autor: Muckátko :o*
Každé drama potřebuje trochu odlehčení.
Příjemné čtení vám přeje Mgr. Muckátko :o*
Narušitel
V odpoledních hodinách, kdy ospalé pochmurné počasí přímo volalo po teplé dece a horkém nápoji, se Bill natahoval po čerstvě uvařené kávě, která mu voněla pod nosem. Horká vůně nápoje stoupala z povrchu černé tekutiny a linula se až k Billovým nosním dírkám, jak byl nad hrníčkem mírně skloněný. Zkontroloval pohledem kamery kolem domu a teprve pak s klidným svědomím zvedl hrníček ke svým rtům, aby upil, ačkoli očima zůstával přilepený na monitorech. Než však vůbec stihl okraj hrníčku přiložit k ústům, jeden z pohybových senzorů se na okamžik spustil, varovné světlo zablikalo a v momentě zase zhaslo. Bill okamžitě odložil kávu stranou a natáhl se po manuálním ovládání kamer. Senzor, který se na okamžik aktivoval, byl umístěn v zadní části zahrady poblíž plotu, ale i když Bill natáčel kameru sem a tam, nikde nic nezaznamenal. Postranními kamerami zkontroloval i pozemky obou sousedů, ale všude byl klid.
Bill si ale nemohl odpustit lehký neklid. To, že se senzor aktivoval, nebylo jen tak, proto se obličejem přiblížil k monitorům a pečlivě sledoval okolí. Lehce sebou škubl, když v dalším okamžiku sepnul další senzor, tentokrát blíž domu, znovu vypnul a po něm se najednou na krátko spustily i ostatní spínače, které snímaly pohyb od plotu pozemku až k domu. I když se na monitorech neobjevovalo žádné přímé nebezpečí, stejně se Bill odtáhl od stolu, vzal si z úkrytu zbraň, kterou zasunul za svoje kalhoty, a vydal se zajistit klienta.
S Tomem se srazil hned, co vyšel z místnosti, protože Tom měl za Billem zrovna namířeno.
„Hey Bille, myslíš, že bych… Co je? Co se děje?“ zamrkal překvapeně, když ho Bill vzal za paži a táhl ho do řídící místnosti.
„Nejsem si jistý, ale dokud se nevrátím, zůstaň tady a zamkni se,“ nakázal mu a v momentě mizel pryč. Tom okamžitě skočil po zámku a otočil klíčem na dva západy. Hned na to se přesunul ke stolu a s bušícím srdcem sledoval záběry z kamer. Viděl Billa, jak se pomalu plíží kolem domu, ačkoli nikoho jiného na pozemku neviděl. Odskočil od stolu, když na pultu začalo pípat a svítit červené tlačítko signalizující další spuštění pohybového senzoru. Tom měl strach, že něco omylem zmáčkl, ale světlo vzápětí zhaslo, a sice právě v okamžiku, kdy se Bill sehnul do trávy a zvedl do dlaní něco neurčitého. Následně ze záběrů zmizel, tudíž Tom očekával, že už je nejspíš zpět v domě. Počkal ale, dokud agent nezaklepe na dveře, aby byl vpuštěn dovnitř. Tom odemkl a otevřel.
„Co se stalo? Co…?“ Veškeré další otázky byly zapomenuty, když Tom pohlédl do Billovy pravé ruky, která v podpaží svírala něco neurčitého, špinavého a pohyblivého. Agent v jednu chvíli zřejmě přidal na stisku, protože doteď tichý předmět tenounce zamňoukal, aby dal najevo svůj protest. „Ježiši, kde jsi ho našel?“ nakrčil Tom čelo v rozněžnělém výrazu a natáhl se po malém kotěti. „Pocem, drobku, pojď ke mně,“ zavrkal a vzal ho z agentova necitelného sevření. I když bylo kotě hodně špinavé ze všeho toho bláta kolem a očividně i vymrzlé, protože se klepalo zimou, stejně ho Tom přitiskl ke své hrudi, nedbaje na to, že mu zvířátko ušpiní čisté svršky.
