FOE 19.

Billeam přemítal nad slovy psa. Nikdy nečekal, že uslyší psa přiznat porážku nebo jeho podřazenost. Pes měl pravdu; měl by mít radost, že to slyší. Přeci jen to byl jeden z jeho cílů. Namísto toho ho ale psův proslov zanechal s nepříjemným pocitem, který ale byl nic v porovnání s tím extrémním pocitem frustrace, jaký cítil při pomyšlení na to, že přišel o šance na útěk, který pro něj byl dost radostnou myšlenkou.

Potichu zanadával, nebyl schopný znovu usnout, když mu jeho neutichající vzrušení připomínalo, jak je žíznivé a co chce. I když byl samec, obvykle mu nezáleželo na tom, jak dlouho abstinoval. Neměl čas účastnit se uspokojování svých sexuálních tužeb, když byl vždycky zaměstnaný důležitějšími věcmi jako velení jeho letce a plánování způsobů, jak vyzvat a zabít psy. Vlastně pro něj bylo lehké odolat své touze pářit se, když na to přišlo. Vždycky to dokázal zvládnout, dokonce na to i zapomenout – ale teď se to nějak stalo tou největší potřebou. Samozřejmě, že z toho vinil psa, ale také vinil sebe za to, že dovolil psovi zajít až sem a pak pustit na svobodu jeho pářící instinkt, který ho teď ovládal úplně stejně jako psa ten jeho. Proklínal plachost, která ho dělala slabým. Měl mu oponovat silněji, kdykoliv se ho dokázal dotknout, ale nenáviděl si přiznat, že to bylo vlastně příjemné. Pokaždé. Nemohl si vzpomenout, kdy naposledy se cítil tak skvěle a uspokojeně z páření. A i když si byl vědom celé té špatnosti, viděl, že ho až tak neodpuzuje, a přemýšlel, jestli jak pes řekl, to byla ta velká potřeba, která ho nutila to přehlížet.

Pocit hanby ho ale neopouštěl, pokaždé se zvyšoval, a dokonce ještě víc, když si uvědomil, že zrazuje všechno, v co vždy věřil, že zahodil všechno, za co kdy bojoval. Nechával ho dělat všechny tyhle intimnosti s výmluvou, že jen odpovídal na fyzické potřeby, ale rozhodně odmítal jakékoliv polibky, které pro něj v jakékoliv formě značily vroucnost, protože pak by nasadil své zradě korunu a už by se na nic vymlouvat nemohl. Naučil se snášet psovu blízkost a jeho společnost, protože zkrátka neměl na vybranou, ale nikdy nechtěl dopustit, aby zapomenul na to, že jsou úhlavní nepřátelé.

Takže když mu pes vyhrožoval, že ho nechá nad ním převzít kontrolu, byla to jeho kočičí pýcha a odhodlání nenávidět všechny psy, která za něj mluvila. Pes byl pak několik dní opravdu rozčilený. Nepřibližoval se k němu a už mu nevěnoval neustálou pozornost a neskládal mu trapné komplimenty. Není potřeba říkat, že se nepokoušel ani o nejmenší náznak lascivní výhody nad ním nebo zoufalé pokusy pářit se. Billeam se na chvíli strachoval, jestli o něj náhodou pes neztratil zájem. Cynicky si odfrkl, protože mu to mohlo být u prdele. Alespoň se o tom snažil sám sebe přesvědčit, ale svůj znepokojený výraz skrýt nedokázal. Snažil se nedávat najevo svůj názor na psovu změnu, ale jeho znepokojení vzrostlo, když si všiml, že na něj už i přestal zírat a občas se ani celý den nepodíval jeho směrem. Možná to bylo kvůli jeho zhrzenému egu, možná víc než čímkoliv jiným, protože ať mu psovy pohnutky přišly jakkoliv stupidní, divné nebo odporné, přišlo mu fajn, když ho pes málem uctíval, když poslouchal jeho řeči, které mu motaly hlavu, jeho poznámky během intimních setkání, které mu podrážely nohy. Jeho ego nikdy nebylo tak pochroumané, i když byl tak nějak na psa naštvaný, začínal věřit, že jeho obdiv a oddanost byly jen lež.

Nechtěl se mu ohledně takové věci postavit, ale nepotřeboval slova, pokud ho měl vyzvat. Ani jednou nepoužil své tělo nebo vzhled k tomu, aby něčeho docílil, i když si byl vědom vlivu, který měl na ostatní, jeho důstojnost byla dost silná na to, aby toho někdy zneužíval. Důstojnost ale už nebyla zábranou, a on nemohl vymyslet lepší způsob a čas, kdy svůj vzhled zneužít ve svůj prospěch.

