autor: Muckátko :o*
Tak to je pokrok
Po tom, co se domem rozeznělo zvonění, Tom hned vyskočil od televize, vypnul ji a přihnal se do chodby, kam se k němu po chvilce přidal i Bill, který musel příchozího prověřit jako pokaždé. Brzy se v domě objevila hospodyně ověšená taškami jako vánoční stromeček. Její ruce byly pod tíhou tašek vytahané, že jimi skoro courala po zemi.
„Ahoj kluci!“ pozdravila je čiperně, i když na ní bylo vidět, že je ráda, že už dorazila na místo.
„Dobrý den, Amelie,“ pozdravili oba zároveň, jen každý jiným tónem. Tom zvesela a Bill jako obvykle ledově klidně.
„Teda! Jste si ten pozdrav snad nacvičovali,“ usmála se vlídně. Nechala oba mladé muže, aby ji zbavili zátěže, přičemž Bill osvobodil od tašek její pravou ruku a Tom tu levou. Všichni tři vstoupili do kuchyně a Tom postavil zbylé dvě tašky na jídelní stůl, aniž by ho k tomu musel Bill vyzývat. Musel obsah jako vždy zkontrolovat, proto začal vše vytahovat ven, a jakmile věci odložil, začala je Amelie uklízet na jejich obvyklé místo.
„Podařilo se vám sehnat ty věci pro Snowyho, Amelie?“ ptal se Tom, když Bill z tašek zatím vytahoval jen samé potraviny.
„To víš, že ano. Dokonce jsem se byla poradit ve zverimexu, co by mi doporučili. Samozřejmě slečna okamžitě sáhla po těch nejdražších krmeních, které tam měli, aby utržila, což jí nemám za zlé, ale to nejdražší automaticky nemusí znamenat to nejlepší, a taky jsem nechtěla utratit všechny peníze, které jsi mi na to dal, tak jsem se nakonec rozhodla pro zlatou střední cestu. Ty konzervičky byly sice dražší, ale podle složení vypadají kvalitně. Měla by tam být spousta vitamínů a výživových složek, které malá koťátka potřebují. S granulkami problém nebyl. Měli tam všehovšudy jen 3 značky. Rozdíl byl jen v příchutích,“ poreferovala Tomovi.
„Jste úžasná. Moc vám děkuji. Snad vám ty konzervy nedaly moc zabrat,“ nakrčil Tom obočí, když Bill z tašek začal vytahovat Snowyho mňamky.
„Nejlehčí to nebylo, ale zvládla jsem to. Svaly se vždycky hodí,“ uklidnila Toma pohlazením po paži, aby si nedělal starosti, že se starší dáma kvůli němu skoro strhala.
„Co je tohle?“ zeptal Bill, když vytáhl z tašky nějakou knihu. Než ji stačil otočit a přečíst si její název, Tom mu ji vzal z ruky a překvapeně vydechl.
„Amelie! Vy jste nezapomněla!“ zvolal.
„Jak bych mohla!“
„Od zítřka nám vařím já, Bille,“ vysvětlil agentovi a otočil k němu čelní stranu knihy. „Tahle je pro nás ideální, nemyslíš?“ usmál se.
„Bůh nám pomáhej,“ zamumlal si pod nos a vytáhl z tašek posledních pár věcí.
„Hey!“ ohradil se Tom a jemně do Billa šťouchl. „Budeme moct mít i teplé večeře. Počkej, jak se budeš olizovat až za ušima s takovým servisem,“ brblal Tom. Bill zakoulel očima a tašky složil.
„Všechno je v pořádku,“ oznámil výsledek svého šetření a z kuchyně odešel.
„Uniklo mi něco?“ zeptala se Amelie překvapeně.
„Huh?“ zvedl Tom pohled od kuchařky. Amelie hodila hlavou směrem, kterým Bill odešel.
