autor: Iwča
Zdravííím xD jen jsem se tak v noci nudila a řekla si, že bych mohla napsat jednodílku xD tak snad se bude líbit)) Kdo to vypraví, říkat nebudu, to si zjistíte sami a je to taková forma… ne deníku, ale… no, snad to pochopíte xD ok, tak já už nebudu otravovat a hezký počtení.
Iwča))
Vím, že incest je zakázaný. Ale musím přemýšlet o tom, jaký by to asi bylo. Víte… jen se ho dotknout. Tam, všude po jeho dokonalém těle. Dotknout se ho, splynout s ním a… Nevím, proč o tom vlastně přemýšlím. Nechci s ním nic mít. Znám ho devatenáct let, proboha. To bych přece ani nemohl. Nebo…
„Jdeš se mnou do bazénu?“ ozvalo se z jeho pokoje. Rychle jsem se probral z přemýšlení.
„No to si piš, že jdu!“ odpověděl jsem a rychle běžel ke svému bratrovi, nakoukl jsem mu do pokoje. Byl jen v trenkách, jeho tělo se mi vystavovalo, vybízelo mě k doteku, pohlazení… Ne, to já nechci.
„Co na mě tak koukáš?“ zasmál se a otočil se ke mně čelem, sundal i trenky a natáhl se pro plavky. Radši jsem na něj přestal civět, a utekl k sobě, abych se taky připravil. Vzal jsem si plavky už rovnou na sebe, bylo léto, tak proč se ještě zdržovat nějakým převlíkáním, do tašky zabalil ručník a utíkal dolů. Můj černovlasý bráška už tam čekal.
„Jdeme?“ pobídl jsem ho, on kývl a šli jsme.
*O tři týdny později*
Znáte ten pocit, když se strašně potřebujete uvolnit a myslíte přitom na něco, co vás opravdu vzrušuje? Poslední týden je tohle ‚něco‘ můj bratr. Já tomu tak úplně nerozumím, ale… nemůžu si pomoct. Prostě sjedu rukou do svých kalhot a to, co se mi objeví před očima, je jeho dokonalá tvář, jeho tělo, pevný, kulatý zadek… Už je to tak, jsem úchyl. Já to vím!
Potichu jsem se šoural po chodbě, byla už noc a já nehodlal nikoho probudit. Hlavně ne jeho. Pomalu jsem otevřel dveře od jeho pokoje a vklouzl dovnitř. Spal. Byl tak moc krásný. Spal nahý a lehká peřinka mu zakrývala jen to nejnutnější, a to doslova, takže jsem měl naprosto dokonalý výhled na… něj. Zase. Přiblížil jsem se co nejvíc k němu a vyndal z kapsy svůj foťák. Zmáčkl jsem spoušť a místností se rozlehl obrovský záblesk světla. Okamžitě jsem zkontroloval své dvojče, jestli ho to nevzbudilo. Když jsem s klidným srdcem zjistil, že ne, ještě jsem udělal pár snímků a rychle utekl k sobě. Nevydržel jsem a fotky dal hned do počítače a pak všude, kde jsem mohl, aby to on neviděl.
A tím to začalo. Každý den, noc, minutu, vteřinu… fotografuju ho. Pořád. Chci mít co nejvíc jeho fotek. Už teď jich mám hodně. Myslím… vážně hodně. Ale chci víc. Já
potřebuju víc! Je to jako když… máte hračku. A chcete si s ní hrát. Pořád a pořád. Já si hraju s jeho fotkama. Jsou všude, úplně. Po celém mém pokoji. Na zdech, skříních, stole. Dokonce i na okně. Přestávám se ovládat, přestávám ovládat to, co chci. Jeho. Jen… se bojím, co přijde dál. Nechci mu ublížit. Sakra, teď mluvím jako psychopat. Dobře, radši jdu do sprchy…
*O měsíc později*
Mám problém, vážně mám problém! Zjistil to. Zapomněl jsem zamknout svůj pokoj a on tam šel. Viděl to. Viděl sebe. Tolikrát. V tolika situacích. Viděl to, všechno…
„Brácha?!“ křiknul jeho jemný hlas z mého pokoje. V tu chvíli jsem si přál se jen propadnout někam, kde mě nenajde.
„J-Jo?“ odpověděl jsem tiše a radši zůstal v obýváku, nechtěl jsem vidět jeho pohled na to… všechno. Dovedl jsem si ho docela živě představit. Netrvalo dlouho a přiletěl dolů, v ruce pár fotek. Začal je házet přede mě na stůl. Byly to povětšinou ty, kde spí. Tak krásně, křehce…
„Co to je?!“
„Já… jen jsem chtěl mít památku na tebe, to je všechno,“ řekl jsem opatrně a podíval se na něj. To na stůl hodil poslední fotku.
„Ve sprše?!“ podíval se na mě jako na debila. Dobře, měl jsem poslední šanci něco udělat. Udělat něco, čím zachráním naše bratrské pouto. Vím, že věděl, že se mnou není něco… normální. Ale nedával to tolik znát. Občas se zeptal, co mi je, ale moje ‚nic‘ mu stačilo.
