Uncover 3.

Bill se ošil pod svou peřineou, která byla povlečena do černého saténového povlečení. Ještě se zavřenýma očima se natáhl pro mobil, který vyřvával, aby ho probudil. Melodii ihned ukončil, mobil položil zpátky na noční stolek ze světlého dřeva a pomalu se posadil. Zdaleka nespal tolik, kolik by potřeboval, ale na tom nesejde. Měl na práci něco mnohem důležitějšího, a to obědovou schůzku s panem Kaulitzem. Byla to zakázka, na které mu opravdu hodně záleželo, takže nechtěl rozhodně nic podcenit. Svoje podklady dával hodně dlouho dohromady, opravdu si dával záležet na tom, aby vybral své opravdu nejlepší práce a mohl se s jejich pomocí prezentovat. Narychlo si také připravil vzorník barev a látky, které by připadaly v úvahu dle žádaného stylu. Prozatím byl se svou přípravou opravdu spokojený, ještě aby ne, když pracoval až do šesti do rána. Doufal, že se ale práce vyplatí a opravdu s panem Kaulitzem podepíšou smlouvu.

Teď už byl ale opravdu čas, aby z postele vylezl a věnoval alespoň hodinu svému příteli. Uvědomoval si, že ho v poslední době zanedbává, ale neměl bohužel možnost výběru. Čím víc na něj Tobias tlačil, tím víc se toho bál a vzdaloval se mu. Cítil, že ještě nebyl vnitřně plně připravený na úplný intimní kontakt, tudíž si raději bral více práce, než bylo vůbec zdrávo, aby se tomu mohl vyhnout a vzít si tak ještě čas.

„Bille, nemusíš ještě vstávat,“ vešel do místnosti Tobias a podíval se na přítele, na kterém bylo znát, že toho vážně moc nenaspal. „Spal jsi sotva čtyři hodiny, ještě si lehni a pokračuj, ano? Práce ti určitě neuteče, pokud máš nějaké schůzky-…“
„Děkuju za tvoji starostlivost, ale dnes si opravdu nemohu dovolit, abych zůstal v posteli. Ostatně… Jako každý jiný den,“ zakroutil hlavou Bill, vylezl z postele a oblékl se do županu. „Mám přes oběd schůzku s tím Kaulitzem a musí se mi to povést, abychom mohli na tu dovolenou. Jinak… Dobré ráno ti přeju,“ sladce se usmál, udělal pár kroků, chytil Tobiasovy tváře do svých dlaní a dlouze ho políbil.
„Tobě také,“ zakroutil hlavou Tobias a pohnul svými rty. „Moc bych ti přál, aby ti to vyšlo, ale jsem prostě sobecký a chci, abys trávil víc času se mnou.“
„Tobiasi, už jsme o tom mluvili tisíckrát. Dokud budu v téhle domácnosti vydělávat jenom já, tak si bohužel nemůžu dovolit pracovat míň, chápeš to?“
„Jak ti mám vysvětlit, že nepůjdu makat někam k pásu za minimální mzdu? Bille, snaž se to pochopit, je to ostuda. Ty bys to taky nedělal, nebo…? Prostě čekám, až přijde nějaká lepší nabídka. A já cítím v kostech, že přijde brzo, to mi můžeš věřit,“ zakroutil hlavou Tobias a pohladil přítele po zádech. „A jak jsem ti slíbil, všechno ti pak vynahradím.“

Tobias uznával, že by se mohl v hledání svého nového zaměstnání angažovat mnohem víc, ale proč? Byl takhle spokojený – měl spoustu času na to, aby mohl navštěvovat fitness centrum, bavit se s přáteli, občas si zajít na pivo, nebo prostě jen tak lenošit doma na sedačce. To vše samozřejmě za Billovy peníze, protože nárok na podporu v nezaměstnanosti již dávno neměl. Kdyby nežil s Billem, musel by pravděpodobně něco začít dělat, ale takhle proč? Bill vydělával dost peněz na to, aby se z toho utáhla celá domácnost a ještě něco zbylo i pro něj samotného. Takhle to viděl alespoň Tobias, protože kdyby na tom byl Bill špatně, jistě by si nekupoval pořád nové oblečení a nedopřával si všechny ostatní věci, které si tak rád dopřál. Občas tedy ukázal, že se snaží, ale bohužel to zase nevyšlo, aby Billovi zavřel pusu a nemohl mu opět nadávat.

