Uncover 2.

Blonďatý muž seděl před počítačem u svého pracovního stolu. Měl otevřený program, ve kterém navrhoval kuchyň pro jednoho ze svých klientů. Oranžové světlo z lampičky byl jediný zdroj světla v celé místnosti. Žaluzie byly napůl stažené, nezáleželo na tom, protože už stejně byla venku tma. Možná jedině květinám, které stály v květináčích na parapetu, by se více světla líbilo, ale co na tom, protože Bill byl takhle spokojený. Za tmy se mu pracovalo mnohem lépe než za denního světla. Měl pokaždé pocit, že nabyl novou energii a hlavně nápady, které potřeboval. Živil se jako bytový designér, svoji práci nadevše zbožňoval. Nesnášel stereotyp a miloval komunikaci s lidmi, to obojí mu jeho zaměstnání přinášelo. Za svou profesní kariéru komunikoval již se spoustou typů lidí, kteří chtěli méně či více neobvyklé věci a jeho práce byla, aby se s tím vypořádal k jejich spokojenosti.

„Sakra!“ zanadával si sám pro sebe a zajel prsty do svých krátce střižených vlasů, za které se zatáhl. Někdy požadavky svých klientů opravdu nechápal, jako například teď. Do malého prostoru chtěla mladá žena nacpat co nejvíce nábytku. Nebylo nic platné, když se jí to snažil vymlouvat, protože si stejně pořád omílala svou. On sám to ale viděl jako katastrofu hned, jak spolu měli první konzultaci. I kdyby byl kouzelník, nikdy by to nezvládl tak, aby to vypadalo vkusně. Bohužel, nepodařilo se mu vymluvit jí její nápad, takže se s tím musel popasovat.

Na dveřích z bílého dřeva se ozvalo klepání. Bill nakrčil obočí, absolutně netušil, kdo měl takovou drzost, aby ho přišel otravovat. Chvilku přemýšlel, jestli osobu za dveřmi vyzvat dál, nebo bude lepší, když se bude zapírat. V rozhodování mu pomohlo opakované zaklepání. Zhluboka se nadechl a na dveře se zadíval.

Bill vypnul všechny programy, chystal se zavřít i e-mail, když v tom najednou se mu ukázala nová zpráva. To by nebyl on, kdyby ji nechal až na další den. Omluvně se podíval na Tobiase, který ho sledoval ostřížím zrakem, doufaje, že se Bill zvedne ze svého křesla a půjde s ním ruku v ruce domů, dá si večeři, případně společnou vanu.

Odesílatel: kaulitz.t@yahoo.com

Dobrý večer,

nejdříve bych se chtěl omluvit, že Vám píšu tak pozdě, ale dříve jsem se k počítači nedostal. Dostal jsem na Vás kontakt od jedné známé, která byla z Vašimi službami coby designéra interiérů velmi spokojená. Plánuji se stěhovat z bytu do domu, a tak bych rád využil Vašich služeb. Potřeboval bych pomoci se zařízením celého domu, jediným mým požadavkem je, aby vše bylo v čistém stylu, zbytek nechám na Vaší fantazii. Peníze nejsou žádný problém.

S přátelským pozdravem

Tom Kaulitz

„Lásko?“ řekl Bill nejistě a kousnul se do rtu, trochu se usmál a zvedl pohled ke svému příteli.
„Je mi to jasný, takže tady zůstáváš?“ vydechl Tobias a pousmál se na něj. Bill přikývl.
„Mám tu lákavou nabídku a mohly by z toho být slušné peníze. Když se to povede, mohli bychom na tu dovolenou, jak jsme o tom mluvili,“ usmál se blonďák a vstal ze své kancelářské židle, posadil se na gauč, který stál vedle bílého křesla. Vzal ze stolu cigarety a jednu si zapálil.
„Jo, na dovolenou. Aspoň chvíli nebudeš pracovat. Divím se, že z toho ještě nešílíš,“ řekl Tobias a nakrčil nos. Neviděl rád, že Bill kouří. Ne, že by mu kuřáci extrémně vadili, ale neměl to u svého přítele zrovna za oblíbenou vlastnost. Zavrtěl nad tím hlavou.

