Uncover 9.

Bill seděl v obývacím pokoji, měl na sobě jenom volné tílko a tepláky, cítil se hrozně. Bolela ho hlava a pořád se mu vybavovaly vzpomínky na včerejší večer. Neměl to všechno úplně správně uspořádané v hlavě, jak to vlastně bylo, ale moc dobře si pamatoval, že chtěl Toma vtáhnout do své postele. Líbali se, vrhnul se na něj ve výtahu a taky si pamatoval, jak byl vzrušený. Vydechl a semkl víčka, když si na to zase vzpomněl. Potáhl si z cigarety a v duchu si zanadával. Jak mohl být tak pitomý. Nemohl plést svou práci se svým osobním chtíčem. A přece už vůbec se nemohl chtít s Tomem jen tak vyspat. Jasně, sex už měl, ale to neznamenalo, že se mohl jen tak rozdávat, když mu zrovna někdo přišel pod ruku. Rozhodně se musel Tomovi omluvit a poděkovat mu, že té šance k sexu nevyužil. Bylo to od něj hezké, jako vždy.

„Cože?“ nechápavě zamrkal, když slyšel klíček v zámku, típnul cigaretu do popelníku a vyskočil ze sedačky. Nikdo neměl klíče od jeho bytu, jen on sám. Přišel do chodby a podíval se ke dveřím, úlevně vydechl a opřel se o furta.

„Vyděsil jsi mě.“

Tom zrovna zavíral dveře. V ruce měl dvě velké kafe ze Starbucks a papírový sáček, nejspíš se snídaní. Sice cítil úlevu, že je to jen Tom a nikdo se k němu nedobývá, ale na druhou stranu se znovu cítil mizerně, když si vzpomněl na včerejší večer.

„Slíbil jsem ti včera kafe a snídani, tak jsem si půjčil i klíč. Trochu jsem se bál, že mi nebudeš chtít otevřít,“ zasmál se Tom a podíval se na blonďáka. Sjel ho pomalu pohledem, vypadal dobře i v tom ležérním domácím oděvu, musel se pousmát. Doufal, že se Bill kvůli včerejšku necítil špatně, chtěl šanci, aby mu vysvětlil, jak ho jeho náklonnost k němu potěšila. I když na chvíli zaváhal, tak k němu přistoupil blíž a vtiskl mu malý polibek na rty. Usmál se nad Billovým zmateným výrazem a vešel dovnitř.

„Doufám, že máš rád cheesecake. Pokud ne, nevadí, vzal jsem toho pro jistotu víc.“

Bill, ještě stále trochu zmatený, ho následoval do obývacího pokoje a přikývnul.

„Jo, umh… miluju cheesecake,“ pousmál se a posadil se k němu na sedačku. Tomův polibek ho sice dost překvapil, ale aspoň to pomohlo, aby se trochu zbavil svého studu kvůli předešlému dni. S díky si od něj vzal své oblíbené kafe a spokojeně vydechl.

„Měl jsi těžké ráno?“ otázal se Tom s úsměvem, když pomalu vybaloval jejich snídani. Nebyla na něm vidět ani stopa toho, že by včera vypil stejné množství vína jako on. Jak taky, vždyť kromě toho, že Billa zodpovědně uložil do postele, je ještě zvládl autem dopravit k němu do bytu, a pak i sám sebe domů. Zase se trochu zastyděl, že na něj měl alkohol včera takový vliv.

„Hodně těžké, abych byl upřímný, ale není to už tak hrozné, jako když jsem se probudil. Což mi připomíná… musím ti poděkovat. Zachoval ses skvěle,“ vydechl Bill poníženě a znovu upil ze svého kelímku.

„Lépe řečeno, Bille, nemám rád tak lehký cíl a rozhodně nezneužívám to, co se sotva hýbe. Mám rád akci,“ zasmál se Tom a opřel se do pohovky. Skvěle, teď se Bill cítil ještě hůř. Schoulil se na sedačce víc sám k sobě a nakrčil nos. Dlaněmi objímal teplý kelímek kávy.

„Omlouvám se, už se to nestane,“ zamumlal potichu.

