autor: Saline A.
Bill zavrčel, nespokojeným a vzteklým pohledem zíral na zástupkyni ředitele, v jejíž kanceláři právě seděl. Tetování na pravé kyčli ho pálilo, jako by se chtělo připomenout, že právě kvůli němu se Bill ocitl v místnosti protivné už od pohledu. Jako kdyby snad mohl zapomenout, proč tam je. „Jak jsem asi mohl vědět, že je zakázané jít si nechat udělat tetování?“ odsekl. „Když jsme sem nastoupili, div jste nám nedali příručku zakázaných věcí, ale o tetování nebo piercingu nebyla ani zmínka!“
„Nechal jste si udělat piercing?!“ Bill by přísahal, že se zástupkyni hlas pohoršeně zasekl v hrdle. Chtělo se mu zvracet.
„Kromě piercingu v obočí a jazyku, které jsou poměrně dobře vidět a matka vás na ně upozornila ještě před tím, než jsme nastoupili? Jasně, nechal jsem si udělat piercing do ptáka!“
„Bille Kaulitzi!“ ostrý hlas se mu ozval za zády, až samotným šokem poskočil na svém místě a zděšeně se otočil, jen aby spatřil vlastní matku. „Omlouvám se, paní zástupkyně, můj syn očividně zapomněl veškeré základy slušného chování, které jsem se mu kdy snažila předat.“
Bill přimhouřil oči. Celá situace nabrala ještě trapnějšího tónu, teď když viděl svou matku. „Promiň, je totiž moje vina, že si z dětství pamatuju hlavně hádky s tátou.“
„Tohle bychom měli probrat v soukromí, Bille, a ne tady,“ zamračila se Simone, zatímco usedala vedle svého syna. „Co kdybys mi raději vysvětlil, jak je možné, že sis nechal udělat tetování? Pokud vím, do osmnácti potřebuješ souhlas rodiče.“
„Po třech letech falšování tvýho podpisu to pro mě tentokrát nebyl žádný problém,“ založil si ruce na prsou trucovitě. „Proč je to takový problém? Pokud vím, je to pořád moje tělo, a teď už s tím stejně nemůžete nic udělat.“
„Tvůj bratr o tom věděl?“
Bill pozvedl obočí, na matku se podíval se směsicí pohrdání a výsměchu v očích. „Vážně? Vážně se na tuhle otázku ptáš?“
„Samozřejmě. Byl tam s tebou,“ povzdechla si Simone. „Bille, poslala jsem vás sem, aby se z vás stali lepší lidé, aby se z vás stali dospělí,“ zamumlala téměř zoufale, ale Bill ji nepřestával sledovat skrz přimhouřené oči. Nevěřil jí. Prostě se jich chtěla zbavit.
„Pokud jsi z nás chtěla mít lepší lidi, možná jsi měla být lepší matka,“ zasyčel. Facka, která mu vzápětí přistála na tváři, byla víc než očekávaná. „Jo, a tohle je přesně důvod, proč z nás pod tvým vedením lepší lidi nikdy být nemohli. Možná, kdyby ses s tátou pořád nehádala kvůli prkotinám, mohla jsi s ním zůstat a mohli jsme být pořád rodina. Možná, kdybyste se rozvedli v klidu a netahali se o to, kdo bude mít víc, možná by to na nás nenechalo takový následky. Možná, když ses nás rozhodla zbavit a poslat sem, ses mohla alespoň čas od času ozvat a zeptat se, jak se máme!“ stál nad ní a zvyšoval hlas. Zoufalost, která byla slyšet z jeho hlasu, falešná nebyla. „Možná, kdyby ses o nás víc zajímala, nemuselo se stát nic z tohohle, nemuseli jsme se s Tomem spoléhat jen sami na sebe, ale mohli jsme mít matku, se kterou bychom rádi trávili čas a chtěli jí vídat! Možná, kdyby ses na chvíli zamyslela nad tím, co děláš špatně ty, a ne pořád co děláme špatně my, zjistila bys, že to všechno začalo u tebe!“ teď už křičel. Slzy se mu vehnaly do očí, stesk po rodičích, o které svým způsobem přišel při jejich první hádce, ho náhle udeřil do hrudi plnou silou. Ještě pár vteřin na ni zíral, než se otočil k zástupkyni a zavrtěl hlavou. „Potrestejte mě, jak chcete, ale s ní už mluvit nechci,“ zamumlal tiše krotký jako beránek, a bez dalších slov nebo pohledů na matku rázným krokem zamířil z kanceláře pryč.
Nechtěl slyšet matčiny výmluvy ani omluvy. Na vysvětlení čekal během celého procesu dospívání, kdy se snažil pochopit, proč se jeho rodiče hádají, a proč se o něj a Toma přetahují, místo aby dokázali vymyslet rozumný plán, jak fungovat jako rodina, přestože spolu nežijí. Na omluvu čekal pokaždé, když dala přednost něčemu jinému před nimi. Teď, když je odsunula na vedlejší kolej a raději je zapsala na internátní školu pod výmluvou, že jsou nezvladatelní, nechtěl slyšet nic. Bylo příliš pozdě na její slova.
