autor: Muckátko :o*
Tom byl v sedmém nebi, když mu Amélie při poslední návštěvě sdělila, že když se podívá do skříňky ve spižírně, najde tam dokonce i vaflovač. Měl už delší dobu chuť na něco sladkého. Péct neuměl a pravděpodobně by to nesvedl ani s kuchařkou, ale vafle dělat uměl. Na tom nebylo nic těžkého, proto zajásal, když mu Amelie řekla, že menší elektrické spotřebiče, které se nepoužívají denně jako různé mixéry a jiní kuchyňští roboti, jsou uloženy ve skříňce ve spíži a Tom samozřejmě nadšený novým objevem hned druhý den na to dělal k snídani talíř plný vaflí hned po tom, co nakrmil Snowyho, kterému Amélie přinesla krmení určené malým koťatům. Postavil teplé vafle na stůl a podal si k ruce moučkový cukr, nějaké marmelády a v lednici vyhrabal šlehačku ve spreji.
„Hey, Bille, pospěš, dokud jsou ty vafle ještě teplé!“ zahulákal do domu a rozdělil jim oběma sladkou dobrůtku přesně na půl. Poté vzal šlehačku a na horní Billovu vafli nastříkal smajlíka s dost bručounským výrazem. Billa to sice nejspíš namíchne, ale Tom se dobře bavil. „Počkej, až přijde. Vyšle k nám pohledem tisíce nožů,“ zašeptal Tom Snowymu, kterého si po své snídani vysadil na klín. Kotě zatnulo drápky do Tomových tepláků a zvědavě natahovalo hlavičku k desce stolu, aby zjistilo, jestli by mu něco z toho lidského jídla nechutnalo.
Bill se v kuchyni objevil krátce na to, posadil se za stůl a podíval se na svůj talíř. Zkroutil ústa a nechal vidličku se zacinkáním spadnout zpátky na desku stolu. Tom k němu vzhlédl a musel se kousnout do jazyka, aby se nezačal smát, protože Billův výraz se nebezpečně podobal smajlíkovi, který pomalu začal ztrácet jasné obrysy, jak šlehačka pomalu klesala a roztávala.
„Oh! Zapomněl jsem,“ plácl se Tom do čela. „Dobrou chuť,“ popřál mu ještě provokativně a uchechtávaje se pod nos, sklonil obličej k vafli, kterou si právě posypal cukrem.
Bill nasupeně vypustil vzduch přes nosní dírky, prudce popadl šlehačku a několika rychlými tahy vytvořil na Tomových zbylých vaflích lebku se zkříženými hnáty, aby mu dal beze slov najevo, co by mu nejraději udělal. Jakmile své dílo dokončil, vrátil šlehačku na původní místo s důrazným třísknutím, až sebou Snowy na Tomově klíně trhl. Tom se podíval do svého talíře a uchechtl se. Bill uvnitř možná zuřil, ale Tom by nikdy nečekal, že přistoupí na jeho hru a bude si hrát se šlehačkou.
„Hey!“ pískl Tom. „To je docela dobrý,“ ukázal na Billův výtvor a uznale pokýval hlavou. Rozhodně mu nehodlal udělat radost tím, že se bude vztekat. Sice byly všechny jeho zbylé vafle pokryté šlehačkou, což zrovna nechtěl, ale čert to vem. „Měl bys ho trochu píchnout drápkem, Snowy, nebo brzy praskne,“ zasmál se Tom tiše, když sledoval nasupeného Billa. „Je fajn mít spojence,“ zašvitořil Tom a vtiskl kotěti pusu mezi ouška.
„Co mu taky zbývá?“ zavrčel Bill. „Přece nebude kousat ruku, která ho krmí,“ dodal ještě.
„Co ty na to, Snowy? Máš mě rád, nebo jsi na mé straně jen kvůli kusu žvance, huh?“ zeptal se pobaveně a podrbal kotě na hlavičce. Bill protočil oči a zrychlil konzumaci své snídaně, aby se v místnosti už nemusel déle zdržovat.