„Můžu tě poprosit o laskavost? Nekaž nám ráno, ano? Já jsem si myslel, že bychom si zašli na snídani, probrali u toho, kam bychom na dovolenou asi tak chtěli, já bych se pak vydal na schůzku a vrátil bych se brzy domů. Dnes v kanceláři nemám tolik práce, takže tam určitě nebudu tak dlouho jako včera. Hm?“ ukončil rázně debatu blonďák a pokračoval směrem do kuchyně. Snídani si sice chtěl dát někde venku, ale pokud si nedá doma alespoň čerstvou kávu, nedokáže se ani obléknout. Potřeboval probudit své tělo, aby mohlo fungovat tak, jak má.
„Souhlasím,“ usmál se Tobias a pohladil partnera po zádech, otřel se svými rty měkce o jeho týl. „Posaď se a já ti kávu nachystám, ano? Hlavně ať si odpočineš.“

…

„To je tak výborné!“ olízl si Bill rty a napíchl si na vidličku kousek tofu, které bylo smíchané s vajíčky. „Vážně, hrozně dobře to chutná. A ach, avokádo… To miluju!“ zahuhlal neslušně s plnou pusou, zatímco si ho napichoval na vidličku, se kterou po chvíli mířil k ústům. Hned si do pusy avokádo strčil a začal kousat. Miloval takové královské snídaně, hlavně když si to nemusel připravovat sám a pak skládat špinavé nádobí do myčky. Na tom bylo pravé kouzlo restaurací – za peníze se o to postaral někdo jiný.
„Jsem rád, že ti chutná,“ pokýval hlavou Tobias a upil ze svého šálku kávy. „Co bys řekl, Bille, na Mexiko? Tam by to mohlo být fajn, nemyslíš?“ naklonil trochu hlavu a usmál se. Dovolená byla skvělé téma, které se dalo probírat. Alespoň by se zase měl na co těšit, navíc, když s Billem trochu změní klima, mohli by v jejich vztahu konečně dojít do poslední fáze, na kterou tak netrpělivě čekal.
„No, já nevím… Přemýšlel jsem spíš nad Dominikánskou republikou nebo tak něco,“ pokrčil rameny blonďák. Otřel si ruku ubrouskem, který následně odložil vedle talíře, a položil příbor. „Ale zatím nebudeme předbíhat, ještě jsme smlouvu nepodepsali,“ zakroutil hlavou a trochu se na přítele usmál.
Tobias se natáhl přes stůl, chytil Billovu dlaň mezi svoje a jemně ji pohladil. Usmál se a zadíval se do Billových čokoládových očí, ve kterých se na začátku jejich vztahu opravdu utápěl. Pořád se mu samozřejmě líbily, ale přeci jenom… Byli spolu již delší dobu, takže se spousta věcí změnila. Navíc, od doby, co žili ve společné domácnosti, se například tohle bralo jako samozřejmost, pokud tedy zrovna Bill netrucoval a nedával si při spaní na oči masku.

„Já vím, že jo, ale i tak. Můžeme to aspoň trochu probrat. Určitě to bude nějaký starší týpek a víš, jak na takové působíš,“ zasmál se a naklonil trochu hlavu.
„A ty zase víš, jak na mě působí plný stůl s jídlem.“ Bill natáhl ruku s vidličkou přes stůl a vzal si trochu z Tobiasovy porce gnocchi se špenátem. Usmál se na něj. Tobias nad tím nakrčil nos, sledovat Billa, jak může sníst cokoliv a ještě to zapíjet kafem, ho vždycky trochu znepokojovalo. Dřív pro něj měl pár poznámek, že mu bude špatně, ale za tu dobu strávenou společně si už na jeho stravování vcelku zvykl.
„Měli bychom zajít ještě někam, dal bych si něco sladkého. A navíc potřebuji ještě jedno kafe,“ nakrčil Bill nos a podíval se na Tobiase, když dojedl zbytek své porce.
„Nebo myslíš, že bych si ho měl dát až při obědě? Ale zase na druhou stranu… Jsme domluvení až na půl třetí, to je takový pozdní oběd, takže ještě před obědem. A zajedeme do centra, potřebuji nové boty. Víš přece, jak jsem si koupil ten svetr? Tak bych…“

