autor: blame_my_dirty_mind
Perihelium Prokyonu Alfa se blížilo, to znamenalo, že rasa byla každým dnem blíže vyhynutí. Tomekův vždy přítomný optimismus začínal polevovat. Bez štěstí se vrátil zpátky do osady, doufal, že najde nějaký způsob komunikace z věže, ale našel tam pouze chabě fungující stroj, který byl tak zastaralý, že si začínal myslet, že už se nikdy nevrátí domů. A i kdyby se vrátil zpátky ke své flotile a udělal vše, co bylo v jeho silách, aby porazili Kočkovité, hluboko uvnitř byl přesvědčený, že i kdyby se supernovu pokusili zmařit, nebylo nic, co by mohli udělat, aby se opravdu zachránili. Byla velká šance, že bude poslední svého druhu, co bude žít.
Nepřemýšlel o tomhle neštěstí od chvíle, co tady přistál, a teď, když měl tolik rozptýlení, na to nemyslel už vůbec. Každý den jeho mysl vymýšlela nová schémata, jak zaujmout kočičí pozornost, jak se dostat blízko na dotek, aniž by na něj syčel, bylo ale dost jasné, že kočka se na něj nechce dívat ani jako na přítele. Tomek začínal být zoufalý. Teď už ho chtíč pohltil, zoufale toužil se byť jen dotknout jeho kůže.
Jeho situace se každým dnem horšila, jelikož se kocour rád denně myl, což nebylo nic divného, jelikož bylo známo, že Kočkovití jsou šílenci do čistoty, ale kocour se svlíkal, aniž by bral ohled na Tomekovu přítomnost. Tomek doufal, že to bylo možná proto, že ho už začínal brát a možná, že si získal jeho důvěru, a ne že mu je to prostě jedno.
Všiml si, jak útlé tělo měl, bezpochyby mužské, a i když měl lehce oblý pas, měl pečlivě vypracované svaly. Mezi ostatními rasami byly kočky buď uctívány, nebo nenáviděny za svůj dobrý vzhled, ale jejich vzhled jim většinou nepřinesl nic dobrého, jelikož byl dost často doplňován arogantní povahou. Tenhle kocour nebyl výjimkou; byl nejspíš tou nejhorší kočkou, kterou Tomek kdy potkal, ale i tak si byl pes jistý, že nikdy v životě nepotkal nic tak dech beroucího.
Noci se pro něj staly mučením, jelikož k němu kocour přicházel ve snech. Pak když se vzbudil, tak ho ničilo pomyšlení na to, že se vůbec nic nezměnilo a jemu se to jen zdálo. Teď věřil, že umřít v supernově by byl možná lepší osud. Poprvé za svůj život si přál, aby se stal zázrak.
A tu noc zázrak přišel v podobě bouřky.
—-
„A tohle? Jak se tomu říká?“
Pes zvedl kus dříví na oheň.
Billeam protočil oči. „Dříví na oheň.“
„Dříví na oheň,“ zopakoval pes.
Billeam se opřel o loket a zívnul. Opravdu se mu chtělo spát, ale psovi to nedocházelo. Nejen že mu byl za zadkem jako ocásek, byl také dotěrný svým non-stop zíráním a byl sakra otravný svou neustálou touhou konverzovat. Teď nemohl mít ani chvíli klidu, jelikož se zdálo, že se pes chce učit po kočičím, bez pochyby aby s ním mohl doopravdy komunikovat. Už nějakou chvíli ukazoval na všechny předměty v okolí, prakticky žadonil, aby mu řekl, jak se řeknou po jejich. Billeam mu vyhověl, ale jen proto, že brzy zjistil, že ho nejde ignorovat.
Po několika dnech se od podstatných jmen přesunuli ke slovesům a přídavným jménům. Pes každou lekci uspěchával, chtěl přeskakovat důležitá slovesa a jít rovnou k přídavným jménům. Zdálo se, jako by pro něj bylo důležitější vědět, jak popsat věci, které Billeam neshledával důležitými. Bylo to těžké a on je psovi nedokázal dostat do hlavy, dokud to nezačal vysvětlovat pomocí opozit.
