autor: Saline A.
Už dlouho se nestalo, že by se vzbudil s tak špatnou náladou. Přestože usínal s úsměvem na rtech, noční můry ho mučily celou dlouhou noc, takže ráno se vzbudil se slzami a silnou bolestí hlavy. Netušil, jak přežil vyučování se spolužáky, kteří na něj kvůli téměř absolutní absenci líčení zírali častěji než obvykle, ale vydechl úlevou, když za ním zaklaply poslední dveře, které ho dělily od Bushida.
„Ahoj,“ pousmál se, jakmile stanul mezi mřížemi k jeho cele. „Počasí nám dneska zrovna nepřeje, co?“
Bushido vzhlédl od své knihy. Oči se mu rozšířily v uvědomění, že chlapec před ním nemá žádný nános líčidel, díky čemuž ještě více vystoupila do popředí jeho křehkost. „Je ti dobře?“
„Neměl jsem zrovna dobrou noc,“ Bill pokrčil rameny a ležérně se posadil na stůl, sleduje muže ležícího na posteli. Byl rád, že ho vidí s knihou v ruce, která měla na jeho mysl očividně uklidňující vliv. Vypadal tak uvolněně, jako ho Bill ještě neviděl. „Ale nic to není, jen špatné sny.“
„O tom, co se ti stalo?“ Bushido knihu odložil a se založenýma rukama vstal, přecházeje blíž k mladíkovi. „Měl jsi dneska jet rovnou domů, když ti není dobře.“
„Hádám, že to bude asi znít divně, ale ve chvíli, kdy jsem sem dojel, ulevilo se mi,“ přiznal Bill tiše a sklopil zrak. „Celý den jsem se upínal k tomu, že sem pojedu.“ Trhaně se nadechl, když ve vlasech ucítil mohutnou dlaň, jemně ho laskající.
„Měl by sis odpočinout, maličký.“
Mladík k muži vzhlédl, nejistý, zda ho třeba nevyplaší očním kontaktem. Toužil, aby se ho Bushido nepřestával dotýkat. „Právě teď jsem docela spokojený…“
Muž zavrtěl hlavou, lehce Billa prsty polaskal po tváři, než ruku znovu stáhnul zpátky k sobě. „Ty jsi zvláštní teenager. Místo, aby sis někde užíval s přáteli, trávíš dobrovolně čas s odsouzenými kriminálníky.“
„Vždycky jsem byl divný,“ pokrčil rameny Bill. „Mám jen jednoho kamaráda a oběma nám vyhovuje, že se nevídáme každý den a tak. Jsme spíš samotáři. Já studuju, on tráví čas hlavně s komiksy a vědou,“ pousmál se. „Vyhovuje mi to.“
„Za to se mnou jsi ale celkem sdílný. Takhle nepůsobíš jako samotář.“
„Možná proto, že mě pohání snaha zjistit, co jsi vlastně za člověka,“ naklonil Bill hlavu. „Vědomí, že tě můžu poznat jedině tak, že vynaložím určité úsilí, mě nějak… baví.“
„Víš, že tohle není dobré, že ano?“ Bushido nakrčil obočí, nespokojeně sevřel rty. Viděl na chlapci něco, co by raději neviděl, přestože i jemu na něm začínalo záležet. „Může to skončit opravdu špatně.“
„Vybral jsem si tě jako předmět své závěrečné práce,“ zamumlal Bill ve snaze stočit řeč jiným směrem. „Víš, že už nemůžu couvnout. Navíc, špatně nic skončit nemusí,“ usmál se. „Třeba tady nemusí být žádný konec.“
„Bille, tvoje praxe nebude trvat do nekonečna. Za pár měsíců ti skončí škola a ty se začneš připravovat na vysokou, utečeš jinam a budeš žít svůj život přesně tak, jak by devatenáctiletý kluk měl.“
„Myslím, že by sis měl uvědomit, že sem nechodím proto, že bych musel,“ zamračil se Bill, „ale proto, že chci. Už jsem ti říkal, že jsem si sem dnes přišel pro uvolnění,“ zašeptal.
