autor: ophelia_seven
Plynulé změny
Hluboko v Billových kostech se usadila panika a nesoulad po krátké návštěvě Gustava, který byl evidentně jeho nový strážný anděl. Ne, že by Bill Gustava neměl rád, nebo by jej považoval za neschopného při plnění svého úkolu udržet jej v bezpečí. Ve skutečnosti během toho krátkého času, kdy byl Gustav kolem, představil se a nechal Billa si zvyknout na myšlenku, že bude nenápadně po jeho boku, Bill došel k rozhodnutí, že je Gustav docela slušný týpek.
Ale nebyl to Tom, a nikdo nikdy nebude Tom.
S Gustavem v obraze to byl prakticky ten poslední hřebíček do rakve plné nadějí, že se Tom magicky zničehonic objeví a oni navážou ve svém normálním, nekonvenčním, divném vztahu. Pokud byl Gustav jeho nový strážný anděl, pak to znamenalo, že Tom už není jeho strážný anděl. S jistotou byl přeložen, a přestože Billovi slíbil, že najde cestu zpátky, nikdy mu neslíbil, že to bude brzy.
Jak dlouho bez něj bude muset Bill přežít?
Více než týden poté, co Tom od Billa odešel s tím, že se vrátí, jakmile to půjde, Bill vzdal očekávání Toma za každým rohem a v každé místnosti. Dokonce se zdálo, že i Charlie přijal tu myšlenku, že je Tom na neurčitou dobu pryč, a nebylo tady nic, co by s tím mohli udělat.
Bill se cítil provinile. Kdyby věděl, že některé z věcí, ke kterým Toma sváděl, jej mohly dostat do problémů a k přeložení, Bill by se víc snažil být vstřícnější a chápavější. Možná by nepředvedl tolik záchvatů vzteku a nebyl by na Toma tak často naštvaný. Měl pocit, že velký kus jejich společného času byl promrhán, byl stráven dohadováním a naštváním a odháněním anděla pryč.
Kdo by mohl na začátku předvídat po celou tu dobu, kdy Bill Toma frustrovaně posílal pryč, že jednoho dne si nebude přát nic jiného, než aby ho měl nazpět?
Bill se cítil zadušen a mučen svými vlastními myšlenkami, zatímco se snažil dělat své běžné, všední věci. Téměř ani nevěnoval pozornost tomu, co dělá, když zaplatil řidiči za dovážku jídla plnou hrstí bankovek ukrytých v prázdné plechovce od kávy na ledničce. Jelikož jeho matka musela zůstat déle v kanceláři bez předchozího varování, dala mu pokyny, aby se nepokoušel cokoliv uvařit a místo toho si něco objednal. Bill se rozhodl pro čínu, ale její vůně, jakmile zavřel dveře, mu stačila, aby pocítil nevolnost a náhle už vůbec nebyl hladový. Nakrčil nos na Charlieho, s povzdechem odložil balík s jídlem v kuchyni na stůl a vydal se po schodech nahoru s prázdnýma rukama.
Charlie, který hned věděl, kam Bill míří, jej na schodech předběhl, zatímco Bill se pohyboval šnečím tempem, než došel nahoru. Charlie pohlédl jeho směrem a vyštěkl, než zvedl tlapku, aby na dveře netrpělivě zaškrábal.
„Už jdu, už jdu,“ řekl Bill, otevřel dveře a nechal psa vběhnout dovnitř jako prvního, aby jej neporazil. Nebylo by to poprvé, kdy by o něj zakopl během jeho spěchu za veverkami nebo něčím takovým. Bill měl spoustu jizev, které dokazovaly, že jeho nemotornost si příliš nerozuměla s nadšením jeho psa.
Zavřel za sebou dveře, vděčný, že tím utnul i vůni čínského jídla, kterou jeho žaludek náhle nedokázal snést, a vzhlédl k Charliemu sedícímu v pozoru vedle jeho postele. Bill si byl jistý, že se mu to jen zdá, ale bušení srdce v jeho hrudi bylo téměř bolestivé, takže si pomyslel, že možná ne. Možná to mělo tak blízko ke štípnutí, které potřeboval, aby si byl jistý, že je vzhůru a opravdu vidí to, co vidí.