Brzy byl pes schopný používat slova jako ano a ne, nahoru a dolů, doprava a doleva, prázdný a plný, těžký a lehký, velký a malý. Když se dostali do bodu, kdy se pes naučil opak ošklivého, používal za ním Billeamovo jméno, což se mu ani trochu nelíbilo.
„Překrásný Billeam,“ řekl pes. Billeam ztuhl a ztichl. Pes na něj ukázal prstem a pak řekl, „Překrásný.“ Billeam cítil, jak mu hořely tváře potupou. Odvrátil pohled a zašklebil se.
„Hloupý pes,“ zabručel si pro sebe, zvedl se a spěchal nahoru po svém stromě.
„Aww, notak, nechoď! Nedělám si srandu,“ řekl pes. „Sakra, Billeame, co mám sakra udělat?!“
Billeam se usídlil na své oblíbené větvi vysoko na stromě, ale spát nemohl. Nikdy v životě ho tolik nerozčílil kompliment a on přemýšlel, proč sakra psa nepraštil hned, když mohl, teď se na něj ani nemohl podívat. Jeho reakce byla vážně ostudná. Mohl jen doufat, že si pes nevšiml toho, jak se červenal.
„Zatracenej pes,“ zabručel.
Uběhlo přesně dvacet dní od chvíle, kdy mu pes namířil blaster na hlavu a pak ho odmítl zabít, než se konečně rozhodl vyhledat psovu ochranu dobrovolně.
Konečně se mu podařilo usnout, když se nad lesem snesla ta nejstrašlivější bouřka, jakou kdy zažil. Rychle se probudil, když až moc blízko uhodil blesk. Podařilo se mu chytit se větve a zamezit tak pádu. Podíval se na nebe. Mraky nad nimi byly modré a neustále ozářené všemi těmi blesky, které se snášely z nebe. Nebyl déšť ani vítr, jen záblesky a ohlušující hřmění. Ježily se mu vlasy a naskakovala mu husí kůže z toho, jak mu přebíhal mráz po zádech. Přemáhal ho jeho šílený strach z bouřek, naplňoval ho panikou.
Další zásah a on strachy zalapal po dechu, pevně zavřel oči. Uvědomil si, že jeho kryt ve stromech už není bezpečný a že ho může každou chvílí zasáhnout blesk a zapálit, i tak se ale držel větve, až moc se bál na to, aby se pohnul.
„Billeame!“ zakřičel pes. Když psa uslyšel, přišel si jako šílený, a okamžitě slezl dolů a rozeběhl se k němu. Chytil se ho jako klíště. Věděl, že je blázen, když psa objímá, svého úhlavního nepřítele, ale i tak si s ním přišel v bezpečí, jako by všechno bylo v pořádku. Pes ho okamžitě vzal do svého stanu.
Ozval se ten nejhorší hrom, který kdy Tomek slyšel. Jediné, co by jeho intenzitě mohlo být blízko, byly bitevní exploze. Ale i tak byly hudbou pro jeho uši. Pokaždé, když zapraskal blesk, kocour ho objal pevněji. Leželi spolu a pevně se drželi v bezpečí Tomekova stanu. Přesně tohle si představoval ve svých snech. Další zahřmění hromu a kocour nadskočil, Tomek si ho přitiskl pevněji k tělu.
Tom ho konejšivě objímal. „Nebát se,“ řekl po kočkovitém, snažil se znít konejšivě. „Ne dlouho, brzy skončit,“ řekl mu, i když si tajně přál, aby bouřka nikdy neskončila.
Nakonec ale bouřka skončila, a po několika stresujících hodinách a doufání, že blesk neudeří až moc blízko nebo že se les nepromění v plameny, když přišel konečně klid, oba dva okamžitě usnuli.