Seděl pod stromem na zahradě za školou, mlčky trhal jednotlivá stébla trávy a z krásně kvetoucích sedmikrásek dělal mrtvá stébla. Tiše vypískl, když se mu zničehonic kolem pasu omotaly ruce a podél jeho nohou se objevil další pár. Tom ho zezadu objal a políbil na spánek. „Mluvil jsem s mámou.“
„Nechci slyšet její výmluvy.“
„Já ti je ani nehodlám opakovat,“ Tom ho pevněji objal. „Jsi v pořádku? Říkala, že jsi křičel. To se moc často nestává.“
„Naštvala mě,“ přiznal Bill tiše, vděčně se v Tomově náruči schoval. „Začala si před zástupkyní hrát na dobrou matku, chudinku, kterou ustavičně nějak trápíme, a že pro nás chce to nejlepší, ale pak mi dala facku. Nevydržel jsem to a vybuchl, Tomi. Nechtěl jsem, opravdu ne, ale…“ s povzdechem sklopil oči. „Najednou mi došlo, že se na nás při rozvodu vykašlala, šlo jí jenom o to, že má moc nad tátou. Cítil jsem se jako nakopnutý štěně, který touží po pohlazení od páníčka.“
Staršímu z dvojčat se bolestně sevřelo hrdlo, tváří se opřel o černovláskovu, zatímco dlaněmi jemně kroužil po jeho břiše. „Nebudu říkat nic konejšivýho na její obranu, protože stejně jako ty vím, že její chování mělo hodně daleko od dobrýho. Celkem jasně jsem jí to i řekl, když se snažila zabodovat u mě. Vykašli se na ní, vystačíme si spolu, hm?“ pousmál se. „Zvládali jsme to do teď, zvládneme to i pak.“
Bill zavřel oči, hlavu schoval k Tomovu krku. „Chci to tady dokončit, Tomi. Bez malérů, prostě tady vydržet ještě poslední rok a pak, až budeme mít maturitu, chci odejít. Daleko, najít si s tebou byt a zapomenout na to, co se dělo doma. Na všechny hádky, na každé zapomenutí na nás, odsunutí na druhou kolej… Chci to všechno nechat za náma.“
„Můžeme tady zůstat i přes léto a najít si tu někde brigádu,“ navrhl Tom okamžitě. „Nebudeme muset platit za nájem, můžeme si všechny peníze šetřit, takže hned jak skončíme se školou, budeme mít něco do začátku.“
„To bys pro mě udělal?“
Tom ztěžka polkl, Billovy velké oči na něj dojatě zíraly, zatímco rty měl roztažené v něžném úsměvu. Toužil políbit ho, spokojil se ale s pouhým pohlazením po tváři a kývnutím. „Jasně, že jo. Přeci jsem ti slíbil, že jednou budeme žít spolu. A pokud je tohle způsob, jakým toho chceš dosáhnout, nemám nic proti.“
Bill oči úlevně zavřel, pevněji se k bratrovi přitiskl. „Nevím, co bych bez tebe dělal. Myslím, že už k životu nepotřebuju nic víc.“
Tom mlčky propletl prsty skrz Billovy vlasy, s tichým povzdechem přikývl. Ani on k životu nepotřeboval víc.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
No téda, zo Simone si spravila poriadnu mrchu. Ale aspoň že majú jeden druhého. A chudák Tom, preňho to bude stále ťažšie a ťažšie, ak sa Bill čoskoro nerozhýbe a neuvedomí si, čo pre Toma znamená.
Wow, tak tohle teda bylo drsné. To by mě nenapadlo, že je simone fakt taková mrcha. Vypadalo to, že jí kluci vážně jen přerůstají přes hlavu a teď tohle. Bill jí to, ale dobře nandal.
No a závěr naprosto dokonalý. Tom je skvělý starší bráška.
Moc děkuji za díl a těším se na další.
Drsná kapitola, bolo to kruté tá hádka Simone s Billom, snáď sa to medzi nimi zlepší:) Tom bol zlatíčko spolu zvládnu všetko.
To je teda matka jen jsem zvědava kdy se Tom neudrží a Billa políbí.
K matce ani nemám slov, ale zato ten konec, to byla nádhera. Mají spolu úžasný vztah, i když zatím jen bratrský. Ta láska mezi nimi je úplně hmatatelná. Takové dvojče by chtěl asi každý…
Děkuji moc za krásnou kapitolu…jsem rada,že mají kluci jeden druhého 😉
Začiatok to bol teda pekne drsný a Simone je fakt mrcha. Najskôr sa o dvojčatá nestará a potom sa hrá na starostlivú matinku… Ale zaujímalo by ma, ako sa tá riaditeľka dozvedela o Billovom tetovaní? Však ho nikomu neukazoval?
Napriek začiatku bol však koniec nádherný. Tom je úplné zlatíčko, ako sa o Billa stará a záleží mu na ňom. Len dúfam, že čoskoro sa preberie aj Bill a začne Toma vnímať aj inak ako doteraz, lebo inak to bude mať Tom čoraz ťažšie.
Ďakujem za časť.