Zbytek dne Tomovi utekl jako voda, protože ho celý strávil hraním si se Snowym, proto nebylo divu, když kotě večer kolem půl desáté definitivně usnulo jednak unavené po celém dni a pak také nacpané večeří. Tom ho položil na jeden z polštářů na pohovku, ujistil se, že se Snowy tím hýbáním neprobudil a teprve poté byl konečně propuštěn z jeho spárů a mohl se jít osprchovat a pomalu připravit do postele. Se sprchou se moc nezdržoval, protože měl trochu strach, že se kotě probudí, bude zmatené, kde je ta osoba, která ho tahá pořád s sebou a bude chtít jít na průzkum, což by dopadlo špatně, protože kotě bylo moc malé a gauč příliš vysoký na to, aby z něj mohlo seskočit, aniž by se mu nic nestalo.
Sprcha Tomovi, i když pospíchal, stejně zabrala zhruba půl hodiny, přičemž do toho spadalo i holení, mytí zubů a krémování celého těla. Neklidný, jestli už nestrávil v koupelně příliš mnoho času, na sebe rychle naházel oblečení na spaní a přiřítil se do obýváku, aby zkontroloval své zvířátko. Doufal, že ho najde ve stejné pozici, v jaké ho tam zanechal, ale realita se naprosto lišila od Tomových představ.
Snowy ležel na zádech na Billových stehnech a ospale máchalo tlapkami ve vzduchu, jak nad ním Bill hravě kroužil ukazováčkem. Agentův výraz byl jako vždy naprosto kamenný bez jakýchkoli emocí. Hrát si takto s kotětem Tom, culil by se jako blázen nad tou zvířecí roztomilostí. Nechtěl kazit jejich chvilku, proto se rozhodl jednat, jako by se v obýváku neodehrávalo nic zvláštního.
„Uf. To se mi ulevilo,“ oddychl si Tom hlasitě. Bill k němu stočil pohled a mírně pozvedl obočí, což v jeho řeči znamenalo otázku proč? „Bál jsem se, že se probudí a spadne z pohovky, až zjistí, že je sám,“ vysvětlil Tom a padl z výšky na pohovku těsně vedle Billa, protože agent seděl uprostřed, přičemž po jeho pravém boku byly naskládané polštáře, které předtím sloužily jako Snowyho pelíšek. „Myslel jsem, že jsem ho utahal takovým způsobem, že se probudí až zítra,“ usmál se Tom. „Jak dlouho je vzhůru?“ zeptal se a naklonil hlavu, aby mohl sledovat, jak si kotě hraje.
„Chvíli,“ odvětil Bill jednoduše.
„Jestli jsi sem přišel pracovat, tak tě ho zbavím, abys mohl pokračovat,“ nabídl se Tom.
„Už jsem hotov,“ dostalo se mu ujištění, což skoro znělo jako varování, že jestli má Tom v plánu agentovi hračku vzít, bude zle.
„Jsi zrádce, mrňousi, víš to? Našel sis za mě náhradu, co?“ promlouval ke zvířátku a ukazováčkem kotě podrbal na bříšku. Natočil se tělem ke dvojici a zapřel pravou dlaň o opěradlo pohovky, aby se mohl tu a tam ke Snowymu naklonit, aniž by přepadl na Billa.
„Hey, asi se mu líbí tvůj náramek,“ odhadoval Tom, když sledoval, jak se kotě soustředí na Billovo pravé zápěstí, na kterém byl zavázaný nejspíš ručně tkaný náramek, přičemž šňůrky byly delší, než bylo nutné, a tím pádem visely dolů a houpaly se Snowymu před očima. Tom bez přemýšlení vzal Billa za zápěstí a přitáhl jeho ruku blíž ke kotěti. To se okamžitě tlapkami natáhlo po houpající se šňůrce a opatrně do ní strkalo.
„Awww,“ neodpustil si Tom. Byl možná chlap, ale měl srdce a navíc slabost pro zvířata. Bylo mu jedno, jakou bábovku to z něj dělá, stejně mu nadšeně zářily oči a usmíval se od ucha k uchu. „Není roztomilej?“ zeptal se do placu, aniž by vyžadoval odpověď.
Bill jen mírně natočil hlavu Tomovým směrem a podíval se, jak se mladý muž vedle něj rozplývá nad malou chlupatou koulí, kterou zajímala jen barevná šňůrka visící z Billova zápěstí. Kotě si jen hrálo. Nesnažilo se nikoho dojetím rozbrečet a přece Bill očekával, že se tak stane.
„Co?“ zeptal se Tom, když si všiml Billova pohledu.
