autor: Muckátko :o*
Ahoj všichni, omlouvám se za to čekání, ale termíny státnic jsou na spadnutí a já dost nestíhám, takže vám dávám předem vědět, že tohle je první a poslední díl na měsíc květen. Další přijde až v červnu, až bude po všem, tak se prosím nezlobte. Užijte si čtení. M. :o*
Kousek mě, tebe, nás
Náhlý strach a obavy o život jeho klienta přinutily Billa chodit se do Tomovy ložnice téměř každou čtvrt hodinu přesvědčovat, že muž v pořádku a spí. Nechával si pootevřené dveře, aby spící osobu nerušil ve spaní věčným otevíráním a zavíráním. Pokaždé do dveří jemně drcnul, vstoupil do místnosti polovinou těla, zkontroloval celý prostor i Toma a poté zase neslyšně zmizel. Neměl ani nejmenší tušení, že při jeho předposlední návštěvě Tom procitl a o jeho poslední kontrole už věděl na sto procent, jelikož byl plně vzhůru, jen nechával víčka sevřená. Několik hodin spánku mu pomohlo se trochu uvolnit a zregenerovat a momentálně byl připravený vstát a uspokojit svůj žaludek, který byl na večeři přímo natěšený. Než však stihl otevřít oči, uslyšel, jak se dveře znovu tiše pootevírají. Ani si neuvědomil, že o Billových tajných výletech do jeho pokoje uvažoval dalších 15 minut. Skoro by podle Billa mohl nařizovat hodiny, protože chodil se železnou pravidelností. Počkal, dokud se dveře neotevřou, a dokud jeho bodyguard nenakoukne dovnitř.
„Potřebuješ něco, nebo máš strach, že se mě pokusí zadusit peřina?“ zeptal se Tom a teprve pak pomalu otevřel oči, aby se střetl s agentem přistiženým při činu.
„Nespíš?“ zeptal se Bill hloupě na naprosto zjevnou věc.
„Už půl hodiny ne, což jsou v přepočtu dvě tvoje návštěvy tady,“ popichoval ho z legrace. Bill na jeho pokusy o vtip nereagoval.
„Měl bys něco sníst a vrátit se zpět do postele,“ doporučil mu.
„To mám taky v plánu,“ odhodil Tom peřinu a shodil nohy na podlahu.
„A oblékni se,“ poručil mu Bill.
„Na rýmu se neumírá,“ uchechtl se Tom, ale sáhl po teplácích, které ležely přehozené přes matraci v nohách postele.
„Nejde o rýmu,“ vyvrátil mu agent.
„Zneklidňuje tě pohled na moje vypracované tělo?“ zasmál se Tom.
„Zneklidňuje mě pohled na ty modřiny, za které jsem zodpovědný,“ pronesl Bill chladně a z pokoje odešel. Tom rychle provlékl ruku rukávem své mikiny a vyběhl za Billem.
„Bille, počkej,“ hmátl po jeho předloktí a donutil agenta se zastavit. „Nechci, aby ses tím pořád trápil. Byla to jen chyba, která se už nebude opakovat, tak to tak ber,“ promlouval k němu Tom. Bill zvedl pohled a zadíval se Tomovi do očí.
„To nebyla jen chyba. Bylo to moje selhání a já můžu jen děkovat komukoli, kdo zařídil, aby to dopadlo jen takhle, a potrestal mě jen tímhle varováním,“ pohodil hlavou k Tomovu tělu.
„Já myslím, že tě život potrestal už dostatečně,“ pověděl mu. Bill nakrčil čelo a okamžitě se snažil najít v Tomových očích odpovědi. „Je mi jasné, že sis prošel něčím, co pro tebe bylo trestem nad všechny tresty, protože víš proč? Ty se dál trestáš sám.“ Bill vstřebával všechna Tomova slova a nechával je proniknout až ke své duši. Sledoval Tomovy klidné rysy ve tváři a teplo, které vyzařovalo z jeho hnědých očí a které Bill už od začátku úspěšně ignoroval. Nikdy si nevšiml, jak velký kus dobra v sobě Tom skrývá.