Bill mezitím zkontroloval všechny senzory, které se zdály, že pracují tak, jak mají, takže před tím opravdu reagovaly na kotě, čímž vyvrátily Billovy obavy, že došlo k nějakému poškození nebo zkratu. Bill hodil pohledem po svém klientovi, který stál uprostřed místnosti a něco špital zvířeti do ucha. Krátce se zamyslel, kdy se z něj stal takový měkouš. Ještě před pár dny skuhral, že jako zdravý mladý muž potřebuje sex, a teď se tady rozplývá nad kočkou. Bill zasedl za stůl a sáhl po telefonu.
„Oh bezva, voláš veterináře,“ oddychl si Tom hlasitě. „Řekni mu, aby s sebou přivezl i nějaké kočičí jídlo. Kapsičky, granulky a tak,“ nadiktoval.
„Co prosím?“ vzhlédl Bill od odblokovaného telefonu.
„Co?“
„O čem to mluvíš?“
„No něčím ho krmit musíme a nic kromě mlíka tady nemáme. Na nějakou dobu by mu to mohlo stačit, ale přežívat jen na mlíku nemůže,“ vysvětlil mu Tom. Jako malý doma kočku měl a dobře si pamatoval, na čem všem si jejich kocour pochutnával.
„Nic takového. To zvíře tady nemůže zůstat,“ odvětil Bill přísně.
„Proč by nemohlo?“
„Protože prostě nemůže,“ zamítl.
„To je zase nějaký ten tvůj protokol? Tak mi ho ukaž. Chci na vlastní oči vidět tu příručku, ve které stojí, že v domě nesmí pobývat malé neškodné kotě, a je to opatřeno úředním razítkem a podpisem odpovědné osoby,“ trval Tom na svém.
„V protokolu nic takového není,“ přiznal Bill nelehce, ale rychle pokračoval, když viděl Tomův vítězný úšklebek. „Ale to neznamená, že tu může zůstat. Zavolám na stanici, ale je mi jasné, že sem někoho pošlou, aby ho odvezl,“ řekl Bill a začal hledat číslo komisařovy kanceláře.
Tom rychle přiskočil ke stolu a vytrhl Billovi telefon z ruky, než stačil číslo vytočit. Bill stiskl čelist, zapřel se o hranu stolu a vstal s naštvaným výrazem.
„Počkej. Nenaštvi se. Jen si ho chci nechat. Prosím,“ zaprosil Tom.
„Víš dobře, že to nejde. Tohle není žádná záchytná stanice pro ztracená opuštěná zvířata. Nejsi tu proto, aby sis tady z toho dělal domov. Dnes ti povolím kočku a zítra budeš chtít psa, nehledě na to, že jestli to neohlásím, tak bude zle. Odvezou to zvíře ještě dnes, než si k němu stačíš vytvořit nějaký vztah, takže mi vrať ten telefon,“ natáhl Bill ruku.
„No tak na to už je pozdě. Už ho mám rád. Prosím, Bille, nech ho tady. Jedno neškodné kotě nikomu nemůže vadit. No tak. Alespoň se s někým zabavím,“ naléhal Tom, ale přece jen mobil Billovi položil zpět do dlaně. „Prosím,“ nakrčil čelo.
„Dej mi ho,“ pokynul Bill, položil mobil stranou a natáhl se po zvířeti.
„Co s ním chceš dělat?“ obával se Tom, ale přece jen mu kotě podal. Bill ho vzal do dlaně a začal mu prsty prohrabávat špinavý a slepený kožich, díval se mu do uší a dokonce i do pusy. „Hey, vždyť ho to bolí!“ zaprotestoval Tom a rychle se po zvířeti natáhl. „Co si myslíš, že najdeš? Blechy bude mít určitě, to se nemusíš ani dívat.“
„Hledal jsem štěnice nebo jiné odposlouchávací zařízení,“ vysvětlil mu a špinavou kouli mu podal zpět. Tom vydechl překvapením.
„Odposlouchávací zařízení? Na kotěti? Ty jsi fakt ztracenej,“ zavrtěl Tom hlavou a raději vyklidil pole.