„Tome?“ Vyjekl, štípl se do paže jen pro jistotu, a trhnul sebou. Rozhodně se to zdálo být skutečné.
Tomův úsměv se rozšířil a líně si pohrával jazykem s piercingem ve rtu způsobem, který Billovi vždy přišel dráždivý a neodolatelný. Tohle nebylo možné, a pokud to byl jen trik jeho mysli, pak s ním jeho podvědomí hrálo velmi krutou hru. Zrovna Toma přestal každý den hledat, zrovna se začínal vyrovnávat s tím, že to může trvat velmi dlouho, než svého anděla – svého bývalého anděla – znovu uvidí, ale byl tady a vypadal tak skutečně, jako jej Bill ještě nikdy vypadat neviděl.
Když k němu Tom natáhl ruku, Bill ani necítil nohy nebo zbývající části svého těla, zatímco byl k němu přitahován gravitační silou. Jejich prsty se propletly a Bill zalapal po dechu stejně jako úplně poprvé, kdy anděla ucítil, s teplem Tomovy ruky ve své vlastní. Bylo to magické a ohromující a Billovi se téměř chtělo plakat úlevou.
„Myslel jsem, že jsi nadobro pryč,“ řekl a bojoval proti koktejlu emocí, zatímco si jej Tom stáhl na klín a hladil jej po vlasech, když Bill zabořil tvář do andělova krku. „Nevěděl jsem, co mám dělat.“ Bill popotáhl a oba je překvapil škytnutím. „Nevěděl.“
„To je v pořádku,“ uklidňoval ho Tom a přejížděl prsty přes Billova záda a krk. „Jsem tady, nikam neodcházím.“
„Tak moc jsem se bál, Tome,“ zakňučel Bill, utáhl ruce kolem Tomova krku a Tom se zasmál, ne proto, že to bylo zábavné, ale proto, že cítil, jak se Billova úleva navršila na jeho vlastní, a to jej skoro dusilo, ale tím nejlepším možným způsobem.
Bylo by pro Toma snadné vzdát se po prvních několika pokusech dostat se zpátky k Billovi, ale nešlo to. Bylo by pro něj snadné nechat nemoc, aby ho porazila a převzala jeho vůli. Ale byl to Andy, kdo jej povzbuzoval, aby se dál snažil, myslel na Billa, a nikdy to nevzdával. A když se některé z příznaků nemoci zmírnily, i jen nepatrně, byl to Andy, kdo ho přemluvil, aby se o to naposledy pokusil. Bylo to díky Andyho naléhání, že Tom seděl v Billově pokoji, hladil ho po vlasech a snažil se uklidnit obavy, které byly s největší pravděpodobností zakotveny uvnitř jich obou.
Tom Billa jemně vypáčil od svého krku a Bill vklouzl do prostoru vedle něj, i když jeho neochota mu nedovolila nechat ani kousíček prostoru mezi jejich stehny.
Tom palci setřel slzy obklopující Billovy oči, a Bill se do toho doteku naklonil. Bylo to tak absurdní, jako by se do anděla znovu zamiloval. Jako by to bylo všechno úplně nové a oni stále měli věčnost.
„Mám nějaké dobré a taky špatné zprávy,“ promluvil Tom pomalu, a Bill se na něj usmál, už předpovídal, co nejméně polovina z toho byla.
„Už nejsi můj strážný anděl,“ řekl skrz uplakaný smích a Tom na něj hravě přimhouřil oči.
„Ničíš všechnu zábavu, víš to?“ Bill se uchechtl a sevřel Tomovu ruku, kterou mu anděl omotal kolem pasu, a přitáhl si ho tak až nemožně blízko. Tomův úsměv zvážněl a on cítil, jak Billův začínal zpomalovat, jak šok z překvapení vyprchával. „Ale vážně, je tu… hodně co říct.“
„Byla tohle ta špatná zpráva?“ Chtěl Bill vědět, protože nevěděl, jak moc špatnou zprávu by mohl zvládnout. S Tomem po svém boku chtěl vše jen dobré.
