autor: blame_my_dirty_mind
Dny na trpasličí planetě byly mnohem delší než na jeho planetě a hustý les je hostil chladnými nocemi a dusnými večery. Všechny dny byly bez mráčků, a tak nikdy nepršelo, i přesto se ale jednou za čas les plnil hustou mlhou, která přinášela zdejšímu životu nepříjemnou vlhkost, která živila zdejší zeleň. Jeho okolí bylo drsné a občas jedovaté, bylo to tu naprosto jiné než u něj doma. Rychle si zvyknul na žití v novém prostředí, i když si pořád nemohl zvyknout na svou Psí společnost.
Nebyla chvíle, kdy by nepomyslel na jeho zabití, ale pes si své zbraně hlídal, nebo spíš jeho. Bylo to nervy drásající. Pes byl vždycky poblíž, dokonce i když potřeboval vykonat potřebu. Výhružky a zloba v hlasu byly dávno pryč, namísto toho byl pes měkký, občas i vstřícný, jako by se snažil získat jeho důvěru.
Myslel si, že je to možná jeho způsob jednání s vězni, raději s ním vychází, než aby ho mučil, maže mu med kolem pusy, aby z něj dostal informace, které potřebuje, ale tuto myšlenku nakonec opustil, jelikož mu přišla zbytečná. Bylo to ve chvíli, kdy byl svědkem toho, jak se pes pokusil zabít. Pořád ale nedokázal přemoci pocit, že pes má něco za lubem, i když zatím neměl ponětí co.
Pes ho pořád nutil do výzkumných procházek po planetě, jen aby nenašli žádné známky po dalších přeživších humanoidech. Billeam byl rád za psovu ochranářskou pozici pokaždé, když se přiblížili k nějakému nebezpečí. Když toho měl ale dost, kopl ho.
„Au!
Billeame,
proč do mě kopeš?“
„Nejsem tak bezmocný, psisko,“ řekl mu Billeam, „dokážu se o sebe postarat sám.“
„Přestaneš se na mě někdy dívat, jako bys mě chtěl zabít?“
Billeam pokračoval v chůzi. Před několika dny si uvědomil, že jsou na planetě opravdu sami, i když si pes pořád snažil myslet opak. A to když myšlenka na jeho zabití začala ovlivňovat jeho přemýšlení, které instinktivně začalo jít proti ní. Odmítal se sebou nechat zacházet, jako by byl bezmocný, jako by se sám nedokázal postavit nástrahám lesa, ale brzy se to naučil tolerovat. Bylo tu až moc nepřátelských vlivů, než aby je zvládl sám překonat, a on nenáviděl pomyšlení na to, že to tak dlouho zvládl jen kvůli ochraně psa. Věděl, že nemá na vybranou, že musí tolerovat jeho blízkost, že ho nesmí zabít, ale pořád měl své limity toho, co dokázal snést.
„Nechoď tak blízko!“ Zasyčel Billeam, když se psovo tělo otřelo o jeho.
„Bohové, ty seš bručoun!“ opáčil pes.
Billeam se rozešel rychleji a sám.
„Ne,“ řekl pes, „musíme zůstat pohromadě.“ Zatáhl Billeama za ruku, aby ho zastavil. Billeam se mu rukou vytrhl a pokračoval ve vzdalování se. „Poslouchej, ve stromech jsou věci, sledují nás. Jestli od sebe budeme až moc daleko, tak jim to může dodat odvahy a zaútočí na nás.“
Slyšel, jak pes za ním zrychluje, jak se ho snaží znovu chytit. Billeam se otočil a strčil do něj. Pes zavrčel a silně ho zatáhl za ruku. Billeam zalapal po dechu a zavrávoral. Zasyčel na něj.
„Promiň, nechtěl jsem tak silně.“ Sklopil pes pohled.
Billeam zrychlil. Tentokrát neslyšel, že by ho pes následoval. Zvědavě se ohlédl a viděl, že pes se drží vzadu s hlavou stále ještě skloněnou. Ulevilo se mu; vždycky mu bylo špatně z toho, když byl tak blízko, tak blízko, že prakticky dýchali stejný vzduch. Věděl, že ho pes chtěl hlídat, ale sakra, proč musel být tak blízko?