Kocour se neprobudil, dokud nepřišlo svítání. Tomek se vzbudil před ním, a když si vzpomněl, že vedle něj spí kocour, neopovážil se ani o kousek pohnout, aby ho neprobudil. Naprosto miloval to, jak se k němu kocour nevědomky tulil, jak vyhledával jeho teplo, jak na něm něžně ležel jako na měkkém polštáři. Billeam nemohl vypadat zranitelněji, jak si tak nevinně spal. Těžko věřit, že byl ve vesmírném boji tak nebojácný a co víc, jaký to byl nelítostný zabiják.
Tomek nedokázal potlačit povzdechnutí, když se mu na hrudníku začal Billeam chrout. Billeamovy oči se otevřely a kocour zjistil, jak se na něj Tomek dívá. Probral se a v nanosekundě se postavil. Tomek nedokázal poznat, jestli je v šoku nebo uražený, nicméně to byla úchvatná podívaná.
„Dobré ráno,“ řekl Tomek. Billeam se zamračil. „Ahoj,“ řekl Tomek tentokrát po kočičím. Billeam si odfrkl a vyšel ven ze stanu rázným krokem, ale bylo vidět, že je z toho celý zaražený.
Hned jak se zvedl, Tomek se vyrazil podívat na svou loď. Díky své silné struktuře loď odolala všem bleskům. Tomek byl rád, když viděl, že je nepoškozená, ale i tak se rozhodl, že ji bude muset nějak zabezpečit, jen pro případ.
Až na to, co se stalo včera, se Billeam choval jako vždy. Držel se poblíž, i když pořád dost s odstupem. Tomek si myslel, že je jediný, kdo tak zle smýšlí o svých nepřátelích, ale Billeam ho lehce překonal.
Billeam se nikdy nevrátil ke spaní ve stromech. Bezpochyby se bál, že ho překvapí další bouřka. Každou noc se vracel k Tomekovi do stanu. A i když od Tomeka ležel, jak jen daleko to šlo, vždycky byl další den dost vyvedený z míry, když zjistil, že ho objímá. Tomek si myslel, že Billeam bude jednoho dne litovat toho, že spí s ním ve stanu a přestane s tím, ale nepřestal.
Také byl dost vážně odhodlaný dělat si věci po svém, jako lovit nebo nosit těžké věci nebo dělat něco složitého, o čem by si Tomek myslel, že to sám nezvládne. Jednou se pokusil nasekat dříví na oheň, ale strašně ho to unavilo. Tomek to za něj dokončil, udělal dost dříví pro ně oba, zatímco se Billeam jen díval a snažil se nabrat dech. Tomekovi konečně došlo, proč byl Billeam tak zahořklý a nepříjemný. Žárlil na Tomekovu sílu a bezpochyby byl vzteky bez sebe, když viděl, že nedokáže tolik jako Tomek. Ale nemusel se přeci kvůli tomu cítit špatně; jeho tělo holt na tyhle věci nebylo stavěné.
Billeam se také neustále snažil soutěžit s ním v lovení. Tomek přestal používat blaster, aby to bylo pro ně dva vyrovnanější, ale to jen Billeama rozčílilo ještě víc, protože jeho úlovky v podobě hlodavců vypadaly vedle Tomekových srnek male a chabě. A on pak ještě udělal tu chybu a omylem si z něj dělal srandu.
„Vážně, na kočku vypadáš, jako bys v životě nelovil.“
Billeam nerozuměl tomu, co řekl, ale všiml si tónu jeho hlasu. „Co jsi říkal?“ naléhal podrážděně. Tomek se snažil nechat to být. „Cože?“
Tomek si dal chvíli na rozmyšlení a pak začal po kočičím. „Ty lovit předtím?“
Billeam zamrkal a semknul rty. „Jdi do prdele,“ odpověděl a Tomek pokrčil rameny.
„Nerozumět,“ řekl, i když mu bylo jasné, že mu teď Billeam nadával.
„Jdi do prdele!“ řekl Billeam obecnou řečí. Tomek zvedl obočí. Billeam se ušklíbl.