„No, nebyla to dobrá zpráva,“ škádlil ho Tom s náznakem škubnutí v jeho obličejových rysech. Na okamžik Bill zapomněl na slib dobrých zpráv, ustaraně zvedl ruku na Tomovo čelo a snažil se konečky prstů vyhladit některé vrásky. „Všechno se to spojilo do jednoho velkého neuspořádaného chaosu.“
Bill se posunul a Tom sebou opět trhl, tentokrát trochu bolestněji, a Billovy obavy vzrostly. Zpanikařil, jediná věc, na kterou mohl myslet, bylo, že Tom byl v bolestech a on byl toho příčinou. Chtěl víc než cokoli jiného, aby to nebyla pravda. „Co se děje?“ Zeptal se a něžně uchopil Tomovu tvář.
Tom se zašklebil a zavrtěl hlavou. Naklonil se k polibku, zachytil Billův horní ret mezi své vlastní, a byl to nebeský pocit, když se k sobě přitiskli, bylo to jako hořký návrat domů. Bill opět hladově skočil po Tomových ústech, až přejel zuby přes kovový piercing, který si tolik zamiloval. Tomovy paže se ovinuly kolem Billova pasu a přitáhly si ho blíž, až byli prakticky na sobě. Pasovali k sobě tak perfektně, až si Bill nedokázal představit, že by se takhle už nikdy neměl cítit. Dokonce i když už Tom nebyl jeho strážný anděl, dodržel svůj slib a vrátil se k němu. Možná nakonec měli nějakou budoucnost. Možná si jej Bill mohl udržet způsobem, o kterém si Tom byl jistý, že toho nebude schopný.
Tom si lehl zády na postel a Bill se vyšplhal na něj, opatrně položil koleno mezi Tomova stehna s nově nalezeným nadšením v každém svém pohybu. Jejich ústa se při tom ani na vteřinu nerozpojila. Bill těžce dýchal nosem do Tomovy tváře a Tom se odtáhl, aby se nezvučně zasmál, ale Bill se rychle vydal za ním a rukama hledal lem Tomova nadrozměrného trička, aby mohl přejet prsty přes napnutou kůži na andělově břiše. Elektrický výboj, který přišel s pocitem Tomovy kůže proti jeho vlastní, bylo vše, po čem Bill toužil.
Miloval ten pohyb svalů pod jeho dotekem. Způsob, jakým Tomovo tělo reagovalo na jeho doteky, způsoboval, že se Bill cítil sebevědomě ve svých činech, v jejich vztahu. Byl v tomhle všem stále tak nový, ale dokonce i beze slov Tom Billa nutil cítit se, jako že vše dělá dokonale – jako by Bill sám byl dokonalý.
Bill se odtáhl od Tomových úst a nechal svou tvář vznášet se nad andělem, jeho vlasy skrývaly oba jejich obličeje černým závojem, jejich úsměvy tak byly udrženy v tajnosti před jakýmkoliv narušitelem. „Chyběl jsi mi,“ zamumlal proti Tomovým rtům a Tom se proti jeho rtům usmál, ale nezašli dál. Jejich pohledy zůstaly spojené, zatímco Billovy ruce nepřítomně přejížděly přes Tomovo tělo, jak byl prostě šťastný, že jsou spolu. Když jeho prsty zašátraly kolem knoflíku Tomových džín, Tom sebou opět trhnul a posadil se. Jemně Billa odstrčil stranou a Bill si připomněl, že je tu stále něco, díky čemu se jeho přítel chová divně.
„Co se děje?“ zamračil se, když si Tom poposedl, zjevně cítící se nepohodlně.
„Nic, z čeho by sis musel dělat starosti,“ mávl rukou Tom, ale Bill přimhouřil oči a Tom si povzdechl a dlaněmi si protřel tvář. „Prostě mi není dobře,“ přiznal anděl.