Schoulil si kotě do náruče a nesl ho do koupelny, kde strčil špunt do umyvadla a začal ho napouštět teplou vodou. Zároveň se začetl do etiket svých sprchových gelů a šamponů. Věděl, že by neměl malé kotě umývat prostředky, které jsou určené pro lidi, ale speciální šampon pro kočky tu zrovna k dispozici neměl, takže musel improvizovat. Složení mu ale nic moc neřeklo, proto se rozhodl raději sáhnout po obyčejném mýdle, které leželo v plastové krabičce na umyvadle. Kotě sebou v jeho náruči neustále házelo, tu a tam teskně mňouklo, jak se mu nelíbila poloha, v jaké ho Tom držel.
„Vydrž. Hned to bude,“ pověděl mu Tom a přitáhl si k ruce ještě jeden malý ručník, do kterého hodlal zvíře po koupeli zabalit. „Jsem zvědavý, jakou budeš mít barvu, protože teď jsi spíš jedna velká špinavá koule dost pochybné barvy. Kudy ses toulal, hm?“ promlouval k němu. „Tak jo. Prvotřídní teplá lázeň jen pro tebe,“ uchechtl se Tom, vzal kotě do obou dlaní a opatrně ho posadil do umyvadla. Vody napustil jen tolik, aby hlava kotěte trčela nad hladinou. Veškerá dogmata, že kočky nesnáší vodu, byla v tu chvíli asi zapomenuta, protože kotě vypadalo, že radši přežije trochu vody, než aby se muselo obtěžovat s blátem, které bylo v hroudách zaschnuté v jeho kožíšku. Tom postupně namydlil celé jeho tělo až ke krku a pak opatrně přešel k hlavičce, protože tam měl strach, aby kotě mýdlovou vodu nevdechlo, nebo se mu nedostala do očí.
Po půlhodinové očistě Tom balil svého nového kamaráda do ručníku, aby mu nebyla zima. Opatrně mu vysušil jemný kožíšek, otřel tlapky a v dalším suchém ručníku s ním zamířil do kuchyně. Zabalené jako miminko do zavinovačky držel kotě na předloktí, protože měl strach, že kdyby ho někam odložil, tak buď odněkud spadne, nebo něco spadne na něj. Jednou rukou postupně otevřel lednici, vytáhl krabici s mlékem, nalil ho do malého hrnce, který následně postavil na sporák, aby mléko trochu ohřál, ale ne tak, aby si kotě spálilo jazyk. Poté se natáhl do vrchních skříněk a hledal nějakou malou misku, do které by mléko pak nalil. Našel jednu nízkou, takže nebude mít kotě problém se natáhnout přes okraj. Postavil misku na linku a strčil prsty do mléka, aby zjistil, jestli už je vlažné. Malé dávce stačila jen chvilka, proto hořák vypnul a přelil mléko do připravené misky. Položil kočičí mňamku na jídelní stůl a vedle ní i nového obyvatele jejich domu. Kotě se pomalu batolilo z ručníku a rozhlíželo se kolem.
„Pojď si vzít mlíčko, mrňousi. Musíš mít hlad,“ broukl Tom a pošimral kotě ukazováčkem mezi oušky. Kotě se však batolilo kolem misky a očichávalo desku stolu, proto se mu Tom rozhodl trochu napovědět. Smočil špičku ukazováčku do vlažné tekutiny a potřel jím kotěti pusu. Zvíře se hned olízlo a zamňoukalo. Tom mu takto máčel pusu tak dlouho, dokud ho pomalu nedovedl až k misce, kde si kotě už cestu k mléku našlo samo. Opatrně začalo tekutinu chlemtat a Tom se musel usmívat, když sledoval malý růžový jazyk, jak dopravuje mléko do jeho tlamičky.
