Rozhovory II – Sayurii

Jelikož mi rodiče vybrali cizokrajné jméno, podle kterého byste mě snadno odhalili na facebooku, tak vám ho neprozradím :D. Jinak jsem z Brna, což je výhoda, protože nedostanu klaustrofobický záchvat. Bydlím s medvědí mamkou, věřícím otcem, satanistickým bratrem a nejvtipnější osobou v bytě, sama se sebou 😀 A nesmím zapomenout na mladšího brášku. Jak žiju? No… ten, kdo četl moji povídku, nebo někdy viděl ty moje čakry s obrázkama, tak asi odtuší, že šíleně. Vážně, jsem debil, někdo klidnější vyspělé povahy by se mnou nechtěl nic mít. Proč žiju, dobrá otázka. Moje mamča chtěla čtyři děti, kdyby byla skromnější, tak tu nejsem. Za co žiju, si můžete domyslet, vzhledem k tomu, že mi je čerstvě 17. Za maminčiny a tatínkovy prašulky. A někdy svoje, znáte to, brigáda v supermarketu, nic lepšího mě nemohlo potkat. 😀 🙁

No tak teď jsem zvědavá, jak tě to ty rodiče pojmenovali, sakra… 🙂 Někdy se na člověku vyřáděj, tak doufám, že se ti ta tvoje exotika aspoň líbí. Tvoje rodina vypadá fakt zajímavě 🙂 Taková pestrá 🙂 Tipuju, že bydlíš někde mezi lesem, kostelem a hřbitovem, ne?

Je to běžné britské nebo americké (teď nevím) jméno na A. Nejsem z něj moc odvařená, ale ráda poslouchám, jak ho nikdo nedokáže přečíst správně, skoro nikdo :D. Týýý jo, tos ale uhodla, kousek od domu máme velký les, park, kostel je pár metrů, stačí sejít kopec a hřbitov je o dvě zastávky dál :D, sakra, to jsem si nikdy neuvědomila.

No… co na to říct? Nemůžu vědět úplně všechno :D. Vysvětlení čakrů na twincest blogu? Čeho se tam člověk nedohledá? Můj ‚nick‘ ti smrdí Japonskem správně. Ukradla jsem ho hlavní hrdince mého oblíbeného filmu Gejša. Kdo ho neviděl, styďte se! Kdo ano, jsem si jistá, že chápete, proč jsem do něj zamilovaná. Ale nenechte se mýlit, mně se sice japonská kultura (i čínská a vietnamská atd.) líbí a klidně bych tyto země navštívila, ale nejsem žádné otaku, anime nebo jak tomu všemu nadáváte, naopak, moc to nechápu. Nicméně když jsem TH objevila, bylo mi sedm/osm. V tu dobu jsem také zjistila, že existuje něco jako počítač, internet nebo Youtube. To jsem na YT ještě nebyla závislá, ale narazila jsem, kdoví jak, na video Tokio hotel – Boooooomba.

Takže nejen YT, ale i maminka medvědice tě do toho zatáhla 😀 To je mi zajímavý 🙂 A ví mamka taky o twincestu? 🙂 Nedovedu si představit fanynku TH, která by o něm aspoň neslyšela, tak mě zajímá, jestli má mamča přehled, jestli třeba zná náš blog a ví, že na něj chodíš.

Mamča není homofobní, ale to neznamená, že se zajímá o incestní povídky na netu 😀 a já se jí s tím nechlubím, protože proč taky, že jo? 😀 Ona vlastně ani moc fanynka není, jen TH a některé jejich songy zná. Nicméně o twincestu vědí bráchové a nijak zvlášť to neřeší, teda až na jednu jednodílku na blogu, se kterou mi brácha kapánek pomohl, a toho, že bez bráchovýho netbooku, na který mě rád pouští (což mu musím pořád připomínat), bych nikdy nic na twc blog neposlala. Sice mě za to označuje za úchyláčka, ale já vím, že to nemyslí vážně :D.

Je to tak, Tom byl číslo sexy jedna a Bill, i když se mi líbil, byl jen takové divné zjevení, které jsem obdivovala proto, že vypadal jako holka líp než já, jenže byl kluk, takže to mi trochu nesedělo, fail v matrixu. Jelikož jsem po tomhle úžasném videu na TH zapomněla a vzpomněla jsem si, jen když někdo mluvil o ledních medvědech, nebo když mamča pouštěla jejich písničky, tak jsem na twincest narazila dávno dávno poté. Už nevím, jak se jmenoval ten blog, ale já měla už tehdy co do činění s… jak to říct? Gay povídkami. Páč seriously… dva chlapi pohromadě je dvojitá dávka testosteronu a po tom každá toužíme, nebo alespoň já.