„Co je to teda za zakázku?“
„Umh,“ Bill si odkašlal a na sedačce se zavrtěl, usmál se u toho. Vždycky byl schopný mluvit o své práci hodiny, miloval to.
„Chce interiér domu, je to v podstatě na mně a mém vkusu, což je super. To bývají moje neoblíbenější zakázky, hlavně, když jako teď nemám nějaké finanční omezení. Jen by to mělo být něco čistého a to myslím nebude problém. Dá se použít spousta materiálu a barev. Ještě mu hned odepíšu, je sice pozdě, ale před chvílí to poslal, chci se s ním sejít už zítra. Zatím si nachystám všechny podklady pro konzultaci, můžu to mít do rána hotové. Doma se chvíli prospím a odpoledne bych to s ním prošel u oběda.“ Bill zhluboka vydechl a zasmál se sám nad sebou a svojí energií do práce takhle pozdě v noci.
„Tak jo, dobře. Myslíš, že pro tebe tady můžu ještě něco udělat?“ pousmál se Tobias a pohladil Billa po stehně a vyjel rukou po jeho kalhotách výš. Blonďák nakrčil obočí a automaticky ucukl, vstal ze sedačky a vydechl, zavrtěl hlavou.

„V ulici je do půlnoci otevřený Starbucks, můžeš mi skočit pro kafe, to je… tak vše,“ postavil se k oknu a zapálil si další cigaretu. Chtěl si dát odstup. Věděl, že si Tobias uvědomuje, že ho miluje, ale nebyl připravený na to, aby mu dal víc než doteď. Není první, kdo na něj pořád tlačil, i když několikrát řekl ne, ale už ho to začínalo rozčilovat. Dřív se tím trápil, že nemůže dát svému příteli to, co chce. Ale neměla by být láska právě taková?
„Chápeš snad, že… nebudu na to čekat do konce života, Bille. Jsme spolu skoro tři roky a pořád jsi mě nenechal na sebe ani skoro sáhnout. Já tě miluju, vážně, nejde mi jen o to s tebou spát, ale taky je to nějaká součást vztahu, nemyslíš?“ Blonďák se na něj otočil, naklonil trochu hlavu a potáhl si z cigarety. Usmál se.
„Dal bych si karamelové macchiato a když už tam budeš, můžeš mi vzít cheesecake. Děkuji.“ Přišel k němu blíž a chystal se mu zastrčit bankovku do kapsy u kalhot. Nakrčil obočí a rukou couvnul, položil ji na stůl. „Zatím se domluvím s klientem a pak můžeš klidně jít, ať tě tolik nezdržuji, ano?“ Bill se posadil zpátky za počítač, pořád tam na něj čekal mail od jistého pana Kaulitze. Klikl na tlačítko odpovědět.
„Trošku nad tím popřemýšlej, Bille,“ dodal ještě Tobias, než vyšel z jeho kanceláře. Bill zvedl pohled ke dveřím a kousnul se do rtu. Tobias měl přece klíč, možná měl pravdu, měl by víc dbát na své bezpečí a už bylo skoro jedenáct hodin. Vstal a šel hned zavřít dveře, posadil se pak zpátky za stůl.

Bill Trümper
Interiérový designer/architekt, společnost Imagination

Odeslal zprávu a spokojeně se opřel do opěradla křesla. Čekala ho dost náročná noc, počítal s tím, že skončí až nad ránem, jako vždycky. Měl plnou hlavu nápadů, musel vybrat základní věci a předložit klientovi nějaké starší práce, aby jej přesvědčil, že opravdu je ten pravý pro jejich spolupráci a pro realizaci jeho představ. Vlastně… Billových představ. Byla to jen setina z toho, co je ještě čekalo před opravdovou prací, před tím vším nejlepším, co zbožňoval. Potřeboval vyřídit různé papírování, a hlavně aby ho klient vzal do domu, který bude zařizovat. Potřeboval všechny rozměry a další nezajímavé věci, které pro něj nebyly zase tak záživné jako to, co následovalo potom.

autor: Catherine & Sch-Rei