Bushido s povzdechem zavrtěl hlavou. „Nerad tohle vidím. Bohužel musím ale přiznat, že i mě tvoje přítomnost uklidňuje, což situaci akorát zhoršuje.“
„Proč?“
„Protože lidi umím akorát tak zničit a nerad bych viděl, abys musel trpět i ty. Přišel jsi sem dělat výzkum, možná někomu pomoct svojí přítomností. Nepřišel jsi kvůli tomu, aby ti někdo ublížil.“
„Přestaň,“ Bill ho chytil za zápěstí, nekompromisně mu pohlédl do očí. „Ublížit mi můžeš akorát tím, že se přede mnou budeš neustále snažit stavět další zdi, když se mi podaří nějakou zbořit. Nedělej to. Dovol mi nahlédnout za ty zdi, pusť mě dovnitř.“
Bushido se pousmál, smutný úsměv ozdobil jeho rty, když stiskl chlapcovu dlaň. „To já ale neumím, maličký.“
„Hej, viděl jsem dneska ve škole, že vypadáš dost mizerně,“ Tom nakoukl do bratrova pokoje, opatrně zkoumaje válečnou zónu. Jakmile zjistil, že Bill v klubíčku odpočívá ve svém čtecím křesle, zavřel za sebou dveře a přistoupil blíž. „A teď taky nevypadáš o moc líp. Všechno v pohodě?“
„Jo, jen jsem v noci moc nespal,“ Bill vděčně přijal Tomovu dlaň ve svých vlasech, „a ve škole to pak bylo trochu těžší. Ale nic, co bych nakonec nezvládl.“
„Samozřejmě,“ Tom přitakal. „Ty vždycky zvládneš všechno. Byli na tebe aspoň ve věznici hodní? Nemučili tě tam?“
Bill pobaveně protočil očima. „Jsou tam super, všichni jsou moc hodní. Dokonce se spousta z nich ptala, jestli jsem v pořádku, sotva jsem se tam ukázal, a pak jsem si jen povídal s jedním z nich, takže to taky bylo v pohodě.“
„Myslel jsem, že si tam budeš jen chodit číst a sledovat jejich chování?“
„V podstatě jo,“ přikývl. „Nedávno jsem se ale s profesorkou Rigbyovou domluvil, že se zaměřím speciálně na jednoho z nich. Byl pořád stranou, skoro vůbec se neprojevoval, tak mě napadlo, že bych o něm mohl zkusit zjistit něco víc, jestli takový byl i předtím, a tak. Je to docela oříšek.“
Tom se přesunul na postel a bratra lehce vytáhnul s sebou, hned si ho přitáhl do konejšivého objetí. „Za co ho zavřeli?“
„Měl hrozivou nehodu, při které zemřela malá holčička,“ povzdychl si Bill. „Hodně si to vyčítá.“
„Baví se s tebou?“
„Většinou ano, ale trvalo skoro měsíc, než jsme spolu konečně promluvili. Držel se hodně zpátky a já se mu vlastně ani moc nedivím. Teď, když se mu dostávám pod kůži, tak začínám chápat, jak moc se bojí toho, aby neublížil i někomu dalšímu. Jako by si snad myslel, že když si odepře jakékoliv příjemné části života, odčiní si tím svůj prohřešek…“ Bill zavrtěl hlavou, nehtem zaškrábal na Tomovy kalhoty. „Co myslíš ty, Tome? Myslíš, že si zaslouží druhou šanci?“
„Jasně, že zaslouží. Každý z nás si zaslouží druhou šanci, protože to, že jednou uděláme chybu, ještě přeci neznamená, že jí musíme udělat znovu nebo tak.“
Bill s povzdechem přikývl a přetočil se na záda. Dokonce i jeho bratr, normálně emočně tupý jako poleno, dokázal uznat, že jedna chyba neznamená celoživotní zatracení. „Vůbec nevím, jak bych mu tohle mohl vysvětlit. Kdykoliv se pokusím jen zavést řeč na to, že i on má právo na lepší budoucnost, a že by se měl přestat trestat za to, co bylo, uzavře se a mele si tu svojí písničku, jak neví, čím by to mohl odčinit, pořád dokola. Já nevím, Tome. Přijde mi jako by snad chtěl pokračovat v cestě mučedníka, i když ho jednou pustí na svobodu.“
„No, zase na druhou stranu, pokud sám nebude chtít, tak s tím nic neuděláš, Bille,“ Tom pokrčil rameny a bratra lehce zatahal za vlasy. „Nemůžeš spasit všechny.“
„Já vím,“ zabručel černovlásek neochotně. „Ani si nemyslím, že by potřeboval být nějak spasen, jen potřebuje otevřít oči a uvědomit si, že dobré věci čekají i na něj, víš? Něco na něm je, něco v jeho očích mi říká, že touží po tom, aby kolem něj někdo ovinul ruce a ujistil ho, že i on si zaslouží lásku, i kdyby to nemuselo dopadnout dobře. Potřebuje si vzpomenout, že tohle všechno patří k životu. Láska, zklamání, bolest…“
Tom se tiše zasmál, prsty jemně promnul bratrova ramena. „Jestli je někdo, kdo tohle dokáže, tak jsi to rozhodně ty.“
„Myslíš?“
S úsměvem pokrčil rameny. „Pár let už tě znám, takže vím, čeho všeho jsi schopný. Tam, kde jiní by to vzdali, ty nabíráš nový dech a jsi na vrcholu svých sil. A co teprve, když se jedná o cokoliv v oblasti mezilidských vztahů. Vybral sis být psychologem a já trvám na tom, že to v sobě všechno máš. Všechno jsi mi to ukradl v děloze, tak s tím koukej něco dělat.“
Bill se se smíchem znovu zavrtal do bratrova objetí. „Díky, Tome. Mám tě rád.“
„Zase to s těmi city nepřeháněj,“ zabručel Tom, ale černovláskovi vtiskl polibek do vlasů. On sám moc dobře věděl, jaké city k němu chová.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Tohle je první díl, kde není Tom vykreslený jako pitomec. 😉 Třeba ještě půjde do sebe. Zatímco chudák Bill má hnusné sny. Ale Bushido je zřejmě ten správný lék. Kdo komu vlastně pomáhá?
Děkuji za kapitolu a těším se na další.
Vubec neni do Bua zamilovany… xD uz ted! Co teprve az na to on sam prijde. No kazdopadne jsem rada, ze Billovi pomohla jeho přítomnost. I Tom byl dnes dobrym bratrem.
Dekuji za dnesni kousek prokrastinace ^^
V tyhle kapitole se Tom konečně chova jako správný brácha.