„Nechci si z tebe dělat legraci, nemyslel jsem to zle. Jen tě trochu škádlím, vlastně si myslím, že jsi byl opravdu sladký.“ Tom se nad tím musel pousmát. Opravdu se necítil nijak pohoršeně nebo něco podobného. Bill mu i tak přišel jako přitažlivý muž a byl rád, že poznal tuhle jeho stránku. Ano, opilý byl vážně výjimečně sladký.

„To mi asi nepomůže k tomu, abych se za sebe tolik nestyděl,“ zasmál se trochu Bill a vydechl. Dal si do pusy kousek koláče a tiše zamručel. Jídlo. To bylo to, co potřeboval.

„Nemáš se vůbec za co stydět. Líbáš moc dobře,“ nahodil Tom a zvedl koutek úst do lehkého úšklebku. V duchu se zasmál tomu, jak Bill v rozpacích zčervenal.

„Já… jo, já… děkuju,“ zamumlal a kousnu se do rtu, odvrátil od Toma pohled. Dobře líbá? Opravdu? Nebyl si jistý, jak se teď má cítit, ale trochu ho to příjemně zahřálo.

„Příště ale budu raději já ten, kdo si tě přitáhne do postele. Samozřejmě, s tvým svolením.“

Než dosnídali, Tom si dovolil ještě pár lehkých narážek a Bill se ještě párkrát začervenal. Povídali si o včerejším večeru a dokonce probrali pár pracovních věcí. Tom neotálel a pozval Billa na další schůzku, z čehož Bill usoudil, že už to bude opravdu trochu osobnější než doposud. Bylo mu s ním moc příjemně, cítil se v jeho přítomnosti dobře a uvolněně, jakmile ho všechen stud opustil, i když kocovina až do večera úplně nepomíjela.

…

„Take me to church! I’ll worship like a dog…“ zpíval si Bill společně s rádiem, když si vařil další den oběd. Měl volno, Tom usoudil, že potřebuje trochu odpočinku. Poslední dobou mu přišlo, že toho volna má až příliš. Začínal uvažovat, že přijme dalšího klienta. Měl trochu podezření, že si ho Tom chce udržet co nejdéle, už jen proto, že mu prodloužil termín a to v podstatě na neurčito. Ale dělalo mu to radost. Vypnul sporák a položil hrnec se zeleninou na dřevěné prkénko, které leželo na lince. Uslyšel zvonek, trochu se usmál, když ho napadlo, že by to mohl být Tom. Třeba ho chtěl zase trochu překvapit. Včera, když mu přinesl snídani, tady nechal klíče, takže dávalo smysl, že by tentokrát nejdříve zazvonil. Odložil tedy vařečku na hrnec a otřel si ruce do tepláků. Prohrábnul si vlasy, zase nebyl nalíčený, trochu ho to štvalo. Poslední dobou ho tak Tom viděl až moc často, to nebylo nejspíš moc dobře. Ale už konečně sám sobě věnoval více času a i tak, podle vlastního usouzení, nevypadal špatně. Přišel ke dveřím a s úsměvem je otevřel. Úsměv mu okamžitě klesl, když uviděl, kdo za nimi stojí.

„Asi jsi čekal někoho jiného.“

Bill polknul a chvíli jenom němě zíral. Zatřásl trochu hlavou, aby se vzpamatoval.

„Tobiasi?“ řekl potichu a vydechl. Stál tam před ním. Usmíval se, byl skvěle oblečený, nemohl tomu uvěřit, že přišel až sem. Zvlášť po tom, co se stalo tehdy v kavárně.

„Neměl… bys teď někde být se svým novým objevem? Nebo tak něco,“ řekl Bill a objal si tělo pažemi. Chtěl mezi nimi trochu odstup, nebyl si jistý, co po něm bude chtít. Ať to bylo, co chtělo, musel mu dneska odolat a dát mu najevo, že se přes něj už přenesl. Víc než dát to najevo, musel to dost dobře předstírat.