„Proč jsi to udělal? Proč ses přede mě postavil, i když jsi musel podvědomě tušit, že jedna rána mířená vedle a mohl jsi být mrtvý?“ zeptal se Bill na otázku, která ho pálila na jazyku od té chvíle, kdy z podlahy auta sbíral Tomovo postřelené a bezvládné tělo.
„Můžeš být expert ve střílení, můžeš umět zacházet s nožem a tvářit se jako ten nejtvrdší boss v okolí, ale když se na tebe podívám, když stojíš vedle mě, jsem to já, kdo má pocit, že musí chránit toho druhého. Vím, že tímhle vším, jak jsi vysoký, hubený a vypadáš křehce a zranitelně jen klameš tělem, ale já vidím hlouběji, než jen na povrch. Jestli ti ale tvoje nynější já brání v mém jednání vidět něco hlubšího, ber to tak, že to byl prostě instinkt a moje blbost. Víc ti k tomu říct nemůžu,“ pokrčil Tom bezradně rameny a nechal tam Billa stát, aby si jeho slova přebral po svém.
S hlavou plnou vlastních myšlenek se přesunul do kuchyně, aby v lednici našel něco, čím by se dostatečně nasytil. Na vaření neměl nejmenší pomyšlení, proto vytáhl z lednice všechno potřebné na přípravu sýrového sendviče a s přemýšlivou vráskou na čele se pustil do příprav. Nevnímal, jestli už plátek chleba namazal majonézou, ani jestli do sendviče vložil dva plátky sýra nebo jen jeden. Nechal ruce, aby pracovaly automaticky, protože v myšlenkách se vracel ke všemu, co řekl Billovi jen před pár okamžiky. Venku se pomalu začalo stmívat díky tomu, že Tom prakticky celé odpoledne prospal.
Uklidil všechny zbylé potraviny zpět do lednice a s hotovým jídlem se přesunul do tichého obýváku, kde se posadil na pohovku a zakousl se do svého pokrmu. Přežvykoval sendvič, nad kterým by za jiných okolností přímo jásal, jako posečenou trávu a snažil se alespoň předstírat, jak si každé sousto užívá.
Zanedlouho na to, co s přemlouváním polkl poslední kousek, sebou polekaně cukl, když se mu před obličejem objevila sklenice s colou. Těžko mohla sama levitovat ve vzduchu, takže ji nahoře musel někdo držet, a jelikož sklenici nesvíraly Tomovy prsty, musel to být jeho bodyguard.
„Uhm díky,“ poděkoval Tom a nabízený nápoj si opatrně převzal, aby polovinu nevylil na sebe. Všiml si, že agent se posadil kousek od něj na pohovku se stejnou sklenicí a nejspíš i stejným obsahem. Tom upil, zaměstnávaje se alespoň něčím, protože výraz v Billově tváři mu napovídal, že možná hodlal sedět ve stejné místnosti, ale nehodlal nic říkat, takže je nejspíš čekal hodně dlouhý večer plný ticha.
Bill ho ale velmi rychle převezl, když postavil svoji sklenici s nápojem na stůl a jako první promluvil.
„Jak ses stal slavným?“ Tom nad tou otázkou zamrkal překvapením. Nikdy by neřekl, že by se o něj Bill mohl zajímat i jako o člověka a ne jako o objekt, který musí udržet při životě.
„Upřímně vlastně ani nevím. Po škole jsem se místo hledání práce spíš poflakoval po barech, hospodách nebo restauracích a kytaru s sebou tahal všude, kde se dalo. Hrál jsem po různých podnicích, kde zrovna potřebovali živou hudbu na zpestření, jen za pár euro. V jednom z barů se jeden večer čirou náhodou objevil i David – můj nynější manažer, který tam byl s přáteli za zábavou. Slyšel mě ten večer hrát a ani ve svém volném čase si nedal volno od práce, protože si mě po vystoupení odchytl, dal mi svoji vizitku a řekl, že se mu mám určitě ozvat. Pak to šlo všechno strašně rychle, nějakou dobu jsem byl členem v různých skupinách, ale ukázalo se, že mám víc talentu na produkci songu, než jako vytváření s kapelami, které se neustále střídaly, takže jsme nebyli dostatečně sehraní. Rozjel jsem kariéru jako producent a s tím přišly i rozhovory, účasti v různých show, focení a podobně, až si mě začaly vybírat módní časopisy čím dál častěji, takže tady jsem. Hudební producent a částečně model,“ shrnul Tom Billovi ve zkratce velkou část svého života.