…

Bill vystoupil z auta, když zaparkoval svou audi na parkovišti. Měl vysoké černé boty značky Buffalo, bílé kalhoty a k tomu tmavě šedý lehký svetr, který mu padal přes rameno. Cítil se dobře. Nesl plno šanonů a dalších papírů a složek s připraveným materiálem ke konzultaci. Jeho snad budoucí klient ho pozval do restaurace v jednom z nejprestižnějších hotelů v celém Německu. Byl z toho trochu nesvůj, už párkrát se sešel s klienty v dobré restauraci, ale tohle bylo něco extra. Ale byl si jistý, že pokud má na oběd v takovém podniku, nebude pro něj problém zaplatit interiér, který si pro něj Bill vysnil.
Vešel velkými prosklenými dveřmi dovnitř hotelu. Celá budova byla pohledově v podstatě hlavně kov a sklo, působilo to chladně, ale vcelku elegantně. V hale, kde mu na recepci řekli, na jakém místě ho čeká pan Kaulitz, byla velká spousta zrcadel. Trochu ho to znervózňovalo, ale na druhou stranu viděl, jak dobře vypadá. U vchodu, kam úspěšně trefil, byl zastaven vysokou blondýnkou v černém obleku. Nakrčil obočí.

„Dobrý den, přejete si? Tohle je restaurace pouze pro hosty našeho hotelu,“ pronesla odměřeně a sjela Billa podezíravým pohledem.
„Jo, umh, mám schůzku s panem Kaulitzem. Jsem Trüm-„
„Oh, jasně. Pan Trümper,“ skočila mu blondýna překvapeně do řeči a nechala Billa, ať ji následuje dál. Prošli celou restauraci, Billa až mrazilo, jak to bylo skvělé. Jednou by chtěl taky zařizovat podobné místnosti. Nebylo to jako ty drahé restaurace z filmů. Ano, taky to v sobě mělo jakousi elegantnost jako celá budova, ale bylo to tak trochu odlehčené. Nebylo tady ani jedno okno, dokonale to nahrazovaly žárovky, které byly pověšeny dolů z vysokého stropu. Tmavé zdi kryly ještě před nimi postavené zdi skleněné, což vypadalo fantasticky. Bill se nad tím v myšlenkách pozastavil, říkal si, že by rozhodně nechtěl být ta osoba, co je leští. Stoly u stěn místnosti byly v zajímavých boxech oblých tvarů v odstínech šedi, které doplňovaly bílé sedačky, a ve zbytku místnosti byla u každého stolu stejná, jen větší sedačka. Trochu ho překvapilo, když u konce restaurace vyšli pár zářivkami podsvícených schodů, které dělaly dojem, že jsou ze skla, Bill se na ně skoro bál šlápnout, u prvního kroku dokonce ucuknul.

„Tak. Tady je jídelna pana Kaulitze, přeji dobrou chuť,“ řekla blondýnka a zase odešla. Bill stál před velkými dveřmi, byly snad jediné v celé budově, které byly černé a neprůhledné, dokonce matné. Kousnul se do rtu a přistoupil blíž. Měl zaklepat? Nebo prostě vejít? Nervózně přešlápl.
„Můžete dovnitř, pane Trümpere,“ ozvalo se zevnitř a Bill polekaně zamrkal. Cože? Vidí ho? Rozhlédl se kolem sebe. No jasně! Nade dveřmi byla malá kamera, rozpačitě se do ní usmál a vstoupil.
„Umh, dobrý den.“ Rozhlédl se po místnosti. Nebyla velká jako všechny ostatní. Byla tmavá, ale skvěle osvětlená. Od středu stolu byla ze stropu zavěšená světla. Podobně jako uvnitř v restauraci, jen to dělalo ještě lepší dojem. Jedno větší kulaté uprostřed a kolem něj se rozprchávaly pořád menší světélka. Za stolem byly dvě židle a byl tam také menší bar. Jinak byla místnost prázdná.
„Máte normálně takhle v hotelech vlastní jídelny?“ usmál se Bill a přistoupil ke stolu, posadil se.
„Jistě, pokud je to hotel, který mi patří.“ Ozvalo se z druhého konce. Až teď si ho stačil prohlédnout. Byl to mladý muž, nemohl být ani o moc starší než on. Tmavé svázané vlasy, oči, které jako by četly vše, na co myslí, jako by do něj viděly. Byl oblečený dost elegantně, přesně tak, jak se Billovi vždycky líbilo, jak viděl v nejlepších módních časopisech ze zahraničí. Černé tričko s dlouhým rukávem a kolem krku šedou šálu, jen tak ležérně přehozenou. Byl si stoprocentně jistý, co pod stolem schovává za kalhoty, a taky věděl, že pokud by viděl ještě jeho boty, musel by se na něj vrhnout. Miloval značkově oblečené muže, alespoň pohled na ně, víc si nemohl dovolit. Sám doma bohužel takového neměl, ale na druhou stranu ho miloval.