Ze stromu se ozval divoký jekot. Něco těžkého mu přistálo na zádech a složilo ho to k zemi.
„Billeame!“ vyjekl pes.
Billeam se překulil, snažil se tak stvoření shodit. Vypadalo to jako velký lemur s drápy a ošklivýma očima. Začalo to do něj drápat. Pak ale příšera odlítla po zásahu laserem.
„Vidíš, co jsem tím myslel?“ řekl pes. Nabídl mu ruku, aby mu pomohl se zvednout. Billeam ji odmítl a zvedl se sám. „Teď se drž blízko,“ řekl pes a ukázal na místo na zemi vedle sebe. Billeam rozuměl, co tím myslel. Bylo opravdu nepříjemné nechat stranou svou pýchu a potlačit svou nenávist, ale nemyslel si, že potřebuje ještě další lekci k tomu, aby se přesvědčil. Rozhodl se nikdy se od psa nevzdalovat.
Tam, kde ho stvoření poškrábalo na hřbetu ruky, ho to začalo svědit. Olízl si ránu. Pes ho zastavil a chytil ho za zápěstí.
„Pusť mě,“ řekl Billeam a cukl rukou. Pes ho ale držel, pak vyndal z jedné kapsy čtvercový balíček. Zuby balíček roztrhl a vzal to, co bylo uvnitř, mezi prsty a mnul to, dokud to nezměklo. Pak tím Billeamovi namazal ránu.
Štípání na ruce zmizelo. Podíval se na psa, pořád nechápal, proč mu pes neustále pomáhá.
„Jsi šílený,“ řekl. Pes se na něj podíval a usmál se.
„Přál bych si, abych rozuměl tomu, cos řekl, soudě podle tvého obličeje to ale nemohlo být tak zlé.“
Tomek se díval na kocoura a snažil se co nejlépe potlačit své nepřirozené myšlenky, něco, co pro něj bylo těžší s každou nadcházející hodinou. Došel až k tomu, že věděl, že s tím už nedokáže bojovat. Jen jeden kočičí pohled a jeho srdce šílelo. Nebyl si jistý, jak nebo kdy se to stalo, ale věděl, že se něco změnilo od první chvíle, kdy ho viděl a nedokázal ho zabít. Sám sobě si připadal jako cizinec, byl naštvaný na svou neznámou slabost. Musel to být ten nejhorší trest; zamilovat se do vraha svého nejlepšího přítele.
Nebo bylo trestem poznat zoufalou lásku a být navždy ničen nenávistnými odmítnutími? Nezáleželo na tom, co udělal, kocour se na něj díval s nenávistí a dál plánoval, jak ho zabít. Bylo to unavující. A pak jeho tělo začalo reagovat a přemáhala ho vášeň, začínal cítit první známky sexuální frustrace, něco, co předtím nikdy nezažil, a bylo to ubíjející. Viděl jen pár kousků jeho bledé kůže, když se myl u řeky nedaleko jejich kempu, ale bylo to dost na to, aby mu tělo hořelo chtíčem.
Trvalo několik dní a několik života riskujících omylů, než si kocour konečně přiznal, že je pro ně bezpečnější držet se u sebe. Už se ho nepokoušel zabít ani odmítat jeho blízkost, což samozřejmě Tomekovi dělalo radost, ale nebylo to dost, jelikož ho pořád chladně odmítal.
Snášela se na ně další noc a on se ujistil, aby připravil silný oheň, který vydrží až do rozbřesku dalšího dne. Když dojedli, kocour si vylezl zpátky na svůj strom jako obvykle, ne že by si Tomek myslel, že bude chtít spát na zemi, i když teď mezi nimi byly věci lepší.
Teplota klesala. Billeam zasténal a pevněji se objal.
