autor: Dietřisko & Kentaur
Zdravíme, přátelé.
Jsme tu zpět s další povídkou a tentokrát jsme se pustily do fantasy. Tenhle žánr je nám asi nejbližší, tak doufáme, že to bude vidět 😀 Je to zatím náš nejdelší příběh, to by se vám taky mohlo líbit 😀
Fajn, už jsme ticho, užijte si to :))
Takový normální den
Tom
Středa, 17. září, den jako každý jiný. Ráno jsem se probudil a stejně jako vždycky šel do práce. Dělal jsem v jednom obchodě uprostřed centra. Plat tam moc dobrý nebyl, ale pro někoho jako já to stačilo. Za peníze, co jsem si vydělal, jsem zaplatil nájem, koupil nějaké jídlo a oblečení. Víc jsem nepotřeboval.
Když jsem dobíhal tramvaj, cítil jsem se docela divně. Nechápal jsem proč, ale ostatní lidé z mého okolí ke mně byli odtažití, i když jsem se k nim tolik snažil chovat mile. Prostě mě nepřijali. Vystoupil jsem na zastávce kousek od obchůdku na konci ulice. Byl to jen malý krámek se starožitnostmi. Pracoval jsem tam jako jediný zaměstnanec, když jsem nepočítal svého šéfa – postaršího pána, který tak rád vyprávěl různé příběhy a legendy o bozích a podobných mytických věcech. Tvrdil o mně, že jsem neobyčejný a výjimečný, čemuž jsem se vždycky jen smál. Hodně jsem si ho oblíbil. Vždycky mi připadalo, že on je mým jediným opravdovým přítelem. Sice se choval trošku zvláštně, ale uvnitř to byl moc hodný pán. Měl jsem ho rád a docela mě bavilo poslouchat ty jeho pohádky. Ten děda musel mít sakra velkou fantazii.
S lehkým úsměvem jsem vešel do malého krámku. Nad dveřmi visel malý zlatý zvoneček, který tiše cinknul, a pan Lynett ke mně vzhlédl.
„Dobré ráno,“ pozdravil jsem ho slušně, zamířil k výdejnímu pultu a položil si na něj tašku.
„Dobré ráno i tobě, Tome.“ Něco kutil, ale nechtěl jsem být příliš zvědavý, takže jsem se neptal. „Jak ses vyspal?“ zeptal se mile.
„Ušlo to a vy?“
„Ále, jako vždycky,“ rozhodil rukama a zasmál se. Taky jsem se trochu usmál a začal vytahovat různé věci z tašky.
„Je dneska něco speciálního, co musím udělat?“ zjišťoval jsem.
„Řekl bych, že je potřeba udělat jen nějaké drobné opravy, ale radši se podívej do zápisů.“
„Dobře,“ vydechl jsem a natáhl se po složce. Nalistoval jsem si příslušnou stánku a četl, co dnes musím dokončit. Jak říkal pan Lynett, moc toho nebylo. Odhadoval jsem, že to tak do oběda bude hotové a pak už se tu budu jen do pěti nudit.
„Tak jsem si říkal, jestli to tu dneska nechceš zabalit dřív,“ promluvil najednou mužík za pultem.
„Oh, proč?“ povytáhl jsem obočí. Tohle se mu nepodobalo. Vždycky měl rád všechno ťip ťop, a to i včetně dodržování různých časů.
„Potřeboval bych si ještě někam zajet a nechci tě tu nechávat samotného. Samozřejmě si to nevykládej nijak špatně, ale proč bys tu strašil, když sem stejně lidi chodí jednou za uherský rok?“
„Jak chcete, je mi jedno, jak dlouho tu budu. Stejně nemám co dělat,“ pokrčil jsem rameny a pustil se do práce. Potřeboval jsem přilepit kousek dřívka do jedné skříňky. Bylo to lehké, takže jsem měl hotovo během pár minut a mohl se pustit do něčeho dalšího.
„Chceš něco vyprávět?“ přerušil ticho pan Lynett. Přikývl jsem a dál se věnoval své práci.
„Tak co to bude dneska: Yggdrasil, Ragnarök nebo bys rád slyšel o nějakém z bohů? Třeba o Lokim?“ zeptal se. Letmo jsem na něj pohlédl a zamyslel se.
„Dneska třeba o Lokim,“ usmál jsem se. „O stromu světa jste vyprávěl včera.“
„Ehm… Vážně?“ Pan Lynett se rozpačitě podrbal na bradě, čemuž jsem se musel zasmát. A tak mi v dobré náladě začal povídat o Lokim. Vážně jsem se dobře bavil a práce nám šla od ruky, takže jsem kolem jedné mohl jít domů.
„Tak nashledanou,“ houkl jsem ještě, než jsem zavřel dveře.
„Ahoj, chlapče,“ zaslechl jsem pana Lynetta.