„Předpokládám, že je pro tvůj druh celkem praktické naučit se jen špatná slova,“ odpověděl Tomek po psovitém dosti nonšalantně.
„Bla bla bla bla, polib si!“ odpověděl Billeam. Tomek se zasmál a pak zaúpěl, když viděl, jak Billeam lezl na strom.
„Ne! Billeame, vrať se. Omlouvám se, já to tak nemyslel.“
Smutně si povzdychl, myslel na to, jak všechno podělal a že teď s ním už Billeam nebude spát ve stanu. Později se mu ale ulevilo, když Billeam slezl dolů, když padla noc, a přišel za ním dovnitř.
Teď, po tom, co měl nucené každodenní lekce kočičího jazyka, Tomek došel k dobrému pokroku. Ujišťoval se, aby se Billeam nezdráhal říkat mu i ta nejhorší, občas až nepříjemná, slova. Naučit se sprostá slova bylo docela lehké; Billeam se u nich rozhodně nedržel zpátky, ale cokoliv, co mělo v sobě nějakou osobní konotaci jako slovo ‚pářit se‘, bylo opravdu těžké z něj vydolovat. Billeam byl protivný víc než obvykle a dost rezervovaný, když Tomek chtěl přeložit něco z této oblasti, ale nakonec po dlouhém odporu se Tomekovi podařilo naučit se dokonce i nějaké hovorové fráze. Chtěl se naučit tolik jazyka, aby si z něj Kočkovití nemohli dělat legraci, kdyby se někdy mezi nimi ocitl. I když teď mohl docela decentně mluvit, pořád to nijak nezměnilo tvrdohlavost kočky, která se s ním odmítala bratříčkovat.
Tomek se každou noc snažil zůstat co nejdéle vzhůru, aby si mohl Billeama jen prohlížet; Billeam vždycky vypadal krásněji naživo než v jeho živých snech. Když se Billeam otočil na bok a ukázal tak svoje záda, Tomek vzpomínal na primitivní, i když důmyslné způsoby, jimiž se Psovití poznávali v antických časech. I když jemu přičichnout si k jeho zádům teď primitivní vůbec nepřipadalo.
„Co to, kurva, děláš, psisko?“
Tomek se lekl. Zvedl pohled a viděl, že se na něj Billeam dívá přes rameno.
„Nemůžu spát.“ Zamručel Tomek v kočičím jazyce. Rychle odvrátil pohled a přetočil se na druhý bok.
To bylo naposledy, co zůstal vzhůru, aby se díval, jak Billeam spí. Bylo pořád horší a horší spát, když věděl, že je vedle něj tak blízko, začal si dělat starosti, že by Billeam mohl cítit jeho erekci, až se k němu zase nevědomky v noci přitulí. Tomek se uchýlil k tomu, že každou noc před tím, než si k němu šel lehnout, sám sebe uspokojil.
Byl to dobrý způsob, jak mít pak bezpečnější spánek. Navíc se přes den snažil zaměstnávat mysl různými aktivitami a vyhýbat se erotickým myšlenkám, které vlezly do jeho hlavy kdykoliv, kdy se na Billeama podíval.
Začal si všímat, že se Billeamova nepřátelská pozice trochu po trošce zmenšovala, namísto aby byl tak zahořklý, tak se snažil zlepšit se v aktivitách, které dělal Tomek. Tomek si všiml, že to myslel opravdu vážně, nepřestával, když se mu nedařilo, jako by chtěl Tomekovi dokázat, že na to má. Tomek si nemohl pomoci, ale musel si myslet, že Billeama přemohla síla jeho nižšího postavení, možná to tak měl i doma, možná proto tak bravurně ovládal boj ve vesmíru, možná to bylo proto, že se snažil někomu dokázat, že je dost dobrý.
Tomek se do něj znovu zamiloval, když viděl, jak se snaží, i když je na pokraji zhroucení, a nevěděl, jestli bude ještě déle zvládat odolávat.