„Rodiče na tebe musí být pyšní,“ poznamenal Bill.
„Doufám, že jsou. Zeptat se jich ale budu moct, teprve až selže veškerá moje ochrana a já se dostanu na onen svět,“ pousmál se Tom, aby takovou informace předal s trochou humoru, ale Bill v jeho úsměvu jasně zaznamenal bolest a pocit osamění.
„To mě mrzí.“
„Je to už dlouho,“ odvětil Tom rychle a mávl rukou. Nechtěl o tom mluvit. Část něho si smrt rodičů stále kladla za vinu.
„Na takové věci není nikdy dostatečně dlouho,“ dovolil si Bill říct. „Nemusíš odpovídat, ale co se stalo?“
„Spadlo s nimi soukromé letadlo. Zaplatil jsem jim ze svého prvního velkého honoráře dovolenou snů, aby si konečně pořádně odpočinuli od práce a strávili čas spolu, ale letadlo, které jim společnost poskytla, mělo nějakou závadu na motoru, která se projevila až při letu. Pilot nebyl schopný s tím nic udělat. Zřítili se zhruba hodinu a půl po vzlítnutí,“ šeptl Tom a sklonil hlavu ke svému klínu, aby Bill nezaznamenal slzy, které se mu vytvořily v očích.
„Nebyla to tvá vina, Tome,“ promluvil k němu Bill až nezvykle soucitně.
„Nebyla, ale přesto si někdy říkám, co by bylo, kdybych byl sobecký syn a nic jim nezaplatil. Možná by zůstali sedět doma a bylo by jim to líto, ale byli by naživu.“
„Pokud se to mělo stát, osud by si našel jinou cestu.“
„Našel?“ trhl Tom hlavou Billovým směrem. „Věříš tomu, že by si osud našel jinou cestu?“
„Věřím,“ přikývl Bill.
„Tak proč se neustále topíš ve svém neštěstí? Z něčeho se viníš, za něco se trestáš, ale proč? I kdybys něco udělal jinak, osud by si stejně našel jinou cestu, nebo ne? Sám jsi mi to teď řekl. Nebo to byla jen planá slova, abys mě utěšil? Protože když jim sám nevěříš, tak já o ně nestojím. Jedno mě totiž tenhle špinavej byznys naučil – a sice že je jedno, jak s tebou kdo přesvědčivě soucítí. Ve skutečnosti jim na tobě absolutně nezáleží a jen si užívají, že jsi na dně, protože to pak znamená, že oni jsou na vrcholu a šlapou po tvých ramenech, aby se tam udrželi,“ sykl Tom. Z Billova neupřímného chování se mu dělalo zle. Všichni kolem něj mu dávali najevo svůj nezájem a lhostejnost, ale Bill se snažil o milá slova, a přitom mu bylo ukradené, jak se Tom cítí. Byl to jen obyčejný pokrytec.
„Já jsem úplně jiná situace, Tome. Věřím těm slovům v tvém případě, protože tam mají význam, u mě jsou to jen prázdné slabiky.“
„To soudíš jen ze svého pohledu, kdyby se na to podíval někdo jiný, tak…“
„Neřeknu ti to. Nesnaž se to ze mě dostat ani po dobrém ani po zlém. Je to něco, co zůstane ve mně, a nespatří to světlo světa.“
„Neureuther to ale ví, že jo? Proto jsi mu zlomil ruku. Protože tnul do živého.“
„Kdo ti tohle řekl?“ zeptal se Bill znepokojeně.