„Oh tohle!“ uvědomil si Tom. Vykoukl z místnosti, jestli Bill neposlouchá za rohem, ačkoli to bylo směšné, protože takové věci byly pod agentovu úroveň, ale jistota byla jistota.
„Včera to mezi námi trochu bouchlo. Pohádali jsme se, pak jsme se skoro poprali, pak jsme vedli normální konverzaci, a nakonec jsme se tak nějak nepřímo usmířili, ale od včera jsme spolu ještě pořádně nemluvili, takže nevím, jestli se přes noc nevrátil ke svému starému já,“ vysvětloval hospodyni polohlasem.
„Páni! Tak to je pokrok,“ pokývala Amelie uznale hlavou.
„Jo. Docela mi včera ruply nervy, protože už jsem toho našeho bojování měl dost.“
„To chápu. Vlastně se divím, že jsi to vydržel až do včera,“ zasmála se Amelie tiše. „A kde máš to malé chlupaté zlobidlo?“ rozhlídla se po kuchyni.
„Spí v mém pokoji. K snídani jsem mu ohřál trochu mléka, pak jsem mu z náhradních tkaniček do bot udělal improvizovanou hračku a to ho asi utahalo. Za to v noci je vždycky plný života. Nechal jsem ho spát vedle sebe na matraci a on mi pořád pochodoval kolem hlavy, občas to vzal přes můj obličej a nejvíc se mu líbilo ležet mi pod bradou,“ zavrtěl Tom hlavou.
„To se nesmíš divit. Kočky rády vyhledávají teplo, a co se jeho nočních aktivit týče, kočky jsou noční tvorové. Přes den spí a v noci loví. Někde jsem dokonce četla, že 22 hodin spí a jen dvě hodiny loví.“
„Tak to u Snowyho vůbec neplatí.“
„Dej tomu čas. Teď je malý, hravý a zvídavý. Až dospěje, stane se z něj lenoch,“ usmála se Amelie. „Co bys řekl sýrovým závitkům se špenátem?“ navrhla.
„Perfektní!“ zasvítily mu oči. Amelie se spokojeně usmála a otočila se ke kuchyňské lince, aby se pustila do příprav. Tom zašilhal po jídelním stole, kde ležely balíčky nejrůznějších gumových dobrot. Opatrně je zvedl, aby sáček moc nešustil, a strčil si všechno do kapes.
„Sladkosti až po obědě!“ nesl se za ním Ameliin varovný hlas, když potichu mizel z místnosti. Tom se usmál a pokračoval do svého pokoje.
Večer Tom seděl na parapetu v obývacím pokoji zabalený do deky se Snowym na klíně a díval se ven. Z části byl schovaný za závěsem a zbytek jeho těla kryla deka, takže nebylo na první pohled poznat, že v místnosti vůbec je. Pokoj byl osvětlen jen malou lampičkou, která stála vedle televize, jinak byla všude tma. Natočil hlavu směrem do domu, když zaslechl kroky. Bill nejprve jen prošel a vešel do kuchyně, ale vzápětí se vrátil do obýváku a s mírným zmatením vepsaným ve tváři se rozhlížel po chodbě.
„Jsem tady, jestli mě hledáš,“ promluvil Tom, aby to agentovi ulehčil. Bill stočil pohled směrem, odkud přicházel klientův hlas, a teprve pak zahlédl Tomovu ruku, která držela závěs stranou a jeho nohy přikryté dekou. Deky si všiml, ale myslel si, že je na parapetu jen tak položená.
„Co tu děláš?“ zeptal se a rozvážnými kroky mířil k němu. Tom předpokládal, že mu řekne, aby slezl, aby se vrátil do pokoje, nebo něco jiného podobného nějakému rozkazu, o to víc ho překvapilo, když Bill odhrnul druhou část závěsu a po vzoru Toma se zrcadlově posadil naproti němu. Tom ihned uvolnil přebývající kus deky, který nepotřeboval, a nabídl ho Billovi, který na rozdíl od něj ještě nebyl v pyžamu i vzhledem k pokročilé večerní hodině.