„Myslel jsem, že vlastníte hudební společnost, nahrávací studio a tak,“ snažil se znít nenuceně a doufal, že nepůjde poznat, že ho pohled na jeho klienta rozrušil.
„Jistě, tu především. Ta společnost je základem mé kariéry, pokud se tomu tak dá ovšem říct. Když byly potřebné finance, rozjel jsem toho víc. A jak vidíte, tak úspěšně,“ usmál se muž před Billem. Fascinoval ho. Nebyl si jistý, co nejvíce, ale už jen pohled na něj, jeho hlas. To, jak se pohyboval. Zavrtěl nad tím hlavou a vyndal materiál, který si připravil.
„Když jsem viděl část vaší budovy, kterou jsem procházel, trochu mě to znepokojilo. Musel jste na to mít nejlepší designéry. Já jsem nikdy podobné věci nedělal, abych byl upřímný, mám většinou na práci takový ten průměr, tak… se jako první můžete podívat na mé předešlé práce, abychom neztráceli čas, co myslíte?“ Bill přichystal obsáhlou zelenou složku.
„Viděl jsem vaše práce a jsem si jistý, že jste ten pravý pro mé požadavky, které jsou jednoduché. Líbí se mi váš styl, vaše fantazie, a proto jsem to nechal v tak volném tématu. Spoléhám na vás, Bille,“ pousmál se na něj. Ale Bill v tom viděl něco jiného, nebyl to rozhodně ten zdvořilý milý úsměv. Jen nevěděl, jestli ho to děsilo, ale nic jiného si nepřipouštěl.

„Dobře, tak…“ Bill se nervózně ošil a podíval se na svého klienta, který ho propaloval pohledem. Po zádech jako by mu přejel mráz, celé jeho tělo se zachvělo. Nechápal, čím to bylo způsobené. Raději svůj pohled odvrátil, aby si neudělal ještě nějaký trapas, to by mu tak scházelo. I když jeho vystupování bylo už tak… zvláštní. Doufal, že si o něm pan Kaulitz nemyslí, že je akorát tak malé pako s velkými sny, jak se kolem sebe pořád rozhlížel. Nemohl ale jinak, interiér byl tak vkusně a nadčasově zařízený, že měl potřebu prozkoumat každý centimetr. Vše si ukládal do paměti, byla to obrovská vlna inspirace, kterou mohl později využít.
„Dobře, tak?“ vytáhl obočí Tom a trochu se uchechtnul. Dost dobře věděl, jak se lidé v jeho přítomnosti chovají, jak jsou nesví. Svým způsobem mu to dělalo obrovské potěšení, alespoň se mu nikdo nesnažil lézt do zadku, protože vycítili, že to stejně nemá cenu.
„Promiňte,“ zakroutil hlavou Bill a odkašlal si, přejel prsty po dalších deskách, které byly v šedé barvě. Váhavě je otevřel a sklopil k nim pohled. „Připravil jsem si vzorník barev, které bychom mohli použít. Stejně tak látky, materiály…“

„Bille, přestaňte,“ řekl rázně Tom a promnul si kořen nosu. Pořád ty stejné řeči, které ho unavovaly, a hlavně je znal nazpaměť, když už nechával zařídit tolik prostorů. „Pokud se nepletu, napsal jsem vám, že vše nechávám na vaší fantazii. Proto bych byl rád, abychom přeskočili tuhle nudnou konverzaci o materiálech a barvách. Já tomu stejně nerozumím, tak na co? Ušetřete energii jak mně, tak sobě. Co kdybychom si raději dali oběd?“
„Samozřejmě, pokud je to vaše přání,“ přitakal blonďák a nevěřícně zaklapnul své desky, ve kterých měl vše připravené. Byl z toho naprosto nesvůj, tohle se mu v životě ještě nestalo. V ten moment nevěděl, jestli je z toho spíše šťastný – přeci jen, měl neomezený rozpočet a měl vše udělat podle sebe – či rozpačitý z toho, že nedostojí klientovým představám a ten ho roznese na kopytech. Byl určitě vlivný, několikrát vlivnější jak on, takže kdyby chtěl, mohl by Bill pověsit kariéru na hřebíček a začít si hledat něco nového, v jiném oboru.
„Ano, je to moje přání.“ Tom se ohlédl a mávl na číšníka, který stál v rohu místnosti. Dal mu tak najevo, že může přinést předkrm a šampaňské.