„On. Kdo jiný?“ přiznal Tom. Bill se chystal vstát a o celé události informovat komisaře, protože tohle bylo hrubé porušení pracovní kázně, ale Tom ho zadržel. „Nikam nechoď,“ stiskl jeho zápěstí. „Víc jsem z něj nedostal a to mi věř. Moc dobře si uvědomoval, že kdyby si pustit pusu na špacír, porušil by ty vaše protokoly a ty bys mu znovu nakopal zadek. Řekl mi to jen proto, abych tě zbytečně neprovokoval a nezahrával si. Použil to, co jsi mu udělal, jako výstrahu,“ vysvětlil mu Tom a pomalu pouštěl jeho zápěstí, když ucítil, že Bill uvolňuje stažené tělo a vrací se do sedu.
„Vidím, že jeho slova na tebe neměla nejmenší účinek, protože od té doby neustále pokoušíš moji trpělivost a svoje štěstí.“
„To bylo taky to jediné, co jsem tu mohl dělat pro zábavu,“ uchechtl se Tom, aby trochu uvolnil atmosféru. „Nebudu předstírat, že na tebe nemám milion otázek, ale naučil jsem se s tím žít, protože vím, že i kdybych se zeptal, v lepším případě mě budeš ignorovat. V tom horším schytám zase nějakou ránu,“ protočil Tom očima.
„Můžeš se pokusit,“ vyzval ho Bill nečekaně.
„Můžu?“ vytřeštil Tom oči. Bill lhostejně přikývl. „Fajn, ale jestli mě praštíš, připrav se na to, že ti to tentokrát vrátím,“ upozornil ho Tom. V Billových očích se zalesklo mírné pobavení.
„Rád si počkám, až to budeš zkoušet,“ prohodil ledabyle. Jeho tvář byla stále kamenná a nepřístupná. Ani na chvíli nezrcadlila žádnou emoci.
„Okay, takže uhm, chtěl jsi vždycky dělat tuhle práci?“
„Ne,“ odpověděl Bill jednoduše, ale popravdě. Tom se ušklíbl.
„To jsem se toho teda dověděl,“ protočil oči.
„Pak zkus svoje otázky formulovat jinak,“ poradil mu Bill mírně sarkasticky.
„Co tě vedlo k tomu, aby ses stal agentem?“ zavrtěl se Tom vítězně, jak nad Billem vyzrál.
„Šikana,“ odpověděl Bill jednoslovně a Tom si naštvaně odfrknul.
„Měl bys ve svém slovníku i něco jiného, než jednoslovné odpovědi?“ Bill po dlouhé době pocítil chuť se nad Tomovou zoufalostí alespoň pousmát, ale nakonec se jen nadechl a klidným vyrovnaným hlasem se pustit do vyprávění.
„Ve škole jsem nikdy úplně nezapadl do kolektivu. Z nějakého důvodu se moji spolužáci rozhodli, že jsem divný a od prvního dne mi to náležitě dávali najevo. Kradli mi svačiny, vylévali pití do umyvadla, házeli věci do koše. Dokázali si najít ty nejhloupější záminky. Jednou to byly moje červené tkaničky, podruhé potisk na mém tričku, jindy nějaká z mých věcí do školy jako nový zápisník, sada pastelek a podobně. Chodil jsem domů s modřinami, oděrkami a s věčně špatnou náladou. Každé ráno jsem se hádal s matkou, brečel jsem, že do školy nepůjdu, ale nakonec jsem vždycky musel. Býval jsem vždycky takový. Hubený a jako dítě dost slabý. Otce už unavovalo neustále volat do školy a trávit čas v ředitelně, když jsem se doma objevil pomlácenější víc než obvykle, a tak mě přihlásil do kurzu sebeobrany, abych nabral trochu svalové hmoty a naučil se chvaty, kterými budu schopný se bránit. Nejdřív jsem odmítal tam chodit, ale poprvé, kdy jsem byl schopný se svým spolužákům postavit, jsem tomu naprosto propadl. Základní chvaty se změnily v propracované a já brzy postoupil ze skupiny začátečníků do pokročilých. Trenér mě začal brát na soutěže, zapojoval mě do trénování nováčků a mě nadchlo to kouzlo být schopný se bránit vlastními silami. Po kurzu sebeobrany jsem se dostal do dalších kurzů, ale tentokrát už bojového umění, ve kterém nebylo cílem se pouze ubránit, ale zároveň protivníka zneškodnit. Dostával