„Nic.“
„Půjč mu ten náramek,“ vyzval Billa, a aniž by čekal, přitáhl si Billovu ruku k sobě a snažil se mu ozdobu sundat ze zápěstí.
„Ne, to ne,“ zamítl Bill a stáhl ruku z Tomova dosahu. „Roztrhalo by to,“ dodal na vysvětlenou.
„Můžu se podívat?“ zeptal se Tom a natáhl ruku, aby mu tu svoji Bill mohl vložit do dlaně. „Zvláštní,“ zamumlal Tom a přejel palcem po vzoru náramku.
„Co?“
„Měl jsem taky takový podobný. Možná dokonce stejný. Už si nevzpomínám. Při jednom incidentu s fanoušky mi ho někdo strhl z ruky. Dostal jsem ho od jedné ženy na pláži, když jsem byl na pár dní na dovolené v Mexiku. Měla jich plný stánek. Původně jsem se tam šel podívat jen tak ze zvědavosti, aniž bych plánoval něco koupit, ale ona trvala na tom, abych si jeden odnesl i za tu cenu, že na tom prodělá, když mi ho dá zadarmo,“ vzpomínal Tom. „Odkud máš ten svůj?“
„Nevím. Byl to dárek.“ Tom přikývl.
„Hádám, že takové náramky doma na koleně vyrábí spousta lidí,“ pokrčil Tom rameny a Billovu ruku pustil. Bill propuštěnou paži stáhl ke svému tělu a několikrát se trhaně nadechl.
„Uhm, měl bych jít zkontrolovat kamery a jít spát,“ prohlásil Bill a vzal kotě ze svého klína, aby ho podal Tomovi. Ten si Snowyho převzal, ale nemohl si nevšimnout Billova zvláštního chování, které v něm z nějakého důvodu vyvolalo úzkost.
V následující půlhodině Bill opustil řídící místnost a zavřel se ve své ložnici. Tom se vzpamatoval a vstal z pohovky. Zanesl kotě do své ložnice, kde mělo vytvořený svůj pelíšek, a v místnosti ho zavřel, aby ho později nenaháněl po celém domě. Z nějakého důvodu se potřeboval agenta zeptat, jestli se něco neděje.
Přešel ke dveřím do Billovy ložnice, ke kterým se za celou dobu ještě nikdy ani nepřiblížil, natož aby na ně zaklepal. Ticho, které mu odpovídalo na zaťukání, bylo jasnou známkou toho, že agent nemá v plánu reagovat, a předpokládal, že se jeho klient dovtípí a odejde. Tom ale nezvykle odvážný vzal za kliku a vešel do temné místnosti. Pruh světla, který vnikl do pokoje, osvítil jen zeď a nějaký nábytek, tudíž se Tom musel v pokoji zorientovat a najít v něm postel, kde tušil i agenta.
„Bille? Můžu dál?“ zeptal se opatrně, připravuje se na negativní odpověď, v tom horším případě se díval, co všechno má Bill po ruce a co by po něm ve vzteku mohl hodit. Polštáře bolet nebudou a lampičce na nočním stolku se vyhne. Nic jiného v agentově dosahu nebylo, pokud tedy neměl nějaké super schopnosti, aby jednou rukou vyzvedl noční stolek a mrskl ho Tomovým směrem.
„Proč?“ zabručel Bill zpod přikrývek, aniž by se obtěžoval zvedat hlavu. Tom Billovu otázku vzal jako náznak zájmu, co mu Tom chce říct, proto si to vysvětlil jako pozvání dál. Zavřel za sebou dveře a v duchu zaklel, když byl v momentě oslepen tmou. Dokonce i závěsy na okně byly zatažené, takže dovnitř nevnikalo ani světlo z ulice. Počkal, dokud si jeho oči nezvyknou na tmu, a pak několika kroky zdolal vzdálenost od dveří k posteli.
„Jsi v pořádku?“ nakrčil Tom čelo.
„Proč bych neměl být?“
„Já jen… přijde mi, že celá ta věc s náramkem tě vzala,“ pronesl Tom klidným hlasem.
„Nevím, o čem mluvíš,“ zapíral Bill.
„Myslím, že víš, a moc dobře. Omlouvám se, jestli jsem do něčeho píchl.“
„Jsi směšný. Odejdi. Chci spát,“ přikázal mu Bill a víc se zavrtal pod přikrývku.