Ocitl jsem se na rušné ulici, všude plno spěchajících lidí. Rozhlédl jsem se kolem sebe a přemýšlel, co budu dělat. Nechtěl jsem jít domů, kde bych byl akorát sám, a neměl jsem nikoho, kdo by se mnou šel něco dělat. Proto jsem se rozhodl, že se půjdu projít do parku. Dělal jsem to vždycky, když jsem chtěl o něčem přemýšlet anebo se prostě jen tak bezcílně poflakovat, což znamenalo, že jsem tam byl pečený vařený skoro každý den. Chvilku jsem se jen tak procházel, než jsem si sedl pod jeden mohutný dub na lavičku. Díval jsem se k obloze a pozoroval ptáky, kteří si poletovali na obloze. Vždycky jsem jim záviděl. Létání mě fascinovalo a nebylo dne, kde jsem netoužil to zkusit. Prostě jen roztáhnout křídla a uniknout od všeho.
Uvolněně jsem se usmíval, když kolem mě prošla tmavá postava v černé kápi temnější než noc. Všechno kolem náhle ztichlo. Soustředil jsem na postavu svůj pohled. Přišla mi zvláštní. Jako by nebyla z tohohle světa, jak kontrastovala se zdejší přírodou končícího léta. Neznámý se na mě krátce podíval. Jeho pohled byl jako rentgen, a přesto jeho oči byly tak podmanivě krásné. Kdo to je? Nikdy jsem ho tu neviděl… Cítil jsem, že se mě zmocnila zvědavost. Nemohl jsem si pomoci. Zatím úspěšně jsem překonával nutkání rozeběhnout se za ním nebo aspoň něco zavolat. Přišlo mi, že se kolem něj vznášela zvláštní aura. Sakra, kdo to je?
Nakonec mi to nedalo a přeci jenom jsem se zvedl. Tiše jsem běžel za ním a pokaždé, když jsem pojal podezření, že by si mě mohl všimnout, jsem se skočil schovat za strom. To jsem ale neměl tušení, že on o mně ví celou dobu a přesně tohle bylo jeho záměrem.
Bill
Měl jsem opravdu špatný den. Nejdřív to předvolání na nějakou trapnou schůzku. Nechápal jsem, co tam budu dělat – už celá staletí mě na svý schůzky nezvali. A teď se musím plazit až do Asgardu… Proč? Aby mě vyhodili? Nebo uvěznili?
Každopádně, to byl jen začátek. Pak ten dopis od Angrbody. Eh, fuj. Už ji v životě nechci vidět. A jestli si myslí, že budeme pěkná moderní rodinka… Bože, jak já nenávidím, když se mytické bytosti chtějí chovat jako lidi. Celkově mě štve to, že si na ten pokrok nemůžu zvyknout. Pryč je všechna úcta, nemám si z koho dělat prdel, a navíc mě málem přejela tramvaj.
Ale čekalo mě něco daleko horšího. Nejbližší portál byl ve Svartu. Zhluboka jsem si povzdechl. Nenápadně jsem se ohlédl na postavu, která mě sledovala už od parku. Usmál jsem se. Teď mě uvidí lézt do Svartu, poběží mezi lidi, bude jim to vyprávět a oni ho zavřou do blázince. Do konce života bude pozorovat stěny svého pokoje a přemýšlet, co se to tu vlastně stalo. Můj úsměv se rozšířil a musel jsem si zatleskat.
Došel jsem až nahoru na malý kopec nad parkem. Bylo z něj vidět celé město, ale mě to nezajímalo. Šlo o tu skálu, co byla na kopci. Pod ní se totiž nacházel vstup do Svartu.
Najednou se vedle mě objevil velký šedý vlk.
„Nazdar, dědulo,“ pokývnul jsem.
„Jak jsi mě poznal?“ zeptal se zmateně vlk.
„Jsi fakt nenápadnej, když tu vlci už dávno nejsou. Ve městě bys udělal slušnej povyk… Pojďme do města,“ zasnil jsem se.
„A já doufal, že jsi dospěl,“ povzdechl si vlk.
„Jsem úplně dospělej, jen se nudim,“ bránil jsem se. „A co tu vlastně děláš?“
„Hledám tě.“
„Mě?“ Na chvíli jsem byl naprosto vyvedený z rovnováhy. „Proč?“
„Potřebuju ti něco říct.“
„To nemohlo počkat nahoru?“
„No, týká se to té schůzky.“ Na chvíli se odmlčel. „Jde o Ragnarök.“
Protočil jsem oči. „Už zase?“
„Tentokrát to není jen tak obyčejný Ragnarök. Někdo chce zničit svět. Něco se děje. A navíc se pokusili ukrást Ničitel.“
„Eh, tak rád jsem tě viděl. Asi se vidíme naposledy, protože jakmile vylezu nahoru, všichni budou obviňovat mě,“ dodal jsem hořce.