„Ještě pořád?“ Zatlačil Bill a jeho obavy se prohloubily. Bylo to už víc než týden od plesu a bylo to právě po plese, kdy se Tom začal cítit nemocně. „Myslel jsem, že sis šel vzít nějaký lék.“
Tom zavrtěl hlavou, chycen při lži, o které nechtěl, aby ji musel vysvětlovat. „To není-“ začal, ale automaticky svůj přístup přehodnotil, když jej temnota Billových očí upozornila na to, jak moc velké obavy měl. „To je tak trochu něco, o čem jsem s tebou potřeboval mluvit.“
„Ach bože,“ Bill se ostře nadechl, bušící srdce mu pokleslo až do žaludku. Byl si jistý, že kdyby si ovinul paže kolem břicha, mohl by tam cítit bušení. „Co se děje? Jsi v pořádku?“
Tom se otupěle uchechtl a posunul se k čelu postele, zatahal Billa za tričko, ve snaze přinutit jej, aby se k němu připojil. Bill ani na okamžik nezaváhal a přelezl tak blízko k Tomovi, jak jen mohl, aniž by seděl přímo na něm. Nechtěl mu ublížit a mohl vidět na jeho tváři nepohodlí. Oba natáhli nohy a Bill přehodil kotník přes Tomův, jen aby mohl cítit jejich spojení. Tom přemýšlel o tom, jak mu ty novinky předložil VS a rozhodl se pro podobný přístup. Ve své nemoci a zoufalství dostat se k Billovi ani nepomyslel na zvážení nějakých alternativ. „Věříš na spřízněné duše?“
„Ano, samozřejmě,“ reagoval Bill okamžitě a Tom byl ohromen tím, jak dokonalý se Bill zdál být, jak roztomilý a dětský a vyzrálý a perfektní byl. „Proč?“
„Protože tvá duše byla zřejmě spojena s tou mou.“
Bill překvapeně zvedl obočí a jeho široké oči se upřely na Toma. „My jsme spřízněné duše?“ Tom přikývl a Billovy oči se ještě víc rozšířily, až měl Tom strach, že by mu tak mohly uvíznout, pokud by je rozšířil ještě o kousek víc. „Vážně?“
Tom natáhl prst a šťouchl s ním Billa do břicha. „Ano. Netvař se tak překvapeně.“
„Já jsem jen – to je šílené, že spřízněné duše skutečně existují. Že my… ty a já, chci říct…“
Zatímco Bill byl zaneprázdněný tím, jak byl celý roztomilý a vysoce rozrušený, Tom byl zahlcen citem k chlapci vedle sebe. Naklonil se pro další polibek, ale když se posunul víc na stranu, jeho žaludek se znovu protočil nevolností, a tak nakonec zabořil tvář do oblouku mezi Billovým krkem a ramenem. Nedechl se chlapecky příjemné vůně a Bill zvedl ruku, aby jej poškrábal na zátylku, pod dredy, které vážily asi tolik, jako náhle ztěžklá nálada.
„Proč jsi nemocný?“ Zeptal se Bill po několika minutách a Tom zvedl hlavu, protože věděl, že je toho ještě spousta k vysvětlování.
„Měním se,“ začal. „Víš, jak jsem neměl mít potřebu jíst, nebo spát, nebo mít sex, a pak jsem všechny tyhle věci začal potřebovat?“ Bill vzpomínal na každý jednotlivý moment a pokýval hlavou se rtem vtaženým mezi zuby. „Procházím transformací a měním se.“
„Měníš se na co?“ Zeptal se Bill pochybovačně. „Na jednoho z žijících?“
„Možná,“ doplnil Tom a usmál se na Billa, když na sobě ucítil jeho spalující pohled. „Pokud je mi známo, tak jsou tady tři možnosti. Buď budu plně žijící a budu jako ty,“ řekl Tom a Bill se usmál, očividně si užívající tu představu a dál udržovaný v blažené nevědomosti toho, že cenou za to jsou jejich vzpomínky. „Nebo ze mě bude napůl žijící a stále budu anděl, ale budu schopen přežít a vést normální život ve tvém světě.“
Bill se zazubil i nad touto možností, ale úsměv z jeho tváře stejně rychle opadl, jakmile si uvědomil, že je tam ještě třetí možnost, kterou mu Tom neřekl. „A co je ta poslední?“
„Technicky nevím, co by se stalo,“ snažil se tomu Tom vyhnout, ale Bill na něj zíral pohledem plným odhodlání. Chtěl znát všechny možnosti a nechtěl je nijak přikrášlené. „Pokud přeměna nedopadne dobře, nebudu ani žijící, ani anděl.“
„Zemřeš?“
Tom zavrtěl hlavou. „Nemůžu umřít, když nejsem žijící. Hádám, že prostě… přestanu existovat?“
„A já už tě nikdy znovu neuvidím?“ Tom poznal, že se Bill snažil, aby jeho hlas zůstal na stejné úrovni a ani na okamžik se nezachvěl, ačkoliv k tomu neměl příliš daleko. Pevně do dlaně uchopil Billovu čelist a přitiskl mu rty na čelo.