„Tak co tu děláš?“ zopakoval Bill svoji otázku, která stále zůstávala nezodpovězená.
„Nic… jen…“ Tom se odmlčel. „Dívám se ven,“ řekl. „Začíná se ochlazovat. Brzy bude zima.“ Bill nakrčil obočí nejistý, co na tohle odpovědět.
„Co tím…?“ naznačil, že nechápe, kam tím jeho klient míří.
„Myslíš, že tu strávíme i Vánoce?“ formuloval Tom své skutečné obavy. Bill pokrčil rameny.
„Do Vánoc zbývají ještě dva měsíce. Do té doby se může stát spousta věcí.“
„Já vím. Já jen… kolikrát jsem na pořádné Vánoce neměl kvůli práci ani čas, ale nějak si neumím představit, že bychom tu zůstali zavření na Štědrý den. Bez stromku, dárků, všech těch dobrot, které k svátkům patří, nehledě na to, že ani jeden z nás nevidí v tom druhém ideální osobu, se kterou by měl strávit ty nejhezčí svátky v roce.“
„Není to tak hrozné,“ podotkl Bill rádoby bez zájmu a než čelit Tomovu překvapenému pohledu, stočil oči raději z okna ven. Tom se mírně pousmál.
„Dej si pozor, Trümpere, začíná ti růst srdce,“ rýpl si Tom, ale v jeho hlase bylo znát, že to nemyslí zle. Bill stiskl rty do úzké linky, aby zabránil spontánní reakci na Tomovu průpovídku.
„Hada?“ ozvalo se najednou. Bill se podíval na Toma, co že mu to u všech čertů nabízí, a vzápětí pochopil, když k němu byl namířen rozevřený plastikový sáček, který obsahoval želatinová cukrátka. Bill si nejistě jeden vzal. „Neboj se. Nejzdravější to sice není, ale někde jsem četl, že tady v těch gumových věcech je látka, která prospívá kloubům,“ pokrčil rameny a položil nedojedenou polovinu sáčku Billovi do klína.
„Mluvíš jako by ti bylo osmdesát a trpěl jsi artrózou,“ poznamenal Bill, ale vzal si z pytlíku dalšího hada.
„To možná ne, ale díky tomu věčnému nicnedělání brzo zakrním,“ odfrkl si.
„Tanec je pohyb, nebo ne?“
„Tanec?“ nechápal Tom. Nepamatoval si, že by snad někdy tančil. Tancoval možná tak na tenkém ledě, jak ho Bill několikrát upozornil, ale to byla metafora.
„No budeš teď tancovat kolem sporáku, když sis nechal přinést tu kuchařku, nebo ne?“
„Hey!“ vypískl Tom a jemně Billa kopl do nohy, které byly hned u těch jeho, že se skoro dotýkaly palci. Stejně se ale nakonec zasmál. „Okay. To bylo fér,“ uznal nakonec, když si vzpomněl na svou vlastní průpovídku, kterou proti Billovi použil před malou chvílí.
Tom ale brzy zvážněl, a aby chvíli odpoutal mysl od všeho okolo, zabořil prsty do jemného kočičího kožíšku a párkrát vrnící kotě pohladil.
„Měl jsem trochu strach, aby ses po tom včerejšku zase nevrátil k těm starým manýrám,“ vyřkl Tom své obavy.
„Já vím.“
„Víš?“
„Slyšel jsem tě mluvit s Amelií,“ prozradil mu.
„Slyšel? Jak to? Vždyť jsi tam s námi nebyl,“ ptal se Tom zmateně.
„Mám oči i uši všude,“ pověděl mu Bill svým obvykle tajemným tónem. Tom se na oko vyděsil.
„I při mém sprchování dnes ráno?“ vyjekl pohoršeně. Bill trhl obličejem k Tomovi a zaraženě se na něj podíval, s čím se mu tu právě svěřil. „Dělám si srandu!“ zachechtal si Tom, když už se nabažil agentova strnulého výrazu. „Vedu dva jedna,“ uchechtl se Tom a sklonil se zpět ke kotěti.