…

Bill si otřel rty bílým látkovým ubrouskem, který následně složil a odložil na stůl hned vedle talíře. Právě dokončil svůj dezert, zbývala mu jen káva, která stála nad dezertním talířkem. Měl pocit, jako by mělo jeho břicho každou chvílí prasknout, kolik toho snědl. Měli dohromady pět chodů, ke každému z nich i jiný nápoj. Raději nepřemýšlel nad tím, kolik to vše muselo stát, protože by mohl z konečné částky dostat zástavu srdce. Ještě včera si myslel, že je zvyklý na luxusnější restaurace, stejně tak víno a šampaňské. Dnes to ale viděl naprosto jinak, přišel si jak v novém světě. Číšník jim naléval drahé francouzské víno a šampaňské, servíroval jim největší delikatesy. Alespoň tak to pochopil z Tomových slov, když měl ke všemu co říct. Pokud by si měl udělat závěr dnešní schůzky, vyšel by z ní Tom nejen jako podivín, ale také jako nechutný pracháč, který je ale podle všeho také chytrý.

„Doufám, že jsem se vám jídlem trefil do vkusu. S dovolením jsem si o vás na internetu našel nějaké informace, konec konců budeme spolupracovat, tak bych o vás něco rád věděl. Kromě jiného, zjistil jsem, že jste vegetarián. Nechal jsem tomu uzpůsobit dnešní menu, abych vás nějak neurazil,“ usmál se Tom a přejel si horní řadou zubů po svém piercingu, který měl ve rtu. Po celou dobu oběda muže před sebou sledoval, snažil se být nenápadný, aby si ho nevšiml. Upil ze svého šálku kávy a skousnul si ret. Již před schůzkou si byl jistý, že on podepíše smlouvu o spolupráci bez váhání. Neměl jediný důvod neudělat to. Skutečnost, že právě seděli s Billem u jednoho stolu, ho ještě více přesvědčovala.
„Bylo to výborné, mockrát vám děkuji.“
„Bille, to je v pořádku, nemusíte děkovat. Tohle je pro mě samozřejmost, opravdu to není nic neobvyklého.“
„No…“ Bill se nervózně zasmál. Nechtěl začínat o tom, že pro něj by to nebyla samozřejmost, ani kdyby pracoval do roztrhání těla. Ostatně to už dělal. „Nicméně bychom se měli dohodnout na detailech, co myslíte?“
„Detaily?“ zasmál se Tom a zakroutil hlavou, pokrčil rameny. „Jaké přesné detaily myslíte? Rozměry místností jsem vám ještě před schůzkou zaslal e-mailem. Tak nějak jsem počítal, že se dohodneme. Na nákupy zařízení vám poskytnu platební kartu, kam převedu dostatečné množství peněz. Pokud byste to vyčerpal, převedu tam víc. Poskytnu vám klíč od domu, abyste si mohl udělat vlastní představu… Oh, ano. Mám vlastní smlouvu, pokud se nebudete zlobit. Je trošku specifická, ale to jistě chápete. Nicméně pokud by se vám v tom něco nezdálo, můžeme o čemkoliv mluvit.“
„Pročtu si ji a dám vám vědět.“

Tom se sehnul, aby otevřel svou aktovku z černé kůže a vyndal červené kožené desky. Sám pro sebe se uchechtnul, jak mu šel mladý muž na ruku, opravdu to šlo jako po másle. S ničím takovým rozhodně nepočítal, a už vůbec si nepředstavoval, že by to mohlo takhle snadno klapnout. Napřímil se, raději se do desek ještě podíval, aby se ujistil, že tam smlouva opravdu je. Rychle si ji znovu pročetl, zda na něco důležitého se svým právníkem nezapomněli. Zdálo se mu, že je ve smlouvě obsaženo vše, co požadoval, ale zároveň nabízel.
„Doufám, že se opravdu dohodneme,“ podal desky Billovi a poté se od stolu zvedl. „Ozvěte se mi, kdyby vám bylo něco nejasné. Pokud budete se vším souhlasit, budu rád, když smlouvu podepíšeme co nejdříve a vy se dáte do práce. Byl bych rád, kdybych do Vánoc bydlel,“ zpražil Billa pohledem, poté se ale mile usmál. „Rád jsem vás poznal, ale teď jestli mě omluvíte… mám ve městě další schůzku. Nashledanou,“ rozloučil se a aniž by na cokoliv čekal, vyšel ze dveří jídelny do chodby. Měl opravdu naspěch, už tak se oběd protáhl více, než čekal.
Bill šokovaně zíral před sebe, držel desky v ruce. Jako by mu v puse najednou vyschlo, neměl co říct. Do Vánoc to nikdy nemůže stihnout, jedině, kdyby byl Tom jeho jediný klient… A i tak by to byl závod s časem.

autor: Catherine & Sch-Rei