Uncover 7.

Billa pomalu probouzela omamná vůně míchaných vajíček a čerstvé kávy. Krčil nos, jak čichal, trochu krčil obočí. Na rtech mu hrál spokojený úsměv, oči ale ještě pořád otevřít nechtěl. Bylo mu tak krásně, že si chtěl okamžik vychutnávat, co nejdéle to šlo, nejlépe na věky. Nepřemýšlel nad tím, co zase udělal. V posledních dnech nadělal spoustu hloupostí, takže už nezáleželo na tom, jestli udělal o jednu chybu míň či víc. Alespoň jemu to bylo fuk. Protáhl se a zazíval, opravdu miloval svoji tak moc pohodlnou postel. Nikdy by ji za nic na světě nevyměnil, pokud by se měl někdy stěhovat, tak jedině se svou postelí. Přesně z toho důvodu pořídil stejnou pro Toma, dost dobře věděl, že nešlápne vedle.

„To je asi už opravdu hodně špatné, když tě neprobudí ani čerstvý kafe ze Starbucks,“ zasmál se Tobias, z otevřených dveří pobaveně sledoval Billa, jak se líně převaluje v posteli s nechutí se alespoň posadit.
„Šli jsme spát moc pozdě.“ Bill se posadil a zívl si, že by klidně mohl Tobiase spolknout, jak pusu otevřel. Nemohl si ale pomoct, měl šílený spánkový deficit. „A neděle je od toho, aby se dlouho spalo.“
„O tom žádná,“ zasmál se Tobias a pobaveně zakroutil hlavou. Přisedl si vedle Billa, pohladil ho po zádech. „Mám teda jeden takový návrh. Ty se teď pořádně nasnídáš a můžeš pokračovat v odpočinku, co ty na to?“
„To by bylo vážně skvělé,“ přitakal blonďák a natáhl se pro vysoký kelímek s kávou, upil z ní. „Musel jsi vstávat brzo, abys tohle všechno stihnul…“
„Vlastně jsem spíš nešel spát,“ zakroutil hlavou. „Nemohl jsem usnout, moc ses mi líbil, jak jsi spal. Byl jsi opravdu roztomilý.“
„Tobiasi, mláďata jsou roztomilá. Štěňata, koťata, králíčci, co já vím dalšího. Ne dospělý chlap!“ bránil se Bill se smíchem, ale samozřejmě, že mu tahle slova dělala více než dobře. Užíval si lichotky, ať už byly od kohokoliv. Zvlášť, když tyhle věci o sobě dost dobře věděl a pak se mu akorát tak potvrdily.
„A ty s nima, lásko.“ Tobias svá slova pouze zašeptal, naklonil se k Billovým rtům, které párkrát něžně polaskal. „Miluju tě.“

Bill si povzdychnul, trochu sklopil pohled k zemi. Přemýšlel, jaká odpověď byla zrovna v tenhle okamžik správná. Měl odpovědět srdcem, či rozumem? Bylo vážně špatný, když měl na to dva odlišné názory. Hlava mu říkala, že je to špatné. Dokonce tak moc špatné, že by měl ihned zařadit zpátečku a začít se chovat rozumně. Srdce tvrdilo pravý opak, říkalo mu, že Tobiase miluje a má milovat, odpustit mu a chovat se, jako by se s ním nikdy nerozešel. Nejraději by se pořádně vykřičel, dostal to ze sebe. Stačilo by, kdyby mu to alespoň trochu pomohlo v jeho už tak těžkém rozhodování.

„Co to tady smrdí, Tobiasi?“ nakrčil obočí a podíval se na něj. Bylo to, jako kdyby se něco v kuchyni snad pálilo, nebo…
„Do prdele, brambory!“ Tobias se rychle zvedl a jako namydlený blesk běžel do kuchyně alespoň trochu zmírnit probíhající katastrofu. A hlavně otevřít okno, aby nezačal houkat požární hlásič. Otevřel troubu, ze které se vyvalil hustý dým, začal kašlat, jak ho dusil. Z ložnice se ozýval pouze Billův pobavený smích.