jsem se kvůli tomu často do problémů, protože jsem nebyl schopný ty nové schopnosti používat přiměřeně, takže jsem byl na policejní stanici častěji než doma. Pak už nevím přesně, jak se to stalo, ale jeden z policistů se domníval, že by bylo dobré mě naučit disciplíně a pomoct mi zvládnout použití mých schopností, až jsem se jednoho dne ocitl v základním policejním výcviku. Měl jsem za to, že mě tam budou peskovat, co a kdy dělat nebo nedělat, ale bylo to právě naopak. Dokončil jsem nejvyšší level všech bojových umění, naučili mě střílet ze všech možných zbraní a umět pracovat s bodnými a sečnými zbraněmi. Myslel jsem, že mě budou v mých schopnostech omezovat, ale oni je naopak dál rozvíjeli, takže jsem neprotestoval. Pevný denní režim a pravidelnost zklidnily moje emoce a hormony a já byl schopný se ovládat. Po projití všech úrovní výcviku jsem zůstal stát na konci jako jeden s nejlepšími výsledky a po prvním zachráněném životě jsem věděl, že nic jiného dělat nechci, i když jsem si byl vědom rizika, že každý den může být můj poslední,“ dopověděl a podíval se na Toma, který na něj zíral s neskrývaným obdivem.
„Wow,“ vydechl Tom. To bylo to jediné, na co se v tu chvíli zmohl. Byl z tolika informací o Billově osobě skoro vyčerpaný. „Tohle bych nikdy nečekal,“ přiznal popravdě.
„A co jsi čekal?“
„No vlastně ani nevím. Asi něco divočejšího, jako že jsi byl v mládí pořádně nezvladatelnej rebel, tak tě rodiče poslali na policejní školu, aby ti tam ukázali, zač je toho loket nebo tak něco,“ uchechtl se Tom.
„Pravda je jiná,“ vyvrátil mu Bill.
„To bych teda řekl. Když jsem tě viděl poprvé, vůbec jsem si nedokázal představit, že bys mě někdy mohl ochránit. Musím říct, že agent by bylo to poslední povolání, na které bych tě tipoval.“
„Co by bylo to první?“
„Něco kreativního jako… co já vím tatér, designér, fotograf, návrhář nebo tak něco. Se svou postavou bys klidně mohl dělat i modela. Jsi vysoký, štíhlý a na… no… na muže jsi až nepřirozeně pohledný. Máš jemné rysy ve tváři, sebejistou chůzi a svůj vlastní styl,“ okomentoval Tom agentův zevnějšek.
„I to může být součástí celé iluze,“ odtušil Bill. Nijak ho nerozházelo, že mu Tom právě složil ne jeden kompliment, při kterém sám mírně zrůžověl, jak nebyl zvyklý posuzovat krásu a vzhled stejného pohlaví.
„No, kdybys toho chtěl někdy nechat a zkusit to v modelingu, dej mi vědět, mám pár známých, kteří by se o tebe poprali,“ pousmál se Tom.
„To se nestane,“ odmítl Bill.
„Nikdy neříkej nikdy,“ zapěl Tom.
„Moje nikdy platí,“ ohradil se agent.
„No jo,“ vydechl Tom vševědoucně. „Já zapomněl,“ našpulil rty.
„Ještě nějaké dotazy?“ zeptal se Bill zničehonic.
„Možná, ale nechci pokoušet svoje štěstí a nějaké historky by nám měly zbýt i na jindy. Podzimní večery budou dlouhé – nemluvě o těch zimních,“ ušklíbl se Tom.
„V tom případě si jdi lehnout. Přinesu ti chladivý gel na ty modřiny,“ zvedl se Bill z pohovky a popadl svoji skoro dopitou colu.
„Nejsem mimino. Pro gel si můžu dojít sám a jsem dost velký na to, abych věděl, jestli mám jít spát nebo ne,“ upozornil agenta opatrně. Pohled, který mu však Bill vzápětí věnoval, Toma usadil. Zvedl ruce v poraženeckém gestu a udělal, co se po něm chtělo. Nechtěl jejich sblížení zbytečně pokazit dalším dohadováním. Poslušně došel do ložnice, rozepnul zip své mikiny a stáhl ji ze svých ramen. Sáhl po šňůrce od tepláků, ale rozvázat ji už nestihl, protože za sebou ucítil přítomnost někoho dalšího.