„Jsme spřízněné duše,“ připomněl mu Tom, ta dvě slova z něj vycházela tak lehce a byla uklidňující jako ochranná přikrývka. „Nikdy tě neopustím.“
„Slibuješ?“ Zamumlal Bill, a Tom se odtáhl a spojil jejich pohledy, aby Bill mohl cítit rozsah jeho upřímnosti.
„Přísahám.“
Bill se otočil na bok a zabořil nos do Tomova krku, vdechoval hřejivou, známou vůni pohodlí. Tom byl unavený, to dokázal říct, a necítil se dobře, ale odmítal kamkoliv odejít. Byl přilepený k Billovu boku a kromě toho, že se o něj bál, si Bill opravdu nemohl stěžovat. Nechtěl, aby Tom odešel o nic víc, než sám Tom chtěl odejít. Ale věci byly komplikované a Bill uvažoval, jestli by snad Tom nebyl méně nemocný ve svém vlastním světě.
Ale stále tam byla ta jeho sobecká část, která chtěla takhle zůstat a vůbec o tom nezačít. Tom si povzdechl, natáhl ruku k zadní části Billovy hlavy a lehce projížděl prsty skrz hřívu hustých vlasů.
Během těch několika málo vteřin, co tato jednoduchá činnost trvala, si Bill spokojeně povzdechl a rozhodl se, že si dopřeje s Tomem ještě několik minut, než o tom začne.
„Moje máma chce, abych tě pozval na večeři,“ řekl tiše do pohodlného mlčení.
Ucítil vibrace v Tomově krku dřív, než zaslechl souhlasný zvuk. „To je pozvání?“ Zeptal se Tom a otočil se tváří ke straně právě tak akorát, aby si opřel bradu o temeno Billovy hlavy.
Pasovali k sobě dokonale jako dva dílky puzzle a Tom začínal uvažovat, jestli to takhle vůbec někdy mohlo být i se dvěma lidmi, kteří nebyli spřízněné duše. Cítili by vždy, že jim něco chybí? Prázdné místo, které žádný z nich nedokázal zaplnit bez ohledu na to, jak moc se snažili? To spojení, které měl s Billem – ačkoliv vše kolem bylo plné komplikací – bylo přirozené, bez námahy. Bylo to tak, jak věděl, že to má být. Díky tomu věděl, že není žádný způsob, jak by tu přeměnu mohl nezvládnout.
„Ještě ne,“ zamumlal Bill a neochotně se odtáhl, aby uzamkl pohled se svým andělem. „Nejdřív se chci ujistit, že to zvládneš.“
„Já to-“ Začal Tom náhle a se zavrčením sám sebe přerušil. Oslabeně se posadil a podíval se na Billa s větším odhodláním, než kdy dříve druhý chlapec v něčích očích viděl. Bill se pod andělovým spalujícím pohledem lehce přikrčil. „Bille, já to zvládnu. Jen prostě nevím, jak dlouho to bude trvat.“
Zněl tak jistý si sám sebou, ale Bill se trochu zdráhal to přijmout. Zavrtěl hlavou, a to navzdory Tomovu neústupnému tónu, pak omotal prsty kolem jeho krku, aby jej poškrábal na zátylku. „Tohle nemůžeš slíbit. Sám jsi říkal-„
„Bille,“ zaprosil Tom a tiše se zasmál. „Bille, zlato, mě se tak lehce nezbavíš.“
Bill se usmál tomu, jak Tom opět použil slovo zlato, a uvelebil se zpátky k Tomovu boku. „Ty víš, že se tě nesnažím zbavit,“ bránil se a zíral při tom do stropu.