„Rozešli jsme se. Když jsem tě potkal v té kavárně… Sakra, choval jsem se jako totální kretén, nemohl jsem se sám na sebe podívat. Bylo to prostě… Celou dobu mě to užíralo, jak jsme se rozešli, že jsme se vůbec rozešli. Myslel jsem, že bychom si o tom mohli znovu pořádně promluvit.“ Opětovali si pohled do očí. Bill váhal. Měl ho pustit do svého bytu, a tím mu zároveň dát cestu zpět do svého života? Nebo měl zabouchnout dveře jak před jeho obličejem, tak před jejich vztahem ve svém srdci? Ztěžka vydechl a přikývl, udělal mu prostor, aby mohl vejít dovnitř do bytu.

…

„Tady to je,“ pousmál se Bill a postavil před ně tác. Byly tam dva hrnky kafe a dvě porce jídla. Byly trochu menší, nepočítal s návštěvou, ale momentálně mu nedělalo vůbec problém se rozdělit.

„Páni. Tohle miluju,“ usmál se Tobias a vzal si jeden talíř s jídlem a příbor. Bylo to jeho oblíbené Billovo jídlo. Jedno z mnoha, Bill podle něj skvěle vařil, i když on sám to často nepřiznával.

„Jo, myslel jsem si, že budeš mít trochu radost.“ Bill si vzal druhý talíř, ale jako první sáhl po hrnku kávy. Byl nervózní a neustále Tobiase sledoval. Byl tady. Přišel za ním a nejspíš se chtěl omluvit a všechno napravit. Tak nějak v to doufal a chvěl se nedočkavostí. Když tady byl on, všechny myšlenky na Toma padly pryč. Teď tady seděla jeho láska.

„Umh. Abych nějak začal,“ řekl Tobias a dal si do úst sousto připraveného jídla. Bill se spokojeně usmál, když viděl, že mu hned zachutnalo. Napil se ze svého kafe a netrpělivě naslouchal.

„Především se musím znovu omluvit. Moc mě to mrzí, Bille, ani nevíš jak. Udělal jsem chybu, prostě jsem jednal neuváženě. Jen mi tak chyběl náš vztah, jaký býval, že jsem zmatkoval a můžu ti slíbit, že už se to nestane.“
„Chtěl bych vědět, proč ti to teď tak najednou došlo? Ten kluk, se kterým jsi byl… byl moc hezký,“ řekl Bill trochu nejistě, kousnul se do rtu. Byla to pravda, byl mladší a hezký. Musel mít samozřejmě i víc, pokud se Tobiasovi tak zalíbil tehdy. Znal ho moc dobře, jeho samotného i jeho priority.

„Proč? To je vcelku jednoduchá otázka. Pamatuješ si to před dvěma lety? Stěhovali jsme se spolu do nového bytu, byl to velký krok pro nás oba. Rozjížděly se ti zakázky a trávili jsme spolu pořád méně času. Jednou večer jsi došel hrozně pozdě a já na tebe čekal v ložnici, snažil jsem se hrozně neusnout. Nachystal jsem nám romantický večer, měli jsme tam jen matraci, protože nám ještě nepřivezli postel,“ trochu se zasmál. „Byl jsem moc unavený, došel jsi někdy kolem půlnoci. Viděl jsi to všechno, ty svíčky, dávno studené jídlo, víno, růže… Začal jsi plakat, že se chováš příšerně a trávíš tolik času v práci. Říkal jsem, že mi to nevadí, byl jsem rád, že ti začínaly konečně zakázky, jaké jsi celou dobu chtěl. Podle tebe, jak jsi říkal, bude jen otázka času, než… odejdu, pokud to tak bude pokračovat. Pamatuji si přesně, co jsem ti ten večer řekl,“ odmlčel se a podíval se na Billa.

„I kdyby měl být konec světa, ty budeš to jediné, co potřebuju. Neopustím tě, ani kdybys mě k tomu sám chtěl přinutit,“ řekl Bill potichu a trochu se zasmál. Snažil se zamrkat slzy a zavrtěl hlavou. „Tobi,“ vydechl a objal svého bývalého přítele kolem krku. Zavřel oči a spokojeně vydechl, byla to jedna z jeho nejhezčích vzpomínek. Tehdy si slíbili, že spolu zůstanou už napořád a teď to oba tak kazili. Měli by udělat vše proto, aby dostáli tomuhle slibu.