Když se šel pravidelně koupat do blízké říčky, obzvlášť si dával záležet na tom, aby byl co nejčistší. Neoblékl se okamžitě po tom, co byl hotov, a šel zpátky do kempu nahý, tak jak to dělal před tím, než se dozvěděl o pocitech psa. Okamžitě na sobě ucítil psův šokovaný pohled a sám pro sebe se sebejistě ušklíbl.

***

Tomek koutkem oka zahlédl Billeamovo neodolatelné tělo, které procházelo kolem, a zalapal po dechu. Bojoval s tím a snažil se odvrátit pohled. Jeho zlomené srdce ho stále bolelo záští. Umíral touhou držet ho, chtěl se ho dotýkat, ale pokud mohl žít s vědomím, že je jeho láska neopětovaná, tak teď ho to pomalu zabíjelo. Chtěl od Billeama víc, ale viděl, že je to zoufalé. Billeamovo srdce bylo nedobytné, ale co vlastně očekával? Nejen že nebyl jeho druhu, byl samec… a byl pes. Jejich poslední hádka mu otevřela oči, že všechen jejich společný čas a zážitky byly jen plné Billeamovy nenávisti. Nemyslel si, že na něj to odmítnutí bude mít takový vliv, ale mělo, a on se teď bál se k němu byť jen přiblížit.

Snažil se rozptylovat myšlenkami na každodenní povinnosti, chodil lovit, co jen to šlo, udělal tak zásoby na několik měsíců dopředu. Ale ať se snažil jakkoliv, nemohl dostat Billeama ze své mysli, obzvláště když se mu tu takhle promenádoval. Bylo nemožné na něj nemyslet, obzvlášť když byl úplně nahý. Všiml si, jak se u něj rozvinul zvyk pohazovat svými dlouhými černými vlasy, když se otáčel, a protahovat své štíhlé tělo po tom, co byl zpocený od práce. Nakonec ale Billeamovu hru pochopil, když viděl jeho víc než neobvyklý trik při předklánění se pro věci na zem, při kterém až moc ukazoval svůj delikátně malý zadeček.

Tomek se ušklíbl až moc spokojeně. Teď to bylo jen na něm, moc dobře viděl, co se děje. Billeam byl bezpochyby nadržený. Opravdu nadržený, když dělal tyto ponižující pozice. Jeho záměry svést ho byly nejdříve důvtipné, ale teď byly až moc zjevné. Bylo to roztomilé, a hlavně efektní. Až moc efektní. Ale to ho nemohl nechat vidět, nemohl ho nechat vyhrát. Oh ne, pokud něco chce, pak by měl dát něco na oplátku. Měl by ho alespoň nechat políbit ho.

Billeamovy záměry byly největší v noci, když se k němu přitulil, ale Tomek se vždy přes den unavil prací, takže byl skoro v kómatu, když se chystali spát, a tudíž na Billeamovy doteky neodpovídal.

Byl na sebe hrdý, že tak dobře odolával, a dokonce ještě víc, když Billeam došel do bodu zlomu dřív než on sám.

„Co je s tebou?!“ zakřičel konečně, jeho překrásné oči svítily.

Tomek přestal sbírat provaz a podíval se na něj.

„Co tím myslíš?“ zeptal se a ponechával si svůj postoj.

Billeam zasyčel, začínal se červenat. „Ty… proč ne… Proč…?“ koktal, nebyl schopný dokončit otázku.

Tomek se uchechtl. „Takže teď si myslíš, že je ode mě špatné, když tě nechci, huh?“

Billeam sebou trhl, tohle nečekal. Beze slov na něj zíral a pak se pokusil promluvit. „Ty… Nechceš-?“

„Chci tě víc než cokoliv,“ přerušil ho Tomek.

Billeam zmateně zamrkal. „Tak proč?“

„Nech mě tě políbit,“ odpověděl Tomek.

Billeam se zašklebil a odvrátil pohled.

„Ne,“ řekl.

Tomek si povzdychl. „Dobře tedy,“ řekl a vrátil se zpátky k práci. „Omlouvám se, ale to pro mě není dost, Billeame. Chci víc.“

Billeam nic neříkal. Tomek se na něj podíval a viděl, že se tvářil sklíčeně. Úzkostlivě čekal, díval se na Billeamovy rty. Skoro viděl, jak se pohybují. Prosím, pomyslel si Tomek, jen to řekni.

Billeam promluvil, skoro šeptem, jeho růžové tváře zčervenaly. „Nechám tě… mě vykouřit.“

Tomekovo obočí vyletělo překvapením vzhůru.

autor: blame_my_dirty_mind