„Posaď se,“ pokynul mu Bill a otevřel kulatou nádobu s gelem.
„To je dobrý, já to…“
„Udělám to,“ přerušil ho Bill. „Je to to nejmenší, co můžu udělat,“ dodal a přešel k sedícímu Tomovi. Klekl si před něj na podlahu, přilezl po kolenou mezi jeho doširoka roztažená stehna a nabral si na prsty dávku mazlavé husté tekutiny. Se soustředěnou tváří začal gelem pokrývat nejen poraněná místa, ale i jejich bezprostřední okolí. „Gel by se měl rychle vsáknout, takže si budeš moct hned navléknout tričko,“ informoval ho agent.
„Lechtá to v nose,“ zahýbal Tom nosem. Bill přikývl.
„Jsou v tom výtažky z eukalyptu.“
„Bude mi to celou noc smrdět pod nos,“ zabručel Tom.
„Zápach by měl po vstřebání rychle vyprchat,“ pronesl Bill další z vlastností gelu a přesunul se k druhé modřině.
„Sss au,“ cukl sebou Tom, když Billovy prsty vmasírovaly gel do pokožky na kosti až příliš horlivě.
„Omlouvám se,“ odtáhl agent prsty na okamžik do úctyhodné vzdálenosti.
„To nic, jen opatrně. Na kostech to bolí víc než na svalech,“ upozornil ho. Bill při výdechu hlasitě vypustil velké množství vzduchu přes nosní dírky. „Hey, hey!“ promluvil Tom, přiložil prsty na Billovu bradu a zvedl jeho obličej ke svému. „Budu v pohodě,“ pronesl Tom bezstarostně. „Už to pusť z hlavy.“ Bill stiskl Tomovu ruku a opatrně, ale důrazně ji odtáhnul od svého obličeje. Nápadně rychle dokončil ošetření Tomových ran a ponechal mu léčivý prostředek na nočním stolku.
„Dobrou noc, Tome,“ popřál mu Bill a zvedl se na nohy.
„Dobrou, Bille,“ odpověděl mu Tom a nespustil z agentových zad pohled, dokud mu nezmizel za rohem a on v ložnici definitivě neosaměl.
Příště: „Abstinenční příznaky“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 27
Teda, já zírám. Opravdu se Bill o Toma stará a dokonce s ním i mluví a reaguje a vůbec dělá všechno jako normální člověk ? Po tak dlouhé době, kdy se choval jako největší kretén, je to příjemná změna. Je ale škoda, že k ní došlo až když zjistil, kdo po Tomovi vlastně jde. Kdyby to nebyl zrovna Shane, tak asi všechno zůstalo při starém…
Děkuju za díl a moc těším na pokračování
Konečne sa to pohlo tým správnym smerom. Ďakujem za časť a veľa šťastia pri štátniciach!
Tak se konečně Tom dočkal aspoň kousek jeho minulostí držím ti palce ať ti státnice dobře dopadne.
Čím viac čítam tvoje poviedky tým viac ťa zbožňujem! 😀
Wow, další naprosto skvělý díl, který musím okamžitě okomentovat, i kdyby mi hořelo za zadkem a padal na mě strop, či by mi ukradli wi-fi router. 😀
Uznávám, že mi spadla brada a vypadaly zuby, které jsem honil po podlaze, když se nakonec Bill rozmluvil a něco z jeho života vyplulo na povrch.
Byl jsem i mile překvapen, když to byl kus jeho minulosti. Je pravda, že Bill vypadá spíše na toho kreativce, kterého Tom zamýšlel.
Pokud se jedná o to jemnější, tak ty jejich doteky jsou čímdál častější a i uvolněnější atmosféra je více příjemnější. Rozhodně pro mě a snad i pro ty dva. 😀 Nehledě na to, že si vždy říkám: "Jooo a teď to bude, teď se něco zvrtne a konečně se políbí, honem honem…"
Pak si vlastně uvědomím, že to píše Muckátko a radši ani nedoufám, i když takto je to více zajímavější a rozhodně jsem pro!