Andreas se posadil k Billovi na lavičku na náměstí, strčil mu do ruky kelímek s kávou a usmál se na něj. Nechápal jeho logiku. Byl podzim a on si chtěl dát sraz venku, už měl od mrazu celé červené tváře. Jako by se nemohli sejít u jednoho z nich doma, případně v kavárně. Stejně spolu kávu popíjeli, tak v čem by byl rozdíl, že?

„Ahoj, Bille. Děje se něco, že ses chtěl sejít na takovém místě?“ zasmál se blonďák a trochu se napil, zapálil si cigaretu. Propálil ho hned pohledem, když se nedočkal odpovědi v takovém čase, v jakém by očekával.
„No děje… Chtěl jsem kouřit a to v kavárně nejde,“ pokrčil rameny, na důkaz svých slov si zapálil cigaretu.
„Počkej, takže… Takže my se scházíme na začátku listopadu venku jen kvůli tomu, aby sis zapálil? Sakra, Bille, není nám patnáct, mohl bys kouřit i u mě doma.“ Andreas se plácl do kolen, tohle byl opravdu dobrý fór. Jeho přítel byl neskutečný vtipálek.
„Nezlehčuj to, Andreasi. Jsem v prdeli, totálně.“

Bill kopal špičkou boty do malého kamínku, který si před malou chvílí našel pod lavičkou. Snižoval tak svoji nervozitu na možné minimum, uklidňoval se tím. Popravdě nevěděl, z jakého konce by měl začít. Díky událostem v posledních dnech byl opravdu velmi zaneprázdněný mnohem víc než obvykle. Neměl tak čas ani odpovídat na Andreasovy zprávy, kterých mu stačil poslat nespočet. A teď toho bylo prostě tak moc, že nevěděl, co má začít rozebírat jako první, aby to celé dávalo alespoň trochu smysl. Prohrábl si blonďaté vlasy, které měl trochu rozcuchané. Před odchodem nestrávil tolik času v koupelně, kolik by potřeboval, ale rozhodně to nevadilo, i tak vypadal krásně.

„Získal jsem super zakázku, pracuju pro Toma Kaulitze-…“
„No ty vole!“ zamrkal Andreas a podíval se na Billa. „Tak teď mi je jasný, proč ignoruješ své staré přátele. Prý je hodně náročný.“
„Ale o to absolutně nejde, o tom to není. Tohle je v pohodě, vážně. Pokud něco zrovna neposerou řemeslníci, tak to v termínu stíhám. Nepřerušuj mě a dostanu se k tomu, co potřebuju, hm?“
„Okay, souhlasím. Tak mluv.“ Vyzval ho vlídně, poplácal ho po zádech a pohodlněji se usadil. Věděl, že to bude na dlouho, bude to ale muset zvládnout i v téhle zimě, která byla. Co na tom, že mu začínal přimrzat zadek k lavičce, Bill je Bill.
„Jak jsem řekl, podepsal jsem s ním smlouvu, zařizuju mu kompletně dům. Dal mi absolutně volnou ruku, vůbec to nekontroluje, jen občas se chce sejít. Vůbec mi do toho nemluví, nic… Vlastně realizuju svoje představy. Bere mi to šíleně času, což samozřejmě vadí Tobiasovi. Jednou jsem přišel trochu dýl, on mi mával před nosem se smlouvou, pohádali jsme se, chtěl sex, rozešel jsem se s ním. Další den se mi přišel omluvit, vyspali jsme se spolu… Zase jsem ho vyhodil. S Tomem jsem byl na večeři, povídali jsme si, zavezl mě domů. Byl jsem smutný, že jsem zase sám v prázdném bytě… Hlavně po tom, jak skvělý večer to byl. Hádej, co jsem zase udělal…“ dokončil monolog a díval se na Andrease. Snažil se vyčíst z jeho tváře nějaké pocity, ale nedařilo se mu to. Zvláštní.

