár nejbližších přátel a místo punče se naléval džus. Chyběly dekorace, vše se odehrálo ve vile v obývacím pokoji. Hayley oplývá nesmírnou skromností. Večer oslavenkyně rozkrájela ovocný tvarohový dort, ze kterého by Tom nemusel nutně zkolabovat nebo co by se mu z toho množství cukru stalo. A zatímco jsme se všichni cpali, o rok starší Hayley se chystala rozbalit dárky. V ten moment, kdy mé zvědavé oči odhalily její úmysly, musel jsem se protřít davem a podstrčil jsem Hayley svůj dárek pod nos.

Zpovzdálí jsem sledoval, co dalšího Hayley rozbalí a musím říct, ne že bych se chlubil, že náramek ode mě všechny ostatní šperky, jež Hayley obdržela, strčil do kapsy. Obrazně řečeno, protože náramky nemají kapsy. Ok, přiznávám, nalil jsem si do džusu trochu rumu, ale kdo ne? Zhruba po půl hodině, kterou vyplnila menší diskotéka, při níž jsem Hayley gentlemansky požádal o tanec, abych jí pošlapal střevíčky, a snažil se vytáhnout i Toma na taneční parket, nevydařilo se, se hosté odebrali domů. Zůstal jsem jen já a samozřejmě obyvatelé vily. Uklidili jsme binec, slečna Haddenová se vydala spát a my ostatní přeživší jsme si na zemi ustlali ve spacácích jako za starých mladých časů. Hudba ještě potichu hrála a my si povídali.

„Taky pro vás mám dárek, kluci.“ Řekla Hayley a usmívala se jako sluníčko. Usrkl jsem ze skleničky džum (rum a džus, chápete?) a chňapl jsem po krajkou ozdobené obálce. „Chtěla jsem počkat, až budeme sami.“ Lampička sice vytvářela pěkný, romantický efekt, ale nic jsem ani za boha nemohl přečíst, tak mi Hayley podala baterku. Byl to dopis. Ale nic ve stylu Milý Bille, blablabla. Jen divná slova a šifry.

„Nech to být a přidej se.“ Sebral jsem Tomovi volnou rukou papír z rukou a odhodil ho za sebe. „Vyhráli jsme. Mise byla úspěšná.“ Radoval jsem se.

„Ale mně jsi to mohla říct dřív.“ Namítl jsem.

Časem jsem se smířil s tím, že Tom a Hayley odjedou a fakt, kterým mě Hayley uklidňovala, že budou v Austrálii jen tak dlouho, jak si to její a Tomova léčba vyžádá, mi usnadnila vypořádávání se s jiným faktem, jenž říkal, že můj život se vrátí do starých nudných kolejí. Budu muset chodit do školy a vídat se s tou sebrankou obhroublých motorkářů, ne že bych je neměl rád, ale po dvou měsících strávených se slušnou Hayley a hodným Tomem… až moc jsem si na ně zvykl. Navíc se sám sobě teď zdám víc etický… možná jsem i trooošičku dospěl, nezdá se mi, že bych mohl znovu zapadnout do svého dřívějšího gangu. Asi bych nad svým původním já ohrnul ret.

Loučení netrvalo dlouho. Fňukali jsme s Hayley v objetí a pak si dělali srandu z toho, jak Hayley chrochtá, když se po breku směje. Mé falešnými řasami obtěžkané oči zaujal Tom opřený o Edův Range Rover.

Ed trpělivě čekal v autě se zapnutou klimatizací, šel jsem ho pozdravit, zatímco se Nath a mamča loučili s Haddenovými. Hlavně jsem si chtěl promluvit s Tomem, ale mamina si ho zavolala k sobě, takže jsme se míjeli. Zatraceně. Není nám souzeno se rozloučit. S Edem jsem si zatím pokecal, než se mamča uráčila pustit Toma z výslechu. A tak nám bylo dopřáno posledních pár minut před odjezdem. Prohodili jsme pár slov, nemůžu říct vět, protože znáte Tomovu výřečnost.

Tom byl tak cynický a tak otravný s tou svojí „emocionální otupělostí“, ale za poslední měsíc jsem si na jeho divnou povahu zvykl. Nakonec jsme se docela sblížili při plnění záchranné akce, myslím, že jsme byli sehraná dvojka. Sakra, bude mi fakt chybět! Chuligán jeden. Počkat. Jsem nutně bisexuál, když mám rád jiného muže? To asi podle toho, jak moc ho mám rád. A to já nevím… Tom je záhadný. Tom je zlý a padoušský a já mám pro padouchy slabost. Ironie osudu? Zjistil jsem, že se mi líbí Tom v den, kdy odjíždí do Austrálie. Ono by stejně bylo zbytečné ohledně toho něco podnikat, když je Tom schizoidní. Hmm… a třeba to je jen puberťácký rozmar. Jsem naměkko z toho, že jede pryč. Jen ať si jde. Mě to do té doby přejde, než se pan Tom uráčí vrátit.

autor: Sayurii