„Pak mě pozvi na tu večeři.“
„Ještě ne,“ dohadoval se Bill a nedbale přejížděl prsty po látce, která překrývala Tomovo břicho. „Chci si tě nechat celého pro sebe ještě trochu déle.“
„To není fér,“ stěžoval si anděl, ale v jeho hlase ve skutečnosti nebyl žádný protest a Bill se na něj tázavě usmál. „Ty se o mě nemusíš dělit, ale já se o tebe dělit musím?“
„Není to moje chyba, že jsi sám sebe dostal do potíží,“ škádlil jej Bill a nehtem šťouchl do Tomova hrudníku „Kromě toho, mám Gustava rád. Je milý.“
„Gustav?“ zeptal se Tom a potlačil odfrknutí, které nezůstalo bez povšimnutí. „Tak se jmenuje?“
„Buď hodný,“ vynadal mu rychle Bill. Jeho obočí se stáhlo do zamračení, ale jen stěží se mohl považovat za naštvaného. Nebylo to poprvé, co viděl Toma žárlit, ale tak dlouho, dokud Gustava nepraští do nosu, to Billovi přišlo docela roztomilé. „Je to takový ten typ bez zbytečných keců. Myslím, že by se ti líbil.“
„Jasně,“ odfrkl si Tom, „protože já tak dobře vycházím s lidmi, kteří nemají zbytečné kecy.“
Bill hravým tónem souhlasně zabroukal a chladnou špičkou svého nosu šťouchl do Tomova teplého krku. „Stejně si pořád myslím, že bys ho měl rád.“
„Já si stejně pořád myslím, že tebe mám raději,“ zamumlal Tom na oplátku a zkroutil krk, aby zabořil svůj vlastní nos do Billových vlasů.
„To bys měl,“ rozesmál se Bill, zatímco Tomovy hbité prsty nahmataly mezeru mezi spodním lemem jeho trička a horní částí jeho kalhot. Kůže na tom místě byla citlivá pod Tomovými zkoumavými prsty a více než jen to, že to lechtalo, tak to byl opravdu dobrý pocit, mít Toma zpátky ve své posteli, kde se jej dotýkal a způsoboval, že mu srdce v hrudi silně bušilo.
Spřízněné duše. Nemohl si pomoct, ale stále si to v duchu opakoval. Pokud to Tom zvládne skrz celou tu proměnu, bude ho mít pro sebe navždy.
„Je mi z vás dvou na zvracení.“
Bill se usmál proti kůži na Tomově krku a ani nepotřeboval otočit hlavu, aby věděl, že za ním stojí Gustav s kyselým výrazem ve tváři. Dokonce ani nebyl překvapený nebo otrávený z andělovy přítomnosti. Tom, na druhé straně, se ocitl tváří v tvář muži, který převzal jeho místo.
„Trochu soukromí, Gustave?“ Zeptal se Bill, ale lehce zakňučel, když se Tom nadzvedl na loktech a vymanil se z Billova držení.
„Ty jsi Gustav?“ Zeptal se Tom dřív, než anděl mohl zareagovat na Billův prostořeký požadavek.