„Dobře, tak jdi,“ přikývl vlk.
„Děkuju za povzbuzení,“ zamumlal jsem ještě, když zmizel.
„Tak, Loki, jde se do Svartu,“ tleskl jsem. Udělal jsem dva kroky a z tajného vchodu vyběhl trpaslík. „Co tady…“ začal jsem, když vtom mě kopl do citlivého místa a běžel dál.
„Aúú,“ zaúpěl jsem a svezl se na zem. Zvedl jsem ruku a vrhl ohnivou kouli po té vousaté svini. Na místě byl mrtvý, ale mému rozkroku to nijak neulevilo.
„Jebat. Zasranej den.“ Pomalu jsem se zvedl. Otočil jsem se a zjistil, že můj pozorovatel už není tak „nenápadný“ jako předtím, ale stojí uprostřed cesty a vyděšeně se na mě dívá.
„Zdravím,“ zamával jsem na něj. „Jsem Loki. Samozřejmě to není moje pravé jméno, ale je celkem cool. Taky mi řekni, jak se jmenuješ, ale samozřejmě ne svý pravý jméno. To nesmíš říct nikomu, jinak ti ukradne duši. To máme dneska ale hezký počasí, nepůjdeš se mnou?“ Zmateně se na mě díval. Jako… štěně. „Já myslím, že se mnou půjdeš, co… štěně?“
„A kam?“ zeptal se tiše.
„Do Asgardu. Vezmeme to přes…“ Ukázal jsem ke skále a slavnostním tónem pronesl: „Svartálfheim!“
„Takže ty mi chceš nakecat, že jsi bůh a jdeš do jinýho světa?“
„No… Asi tak nějak.“ Blbej pokrok, už na mě ani nevěřej… Chudáček Loki.
„Ty jsi mentál,“ obvinil mě štěněčí kluk. V tu chvíli stál uprostřed ohnivého kruhu.
„Dávej si bacha na jazyk, chlapče,“ pronesl jsem temným hlasem. Když jsem spatřil jeho vyděšený pohled, plameny zmizely a já se rozesmál. Byl jsem nadšený, mám novou hračku! Natáhl jsem k němu ruku. „Tak co, štěně, jdeš se mnou?“
autor: Dietřisko & Kentaur
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Juhuu, tak toto vyzerá vážne cool 😀 Fantasy tiež zbožňujem, takže som strašne zvedavá, čo sa tu bude diať. Inak myslím, že ten vlk bol Tomov šéf, nie? Aspoň mi to tak pripadá 😀 a som zvedavá, čím je Tom výnimočný 🙂
A Bill… no aj keď sa správal pekne namyslene a chcel Toma dostať do blázinca, tak si nemôžem pomôcť, ale jeho správanie a myšlienky ma rozosmievali 😀
Vďaka za super úvodnú časť a strašne sa teším na ďalšie.
Tak to je super. I když přiznávám, že jsem povídku otevřela hlavně kvůli obrázku, ten se mi moooc líbí.
Bill je tady skvělý, celou dobu jsem se smála.
A mám pocit, že tady poznávám prvky mimo jiné z Eragona, pokud se nepletu? 🙂 Miluju fantasy!
Přidávám se k milovníkům fantasy! Udělaly jste mi tímhle obrovskou radost, holky! 🙂
První díl začíná zajímavě a stejně jako Kirsten si myslím, že ten vlk by možná mohl být Tomův šéf. Jsem moc zvědavá, jaký děj tohle bude mít! A jak tohle všechno bude pokračovat dál. Nedovedu si představit, jaké pocity teď musí Tom mít, asi je ze všeho chudák zmatený a sama bych si asi myslela, že mám jenom halucinace 😀
A ten banner je strašně krásný! Moc se Vám povedl! 🙂
Těším se na pokračování! 🙂
Teda, musím se přiznat, že fantasy mě nějak nebere… Ale od vás, holky, mu asi neodolám 🙂
Jsdem zvědavá na další díl 🙂
Vypadá to zajímavě, už se těším na pokračování ^^ Fantasy je moje gusto, jsem opravdu zvědavá jak to vše zakomponujete 🙂 navíc to má vtip, oceňuji 🙂
O můj bože, nečekala jsem, že Ničitel tu bude takhle brzy! Jsem opravdu nadšená, protože na tenhle váš příběh jsem se neskutečně těšila 🙂
Samozřejmě, stejně jako ostatní musím pochválit Kentaurce banner (i když už jsem to nejspíš udělala). Fantasy, to je něco pro mě, severští bohové a mýtické bytosti… Sakra, už aby tu byl další díl 😀
Megaaaaaa :3 fantasy miluju, takže tohle bude určitě super :33333
Tak to je paráda jdu číst další díl.