„Zatraceně, Bille!“ vyřkl Tom otráveně, hmátl po lampičce, aby rozsvítil a posadil se na okraj matrace. „Copak nevidíš, že to myslím upřímně? Není to žádný pokus, jak tě provokovat,“ ujišťoval ho.
„Nezajímá mě to, ať je to, jak chce.“
„Ale mě to zajímá!“ obořil se na něj Tom a strhl mu přikrývku z obličeje, za což si v mžiku mohl vysloužit ránu, jak znal Billa. Ten ale zůstával ležet a jen Toma probodával pohledem. „Tohle všechno možná začalo tak, že jsem chtěl jen civilizovanou konverzaci a nic víc, protože upřímně? Kdo by se chtěl přátelit s tak studeným čumákem, jakým se prezentuješ, ale byl jsem z celé téhle věci už zoufalý, že jsem byl vděčný i za ty vražedné pohledy, co jsi ke mně vysílal, ale to se prostě změnilo. Teď bych nebyl proti, kdyby z nás byli přátelé,“ přiznal Tom.
„Ty ses úplně zbláznil!“ zahřměl Bill a na matraci se posadil. Nějak se mu nelíbilo, že byl Tom výš než on. Připadalo mu, jako by měl navrch, ale jakmile byly jejich hlavy ve stejné výšce, získal na jistotě.
„Proč? Protože se s tebou chci přátelit, i přesto, jak pošahaně se chováš? Pak jsem se zbláznil. Ano,“ trhl Tom sarkasticky ramenem.
„Řekl jsem ti dost jasně, že přátelé nikdy nebudeme, a jestli sis nevšiml, tak doteď jsem dodržel všechno, co jsem řekl, proč by to teď mělo být jinak?“ zaútočil Bill.
„Možná proto, že být přátelé neznamená, že po tobě budu chtít, abys mi vyklopil všechna svoje tajemství, ale že chci být někdo, před kým si nebudeš muset na nic hrát. Když se budeš smát, fajn budu rád a budu se smát s tebou, když budeš smutný, okay. Budu tady, abych tě obejmul. Když budeš brečet, což nebude okay, ale já tu budu, abys na to nebyl sám, ale nebudu se ptát, co se stalo. Jen se zeptám, jestli můžu nějak pomoct, a ty sám se budeš moct rozhodnout, jestli se mi budeš chtít svěřit nebo ne. Chci jen, abys měl ve svém životě někoho, kolem koho budeš moct být sám sebou.“
„Co tě přivedlo k tomu, že tohle nejsem já?“ snažil se Bill druhého muže vyvézt z omylu. Tom se uchechtl.
„Na tohle se mě nemůžeš ptát vážně. Nejsem na světě sice moc dlouho, ale v tomhle byznysu jsem potkal nejednoho kreténa. Rozdíl je v tom, že oni kreténi byli od přírody. Ty se jako kretén jen chováš a s tím se dá pracovat.“ Bill zahýbal ústy.
„Tahle konverzace je naprosto bezpředmětná a začíná mě štvát,“ upozornil Toma.
„Samozřejmě že začíná. Ostatně jako každá pravda,“ poukázal Tom. Bill se napřímil a pravděpodobně Tomovi hodlal udělit nějakou lekci. „Přestaň,“ usadil ho Tom přísným hlasem a dlaní mu zabránit, aby se k němu nahnul ještě víc. „Opovaž se mě praštit,“ varoval ho.
„Co si to dovoluješ?!“ vyjel Bill a prudce odhodil Tomovu ruku, která mu bránila v pohybu.
„Násilím nic nevyřešíš!“ okřikl ho Tom.
Billův obličej zrudl vztekem. Během sekundy přikrývka odlétla z jeho těla, ruka popadla Tomův svršek a hodila ho zády na matraci. Bill ho tělem přišpendlil k posteli a skláněl se nad ním s hrozivým výrazem v obličeji. Tom mírně přivřel oči a připravil se na opravdu bolestivý trest, který měl záhy přijít.
Přemýšlím, jak moc Toma nechám zranit tentokrát. Zlomený nos? Roztržený ret? Pohmožděná čelist? Lehký otřes mozku? Uvidím, jak moc mě – resp. Billa bude štvát. 😀 M. :o*
Příště: „Bláznivá noc“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Co takjhle pusa? Mne slzy? Ne facky uiz ne
Mě okamžitě jako první napadlo to stejné, pusa.by byla daleo kepší než nějaké rány, ale neumím si představit který z nich by s ní měl začít a navíc, ten druhý by ho asi zabil… Ale i ten název příštího dílu by tomu napovídal, tak já nevím, nechám se překvapit 🙂 Jen už prosím ne žádné rány. To radši ať se Bill třeba složí a rozbrečí, alespoň by ukázal nějaké ty emoce…
Moc se těším na další díl!