„Jsem, a ty jsi ten nechvalně známý Tom, o kterém všichni mluví.“
To zachytilo Billovu pozornost a rychle se posadil čelem ke svému novému andělovi. „Nechvalně známý? Opravdu?“ Zeptal se vážně a uniklo mu zamračení na Tomově tváři. „Co všichni říkají?“
Gustav pokrčil rameny, otočil dokola Billovu židli a posadil se na ni obráceně, aby si mohl zapřít ruce o opěradlo. „Jen to, že je to ten anděl, který se mnění v člověka, protože našel svou spřízněnou duši nebo něco takového.“
Bill zavrněl nad představou, že o něm a o Tomovi lidé takhle mluví, ale Tom za ním se ještě více zamračil. „Není to nijak úchvatné nebo tak něco,“ dohadoval se. „Zažili jsme toho hodně, než jsme se dostali do tohohle bodu, a já se cítím úplně na hovno a mohlo by to-„
„Jen to jen něco, co se říká,“ přerušil ho Gustav s opatrným pokrčením ramen. „Ty jsi ten anděl s duší. Je to pro změnu něco nového.“
„Co tady vlastně děláš?“ Vyštěkl Tom a cítil, jak uvnitř něj roste iracionální frustrace, která mu probublává směrem k ústům, že dokonce i jeho slovní filtr byl k ničemu. „Bill je v pořádku.“
„Přišel jsem se představit,“ odpověděl Gustav lehce, vstal ze židle a přešel k posteli. Natáhl ruku, aby si s Tomem potřásl, ale Tom na ni jen zíral a zesílil své sevření kolem Billova pasu. Gustav ruku opět stáhl a jeho hlas tentokrát více zvážněl. „V zájmu nás obou je pro Billa jen to nejlepší. Myslel jsem, že bys to měl vědět.“
Když Tom nic neřekl a ticho se nepříjemně protahovalo, Bill Toma šťouchl loktem do žeber jako varování a Tomovo odhodlání se rozpadlo. „Fajn,“ řekl zdráhavě a natáhl ruku k předchozí nabídce potřesení. Když se dlaně andělů spojily, Tom stiskl pevněji, než bylo nutné, a to dokonce i ve svém nemocném stavu, a věnoval Gustavovi varovný tvrdý pohled. „Rád tě poznávám.“
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
To čo mal ten Gustav za hlášku? Chce ma naštvať? A ty nás tiež poriadne napínaš. Ale ja stále verím v dobré konce a tak som v pohode, :-p
Uff, to mi spadl kámen ze srdce, že si Tom znovu našel k Billovi cestu. Měla jsem strach, že s tím budou větší problémy. Pořád se snažím být optimistická a doufám, že Tom tu svoji transformaci zvládne dobře. Nakonec by asi bylo lepší, kdyby zůstal půl člověk a půl anděl. Pokud by tak nepřišel o společné vzpomínky.
Těším se na pokračování, i když mám pocit, že pomalu ale jistě jdeme do finále.
Děkuji za překlad Zuzu.
Tak se to Tomovi přece jen povedlo a znovu našel Billa. Teď ještě ta přeměna, doufám, že to dobře dopadne. Představa ztracených vzpomínek mě ovšem děsí, ale být jen tak napůl, to taky není to pravé. No, uvidíme, jak to vůbec dopadne.
Díky, těším se na pokračování.
Dúfam, že sa tie stratené spomienky konať nebudú, ale stále mám z toho strach. Ale som strašne rada, že sa Tom vrátil a nenechal Billa samotného ešte dlhšie. Veľmi by som chcela aby sa mu tá premena podarila bez ujmy a aby už nebol chorý.
ďakujem za skvelý preklad.
Ja som taka rada ze Tom nasiel cestu k Billovi a cela ta transformacia na cloveka je super 🙂 tesim sa,citim ze bude happy end. Zaroven smutim lebo viem ze budu uz iba dva diely.dakujem za skvely preklad
Jsem ráda že se Tom vrátil ale proměna nebude nic lehkého a Andy se přece jen zachoval jak kamarád.
Jéé, tak Tom přeci jen našel cestu k Billovi! Myslela jsem, že jen sním, když jsem uviděla Tomovi jméno v textu! 😀 Asi jsem čekala, že bude trvat déle, než jej Tom najde, ale o to líp pro Billa a pro nás! Sama jsem to nesla dost těžce, že kluci nejsou spolu. Takhle alespoň Bill přesně ví, na čem je. A já prostě věřím, že Tom tu transformaci zvládne. Kvůli Billovi se přeci jen tak nevzdá! 😉
Moc děkuji za překlad. 🙂