„Takže…“ prolomil Andreas po chvíli ticho a podíval se na kamaráda. „Chápu dobře, že ses vyspal s Tobiasem a já o tom nevím? Bille, sakra,“ zasmál se a zavrtěl hlavou, „jaké to bylo?“

…

Čekal v restauraci už asi hodinu, pil bílé víno a sledoval ostatní kolem sebe. Nebylo to proto, že by ten, koho očekával, meškal, ale dovolil si přijít dřív. Mohl si dovolit pár sklenek před schůzkou, když k ní svolil. Nečekalo ho nic příjemného, aspoň si to myslel. Raději by se sešel znovu s Billem, byla by to určitě mnohem příjemnější večeře. Nejhorší bylo, že mu víno ještě vůbec nestouplo do hlavy a jeho smysly jím nebyly vůbec otupené, i když to bylo to, co teď potřeboval.

„Nečekal bych, že se musíš opíjet, abys mě mohl ještě vidět,“ ozvalo se a pro Toma to bylo jako rána pěstí. Tak dlouho neslyšel ten hlas, zabolelo to. Donutil se nechat oči otevřené, i když by je nejraději zavřel před tím, co se mělo dít.

„Tome, myslím, že to celé byla chyba. Náš rozchod, podvádění… Všechno. To, co jsme si při našem posledním setkání řekli, už se bohužel zpátky vzít nedá, ale můžeme začít náš vztah stavět od začátku. Hodně jsem nad tím přemýšlel a myslím si, že nedokážu milovat někoho jiného,“ řekl Oliver a dlouze se zadíval na Toma. Vypadalo to, jako by to s ním ani nehlo, ale moc dobře věděl, že sám se sebou svádí boj uvnitř, že se ho ta slova dotkla. Moc dobře ho už znal.
„Dal bych si asi nějakou rybu, co myslíš?“ snažil se nenuceně Tom odvést konverzaci a díval se na jídla v menu. Mluvil o rybě, ale byl tak zaneprázdněn myšlenkami na to, co právě jeho bývalý přítel řekl, že v lístku sledoval moučníky.

„Myslím si, že jsi asi musel přijít opilý. My se už k sobě nevrátíme, Olivere,“ řekl Tom poměrně klidně a trochu zavrtěl hlavou. Sklopil pohled zpátky k jídelnímu lístku a přetočil stránku opravdu na výběr ryb, kterým se začal věnovat.

„Neměl bys řídit, Tome,“ zasmál se Oliver a opřel se o Tomovu Audi. Stáli na parkovišti restaurace a Tom se nabídl, že odveze Olivera domů. Po dalších dvou lahvích vína to opravdu asi nebyl dobrý nápad.

„Moc mi to chybí,“ zamumlal Oliver a pohladil Toma přes kalhoty po stehně, políbil ho jemně na krk a přejel mu po kůži zuby. Cítil, jak se Tom zachvěl a polknul. Pousmál se nad tím.

„Tome, já tě chci mít už v sobě, tak honem.“ Vyzýval ho Oliver. Tom zasténal, už jen ta slova mu stačila. Sehnul se, aby sáhl pod svoji sedačku, kde měl vždy schovaný lubrikační gel. Chtěl ho vyhodit, když se s Oliverem rozešli, ale kdo ví proč, zapomněl na to. Pro tuhle chvíli to ale bylo víc než dobře.
„Musíš chvilku vydržet, zlato.“
Tom si na prsty vymáčkl dostatečné množství gelu. Druhou rukou roztáhl Oliverovy nohy ještě víc od sebe, levou mu přehodil nahoru přes sedačku, aby měl lepší přístup k jeho vstupu. Zrovna teď se nezajímal o jeho pohodlí, nejen, že již nebyli partneři, ale hlavně chtěl už být ponořen v jeho úzkém těle. Zabíjel by pro ten pocit, obzvlášť když si ho v posledních týdnech odpíral. Dvěma prsty přejel po Oliverově vstupu do těla, na který hned zatlačil. Vklouzl do něj jedním prstem, hned na to druhým. Chvilku je nechal ve stejné pozici, aby ho nechal zvyknout, a mohl do něj pak vstoupit svým penisem.
„Tome, nejsem panic,“ nakrčil obočí Oliver. „Takže můžeš těmi prsty pohnout, honem,“ zavzdychal a vrtěl se. Snažil se tím získat mnohem víc. Tom nečekal na víc, když byl takhle pobídnut. Prsty pohnul, přidal třetí a roztáhl je od sebe. Olíznul si rty, cítil svou vlastní rostoucí erekci, která se zvětšovala, když se podíval do Oliverova klína.
„Kurva!“ zakroutil hlavou a práci prstů ukončil, vyndal je ven. Pomazal si gelem penis a bez váhání přirazil do Oliverova těla, ten se prohnul v zádech.
„Tak jsi mě posledně nazval…“ zašklebil se černovlasý kluk, prohrábl si delší ofinu. „A mně se to sakra líbilo…“

