autor: Turmawenne
Ahoj moji drazí,
po hrozně dlouhé odmlce se hlásím zpět. Chtěla bych se za tu dlouhou dobu nečinnosti všem čtenářům moc omluvit, ale jistě znáte okamžiky v životě, kdy se vám všechno otočí o 360° a vy nemáte čas, inspiraci, chuť a ani náladu.
Teď jsem ale zpátky a ve skrytu duše si hrozně moc přeji, aby se mezi vámi ještě našel někdo, kdo bude ve čtení povídky pokračovat nebo si ji přečte od začátku jako něco, co nikdy nečetl.
Uvidím. Nechám se vámi překvapit. Jako vždy budu ráda i za negativní a kritické komentáře. Mám totiž takový pocit, že jsem se v tom psaní pěkně zhoršila. Ale – chybami se člověk učí a já mám alespoň co zlepšovat.
A ještě malý dodatek. V předešlých dílech se mnou psala KarlaSka. I to je bohužel už minulostí. KarlaSka musela z osobních důvodů přestat psát, tudíž nyní bude již povídka jen čistě mým dílem.
Přeji příjemné čtení a děkuji, že jste tyhle moje okecávačky přečetli a chystáte se vůbec číst dál 🙂
T.
Za okny už byla tma a Bill právě ve světle stolní lampičky dopisoval pár poznámek k rozvržení fotek na jednotlivých stránkách, když ho polekal hlas, který se ozval ode dveří. „Jestli takhle budeš pokračovat, budeš za pár let slepý jako krtek.“
„Víš vůbec, jak moc jsem se tě lekl!“ Položil si Bill ruku na srdce, „jestli to takhle půjde dál, tak dostanu infarkt dřív, než oslepnu.“ Tom se pousmál a přešel k Billovu stolu. „Pojď už domů.“ Tom to podal jako rozkaz, a dokonce začal zavírat složky, které měl Bill na stole, ale jemu to nevadilo, protože už stejně končil. Tom zrovna zavřel poslední složku, když si všiml telefonního seznamu, který se na Billově stole zdál jaksi nepatřičný.
Drobný chlapec však jeho pozornost strhl na sebe. „Stýskalo se ti po mně? Chtěl bys mě už pro sebe?“ pousmál se a objal ho kolem krku. Stoupnul si a olíznul si spodní ret. „Přišel jsi sem za mnou prvně. Myslel jsi někdy na to, jaké… no… jaké by bylo se tady milovat?“ Uculil se Bill nestydatě. Muž s neupraveným drdolem a vypracovanou postavou pozvedl překvapeně obočí a svého drobného manžela si k sobě pevněji přitiskl.
„Na co ty to myslíš, hm?“ Řekl tiše a zulíbal jej na krk. „Možná bych si to dal i líbit, ale ne dnes. Slíbil jsi mi večeři,“ brouknul důležitě a poplácal Billa po malém zadečku, který mu prakticky zapadal do dlaní.
„Ah, to je pravda. Tak půjdeme? Mám vážně už hlad.“ Našpulil Bill nespokojeně rty, jako by byl malé umanuté dítě. Možná někde ve skrytu duše jím stále byl. „Jo, je na čase. Ten tvůj stravovací režim, nebo spíš ne-režim se mi vůbec nelíbí. Měl bych si tě začít víc hlídat,“ zhodnotil Tom, zhasl lampičku na stole a potom už svého milovaného doslova táhl ke dveřím.
„Počkej, ještě bundu,“ zasmál se Bill, natáhl se pro svoji koženou bundičku na věšák, vzal si také pánskou kabelu a poté již následoval kroky svého chotě.
Jen co společně došli do Tomova auta, rozjeli se potemnělým městem osvětleným pouličním světlem do centra, kde sídlila jejich oblíbená italská restaurace. Bill si tu liboval nad saláty a těstovinami, Tom holdoval spíše pizze nebo pořádnému steaku, který i tady byl v nabídce. Ani dnes chutě manželů nebyly jiné. Tom skončil u pořádného steaku a Bill u salátu, který doplnil sklenkou bílého vína. Tom pil jen perlivou vodu, jelikož řídil. Byl v těchto záležitostech zásadový a striktní.
„A jak ses měl dnes v práci? Říkal jsi, že toho máš hodně. Měl jsi nějaké pochůzky?“ Zeptal se Tom směle. Černovlásek si olíznul rty a začal se v salátu přehrabovat vidličkou.