„Chci splnit, co jsem ti slíbil, zlato,“ zašeptal Tobias a Billa si k sobě přitulil. Cítil, jak se v jeho náruči uvolnil a několikrát zakýval hlavou.

„Jo. Jo, máš pravdu, musíme to splnit, chci to splnit. Tak jsi mi chyběl,“ zamumlal mu do krku a Tobias cítil vlhké slzy, když se mu otřel o kůži.

„Miluju tě,“ řekl potichu a prohrábnul blonďaté vlasy. Spokojeně vydechl, když se mu konečně dostalo opětovné odpovědi.

…

Byly asi čtyři hodiny ráno a Billa probudilo zazvonění telefonu. Přišla mu smska a jemu se tak nechtělo otevřít oči a odtáhnout se z objetí svého přítele. Ležel v posteli s Tobiasem, jeho tělo ho příjemně zahřívalo. Už chápal, co všichni mají na tom usmiřovacím sexu, bylo to něco úžasného. Cítil se úžasně.

Po pár minutách protestu se natáhl pro svůj iPhone na noční stolek. Pootevřel oči a nakrčil nos, když ho světlo telefonu na chvíli oslepilo. Psal mu Tom.

Bill se pousmál, byl rád, že mu Tom napsal. Měl dobrou zprávu, Tobias se vrátil a bylo všechno v pořádku. Už žádné utěšování a žádný pláč, vše bylo, jak mělo být. Mohl zase v pořádku pracovat v plném nasazení.

Tom si přečetl zprávu od Billa, musel si ji přečíst ještě několikrát, aby se ujistil, že čte správně. Takže byli zase spolu. Vrátil se k němu. Nemohl tomu uvěřit, to, v co posledních pár týdnů doufal, se mu ztrácelo pod rukama a v podstatě s tím nemohl vůbec nic dělat. Hodil do sebe zbytek rozpité whisky a okamžitě si objednal další. Na chvíli ho napadla myšlenka, že nastoupí do auta a pojede hned k němu, mohli si promluvit a třeba by Bill pustil z hlavy návrat k tomu idiotovi, ale pak mu došlo, že určitě budou spolu a nemuseli být ani u něj v bytě. Zoufale vydechnul a hodil do sebe další skleničku. Potřeboval to dostat z hlavy, ať už alkoholem, nebo něčím jiným, bylo to fuk.

Rozsvítil znovu svůj mobil a ještě jednou si přečetl zprávu. Zavrtěl hlavou a vytočil číslo, které teď potřeboval ze všeho nejvíce.

„Ahoj Oli, máš čas?“

…

Oliver ležel na břiše v Tomově posteli. Do půlky stehen měl přitaženou lehkou přikrývku, spokojeně se usmíval. Tak přeci jen… Tom se mu zase ozval, tušil to. Věděl, že to opravdu nezůstane jen tak, že se nerozloučí po posledním večeru, který spolu trávili. Navíc po tom, jak se k němu Tom choval. Zprvu se mu to ani trochu nelíbilo, ale pak se to snažil pochopit. Tom byl bez jakýchkoliv intimností celou dobu, co byli od sebe, což byly zhruba tři měsíce. On sám by nedokázal takovou dobu žít v celibátu, opravdu potřeboval sex. Omlouval tím tedy i Toma, že byl prostě rád, že si konečně po dlouhé době užil.