Toto natahování je sice o nervy, zdravý rozum a rakovinu prostaty, ale hádám, že tím dámy, čtoucí tuto povídku, trpět nebudou. 😀
Moc děkuju za další díl a uvidíme se. 😀 :* D.
P.S. Těším se, až budeš mít zkoušky za sebou. A hádám, že ty taky. 😀
No tééééda! Já jsem skoro oněměla při čtení tohohle dílu, protože tohle byl jednoznačně nejlepší díl! 🙂 Neumím ani popsat, jak moc jsem nadšená, že se Bill konečně otevřel! Celkem by mě zajímalo, proč tomu tak je. Jestli Billa hryže svědomí a díky tomu se nad sebou trochu zamyslel?! Těžko říct, ale rozhodně se mi to líbí a jen ať to takhle pokračuje. 🙂
Rozhodně jsem si užívala ty jejich letmé dotyky a to Billovo mazání Tomovy hrudi. 😀 Ani se mi nechce věřit, že Bill na Toma vážně sáhnul jinak, než aby mu ublížil. Bill se vážně trochu změnil a teď nezbývá než doufat, že se za pár dní zase nevrátí ke svému starému chování. Moc se mi líbilo, že konečně odkryl kus sebe a řekl Tomovi svůj příběh jak se dostal k tomuhle povolání. Ačkoli ze začátku jsem se děsně smála, když Bill Tomovi odpovídal jen v jednoslovných odpovědích. To je celý on! 😀 O to více jsem se pak divila, když se nám tak hezky rozpovídal. 🙂
Tenhle díl byl skvělý! Moc se těším na další pokračování a na to, jak se bude prohlubovat jejich vztah…snad. 😉
A budu moc držet pěsti ke státnicím! Hodně štěstí!! 🙂
No, už bylo na čase, aby Bill trochu roztál. Už mi začínalo lézt na nervy, jak byl věčně naježený nebo studený jak psí čumák. Sice ještě nejsou kámoši, ale už je to mnohem lepší.
Díky za kapitolku a už se těším, co bude dál. Ale teď se hlavně soustřeď na školu, držím palce!
Achjoo, když jsem si včera přečetla ten začátek, že už se tu další díl tento měsíc neobjeví, tak mi vydrželo přesně den věřit v to, že si tenhle díl nechám na později, abych to čekání vydržela.. no shit happens :DD
Jsem z toho úplně hotová, celou dobu jsem to četla s takovým lišáckým úšklebkem a jsem ráda, že je se mnou v pokoji jen pes, kterej se mi nemůže smát 😀
Jinak nemůžu uvěřit, že je to UŽ 30. díl. Až nějak teď jsem si to uvědomila a hrozně se bojim, že dílů už nebude moc 🙁 Což doufám, že není pravda 😀 protože miluju tohohle cold hearted bitch Billa :DD
Je mi jasné, že si tenhle díl minimálně ještě jednou přečtu, abych vydržela to čekání a protože byl naprosto skvělý <3
Oh bože, doufám, že bude Tom ještě hodněkrát potřebovat namazat hruď. Bylo to sdfhbgvsjherbgosdfb <3 😀
Hodně štěstí se státnicemi! 🙂
Super, Bill a Tom se konecne trochu sblizili. Dokonce vime, proc Bill dela tohle sileny povolani. Jen se priznam, ze mne strasne pobavilo, ze dokoncil nejvyssi levely bojovych umeni. Jakozto studentovi jednoho z nich mi to prijde asi tak, jako kdybys ho jmenovala novodobym supermanem 😀 ale nevadiii, rada si budu představovat jak skvely Bill ve vsech tech vecech je 🙂 to povidani bylo proste uzasnou zmenou v jejich rutinnim prehlizeni se.
Dekuji za dil a preji hodne stesti u statnic!
Ve chvílích, kdy se vzájemně dotýkají ani nedýchám. Atmosféra by se dala úplně krájet, už se snad musí mezi nimi něco stát 🙏