Tohle bylo pro Toma jako rána pěstí, když byla minulost opět vytažené na povrch. Chytnul Olivera silně za boky, stiskl mu je a hned tvrdě přirazil. Provokoval ho? Tak ať si taky pořádně vychutná odplatu, kterou si jistě zaslouží. Neměl si začínat, neměl ho k tomu vyprovokovat. Kdyby to bylo na něm, klidně by byl ohleduplnější, zajímal by se víc o to, co Oliver cítí. Ostatně se o to staral, dokud nevytáhl na povrch jejich bouřlivý rozchod.
„Taky nejsi nic jiného. Jen malá děvka.“ Vzdychnul Tom a tvrdě přirazil do těla pod sebou. Jako by jeho tělo ovládl malý ďábel, který vše uvnitř něj řídil. Přirážel bez zastavení, ignoroval téměř plačtivý nářek. V tuhle chvíli viděl jen sebe, svou potřebu a hlavně zlost, kterou si potřeboval vybít. Nic víc ho nezajímalo.

…

Tom seděl na své drahé sedačce, která byla z černé kůže. V pravé ruce držel sklenku, ve které měl nalitou whisky. Z hi-fi věže hrála tichá smyčcová hudba, která ho uklidňovala. Nechápal, že to dokázal udělat znovu. Ve svém věku, kdy už měl mít rozum. Nemohl se vymlouvat na alkohol, to pro něj nebyla omluva. Nemohl se omlouvat ani tím, že to Oliver chtěl. Samozřejmě, Oliver s tím začal, ale ten chtěl sex, ne znásilnit. Ale na druhou stranu… Mohlo se jednat o znásilnění, když ho k tomu sám vyprovokoval a prakticky si to na něm udělal sám?
Prohrábl si krátké vlasy a zatáhl se za ně, hlava mu padla do záklonu. Zvíře, které uvnitř něj v posledních letech klidně spalo, se opět probralo k životu. Měl z toho strach, co když se to stane znovu? Co když znovu ublíží někomu mladému venku, jako to udělal tenkrát? Potřeboval tenhle svůj problém, který očividně měl, nějak vyřešit. Bohužel, ani zdaleka nevěděl jak, přišlo mu, že to řešení nemá. Ve vězení strávil dobrých pár let, prošel si tam vším možným, měl dobré i špatné časy. Naivně si myslel, že ho tam nějak napraví, když už tam musel tvrdnout. Nic z toho se nestalo, vše bylo jen o něm. On sám si bude muset dávat pozor, co a hlavně komu udělá.