„Budu ti říkat Snowy [Snoui], protože jsi bílý jako sníh,“ rozhodl se Tom a pohladil Snowyho po hřbetě. Jeho malý kamarád zvládl vypít jen trochu mléka a poté se začal olizovat, což signalizovalo, že má pro teď dost. „Dobrota, co?“ odhadoval Tom, když viděl kotě, jak se s chutí olizuje skoro až za ušima. Zajímavé bylo, jak rychle kotěti schla srst, čemuž určitě pomohlo i dobré vysušení ručníkem. Jeho kožich byl jemný jako chmýří, a to v teple domu schnulo poměrně rychle. „Pojď, půjdeme tě ukázat tomu bručounovi, který tě chtěl poslat pryč. Třeba mu díky tobě trochu roztaje srdce,“ špital Tom kotěti tajně. Symbolicky ťukl na dveře a vešel dovnitř.
„Dívej, Bille! Představuji ti našeho nového spolubydlícího. Tohle je Snowy,“ usmál se Tom a postavil kotě na volné místo na desce stolu.
Bill stočil pohled k živému předmětu po své pravé ruce a pak se podíval na Toma, který se nad tím chlupatým klubíčkem mohl rozplynout.
„A?“
„Není krásný? Koukni, jak má sklopené ty uši. To bude nějaká šlechtěná kočka. I kvůli tomu zbarvení. Je bílý, ale tlapky, ocásek, nos a ouška má lehce našedlé,“ ukazoval Tom místečka, která byla trošku tmavší než zbytek srsti.
„No, jsem rád, že si rozumíte,“ podotkl Bill chladně a vrátil se k práci.
„Nic si z toho nedělej, Snowy, on je takový ke všem,“ pohladil kotě po hlavičce a vrhl k Billovi nazlobený pohled.
„A bude ještě horší, jestli ta věc na tom stole zanechá nějaké nepříjemné překvapení, stejně tak, jestli ho zanechá někde jinde v domě. Vynutil sis kočku, tak se taky postaráš o všechny její tělesné potřeby,“ upozornil ho Bill.
„O to se nemusíš bát,“ odfrkl si Tom zlostně, zvedl Snowyho do náruče a radši z místnosti odešel, než kotě vycítí agentovy negativní vibrace, které kolem sebe šířil, a nakazí se.
Po zbytek celého dne Tom nosil Snowyho v náruči všude, kam se hnul. Ze svého kufru vyhrabal časopisy, které do něj naházel, když se balil, a rozprostřel je v koupelně u sprchového koutu. Postavil svého malého přítele na barevné stránky a důkladně mu vysvětlil, že by opravdu ocenil, kdyby nepotřebné zbytky mléka zanechal na časopisech, aby bylo uklízení co nejsnazší. Snowy se ovšem rozhodl otestovat trpělivost svého nového majitele a při první příležitosti udělal loužičku vedle. Naštěstí se trefil na holé kachličky. Pár centimetrů vedle a ozdobný kobereček, který ležel před umyvadlem, by byl na vyhození. Tom rychle celou spoušť uklidil, kotěti znovu domluvil a rozhodl se mu jít udělat ještě jednu pozdní večeři, než půjde spát.
Cestou do kuchyně minul Billa sedícího na pohovce zabořeného do nějakých lejster. Tom prošel a rozhodl se nejdřív nakrmit to kočičí miminko. Po vydatné večeři uklidil, co v kuchyni vytahal, a zamířil rovnou do obýváku, kde si sedl na pohovku kousek od Billa.
„Práce?“ zeptal se Tom ledabyle, aby nevypadal, že vyzvídá.
„Co jiného?“ dostalo se mu odpovědi.
„Nechceš to nechat na zítra? Ať máš před spaním čistou hlavu?“ Bill mu věnoval otrávený pohled a znovu se začetl do papírů.
„Asi nechceš,“ podotkl Tom polohlasem vesměs sám pro sebe. Položil Snowyho na pohovku mezi sebe a Billa, natočil se ke kotěti, které si ještě stále olizovalo tlamičku, již mělo mokrou od mléka, a začal ho hladit po kožíšku. S úsměvem sledoval, jak se motá po prostoru a boří tlapky do měkkého povrchu pohovky. „Hey, Bille,“ oslovil agenta a čekal, dokud se k němu mladý muž neotočí s pohledem, ve kterém se zračila jasná zpráva, že ho Tomova konverzace ruší a obtěžuje. Tom na to ale nijak nereagoval. „Díky, že jsi mi dovolil si ho nechat,“ pronesl Tom vděčným hlasem. Bill protočil očima a stočil pohled zpět. „Myslím to vážně,“ dodal Tom ještě.