„Dneska to bylo opravdu pěkný,“ pousmál se Oliver a políbil Toma na tvář. Tom byl sice opilý, ale opravdu se hodně snažil, aby se to líbilo jim oběma. Bylo to přesně takové, jaké si Oliver pamatoval. Divoké, ale zároveň plné lásky.
„Nemusí to být pěkné… jen dneska.“ Tom zakroutil hlavou, lehl si na záda a zíral do stropu. Ani při sexu s Oliverem nemohl z hlavy vyhnat myšlenku na zprávu od Billa. Tak on se k němu opravdu vrátil, přesto, že mu tak šíleně ublížil. Absolutně nechápal, o co mu šlo. Však jim spolu nebylo špatně, ne? Schůzky se postupem času stávaly častějšími, začínalo mezi nimi opravdu dobré přátelství. A polibek po poslední večeři… Pořád ho nemohl vyhnat z hlavy. Nemohl vyhnat z hlavy chuť vína, která se mísila s Billovými rty. Byl to tak intenzivní zážitek, že to prostě nešlo. Nevzpomínal si, že by se mu to s někým tak líbilo. Povzdychnul si a zakroutil hlavou. Bill mu totálně zatemnil mysl.

„Tome, posloucháš mě?“ zeptal se Oliver vyčítavě a posadil se. „Já na tebe mluvím a ty jen čumíš do blba. Co se děje?“
„Co, co…“ cuknul sebou Tom, rozhlédl se kolem sebe. Zklamaně vydechl, když si všiml, že vedle něj sedí Oliver a ne Bill. Byl u něj tak moc ve své mysli, že téměř nedokázal odlišit realitu od skutečnosti.
„Ignoruješ mě.“ Oliver uraženě našpulil rty, podíval se na Toma. „Ale pokud mi dáš pusu, odpustím ti to.“
„Jasně…“ protočil Tom oči, naklonil se k chlapci, kterého měl po svém boku, a rychle ho políbil. „Spokojený?“ podíval se na něj, moc času mu ale nevěnoval, nečekal na oční kontakt. Otočil se zpátky k nočnímu stolku, ze kterého sebral krabičku Camelek a zapalovač. Opravdu si potřeboval zapálit, ale byl tak líný, aby se zvedl a šel na balkon, že si zapálil v posteli. No co, stejně se bude co nevidět stěhovat, může si to dovolit. Z šuplíku vyndal popelník, který měl jen pro zvláštní příležitosti, a položil ho mezi něj a Olivera na postel.
„Tome, proč kouříš v posteli?“ povytáhl obočí Oliver, probodl Toma pohledem svých modrých očí. Přitáhl si nohy k tělu, obejmul si je. „Myslel jsem, že nesnášíš, když ti tím smrdí věci…“
„Olivere, tak zaprvé, tohle je můj dům a já si tu můžu dělat, co chci. Zadruhé, budu se stěhovat, takže si myslím, že je celkem jedno, jestli tu budu kouřit, nebo jestli půjdu na balkon. Jo a hlavně celá podstata tohohle všeho… Tobě to může být naprosto jedno.“ Potáhnul si, opřel se o čelo postele a odklepnul popel do popelníku. Přivřel oči, zase byl na Olivera tvrdý, aniž by si to zasloužil. Ale copak on za to mohl? Rozhodně ne! Nemohl za to, že se mu Bill pořád vkrádal do mysli, ačkoliv o to rozhodně nestál. Nebo tedy stál, ale ne s tím, že je opět zadaný. Samozřejmě, mohl se mu to pokoušet vymlouvat, že slepované vztahy stejně k ničemu dlouhému nevedou… Ale dal by si Bill snad říct? Těžce o tom pochyboval, stačil už poznat, že má svoji hlavu a nenechá si do ničeho mluvit.