Bill na něj zůstával zírat a opatrně se zuby zevnitř kousal do spodního rtu. Původně neměl v plánu to vytahovat, ale chtěl mít jasno.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ začal opatrně.
„Jasně,“ prohodil Tom se samozřejmostí.
„Neptám se proto, že bych za tím něco hledal, nebo v tom něco viděl, protože to tak není,“ ujišťoval Toma.
„U-hu,“ přikývl Tom.
„A nechci, aby sis to nějak vykládat ani ty,“ naléhal.
„Dobře,“ souhlasil Tom.
„Proč jsi mě včera políbil? Předtím, než jsi odešel,“ zeptal se nakonec nahlas.
„Uhhh no…“ zahuhlal Tom a poškrábal se na hlavě. „Ani nevím. Přišlo mi to správné. Měl jsem pocit, že se mezi námi konečně něco alespoň trochu prolomilo a přišel jsi mi najednou takový bližší. Opravdovější. Já to občas dělám. Objímám lidi, nebo jim dávám drobné polibky na čelo, spánek, tváře a tak. Bylo to takové chvilkové přemožení náhlých emocí,“ vysvětlil Tom, jak nejlépe uměl. „Neuvažoval jsem nad tím, prostě jsem to udělal, takže jestli ti to bylo nějak nepříjemné, tak se omlouvám,“ vyřkl Tom nakonec i omluvu, kdyby náhodou.
„Jen mě to překvapilo,“ hodlal Bill celou věc uzavřít.
„Tak to jsem rád, že jsi mi jednu hned nevpálil, protože tebe když něco překvapí, většinou lítají pěsti,“ zasmál se Tom.
„Ne vážně,“ uklidnil se Tom. „Vím, že ty si na tyhle věci vůbec nepotrpíš, ale tím, jak jsem tady zavřenej, jsem si začal uvědomovat, jak moc mi chybí lidský kontakt a nemyslím jen mluvení, ale i fyzický kontakt, a teď ze mě zrovna nemluví žádná nadrženost. Vždycky byl poblíž někdo, koho jsem mohl obejmout, i když to byla jen chvilková záležitost při pozdravu s někým, koho jsem dlouho neviděl. Proto jsem se tak zoufale vrhal na Davida a na Darcy, jak jsi včera podotkl,“ vzpomněl si.
„Uhm. Nemyslel jsem to tak.“
„Já vím. Nech to plavat,“ mávl nad tím rukou. „Ale… tobě to vážně nechybí?“
Bill si hlasitě oddychl a nejdřív to vypadalo, že Tom zase něco vyslechne, ale Billův dech se nakonec uklidnil a on ovládl svoji nechuť o těchto věcech mluvit.
„Nevím. Asi ne. Nikdy jsem neobjímal nikoho jen tak mimo partnerský vztah.“
„A co bylo to včera?“
„To bylo vynucené.“
„Nemuselo být, kdyby ses tomu nebránil,“ procedil Tom opatrně.
„Ani tu nebyl důvod, proč se tomu poddávat. Kdyby nás někdo sledoval, tak by si klepal na čelo.“
„Proč? Objetí je naprosto běžná věc.“
„Možná, ale ne zrovna mezi námi.“
„Vidíš v tom zbytečnou vědu,“ řekl Tom a sledoval, jak se mu právě probuzené kotě začalo vrtět na klíně a chtělo dolů.
„Ty to zase bereš na lehkou váhu,“ ucedil Bill. Tom zavrtěl mírně hlavou a položil kotě na zem. To hned odcupitalo do kuchyně, kde mělo své mističky.
„Bille, je to jen objetí. Ne jaderná fyzika,“ pověděl mu trpělivě. „Víš co? Pojď sem?“ vybídl Billa a rukou mu pokynul, aby se přesunul k němu.