„Proč nejdeš sem ke mně dolů?“ řekl Tomek najednou. Billeam se na něj podíval. Tomek si dal ruce k ohni a vydal ze sebe spokojené ‚aaah‘. Billeam se zamračil. „No tak, měl bys jít dolů a vyspat se u ohně.“ Tomek kocourovi ukázal, aby slezl.
Billeam se krátce podíval na oheň a pak se vrátil ke spánku. Tomek si povzdychl.
„Ty a já jsme tady uvězněni úplně sami, Billeame, možná navždy, takže bychom tohle měli vyřešit,“ řekl. „Nebo se zblázním,“ zabručel si zahořkle sám pro sebe. Posadil se a opřel se o strom. Usykl a vyndal zpod sebe zbytek žeber, která měl předtím k jídlu, a která ho teď tlačila do zadku. Kosti byly tenké a skoro průhledné, vypadaly jako harfa. Tomek po nich přejel prstem a ozval se tón. Nebyl to příjemný zvuk, ale byla to už docela doba, co slyšel něco podobného hudbě, takže mu to přišlo vhod a možná ho to i uklidňovalo. Zkusil to znovu, tentokrát v náhodném rytmu. Bylo to tak strašné, až to bylo legrační.
Slyšel, jak Billeam zanaříkal ze spaní, a zvedl pohled. Záludně se zakřenil a pokračoval v hraní, ke svému pobavení přidal k hudbě i text.
„Jo sex s číčou, ten mě láká,
Nezáleží, že má ptáka,
Líbat ho na rty, to bych chtěl
Byť jsem masturbací oněměl.“
„Drž hubu!“ Vybuchl konečně Billeam. Tomek se zasmál. Zahodil žebra pryč a připravil se na spánek.
„Víš, co je legrační, Billeame? Sledoval jsem tě sem jen s jediným cílem, a to roztrhat tě na kousky, a strašlivě se to obrátilo proti mně. To ty budeš ten, kdo mě roztrhá, a já skončím jako ten největší blázen v historii.“
autor: blame_my_dirty_mind
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Líbí se mi, že Tomek pří vší té mizérii neztrácí smysl pro humor. Jsem zvědavá, jak dlouho bude trvat, než Billeam sleze z toho svého ložnico-stromu. Teplo ohně by ho mohlo přilákat. 😀
Díky za překlad, těším se na pokračování.
Né…chtěla jsem ti dát plný počet hvězdiček,ale skočilo mi to strašně blbě…moc děkuji za další kapitolu 😉 jsi úžasná 😉
Tahle povídka je sice krásná, ale pro mě na stranu druhou i docela smutná! Já vím, že kočičák Tomovi asi nezačne věřit jen tak ze dne na den, ale strašně mě mrzí, jak je to mezi nimi špatné. Nejvíc líto mi přijde, že si ani nerozumí, takže si nemůžou nic vyříkat. Bill pořád čeká, že jej má Tom za nějakým účelem pomsty či bůh ví čím, a přitom je to už dávno úplně jinak. Jsem docela zvědavá, jak dlouho vydrží dělat to, co doteď, protože tohle musí být úplně na palici! Fakt je obdivuju, že se ještě pořád drží!
Moc se těším na pokračování a děkuji za překlad. 🙂
Tak tohle byl rozhodně ten nejvtipnější díl. Billeam dělá dobře,že spí na stromě. Taky by se mu mohlo stát, že ho Tomek omylem ve spánku znásilní při vší té nadrženosti. Chudák, je mi ho fakt líto. 😀
Jsem zvědavá jestli kočičák ustoupí ze svého postoje. I jemu by mělo dojít, že tam s Tomekem uvízli možná už napořád. Aspoň by si to soužití mohli zpříjemnit. 😀 Je dost na nic, že si nerozumí. Kdyby si mohli pokecat, usnadnila by se tím spousta věcí.
Děkuji za překlad.
Chudák pejsek a kocourek je pořádně protivný.
Bill je tááák tvrdohlavý, som zvedavá kedy a ako sa jeho city k Tomekovi prejavia, a veľmi dúfam, že už Toma prestane nenávidieť. Ďakujem veľmi pekne za preklad.