„Proč jsem vlastně tady, když jsi zamilovaný?“ zeptal se po chvilce ticha Oliver. Znovu probodl Toma pohledem, ten si jen povzdychl a pokrčil rameny. Vlastně neměl nějaké normální vysvětlení… A nechtěl mu říkat, že se prostě potřeboval odreagovat. Sice to tak bylo, ale nepřišlo mu fér, aby to takhle na něj vybalil.
„Možná… stýskalo se mi?“ skousnul si ret. „Jo, stýskalo se mi po tobě. Bill byl omyl, je to minulost.“
„Jaká minulost, Tome? Zase jsi mi řekl jeho jménem. Proč teda nešukáš jeho, když po tom tak očividně toužíš?“ povzdychnul si a zakroutil, hlavou, podepřel si hlavu o koleno. „Ví vůbec… že jsi teď se mnou?“
„Olivere, stačí,“ zasyčel potichu Tom a zvedl se z postele. Bylo to tady znova, nesnášel, když mu někdo říkal, co má dělat. O to víc, někdo… mladší. Jasně. Olivera si vybral jako svého partnera, ale i tak. Neměl rád jeho neustálé poučky. Navíc se mu nemusel nijak ospravedlňovat a vysvětlovat mu, jak se věci mají. Od toho tady spolu nebyli.
„Já si prostě myslím, že by ses měl konečně rozhodnout. Nemůžeš nás tahat oba dva za nos, Tome. Co s ním máš? Chodíte spolu? Šukáš ho jako mě?“
„Já ti něco řekl, nebudu to opakovat dvakrát.“ Tom nakrčil obočí, znovu pohlédl na svého bývalého přítele. Potáhl si z cigarety, načež ji típnul do popelníku, aniž by byla celá vykouřená. Přešla ho na ni chuť, nepočítal s tím, že se tady budou hádat. Kdyby to věděl, asi by si hovor Oliverovi rozmyslel tak rychle, jako ho to napadlo.
„Aha, Tom si zase hraje na generála.“ Oliver procedil svoje slova skrz zuby, měl toho akorát tak dost, docházela mu trpělivost. Štvalo ho, že s ním Tom nedokáže jednat narovinu, byl k němu milý, jen když po něm něco potřeboval, nebo měl chuť užít si. Zvedl se z postele, hledal svoje svršky, které byly poházené po celém pokoji.

Tom celou situaci s klidem v duši pozoroval. Nehnul ani prstem, nesnažil se Olivera přemlouvat k tomu, aby u něj zůstal. Takový on nebyl. Užil si, byl víceméně spokojený, alespoň co se tohohle pohledu týkalo. Samozřejmě, nebyla to schůzka s Billem, která ho uklidňovala mnohem víc, ale… Bylo to aspoň něco. Znovu si zapálil, doufal, že teď si cigaretu vychutná už bez toho, aby ho cokoliv rušilo. Povzdychnul si, trochu zaklonil hlavu. Zadržoval v sobě vztek, který se nebezpečně hromadil. Už teď věděl, že to není dobré, ale co s tím mohl tak dělat? Měl vztek na všechny kolem sebe, i na sebe samého. Potřeboval ho ze sebe dostat, než toho bude víc a ponese to neblahé následky, odnese to někdo, kdo si to nezaslouží. Trochu zvedl hlavu, podíval se na Olivera, který si právě zapínal svou košili. Olíznul si rty, zbožňoval to vyhublé tělo. Hlavně, když si s ním mohl dělat, co sám chtěl, hlavně uspokojit sám sebe.

„Olivere, ani se neopovažuj někam odejít. Zůstaneš pěkně tady se mnou, pořádně jsi mě naštval. A co přichází po prohřešku? Ano, trest. Takže se teď pěkně svlíkni a vrať se za mnou do postele.“ V Tomově hlase byl pouze rozkazující tón, nic víc. Žádný cit, něha, jen prázdno.
„Žertuješ, že jo?“ zasmál se Oliver, povytáhl obočí. Znal tyhle Tomovy hry. Znal je dost dobře, tudíž si myslel, že tohle je jedna z dalších.
„O tomhle opravdu nežertuju. Jak jsem řekl, vrať se sem.“ Kývl k místu vedle sebe, pořád byl jeho hlas více než klidný. To se ale mohlo změnit klidně během jediného okamžiku, pokud nedostane to, co bude chtít.
„Ne, Tome. Myslel jsem, že už to celé chápu. Jdu domů, ty si jdi za Billem, hm?“
Tom rychle vyskočil z postele, udělal tři dlouhé kroky, aby stál těsně u Olivera, respektive za ním. Jedním prudkým pohybem ho narazil na stěnu, natiskl se na jeho tělo a kousl ho do ramene.
„Nikam nepůjdeš, zůstaneš tady, jak jsem řekl. A uděláš to, co já budu chtít.“

autor: Catherine & Sch-Rei