„Huh?“
„Pojď sem,“ zopakoval Tom, natáhl ruku, kterou omotal kolem Billova zápěstí, a přitáhl si ho zády k sobě.
Zmatený agent se nechal přitáhnout a otočit mezi Tomovýma nohama a chvíli jen zíral, do jaké situace se to zase dostal. Tom popadl zmuchlanou deku, omotal ji kolem nich a poté nechal své paže volně klesnout na deku, která ležela na Billově břiše. Nijak se agenta nedotýkal kromě toho, že si jeho záda opřel o svůj hrudník. Na jeho těle ležela pouze Tomova předloktí, což se nedalo v žádném případě označit za nějaké osahávání.
„A teď co?“ promluvil Bill.
„Teď se prostě uvolni a nepřemýšlej nad tím tak. Jestli ti to pomůže, předstírej, že jsem křeslo,“ uchechtl se Tom. Trochu se zavrtěl a opřel hlavu zpět o okno, jak se zadíval ven. Bill se nepohodlně ošil a pak se začal na parapetu hýbat. Tom předpokládal, že se vykroutí z lehkého objetí a beze slova odejde. O to víc byl překvapený, když Bill stáhl nohy ke svému hrudníku, otočil se bokem k Tomovi, kolena skrytá dekou opřel o okenní tabule, lehl si zpět na Tomův hrudník a hlavu položil na jeho levé rameno.
Tom se vševědoucně usmál.
„Co je?“ zahřměl Bill obviňujícím tónem, když zaznamenal Tomův úsměv.
„Nic,“ zavrtěl Tom hlavou. Nechtěl tu chvíli mezi nimi pokazit.
„Říkal jsi, že mám předstírat, že jsi křeslo. Takhle sedím na křesle já. S hlavou opřenou o opěradlo, tak se s tím smiř a moc tím opěradlem nehýbej,“ pronesl a vrátil hlavu zpět. Tom se tiše uchechtl.
„Podle rozkazu,“ zamumlal poslušně a znehybněl své levé rameno, zatímco pravou rukou přikryl Billovo vlastní rameno, z něhož deka všemi těmi pohyby sklouzla.
Společně tam spolu mlčky seděli několik dlouhých minut. Oba upínali pohled ven a Tom by lhal, kdyby tvrdil, že tu a tam nezkontroloval Billův výraz ve tváři, který se odrážel v okenní tabuli. Nevyzařovala z něj žádná emoce, ale připadal Tomovi uvolněnější než obvykle, a to bylo pro něj podstatné.
„Až se dostatečně nabažíš odrazu mého obličeje v tom okně, odpovíš mi na jednu otázku?“ zeptal se Bill a Tom sebou mírně trhl, když zjistil, že byl přistižen. Snažil se být nenápadný, a zatímco on si prohlížel Billa, neměl nejmenší tušení, že je sledován úplně stejně nazpět.
„Uhm… jasně,“ dostal ze sebe.
„S kým trávíš Vánoce, když nemůžeš být se svojí rodinou?“ zeptal se opatrně. Záměrně neřekl přímo, když jsou tví rodiče mrtví nebo něco podobného, aby to tak moc nebolelo. Nechtěl Toma rozesmutnit. Jeho to zajímalo, protože ani on sám neměl nikoho, s kým by trávil nejkrásnější svátky a poslední dny v roce. Na Tomově čele se objevila vráska smutku a starostí, ale Billa za tu otázku nevinil. To on začal mluvit o Vánocích, tak teď musel žít s následky.
„Když jsem mimo zemi tak s Davidem, protože najednou nemá nikoho ani jeden z nás. Když jsme doma…“ začal, ale musel se na chvíli odmlčet, když si vzpomněl na své Vánoce loňský rok. Po té vzpomínce by si možná i začal přát, aby svátky strávil s Billem zavřený v jejich domě, jen aby neskončil podobně jako loni. „No… řekněme, že to loni nebyla žádná sláva. David trval na tom, abych jel na svátky k němu, abych nezůstal sám. Já mu řekl, že jsem pozvaný ke známému na chatu, kde strávím i Silvestra,“ pověděl.