„Ne, nikde jsem nebyl, ale měl jsem toho hodně v kanceláři. Sám jsi to viděl. Všechno teď dělám nějak narychlo,“ pokrčil bezděky rameny a napil se vína, které po dnešním náročném dni vskutku potřeboval.
„Proč?“ Optal se Tom a poté si pusu zacpal kouskem masa.
„Co proč? Proč dělám vše narychlo?“ Ujistil se Bill, přičemž se opřel zamyšleně do židle a prohlížel si svého milovaného Toma. Ten jen přikývl na souhlas, aby nemluvil s plnou pusou. „Nevím, je toho jednoduše hodně najednou. Šéf chce časopis trochu změnit, pořád si něco vymýšlí, ale sám neví, co přesně by chtěl.“
„Ale ty přeci víš, co chceš,“ řekl Tom po notné chvilce a zadíval se do mandlových očí svého partnera, jako by tím na něco narážel. Bill si jeho reakce nemohl nepovšimnout.
„Jistě, že vím. Také podle toho pracuji,“ přichytil se pouze tématu týkajícího se jeho práce. Toma tím ovšem neošálil. Bill začal raději znovu jíst. To, jak si ho Tom prohlížel, zkoumal a překrucoval každé jeho slovo a začínal se chovat podezřele divně, jej znervózňovalo. Rád by se nad tím povznesl a svému svědomí odvětil, že se nemá proč stresovat nebo panikařit, ale opak byl pravdou. Pátral po pravdě, která mu měla nejspíše zůstat utajena, a to nebylo to, co by jeho manžel chtěl či mu dovolil.
Tom semkl rty do úzké přímky, napil se a dal se znovu do jídla. Tahle večeře opravdu neměla příjemný průběh, a to ani pro jednoho. Tom se snažil ze svého manžela dostat oklikou, co se to v jeho hlavě děje, proč je jiný a nechová se k němu stejně, jako než na dva týdny odjel na výpravu. Proč už jeho Bill není tak moc jeho, jako byl dřív?
Uběhlo několik dní. Bill se stále snažil dopátrat nějakých informací, ale bohužel se mu to nevedlo. V práci řešil každý den nějaká nová dilemata a domů se vracel s úzkostí, kterou dříve neznal. V minulých týdnech se na svého Toma vždy těšil a chtěl být už s ním. Nyní měl ze svého chotě zvláštní neblahý pocit a jeho samotného trápil pocit viny.
Bill si plánoval, který den by byl vhodný k návštěvě Eleny. Žádný mu nepřišel dost dobrý. Byl sice velmi zvědavý, chtěl se již dozvědět pravdu, ale neměl dost sebejistoty, kuráže, ba ani dobrého nápadu, za jakým účelem ji vlastně vyhledal. Co jí řekne? Bude se vydávat za někoho jiného, nebo bude sám sebou? Najde ji vůbec? Co když již na adrese, kterou našel, už nebydlí…
Kladl si v hlavě nespočet otázek. Jednoho rána si ale řekl, že dnes je ten správný den. V práci měl téměř všechnu práci hotovou a měl možnost se dokonce vymluvit na nějaké pochůzky, což pro něj bylo velké plus. S Tomem se u snídaně domluvili, že se sejdou doma po práci a večer společně něco podniknou. Tom měl prý na dnešek stejně nějaké plány a oběd měl strávit schůzkou s jedním pisatelem, který se zajímal o rafting. Takže se Bill nemusel ani obávat nějaké přepadovky v práci.
Bylo kolem jedenácté hodiny dopoledne, když se Bill vydal pro jistotu s brýlemi na očích a neupraveným drdolem vstříc adrese, kde se měla nacházet Elena Kittel. Byl tak moc nervózní. Pořád po cestě metrem popíjel vodu, mnul si ruce, anebo si pročítal své poznámky naškrábané na kousku papíru v diáři, kde měl připravené předem nějaké otázky a zásadní body, které by se rád dozvěděl. Lehká pracovní deformace novináře se u něj jednoduše nějak projevovat musela.
Když vystoupil z metra, šel skoro čtvrt hodinky pěšky a hledal příslušnou ulici a číslo domu. Po chvilce pátrání se mu to přeci jen povedlo a stál před dvoupatrovým rodinným domkem s předzahrádkou. Dům byl zrekonstruovaný, zářil bílou barvou a byl obrostlý zeleným břečťanem, což podtrhovalo jeho pěkný vzhled.