„Je to to nejmenší, co jsem mohl udělat,“ zamumlal Bill neochotně.
„Jak to myslíš?“
„Nijak.“
„No tak!“
„Ber to jako omluvu.“
„Za co?“
„Za všechno.“ A s tím shrábl veškeré materiály a z obýváku zmizel, než bude vystaven dalším všetečným otázkám, na které neznal a ani nechtěl znát odpověď.
Příště: „Přátelé – a nebo ne“
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Wooow… zdá se, že Bill tak nějak měkne 😀
Snowy je úžasný, doufám, že tam vydrží ještě dlouho :3
Podle názvu příštího dílu soudím, že se zase něco stane, tak jsem zvědavá co 😀
Super dílek 🙂
Páni,nečekala jsem další kapitolu takto brzo a neskutečně moc děkuji za další bezvadný poklad 🙂 tato kapitola je nádherná,protože Billa neukazuje až moc jako nelidu…opravdu perfektní 😉 jsem zvědavá jaký bude Snowy na oba páníčky 😉
Jůůů. Už když jsem dneska viděla, ře se tu na blogu objevila montážka už ve 14, tak jsem si říkaka, jestli náhodou nebude ve tři nový dílek bodyguarda a ono vážně jo! Tak brzo jsem ho vůbec nečekala, takže jsem byla nadšená. A koťátko jsem taky ani náhodou nečekala a i to víc jsem se do něho, stejně jako Tom, zamilovala. I jdyž jsem maličko doufala, že to vytáhne i nějaké ty emoce a city z Billa…no, nevadí, tak anad příště. Teď je hlavní, že Snowy může zůstat 🙂
Tak má Tom konečně nějakého kámoše, když s Billem je to pořád takové na levačku. I když musím férově uznat, že je teď podstatně příjemnější, než na začátku. Snad mu to vydrží…
Díky za díl a gratuluju 🙂
Tak Tom ma konecne kamarada, v tom svem utrpeni. Jsem rada, ze Bill trochu vymeknul a nechal mu kotatko. Uz vidim, jak za chvili bude kote lezet Billovi na brise 😀 to ty maly chlupaty potvory umeji 🙂
Dekuji za dil a gratuluji k tomu velkemu Mgr. uspechu 😉
No tak kotě je rozhodně lepší než zablešený ježek. 😀 Kdyby to byl pes, určitě by ho Bill v domě nenechal, protože ten se musí venčit, což by bylo nemožné. Jsme zvědavá, jak se tam budou společně sžívat.
Díky za další kapitolku a těším se na pokračování. Gratulace k úspěšnému dokončení zkoušek. 😀
Skvělé, ani jsem nedoufal, že další "odlehčující" díl, bude tak brzo, i když se přiznám. Pro mě to byl velice stresující díl.
Pokus s kočkou samozřejmě projde u 99% čtenářů. Já bohužel patřím do toho zbylého 1%. 😀
Nesnáším kočky. Doufám, že mě tady osazenstvo neukamenuje zaživa. Ale mě jsou ti tvorové naprosto proti srsti, takřikajíc. 😀
Takže dnešní díl nebyl pro mě tak odlehčující 😀 Ale na jednu stranu pro ostatní ano á já jsem aspoň rád, že se děj trochu pohnul. 😀
Bill trochu vyměkčil, takže jsem hrozně rád, že se možná něco začne vyvíjet.
No chvíli si počkáme.
Děkuju za další díl a zase příště. :*
Mám pocit, že příchod kotěte všechno změnil. Vlastně už teď mám takový pocit, že nálada v domě se alespoň o něco zlepšila. Bill zůstane Billem asi vždycky, ale aspoň není až tak nepříjemný jako občas. 😉
Koťátko je neuvěřitelně rozkošné a já se do něj zamilovala stejně jako Tom. Je rozkošné! ♥
Moc děkuji za odpočinkový díl! 🙂