„Lhal jsi,“ odhalil Bill. Na to by přišel, i kdyby nebyl vycvičený rozpoznat lži.
„Lhal,“ připustil Tom. „Nechtěl jsem ho otravovat i na svátky, když je se mnou denně. Chtěl jsem mu dopřát pauzu, aby si užil čas čistě jen s rodinou.“
„Nejdřív jsem byl doma. Díval jsem se na televizi a tak, ale pak se do budovy, kde jsem bydlel, začali sjíždět známí a rodiny ostatních nájemníků, zpívali koledy, vítali se na chodbě mezi dveřmi, ruce plné dárků a já už se na to nemohl dívat, tak jsem se sbalil a odjel jsem do studia. Zavřel jsem se tam, a když jsem se zrovna nezaměstnával hudbou, počítačem a mixážním pultem, tak jsem spal na pohovce,“ pohodil Tom volným ramenem. „Nakonec jsem to nějak přečkal. Nejhorší nebylo to, že jsem byl sám, ale to přemáhání, když jsem se potkal v novém roce s Davidem a musel jsem předstírat, jak jsem si užil celý ten čas na chatě, jak jsem se na Silvestra opil a vyváděl hlouposti. Z toho mi bylo smutno daleko víc.“
„Proč jsi mu neřekl pravdu? Je to tvůj přítel.“
„Nemohl jsem mu říct pravdu. Cítil by se provinile,“ zavrtěl Tom hlavou. „Všichni říkají, že vždycky se najde někdo, s kým bys mohl strávit Vánoce a necítil by ses navíc, ale není to pravda a já to loni poznal na vlastní kůži. Není to tak, že bych neměl známé, ale nejsou to lidé, se kterými bych chtěl trávit Vánoce, nehledě na to, že i oni mají rodiny,“ broukl Tom a prsty přejížděl po jemné dece.
Bill se malinko pohnul a nechal svoji hlavu sklouznout z Tomova ramena blíž k jeho krku, takže skončil na Tomově klíční kosti, zatímco se čelem jemně otíral o kůži na jeho krku. Bylo mu teplo a vůně, která se linula z těla jeho klienta, mu nějakým způsobem připomínala pocit domova, i když by to hlasitě a vlastně ani sám sobě nikdy nepřiznal.
„Ty máš nějakou rodinu? Nebo většinou pracuješ i o svátcích?“ odvážil se Tom zeptat.
„Ne a ano,“ odpověděl Bill stručně na oba Tomovy dotazy, aniž by je dál rozváděl. Tom chápavě přikývl, protože věděl, jaké to je, nikoho nemít. On sám potřeboval někoho, aby ho objal, ale místo toho si schoulil Billa do plnohodnotného objetí, aby alespoň jednomu z nich byl poskytnut ten pocit, že není sám.
Bill se pro jednou nebránil. Nechal, aby Tom zkroutil jeho tělo do pevnějšího sevření a tím, jak se jeho ruce ovinuly kolem agentova trupu, se zakulatila nejen jeho záda, ale i ramena, takže Billovo čelo definitivně sklouzlo do ohybu mezi Tomovým krkem a ramenem a přitisklo se ke straně krku kůže na kůži.