Takže zpátky k věci, hledala jsem povídky, přečetla jsem Billa s cizí vymyšlenou ženskou a nic moc, přečetla jsem Toma s nějakou zatracenou Riou a nee a pak jsem objevila drahokam mezi… ehm hovínkama ehm… twincest jednodílka. Se špatným koncem, ale budiž. Děcka, já měla černé svědomí, že se mi to líbí 😀 černé jako ta mini pizza, kterou mamka připekla. Ale neubránila jsem se tomu, za pár týdnů jsem na to skočila zas. Povídka Obsession, děcka, to byla bomba. Četla jsem ji i s mojí nejlepší kamarádkou a vsadily jsme se, že ji dočteme zároveň, jeden díl na jeden den (byla dokončená), jednou večer (nebo ráno, kdoví?) mi zavolala a vyspoilerovala, co se stalo, protože to prostě nevydržela a dočetla to, zatímco já držela jako vycvičený pes čumět na talíř se steakem. Ale když už naše ‚sázka‘ neplatila, hned jsem zapnula mobil a přečetla cca 20 dílů na jeden nádech. Wow. Akce jako v Mission impossible. A pak to jelo. Denial, SCN11B, Work out, Dark side of the sun, Ničitel… a tak dál a tak dál. Zlaté časy.

Jojo, taky si pamatuju to prvotní nadšení, to hltání povídek, bylo to úžasný. Mně se tehdy stalo, že když už jsem měla přečtenej celej blog (2007), začala jsem sama psát, abych se zabavila při čekání na další díly oblíbených povídek. To se ovšem tobě dneska nemůže stát, že bys přečetla celej blog, to už je nadliskej úkol. Mně na to tehdy stačilo jedno léto 🙂

Neřekla bych odmala, ale asi v 11 jsem z nudy začala psát do sešitu na letním táboře a dávala jsem to přečíst každému, kdo prošel kolem, trapas. Hlavně jsem se specializovala na psaní stylu: (například, nepamatuju se, co jsem psala)

Takže nic moc :D. Ale bylo mi 11! Ve dvanácti jsem se naučila psát celou větou, pamatuju si, že jsem byla fascinovaná upíry, a dokonce si vzpomínám, jak se jmenovaly moje postavy :D. Janser a Reno. Nádhera. Už tehdy jsem měla slabost pro dvojčata a nemyslím ty naše kluky nezbedný, ale celkově. Janser byl Renův bratr, obětoval se pro něj, Reno byl zdrcený jeho smrtí a pak si uvědomil, že je pořád naživu, ten šmejd. 😀 Nikdy jsem neměla mozek na dobrý děj, snad se to změní časem. Takže zhruba od těch 11 píšu a nikdy jsem nic nedopsala, až teď Shatters hope, takže úspěch. No a ve čtrnácti mě teda napadlo psát twc, páč jsem to četla, líbilo se mi to a ráda jsem psala, takže… jsem byla jasná :D.

Já se ale snažila přečíst celej blog! 😀 Jenže na to není čas :(, ale hrozně super je se vracet ke starým, těm úplně prvním přečteným povídkám. SCN11B mám přečtenou asi třikrát, Obsession určitě třikrát, ne-li víckrát a Vánoční cynik… ani nepovídám… Zvláštní je, že Work out mám přečtený jen jednou, to bude tím, že se na komedie dívám jen jednou, je to tak nejvtipnější.

Je srandovní, že povídky, o kterých píšeš jako o svých prvních a starých, jsou pro mě v podstatě nové, i když jsou už třeba čtyři roky na blogu. 😀 Ale není divu, v listopadu bude mít blog za sebou 10 let existence. Na tý ukázce je ale vidět jedna zásadní věc. Od začátku máš v sobě to, co se mi na tvým psaní nejvíc líbí, a to je humor. Kde jsi přišla na to se při psaní obracet na čtenáře? Co tě inspirovalo, když jsi vymyslela slovo „džum“? 😀

S tím humorem být tebou pomlčím, co ty vymýšlíš někdy 😀 Houmr a synátor :D. Já ani nevím, jak mě napadlo se na čtenáře obracet, i když vypravěč nejsem vlastně ani já, měl by to být Bill, prostě jsem tak ukecaná, že je ukecanej i Bill a ujede nám to spolu… ehm… psaní a ták. Džum, já myslela, že to Bill vysvětlil :D. Džus a rum, první dvě písmenka a poslední dvě písmenka dvou přísad a vznikne džum. Já slova skládám často, vždyť jsem Čech. Což mi připomíná příhodu, která se mi stala před rokem. Byla jsem na vesnici a páč mám cizokrajné jméno, tak došlo k nedorozumění. Dostala jsem na ochutnání domácí meruňkovici (nebo jak se ten chlast jmenuje) a pán, který ji udělal, byl už starší (a pořád je) a nějak to dopletl a začal mi vysvětlovat, protože si myslel, že jsem odjinud, co jsou meruňky. Takový malý oranžový chlupatý plody, rostou na keři. Takže… cenná informace.