Jeho otázka byla zodpovězena hned další den, když stáli vedle řeky a Billeam s ním soutěžil o to, kdo je lepší v chytání ryb. Zdálo se, že to je jediná věc, která Tomekovi nejde, a Billeam byl o hodně lepší než on, jelikož chytil asi deset ryb za ani ne minutu. Billeam byl ze svého vítězství nadšený a Tomek ho poprvé za celou tu dobu slyšel se smát.
„Vyhrál jsem!“ Vykřikoval Billeam hrdě a třásl svazkem ryb v ruce. „Jsi neschopný, psisko, nedokázal bys chytit rybu, ani kdyby na tom závisel tvůj život.“ Přešel k Tomekovi a dál si užíval jeho selhání. „Teď to budu já, kdo tě nakrmí,“ řekl se širokým úsměvem, zapíchl ukazováček Tomekovi do hrudníku. Nejspíš se ho Billeam snažil zastrašit, ale na Tomeka to působilo naprosto opačným způsobem.
Vzal Billeama a přitáhl si ho pro polibek. Billeam upustil ryby. Zabručel a snažil se odtáhnout. Nakopnul Tomeka. Tomek prolomil polibek a pustil ho. Billeamův výraz byl čirý šok, ale očima se na něj zle díval. Tomek se zašklebil.
„Nemůžeš se divit, Billeame.“ Řekl po kočičím. Billeam zůstal potichu. Tomek se pohnul a Billeam vystrašeně couvl. „Víš, proč jsem tě zachránil, ne? Proč jsem tě nezabil?“
Billeam se na psa díval, byl pořád ztuhlý z toho, že se jeho rty dotkly psových. Zmateně zamrkal, když mu pes položil otázku, jeho chování se mu zdálo dost podivné a šílené, ale jak měl vědět, proč se pes choval tak, jak se choval.
„Miluju tě,“ přiznal pes.
Billeam vykulil oči a dech se mu zadrhl v krku.
autor: blame_my_dirty_mind
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
heeezký blog 🙂
Krásně to mezi nimi pokročilo! Hm, kočička se bojí bouřky. 😀 Ale překvapilo mě, že i potom zůstával na noc v Tomekově přístřešku. To byl docela posun ve vzájemné důvěře, jenom se bojím, aby se to tím posledním vyznáním zase celé nepohnojilo.
Děkuji za překlad a těším se na další kousek. 😉
To jsem zvědavá jak na tu poslední větu zareaguje kočička.
No já nevím. Billeam sice konečně trochu komunikuje, ale stejně má pořád dost odmítavý postoj. Tomek to asi nebude mít ještě nějakou dobu jednoduché. Ta bouřka vážné přišla v pravou chvíli, aspoň trochu to prolomilo ledy. I když je to pro Tomeka nová forma mučení, když má Billeama každou noc tak blízko. Nedivím se,že se už neovládl a vlepil mu pusu. Jsem moc zvědavá jak bude reagovat na to vyznání lásky, ale nemyslím si, že to bude něco pozitivního.
Moc děkuji za překlad LilKatie
Tak a teraz som zvedavá ako bude Billeam ragovať na to úžasné vyznanie:) už keď mu Tom povedal, že je prekrásny bol poriadne v rozpakoch, teraz to bude asi horšie. Dúfam, že neutečie a nestane sa mu niečo zlé.
Veľmi pekne ďakujem za skvelý preklad.
Woow, Tomek je v tom tedy pěkně po uši! Je mi jej až líto, jak moc Billeama miluje a snaží se učit po kočičím, když mu Bill nic moc nazpět nedává. Jejich vztah je díky bohu o dost lepší než byl, ale Billeam je stejně dost odtažitý. Trochu se bojím, co všechno přinesou Tomova slova "Miluji tě", protože si nejsem moc jistá, jak na to kočičák bude reagovat. Jen aby někam neutekl nebo se s Tomkem nepřestal bavit úplně. Upřímně se toho trošku bojím.
Moc parádní vývoj!
Děkuji za překlad! 🙂