S myšlenkou na své rodiče, které bude i letos na svátky postrádat po svém boku, nechal Tom ze svých očí sklouznout dvě neslyšné slzy, o kterých si myslel, že o nich ví jen on. Ticho, které nevěstilo nic jiného než tiché utrpení člověka, Billa donutilo odtáhnout se od Tomova těla. Zůstal sedět na stejném místě a podíval se na Tomovu tvář, která byla stále stočená k oknu. Tom odmítal agentovi pohled opětovat a zarputile držel tvář stočenou pryč. Kdyby mohl, otočil by ji dozadu úplně, jako to dovedly sovy. Nakonec ale poraženě povolil, když si agent nesmlouvavými prsty jeho obličej otočil za bradu k sobě. Rychle zamrkal, aby zahnal další slzy, když už by jim teď byl svědkem někdo druhý, a snažil se v sobě najít ztracenou vyrovnanost a bezstarostnost, kterými Billa ještě před chvílí častoval. Bylo to ale k ničemu, když se podíval do Billových očí, které v sobě poprvé nesly alespoň malý náznak lítosti, soucitu a pochopení. Tom jen bezradně pokrčil rameny a spustil je zlomeně ještě níž, než byly doteď. Nebrečel, jen znovu za opravdu dlouhou dobu nechal smutek a pocit opuštěnosti zaplavit své nitro.
Až teď při pohledu na smutek svého klienta Bill pochopil, jak moc bylo pro Toma důležité být si s někým blízký, aby nemusel zažívat ten pocit, který teď nechtěně ukázal před někým dalším.
Jediné, co byl Bill schopen udělat, bylo, že se naklonil k Tomovi a palci setřel vlhké stopy na mužových tvářích, snad aby mu němě pověděl, že už se nemá víc trápit, protože do slov útěchu nebyl schopný zformulovat kvůli vlastním pocitům, které si zakazoval.
„Půjdu si lehnout,“ špitl Tom kromě toho všeho ponížený, jak se styděl za své slzy. Bill chápavě přikývl a sám se postavil na podlahu, aby mu nebránil. Tom ze sebe shodil deku, kterou nechal ležet na parapetu, a shodil nohy dolů, aby se mohl postavit. Vyšvihl se do stoje a téměř narazil do Billa, který stál na místě a díval se, jak se Tom postupně sbírá k odchodu. „Promiň,“ zamumlal omluvně. Bill jen zavrtěl hlavou, aby to nechal plavat.
„Neměl bys být sám,“ promluvil Bill nakonec.
„To ani ty ne, ale jen jeden z nás by byl ochotný s tím něco udělat. Dobrou, Bille,“ rozloučil se Tom a agenta obešel. Bill se za ním otočil s nesnadným pocitem v žaludku. Věděl, že nebylo možné, aby Tom svůj smutek utopil v alkoholu, drogách, nebo něčem podobném, protože ani k jedné věci tu neměl přístup, ale ani tak nechtěl, aby udělal nějakou hloupost, při které by si alespoň na chvíli ulevil, proto než mu stačil Tom zmizet z očí, se rozešel a chodbou kráčel za jeho zády do jeho ložnice, kde do něj Tom tentokrát už opravdu narazil, když chtěl zavřít dveře a zjistil, že v nich stojí někdo další. Agent za Toma dokončil zavření dveří a pohledem Toma poslal do postele, kam se posléze uložil i on sám. Lehl si na druhou polovinu postele, nechávaje dostatek prostoru i druhému muži. Převalil se na záda, pravou ruku složil pod svoji hlavu a zadíval se do stropu, který se nijak nelišil od toho v jeho ložnici, takže by téměř ani nepoznal, že neleží ve svém pokoji.
Tom nechtěl pokoušet své štěstí. Byl rád, že není sám, ale nestačilo to. Agentova přítomnost mu dodávala pocit bezpečí, proto se nakonec rozhodl posunout na matraci až k Billovu boku, kde se schoulil do klubíčka a temeno hlavy zapřel o jeho žebra. Nijak jinak se ho nedotýkal, protože levou paži omotal kolem svého trupu a pravou přitiskl k vlastnímu hrudníku, aby mu nepřekážela ve spánku. Uvolněně vydechl a vnímaje teplo, které vycházelo z těla druhého muže, nakonec usnul.