Upíři mě už neberou 😀 Teď jsem spíš na supermany, ironmany a tak… sexy. Jinak studuju na obchodní ‚akademii‘ v Brně a asi ze mě bude počestná knihovnice, když dám maturitu a neřeknu při ústní zkoušce, že Napoleon byl ze Švédska nebo že Ježíše Krista zradil Mojžíš. Ráda bych pracovala třeba v galerii, muzeu nebo tak. Vlastně já bych si ráda vyzkoušela všechno. Když jsem byla malá, nenosila jsem šatičky, ale přilbu a chrániče a hrála jsem si s bráchama na vojačku. Vojáci mě berou pořád. Kdybych nebyla líná jako prase, možná bych nechodila na obchodku, ale na vojenskou školu, která je o pár metrů dál, to pak cestou do školy procházejí alfa samci v khaki oblecích a já nad tím slintám. Jinak si občas ráda zacvičím, sice jsem kuleváloš, ale když už se k tomu dokopu, tak jedu bomby. Nebo cardio, jak kdy.

No, už jsem fakt stará, ani jednoho toho chlapa z fotek neznám 😀 Aspoň že tu ozónovou díru znám. 🙂 Hadi jsou krásný, tuhle jsem si jednoho škrtiče hladila, je to fakt sameťákový. Teda teď jsme se o tobě dozvěděli spoustu užitečných a zajímavých informací… ale nedá mi to a nakonec uděláme klasickou doplňovačku, protože tam se člověk dozví ještě víc. Takže jdeme na to:

Když se na mě na ulici usměje kudrnatej kluk, je mi jasné, že spím a sním.

Když mám volno, nejradši píšu, chrápu, jím, cvičím nebo jsem na youtube a průběžně si čtu.

Moje nej nej nejoblíbenější jídlo je čína.

Když mě někdo nečekaně vzbudí, hoodně sprostě nadávám, když to teda není taťka, to bych shořela v pekle. Když se mi zdálo zrovna něco dobrýho, tak jsem schopná útočit.

Jednou bych se chtěla naučit hrát na klavír nebo na bubny (a pořád nežrat).

Kdybych mohla rozhodovat o tom, jak bude vypadat Tom… To je hodně dobré :D. Takže… nosil by normální oblečení, což mi vlastně docela splnil, oholil by se nebo by alespoň ty vousy přistřihl, vlasy by si trochu zkrátil a nakroutil :D. Páč… kudrny jedou. A taky by víc posiloval.

Brno je sice úžasný město, ale jednou bych ráda bydlela… ale pokud trváš pořád na Brně, tak napiš proč. Trvám :D. V Brně je místo, kde to vypadá jako na vesnici. Je to krásný, vlastně stačí, když vyjdu obří kopec a jsem v městské vesničce (kamenná kolonie). Ve vesnici bych nebydlela, protože spousta věcí je daleko a ne po ruce, ale na druhou stranu jsou vesnice hrozně pěkný, a tak je tohle místo pro mě úplně boží, sejdu kopec a jsem ve městě. Navíc ten výhled na Brno stojí za to. Kousek bych měla les a cyklostezku, muzeum a všude kolem je klid, auta tam moc nejezdí, nikdo nepořvává, je tam čerstvý vzduch díky stromům a žádná MHD. Takže tam.

Když mám depku… žeru. Sladký hlavně. Není proto tajemství, že mi cvičení nepomáhá, stejně přiberu, co jsem vypotila.

Až mi bude 30… budu se mít dobře :D. Budu bydlet ve své milované kamenné kolonii, pořídím si kolo, kočku, hada, kudrnáče a dvě děti. A třeba se mi podaří napsat i nějakou knížku. A pokud nepřestanu žrát jako prase, budu vážit 120 kg. Což by bylo blbý, když měřím 154 cm.

😀 No tak ti přeju, snad i za nás za všechny, aby se ti to poslední pokud možnost nesplnilo. To ostatní ale jo, jsou to samý pozitivní věci. Děkuju za rozhovor, měj se krásně a užij si jaro a modrou oblohu.