Já taky doufám, že Bill už nebude Toma mlátit. Zvykl si každý problém řešit tím, že mu jednu vrazí, ale všeho moc škodí…
Díky za díl
Opravdu úžasná kapitola…líbí se mi jak si Bill bezstarostně hrál 😉 🙂 Tom je opravdu velmi odvážný,že to s Billem nevzdává a neustále ho nutí do akce…jen mu prosím neubliž moc 😉 🙂 děkuji moc za další díl 🙂
Me taky napadla pekna libaci scena 😀 😀 uplne to k tomu vybizi. A ty náramky… ze by to byla nejaka samanka a spletla je dohromady? A Billovi rekla neco o lasce jeho zivota s tskovym naramkem? 😀 ale tak sweet to asi nebude 🙂
Dekuji za dil 😉
Proboha, už žádné násilí. Jestli Bill Toma zase praští, tak už mě vážně naštve. 😀
Taky mě dost zajímá, jak to vlastně bylo s těmi náramky. Podle Billovy reakce se Tom zřejmě nevědomky dotkl citlivého místa.
Díky, těším se na pokračování.
Byla by sranda, kdyby jednou Tom praštil Billa :DDD
Ale ne, dílek to byl skvělý, jsem moc zvědavá, co se bude dít dál 🙂
Ta kočka mi prostě drásá nervy. Opravdu se teď do čtení nutím. 😀 Na konci to bylo dobré- žádná kočka- žádný stres. 😀 Ale fakt děti a kočky nemám v povídce rád, ale co už. Musím prostě brát, to co je. 😀
I přes to, že poctivě komentuju každý díl, tak to kvůli jedné chlupaté kouli přece nezabalím!
Když pominu tu chlupatou kouli a sladké jídlo, které také nemám rád… och jak já trpím :DDD, tak konec dílu byl setsakra zajímavý.
Je mi jasné, že se Tom snaží dostat pod Billovou slupku a zase chápu Billa, že si pod svou slupku nikoho nepustí. Ani Toma, ani kouli.
Co se týče závěru dílu, tak jasně, že v takové situaci by byla luxusní aspoň malá pusa, aby Tom už zavřel pusu. 😀 Ale to si všichni můžeme nechat zdát. To se nestane a jestli ano, sežeru svoje trenýrky. 😀
Moc mu neubližuj Muckátko, víš, že je Tom takový malý žalobníček a třeba ty výhružky z minulých dílů by mohl vlastně rozjet. 😀
Facky už jsou pasé. Nenapadá mě vlastně žádná věc a ani z těch tvých zmíněných se mi nezdá žádná dobrá. 😀 Možná zlomenina pár prstů?
***
Bill spokojeně pohlédl na Toma. Konečně měl nad ním pořádnou moc a cítil se tak lépe, než když ležel a Tom byl skloněný nad ním.
"Myslím, že si koleduješ o víc, než o rozbitý čumák." Řekl tiše a jeho oči a rty se zúžily. Uslyšel hlasité křupnutí jednoho z Tomových prstů.
"Pokud s tím tvým přátelením nepřestaneš, můžeš počítat se ztrátou dalších prstů…"
Moc by mě zajímalo jak je to z tým náramkem doufám že Tom nedostane opět pěstí.
Žiadne bitie! Stačí keď sa rezignovane odtiahne. Bitiek už bolo dosť a k ničomu to neviedlo.
Přemýšlím nad tím, proč je Bill tak děsně agresivní?! 😀
Je to docela zvláštní, ale pomalu si začínám na ty Billovy výlevy zvykat. 😀 On Tom je opět trošku zasloužený, protože způsob, jakým do Billa ryje je docela pecka. Já vím, že se snaží s Billem spřátelit a nemít ´doma´ naustále dusnou náladu, ale někdy to trošku přehání a tak se nedivím, že Bill, který je na tohle alergický, vybouchne.
Další díl bude asi zajímavý! 😀
P.S.: K té puse bych se taky přimlouvala! 😛