Příště: „Plné ruce ničeho“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
To byla naprostá nádhera. Moc se mi líbí, jak se situace mezi klukama přirozeně uklidnila a najednou to vypadá, že jsou z nich opravdoví přátelé. Doufám, že jim to vydrží, že se jejich vztah bude dál zdárně zlepšovat a že časy, kdy si Tom musel dávat pozor, aby nedostal po papuli jsou definitivně pryč 🙂
Díky moc za díl
To byla naprostá nádhera. Moc se mi líbí, jak se situace mezi klukama přirozeně uklidnila a najednou to vypadá, že jsou z nich opravdoví přátelé. Doufám, že jim to vydrží, že se jejich vztah bude dál zdárně zlepšovat a že časy, kdy si Tom musel dávat pozor, aby nedostal po papuli jsou definitivně pryč 🙂
Díky moc za díl
Atmosféra v domě se radikálně změnila. Ne že by začaly "mejdány", ale Bill aspoň není neustále naježený a je znát, že i Tom se cítí mnohem líp. A po dnešku Bill možná i pochopil, že Tom není věc na hlídání, ale bytost s city. A ta se právě úspěšně prolamuje tou jeho tvrdou skořápkou. Možná Vánoce stráví spolu a bude to fajn… Nebo policie do té doby pokročí v pátrání a všechno skončí. Co se vůbec děje za zdí?
Děkuji za kapitolu a těším se na pokračování.
Krásna kapitola Bill pomalu začíná Toma chápat.
Len tak ďalej, len tak ďalej. Snáď sa nám Bill konečne poludsti a všetko sa na dobré obráti – aspoň teda v súkromnej sfére, keď už nie v tom ostatnom. Ďakujem za časť.
Tohle byl tak krásný díl! Skoro jsem se rozbrečela spolu s Tomem jak mě to dojalo… Já si tak moc přeju, aby jim tohle příměří a pomalé sbližování už zůstalo. A i když je tady pořád nějaká ta hrozba z venčí, tak doudám, že ještě nějakou dobu o ní neuslyšíme…
To je asi blbá náhoda, že přibyde díl zrovna, když jsem v práci a nejlépe mezi směnama. 😀 To pak člověk nemá chuť na nic. Sice jsem to letmo přejel očima, ale až teď jsem se pořádně začetl a zasoustředil.
Aspoň chvilka literatury v týdnu. 😀
Takže opět pozdě píšu, z nedostatku času. 😀
To, že Tom bude vařit mě trohu vyděsilo. 😀 Možná je dobrý kuchař, ale když už mu David skoro zavazoval ponožky a kdo ví, kde mu co utíral, tak tedy nevím. Možná lituju Billův žaludek, ale třeba mají dva záchody. 😀
Rozhodně bych si přál vidět Toma "tančit" okolo sporáku jen, abych uznal, že má nějaký luxusní epileptický záchvat, říznutý elektrickým šokem z otevřené zásuvky, ve kterém se zapíchla vidlička, která se dotýkala vodivé desky a Tom se náhodou opíral. 😀
Billovo polehávání na novém "gauči", by se líbilo i mě 😀 Vlastně komu ne, vibrující, mluvící a ohřívající se gauč, který sice musí jíst, chodit na záchod a šu… souložit, ale i tak. 😀 Byla by to příjemná změna oproti mému chladnému a tvrdému křeslu. 😀
Bože, už ať to pokračuje dál. 😀 Bill už se dost zlomil, tak snad si brzy padnou do náruče a bude z toho láska na věčnost. (Kecám, to se u Muckátka nestane :D)
Díky za díl a pac a pusu :*
No pááni! ♥
Tak tohle byla hotová krása! Nestačím se divit, jak se věci uklicnili a jak je Bill milý a ochotný poslouchat a stulit se k Tomovi. Co se s ním stalo?! Že by konečně nechával alespoň trochu vyplnout na povrch toho super Billa? Doufám, že ano!
Skutečně se mi tenhle díl oc líbil. Nádherně pohodový a hlavně vidím, že se vztah mezi kluky pomalu a jistě přesunuje na friend zone, z čehož mám ohromnou radost! 🙂
Děkuji za úžasný díl. ♥