Bill se zhluboka nadechl, přistoupil k dřevěnému bíle natřenému plotu a u jeho dvířek zazvonil na zvonek se jmenovkou Kittel. Byl tak nervózní, že doslova cítil, jak se mu potí dlaně, ačkoli na to netrpěl. Jeho nervozita jen trošku opadla, když ze dveří domu vyšla usměvavá paní středního věku. Měla na sobě domácí úbor a ještě zástěru na vaření.
„Dobrý den, přejete si?“ Usmála se vstřícně a došla až k brance. „Dobrý den, já… rád bych mluvil s Elenou, je doma?“ Brouknul Bill zdvořile, ale značně nervózně. „Jsem její kamarád, vrátil jsem se před pár dny ze stáže, kde jsem byl velmi dlouhou dobu. Elena se mi v poslední době moc neozývala…“ zdůvodnil své rozpaky.
„Dobrý bože…“ řekla šeptem starší paní a zakryla si pusu dlaní. „Pojďte dál. Na tohle bude potřeba šálek čaje a klid.“ Přikývla, odemkla branku a vpustila Billa dovnitř. „Jsem maminka Eleny, říkejte mi Valerie,“ podala Billovi hned ruku, nyní se však již tolik neusmívala. Jako by Bill snad řekl něco špatně.
„Velmi mě těší. Jsem Bill,“ představil se okázale a poté již společně šli do domu.
„Rozhodně se nezouvejte, chystám se zrovna vytírat a venku je stejně sucho,“ řekla hned starostlivě Valerie.
„Dobře, děkuji vám,“ odvětil Bill slušně a poté byl již odveden Valerií do obývacího pokoje, který byl laděný do hnědo-bílé barvy. Útulnost podtrhovala nejen čerstvá květina na stole, ale také krb, který jen čekal na podpálení.
„Hned jsem u vás. Připravím vám šálek čaje, ano? Nebo byste rád něco jiného?“ Usmála se mile Valerie, všímajíc si Billova obdivného pohledu a možná také trochu pátrajícího.
„Postačí jen sklenka vody, jsem vcelku nervózní z té vaší předešlé reakce,“ přiznal.
„Vše vám vysvětlím,“ odvětila Valerie a poté již odešla pro sklenku vody. Bill se mezitím stále rozhlížel, zda neuvidí nějakou fotku Eleny a přeci jen… Bylo jich tu hned několik a on tak měl možnost se dívat do očí ženě, které patřilo Tomovo srdce.
Valerie se vrátila během pár minut se sklenkou vody a také skořicovými sušenkami, aby svého neznámého hosta alespoň nějak pohostila.
„Víte, já nevím, jak dlouho jste mou dceru znal a jak pevný váš vztah byl, ale měl byste vědět, že… moje Elena je již rok mrtvá. Ano, je těžké o tom mluvit, ale naučila jsem se to brát tak, že dala život pro svůj sport, kterým žila a který milovala. Zemřela při raftingu. Její přítel Johny to neunesl. Od té doby, co byl pohřeb, se tu ani neukázal. Ale její nejlepší přítel, který pro mě byl takřka jako druhé dítě, za mnou dochází dodnes. Bylo to hrozné neštěstí a já… nikdy jsem se s tím nesmířila,“ posmrkla a otřela si dotěrné slzy, které se jí valily po mírně vrásčité pokožce.
„Proboha…“ vydechl Bill ztěžka, přiložil si dlaně na pusu a zděšeně na ni hleděl. Smrt Eleny pro něj byla šokem. Čekal spíš, že je vdaná s Johnym a odstěhovala se, ale že je mrtvá? To ani v nejmenším. Najednou se mu samým strachem a úzkostí chtělo plakat, aniž by Elenu skutečně znal. „Je mi to… neskutečně líto, já… promiňte, ale nejsem schopný na to teď asi něco říct. Je to pro mě hrozný šok,“ zakroutil hlavou zaskočeně.
„To nic, napijte se, ano?“ Žena mu podala sklenku vody a on se skutečně hned hltavě napil. „Víte co? Byla bych ráda, kdybyste si alespoň odnesl nějakou fotku na památku. Elena si totiž pořídila před nějakou dobou polaroid a potom fotila jen s ním. A já budu ráda, když si jednu z fotek odnesete,“ řekla srdečně Valerie.
„Tak dobře.“ Bill přikývnul, ale příliš jistý si nebyl.