Natáhl se na stůl pro krabičku Camelek, jednu si zapálil a labužnicky potáhl. Přivřel oči, olíznul si rty. Potřeboval by víc než jen alkohol a cigaretu, ale to si nemohl dovolit, protože zítra bude pondělí, kdy musí vstát do práce. Pondělky nesnášel, měl vždy spoustu schůzek a hlavně jednání, které z duše nenáviděl. V hlavě si procházel schůzky, které musí absolvovat. Usilovně přemýšlel, snažil se přijít na nějakou mezeru, do které by mohl vecpat Billa. Nevěděl proč, ale musel ho prostě vidět. Něco ho na něm šíleně přitahovalo, chtěl s ním trávit co nejvíce času. Hlavně po tom, co tak hloupě zareagoval, když se mu tak intimně svěřil. Bál se, že si o něm myslí, že je jen namyšlený idiot, který nemá srdce. Ale vlastně… Proč mu záleželo zrovna na Billově názoru? Poměr mezi nimi byl čistě pracovní, až pro něj Bill práci dokončí, už se víckrát neuvidí.
To ale asi právě bylo ono, Tom se nechtěl smířit s tím, že hned, jak Bill práci dokončí, víckrát ho neuvidí. Možná udělal blbost, když mu dal termín do Vánoc. Kdyby si navymýšlel nějaké nesmysly, potkávali by se mnohem déle. Takhle už měl jen necelé dva měsíce, což byla šíleně krátká doba. Povzdychnul a napil se, přivřel oči. Někdy vážně nepřemýšlel.

Vstal ze sedačky a nechal whisky ležet na stole, potáhl si z cigarety, kterou ještě držel mezi prsty. Vydechl kouř, hudba stále hrála z reproduktorů v obývacím pokoji, který opustil, a přešel do své ložnice. Podíval se na velkou postel, ve které ležel Oliver jen do půl těla přikrytý dekou. Musel ho vzít k sobě po tom, co se stalo v autě, byli oba sice svým způsobem spokojení, ale Oliver byl trochu vyděšený. Po pár společných skleničkách vína to Tom napravil o něco něžnějším sexem, jaký už pěkně dlouho nezažil. Pořád v něm ale bylo něco, celou tu dobu, co chtělo Olivera zase chytit a chovat se k němu drsněji jako v autě. Nejspíš proto nedosáhl pořádného uvolnění, jaké potřeboval.

„Na co myslíš?“ ozvalo se Oliverovo rozespalé zachraptění. Tom si ani nevšiml, že už je chvíli vzhůru a sleduje ho. Jen potřásl hlavou.

…

„Mhh, to je úžasné,“ zamumlal Bill s plnou pusou jídla a trochu se zasmál. Seděli s Tobiasem v nákupním centru ve městě. Obsadili tam sedačky uprostřed budovy, protože měl Bill hlad. Nebylo to nic zvláštního, často kvůli tomu přerušovali nákupy.

„Mám dneska schůzku. Poznali jsme se, jak jsme se rozešli. Jeli jsme spolu vlakem, když jsem jel k našim, a prostě se mi zalíbil, tak jsem ho požádal o číslo. No a dneska jdeme spolu na kafe.“

O týden později

Bill seděl v kavárně se svou obvyklou dávkou kofeinu a cigaretou. Měl před sebou pár katalogů s doplňky do bytu. Bylo nedělní ráno a on měl volno. Snažil se prací zahnat smutek z rozchodu, který ho sužoval už pár dní. Bohužel ho Tom v domě nechtěl, aby si prý odpočinul, tak aspoň vybíral nějaké doplňky do jeho ložnice. S Tomem ani Tobiasem se od té scény v nákupním centru neviděl a bylo mu to jedno. Byla mu jedno spousta věcí, jako byl třeba makeup, který scházel na jeho obličeji, taky obvykle perfektně upravené strniště na tváři bylo poněkud delší než obvykle a v jeho vlasech vládl zmatek, který nebyl záměrem jeho stylu. Jednoduše řečeno si procházel malým rozchodovým cyklem.

„Bille?“ ozvalo se, blonďákovi chvíli trvalo, než mu došlo, že to někdo mluví na něj. Nakrčil obočí a zvedl pohled od katalogu. Stál nad ním Tom. Jako vždy perfektně upravený se svým sebevědomým výrazem a v ruce držel kelímek kafe. Určitě to bylo jeho oblíbené kapučíno, to už Bill taky zjistil, jaké kafe má Tom rád.

autor: Catherine & Sch-Rei