„Prosimtě, poslouchej mě. A nekřič, jo? Já jen… potřebuju tvoje fotky. Jen pro sebe, nikdy je nikdo neuvidí. Proč ti to vlastně vadí?“
„N-no…“ zamyslel se. „Já nevím. Je to ujetý! Totálně! Tobě to jako nepřijde?“
„Ne,“ odpověděl jsem prostě a koukal na něj. Sehnul se a políbil mě. Nechápal jsem, proč to udělal, tak jsem jen seděl a čekal, až se odtáhne. Nemohl jsem se na něj vrhnout. Chtěl jsem, vážně. Ale nešlo to, pak by poznal, co je špatně. Po chvíli přestal, podíval se na mě.
„Uf. Bál jsem se, že… To je jedno. No, tak… já jdu. A… nechoď za mnou, jo?“ křečovitě se usmál a odešel.
A já zjistil, že to už není jen o fotkách. Jeho rty jsem nepřestal cítit až doteď. Každou vteřinu si je představuju na těch svých. A chci je cítit znovu. Potřebuju. A budu. Za každou cenu.
*O dvanáct dní později*
Byla přestávka na oběd a on šel na záchodky. Nikdo tam nebyl, všichni byli v jídelně. To byla moje šance. Věděl jsem, že to musím udělat teď, jinak už nikdy nedostanu příležitost. Je sice silnější, ale… vlastně jsem si nemyslel, že by mě nějak mohl ‚přeprat‘. Jsem pořád jeho bratr, neublížil by mi.
„Tomi?“ přišel jsem tam, zrovna vykonával svoji… potřebu. Kalhoty měl u kolen a já věděl, že už nebylo cesty zpět. Už to nebylo jen to, že jsem ho měl rád. Ani to, že jsem ho miloval. Ne. On byl moje posedlost. Žil jsem jím. Každou buňkou jsem chtěl jen jeho. Nikdo mi ho nesmí vzít. Jen já, já si ho můžu vzít.
„Sakra, co tady děláš?“ zasmál se a sehnul se, aby si natáhl kalhoty, ale já k němu přiskočil a natiskl ho kousek dál ke zdi, dal jsem mu ruce nad hlavu a zvráceně jsem se na něj díval. Konečně. Konečně byl můj, jenom můj. Jen z té představy jsem byl úplně tvrdej. Sakra!
„Bille! Co… co děláš? Pust mě, ano? A udělej něco s… tím.“ Zatlačil kolenem do mýho rozkroku, a i když to určitě myslel jinak, vzrušilo mě to na nejvyšší možnou míru. Nahnul jsem se k jeho uchu a lehce do něj zašeptal:
„Zbožňuju tě, Tomi, nejvíc na světě.“
Cítil jsem, jak se zachvěl. Vyděsilo ho to. To, co jsem řekl. Tón hlasu, všechno. To já ho děsil….
„Přestaň!“ podíval se na mě. Zakroutil jsem hlavou.
„Nemůžu.“
Jedním pohybem jsem stáhnul jeho boxerky a otočil ho čelem ke stěně. Dlaněmi jsem mu přejel po jeho dokonalém zadku a on jen znechuceně vydechl.
„Prosím.“
Neposlouchal jsem ho. Zbavil jsem i sebe spodního dílu oblečení a prostě do něj vnikl. Bolestně zasyčel a podlomily se mu kolena. Bolelo ho to. Ale mě… ten pocit, co mě obklopil. Být v něm. Tak těsné spojení… Ano, tohle bylo to, co jsem chtěl. Pro co jsem žil. Teď už jsem to věděl.
„Zbožňuju tě,“ zopakoval jsem a začal do jeho úzké prdelky pomalu přirážet. Čím víc on sténal bolestí, tím já cítil větší slast. Prosil, naříkal, plakal. A já šoustal. Tak tvrdě, tak zvráceně… tak, jak jsem to chtěl.
Když jsem z něj, s blaženým pocitem, vystoupil, a on se svalil s bolestné křeči na zem, uvědomil jsem si… že je pozdě.
autor: Iwča
betaread: Janule
Wow!! Tak to je vážně dechberoucí povídka!!! ♥ 🙂
tak nejdřív sem si myslela že to vypráví bill ae ten konec mi zase sedí na toma…..já nwm kua xD
hm jde to
Okey, okey… opět sem se dostala, že to je prostě Tom xD Shit, posraný wlasy! Koho to w tu chvíli napadne xD Ale jinak krása, wždyť ty wíš ;DD
no do řííma..sakra mám dost xDD..Bill znásilní Toma xD…nee ale je to dokonalý 🙂
Dokonalý…. Myslím , že je to Bill… podle toho co říkal o tý síle….
Povídka jako taková je úžasná!!! Ale jestli je to tak, jak si myslím, mi osobně vadí, že ten "posedlý" je Bill, k jeho osobě mi to násilí prostě nejde..ale to je můj čistě osobní názor, jak říkám, povídka skvělá.
ooooha Iwi..miluju tfoje povídky..to je náádhera..povedený!!!
wow, parádní povídka… akorát jsem celou dobu myslela, že to vypráví Tom, než mi došlo, že Tom by si asi těžko přiznal, že je slabší, ale tentokrát brášku musí přeprat… super dílo! 🙂
tak tohle nebyl zrovna můj typ povídky, kterej bych si vybrala na ranní počteníčko … no, stalo se, napsaný je to hezky, jen děj mi nesedl …
škoda že to skončilo takhle špatně, kdyby to mělo happy end, tak rozhodně by to nebylo od věci, ale obsese je mrcha…:-)