Valerie už během chvilky měla na stehnech položenou krabici s fotkami a prohrabovala se jimi. „A tady, to by bylo na nějaké výpravě. S Tomem má opravdu hodně fotek. Tom byl její nejlepší přítel,“ usmála se matka Eleny a Bill ztuhl. Když viděl fotku Eleny a Toma, bylo to pro něj hrozně zvláštní. O co víc, že matka Eleny nejspíš netušila, že spolu měli poměr, a navíc, Tom se s Valerií nejspíš stále bavil, jak sama říkala.
„Tahle fotka je prý z Tomova oblíbeného místa. Koukněte sám, jak se i ona šťastně smála…“ zhodnotila Valerie a Billovi předložila fotografii, kde Elena stojí na kameni se široce roztaženými pažemi a před ní se rozpíná krajina a vesnice, kde… Bill a Tom společně spali v hotelu a odkud má Bill tutéž fotku.
V černovláskovi jako by se zastavila krev. To samé místo, ta samá pozice, smrt Eleny odpovídala časově po tom, co Tomovi přišel onen dopis, že se s ní rozchází.
„Já… tuhle bych si vzal,“ řekl Bill náhle a fotku si vzal do dlaní. „Ale samozřejmě, jen si ji vezměte. Mimochodem, zdržíte se na oběd? Za chvilku by měl právě na oběd dorazit Tom. Domluvili jsme se, že se dnes zastaví a poklábosíme. Prý byl teď na nějaké dlouhé výpravě. Ach, jak mě mrzí, že už bez Eleny…“ povzdechla si Valerie.
Bill snad na okamžik přestal i dýchat. Tom. Za pár minut. Tady. Srdce mu tlouklo jako o závod.
„Já-já se velmi omlouvám, ale budu muset už jít. Vyvedlo mě to z míry a mám ještě nějaké zařizování, já… děkuju vám.“ Řekl černovlasý muž roztřeseně, popadl fotku, sotva se rozloučil a už mířil ke dveřím. „Na shledanou a omlouvám se, že jsem vás rušil,“ řekl ještě v rychlosti a z domu vypálil jak namydlená střela. Rozeběhl se rychle od domu pryč a jen doufal, že Toma nikde nepotká. Měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi, jak rychle běžel. Měl hrozný strach, chtělo se mu brečet, jak moc se bál, že by ho tu Tom viděl. O co víc se děsil pravdy, kterou ukrýval tento příběh, fotka, co si ji tiskl k hrudi, a hlavně jeho muž.
autor: Turmawenne
betaread: J. :o)
Je fajn, že se vracíš k psaní. To znamená, že se ti život vrací do normálu, aspoň relativně. 🙂
Kapitolu jsem si přečetla, ke konci to byl docela adrenalin. Ale stejně doufám, že je to celé jen nedorozumění.
Asi se budu muset mrknout, jak to vlastně bylo, protože pár detailů už mi uniká. 😉
Díky za novou kapitolu a těším se na další.
Tak jsem sfoukla všech dvacet dílů najednou a musím říct, že se mi tenhle násilnický a tajnůstkářský Tom vůbec nelíbí. Pořád tak nějak doufám, že je to jen nějaké nedorozumění. Snad tu Elenu sám ze žárlivosti neutopil. Protože to tak trochu vypadá.
Doufám, že jsem neudělala chybu, když jsem povídku začala číst. Bojím se špatného konce. A snad nebudem na další díl čekat moc dlouho. 😉
jsem ráda že píšeš pokračování Tomse mi vůbec nelíbí jen doufám že Billovi neublíží.
Som rada, že opäť píšeš a nenechala si tento príbeh len tak.
Ale o deji neviem, čo si myslieť. Na konci to bolo celkom adrenalínoví, tak dúfam, že Tom Billa fakt ani len náhodou nezahliadol, lebo by som sa inak bála výsledku. Ani takto neviem, na čom s Tomom sme. Ale vážne dúfam, že to neskončí celé zle.
Ďakujem za časť.
Mne se to naopak moc libi, ne vsechno musi dopadnout dobre, dulezity je ze je povidka dobra a tahle se mi zda moc pekna, musim si zopakovat par predeslich dilu. Myslim, ze jsem jich v minulosti par precetla. Tesim se na dalsi dil, at uz se stane cokoliv, ja mam napeti moc rada 😀
Fuu, na konci jsem až měla strach, že tam Tom Billa skutečně najde. To by byl asi pěkný průšvih! Pořád nějak nevím, co si o tom všem myslet. Moc doufám, že to všechno je jen nějaké nedorozumění a že Tom ve skutečnosti nic neudělal, ale jeden nikdy neví…
Moc se těším na další pokračování! 😉